Jméno: Elza
Wattpad: TheWolfik
Zvolené téma: Nový spolužák
Název příběhu: Univerzita pro Obdařené
Hlavní postavy: Bangchan, Felix, Kevin, Elnár
Počet slov: 2975
Anotace: Bangchan s přáteli navštěvuje speciální školu, jejíž výuka se soustředí na elfy s nadpřirozenými schopnostmi. Při jedné z uvítacích slavností prváků se náhodou seznámí s Felixem, který si zvolí tentýž Řád, do něhož Bangchan chodí. Ze začátku je k Felixovi podezřívavý. Později se však ukáže, že se v mladším druhovi zmýlil...

Text příběhu:

„Bangchane? Bangchane?! BANGCHANE!!!"

Kevinova dlaň mu sevřela rameno a silně s ním zatřásla.

Polekaně sebou škubl a prudce zvedl hlavu z lavice, na níž usnul. Chlapec, stojící nad ním, tak prudký pohyb nečekal. Následovalo zarachocení židle a zaklení: „Do háje, jsem se málem po-!"

„Co...se...děje...?" zamumlal napůl ospale a napůl z šoku, který mu dlouholetý spolužák způsobil.

Kevin se mezitím vyhrabal na nohy a mnul si pohmožděný zadek. „Příště, než uděláš něco podobného, mě upozorni. Jinak z tebe budu mít smrt," prskal rozčileně.

Rozhodl se, že bude moudřejší to nekomentovat, a jen se na něho pobaveně zašklebil. „Co se děje?" zopakoval otázku, jakmile přestal mladík skuhrat.

„Každou chvíli mají dorazit prváci," informoval ho, „a Bílá síň vypadá, že praskne. Jestli není nafukovací, pak se obávám, že se tam všichni nevejdeme."

Z celého Světa se každoročně vybírali chlapci a děvčata, kterým se říkalo Obdaření. Ti byli posléze zasláni do speciálních škol, kde se učili Dar ovládat. Jejich nadání spočívala v mnoha oblastech: Našli se mezi nimi přivolávači větru, ohně a vody; umělci, jež dokázali vykouzlit nevídané krásy; mastičkáři a léčitelé; slepí věštci, předvídající osudy; jedinci s Darem války; Alchymisté a Naturalisté, spjati s přírodou a zvířaty.

V Bílé síni, největší a nejstarší místnosti na jejich škole, se pak konala uvítací slavnost, při níž se nováčci uvedli do Řádů. V nich se osm let, pod dohledem přísných mistrů a mistryň, učili rozumět svým schopnostem a rozvíjet je.

„Tak to bychom se taky měli připravit."

Mrknul na Kevina, sebral z opěrky šedý plášť s tmavě fialovými pruhy na rukávech a během okamžiku se nechali vtáhnout hlučícími studenty, valícími se jako voda, do mramorového sálu.

U vchodu do haly si všimli hocha se zrzavými vlasy, jak na ně přes množství elfů vehementně mává, div mu neupadne paže, a druhou ukazuje na prázdná místa. Zamávali mu nazpět a začali se k němu skrz dav dychtivých žáků prodírat. Trvalo dobu, než se konečně usadili.

„Ty vado, tady je narváno víc, než když se při obědě servíruje zákusek," divil se Elnár, pro něhož to byla teprve první uvítací slavnost, jakožto studenta vyššího ročníku. „Dokonce je tu i drsnější boj o lavice, než na hodině Mineralogie."

Při zmínce o předmětu, určeném pro Alchymisty, nadzvedl Bangchan obočí. „Proboha, jak ses tam dostal?"

„To víš, protekce," tajemně se usmál. „Ale neměla by spíš otázka znít: Proč ses tam přihlásil?"

Předpokládal, že bude pokračovat. Ovšem spolužák se rozhodl, že si moment náležitě užije a počká si na přesné znění otázky. Po dvaceti vteřinách zírání jeden na druhého starší rezignoval. „Dobrá tedy. Proč ses tam přihlásil?"

Elf se rozzářil jako sluníčko. „Existuje pouze jeden důvod, proč je předmět pokaždé plný: vnady profesorky Chírkové."

Občas přemýšlel, jak je možné, že se dal do kupy s takovými idioty. Jeden byl proslulý šarmem a citlivostí na(!) ženské pohlaví, zatímco druhý by se od rána do večera cpal hruškovými koláči. Užuž by mu odpověděl, nebýt ženského hlasu, jenž přehlušil všechen šum, a dokonce probral černovlasého chlapce z úvah o koláčových hodech.

„TICHO!" ozvalo se od vyvýšeného podia, a celá síň se rázem zklidnila. „Prosím, zaujměte svá místa," dodala a pokynula jak studentům, tak profesorům po její levici.

Jakmile se všichni posadili, zahájila ředitelka slavnost: „Vážení profesoři, milí studenti, vítám vás již na sto dvacátém čtvrtém Zařazování nováčků." Mluvila plynule a pečlivě vyslovovala každé slovo. „Jako představitelka Univerzity pro Obdařené jsem nesmírně poctěna, že mi připadla čest vás provázet tak významnou událostí, jakou jest uvedení prváků do starobylých Řádů. Tradice vychází ze samotného uspořádání Světa, je naší nedílnou součástí a mou povinností v ní pokračovat. Mí předchůdci vždy..."

„Nudné kecy," zaslechl Bangchan Kevina, jak šeptá Elnárovi do ucha. „Navíc je to rok za rokem stejná omáčka. Měli by vymyslet něco originálního, například připojit vtipnou historku. Tak třeba," počal vyprávět, aniž by si uvědomoval význam události, „jednou jsme řediteli Grunovi nalili do pití projímadlo, po němž asi týden chodil na záchod..."

Mezitím se ředitelka dostala ke vzniku školy. „Na stavbě univerzity se podíleli čtyři významní elfové: Elga Aerová, Elementálka s mocí vyvolat vítr; Tvůrce-Architekt Ílián Gundér; Kosmas Land, jehož umění spočívalo v léčení a Mahura Shin, představitelka Alchymistů. Odtud se pak odvozují čtyři Řády: Větrostrůjci, Tvůrci, Ranhojiči a Alchymisté. A právě výběr do těchto Řádů je hřeb dnešního večera. Tímto vás, vážení studenti, prosím, abyste přivítali novou posilu!"

Následně se otevřely masivní dveře, za nimiž neklidně přešlapovali chlapci a děvčata. Vpředu stál mladík – mohl být jen o pár let starší než oni – v černém hávu, jenž značil, že se jedná o jednoho ze zaměstnanců ústavu. S notnou dávkou hrdosti je provedl hlavní uličkou: Dost širokou, aby se vedle sebe vešli čtyři elfové, a zároveň zvolenou tak, aby každý, kdo se jí rozhodne projít, byl ostatním na očích.

Nováčci se kolem sebe rozhlíželi vesměs plaše a nervózně, jindy zvědavě, nebo bez zájmu. Někdy, jak si Bangchan a jeho přátelé všimli, zamávali starším studentům. Nejspíš se jednalo o někoho známého, došel k závěru Bangchan, či příbuzného. Nebylo výjimkou, že se Dar po celé generace držel v jedné rodině.

Během okamžiku došli ke stupínku, kde je mladík pohybem ruky zastavil. Nato vystoupal k ředitelce, přičemž se jí mírně poklonil a převzal si od ní pergamen. Poté sestoupil o dva schody níž a vyčkával, až dá představitelka univerzity pokyn k Zařazování.

Žena je nejprve několika slovy přivítala, potom jim vysvětlila princip Zařazování: „Jakmile zazní vaše jméno, vystupte vpřed a vyslovte volbu Řádu. Už předtím Hledači určili váš Dar, a tím pádem i směr. Proto se nezkoušejte přihlásit se jinam. Nyní," pohledem sklouzla k vyčkávajícímu mladíkovi, „poprosím pana Nortana, aby přednesl vaše jména."

Nortan dychtivě rozbalil pergamen a postupně je vyvolával.

Jako první vyzval drobnou dívku, Naomi Lornierovou. Po celou dobu, od vyslovení volby přidat se k Alchymistům až po zakopnutí o vlastní nohu, si mnula špičaté ucho a zírala na vyleštěnou podlahu, jako kdyby to byla ta nejvíc úžasná věc, jakou v životě spatřila.

A tak to pokračovalo dál, až zaznělo poslední jméno: Felix Lee. Stejně jako Sela, Jonathan, Emma, Ífas a Linden si zvolil Řád Větrostrůjců. Blond vlasy měl stažené gumičkou a plášť s vyšitým symbolem větru měl ledabyle přehozený přes levou paži.

Na Bangchana jeho chování působilo lhostejně až odtažitě. Zkrátka se mu nezamlouval. A to poslední, co by od něho očekával, byla otázka, zda si k nim může přisednout.

O několik dní později

„Hej, co máme teď?"

Čtveřice chlapců spořádala oběd mrknutím oka a nyní se potloukali po školních chodbách, přičemž čekali na odpolední vyučování.

„Praktika s Gorianem," vypočítával Bangchan Kevinovi, „Dějiny III a další praktika, jako kdyby ta první dvouhodinovka nestačila."

Při zmínce úterního rozvrhu se mladík zatvářil kysele. „Nemám rád Goriana."

Nato se Bangchan zasmál.

„Co?" nadzvedl Elnár obočí, a přitom pohledem těkal mezi oběma chlapci. „Mám pocit, že mi něco uniká."

„Ále, jen další nudná historka. Nic důležitého," vložil se do toho Kevin. S rudnoucím obličejem to však na nezajímavý příběh nevypadalo. A Bangchan si to moc dobře uvědomoval, když ho pobaveně sledoval. „Mimochodem, neměl bys být na rande?" změnil rychle téma.

Jak předpokládal, mladší se najednou zarazil. Vlastně spíš na místě zmrznul. „A sakra," dostal ze sebe, jakmile mu mozek zase začal fungovat. „Úplně jsem zapomněl na Ellis."

Bangchan se zmateně zamračil. „Na Ellis? Vždyť chodíš s Lisou."

„Blbost. Ta mu dala kopačky před týdnem. Nezmínil ses náhodou ještě o Anice?" Jakmile se jednalo o kamarádovo chození, ukázal se Kevin jako odborník. Felixovi, který se k partě přidal nedávno, to přišlo neskutečně fascinující a debilní zároveň.

Elf něco zablekotal, nejspíš ve smyslu ‚musím už jít', a vyklidil pole.

„Jak myslíte, že to dopadne?" nadhodil zničehonic Felix. Za celou konverzaci to bylo poprvé, co promluvil. Většinu posledních dnů se tvářil zadumaně. Kromě Bangchana tomu ostatní chlapci nevěnovali pozornost. Buď to přikládali k jeho tiché povaze, anebo k blížícímu se zkouškovému období. Nejstaršímu ze skupinky se to příliš nelíbilo. Měl podivný pocit, že něco není v pořádku. Brzy si ale měl uvědomit, že chlapce špatně odhadl.

Kevin si vložil ruce do kapes a šibalsky na něho mrknul. „Chceš se vsadit?"

Ten večer, kdy se sešli v pokoji, si uvědomil, jak moc se ve svém úsudku zmýlil.

Kevin byl oproti tomu ve výborné náladě. Culil se od ucha k uchu a dobrých deset minut zíral na bankovku, kterou mu prvák neochotně předal. „Dneska je můj šťastný den," hlásil už asi po desáté. „Nemyslíte, že bychom se měli sázet častěji?" I přes množné číslo Felixovi došlo, že návrh byl určen výhradně jemu.

„Jak můžeš něco takového říct, když tvůj kamarád umírá," přerušil je sténající Elnár. „Ach, teď si ho budu muset dát spravit." Jednou rukou si nahmatal přeražený kořen nosu a druhou si na levou tvář, kde se mu zračila fialová modřina, přiložil led.

Kevin konečně odlepil zrak od peněz a starostlivě si ho prohlédl. „Co se vlastně stalo?"

A tak jim druhák pověděl, jak při schůzce s Ellis náhodou potkal Anice. Jakmile Anice došlo, že ji podvádí s plavovlasou Architektkou, zlomila mu nos. Jenomže i Ellis se přidala na její stranu, když mu vlepila facku.

„Měl bys tam zajít co nejdřív." Při zahájení školy si hořejší postel zabral nejstarší, a teď z ní shlížel dolů.

„Bangchan má pravdu," přitakal Kevin, který mezitím, co se soustředili na Elnára, uložil bankovku na bezpečné místo. V praxi to znamenalo, že nikdo ze spolubydlících nevěděl kam. „Jeden známý mi stejně něco dluží, tak toho můžeme využít."

Zrzoun svraštil obočí, když mu došlo, co tím myslí. „Takhle večer? Co když nás chytí?"

„Vím, kudy se tam dostaneme, aniž by si nás někdo všiml." Mladík už měl na sobě černou mikinu a nyní si nazouval boty v téže barvě. „Tak jdeš?" vyzval mladšího.

Nabídka to byla lákavá. Ještě okamžik váhal, pak ale pokrčil rameny a přikývl. Odložil chladící led a přes pyžamo si natáhl mikinu a tepláky, podobně jako Kevin. Nato se v teniskách vyplížili z ložnice.

V místnosti zavládlo ticho. Nakonec to Bangchan nevydržel a zeptal se: „Proč jsi tak zamlklý? Kvůli zkouškám?"

Felix naklonil hlavu na stranu, přičemž mu zasvítily pihy pod očima. „Něco jiného."

„Co?"

„Nemáš Dar."

Povzdechl si. Nato se přetočil na záda a ruce si dal pod hlavu. „Tak tohle ti leželo celou dobu v žaludku."

Pro všechny Řády platil jeden předmět, na němž se žáci scházeli bez ohledu na ročník. Pro Větrostrůjce šlo o cvičení, kde si trénovali jak vzájemnou spolupráci, tak i útok a obranu. Zkrátka nešlo přehlédnout chlapce, který seděl na lavičce, aniž by se byť jedinkrát zapojil.

Namísto odpovědi položil otázku: „Čím to je?" Nevěděl, jestli mu odpoví. Tušil, že se jedná o citlivé téma, jemuž se možná bude chtít vyhnout. Přesto mu zvědavost nedala, a musel se zeptat.

Bangchan se domníval, že se také bude chtít otázce vyhnout, neboť se obával, že v něm vyvolá pocit studu. Jenomže k jeho překvapení zůstal klidný. A nejzvláštnější mu přišla skutečnost, že mu vlastně chtěl o tom povědět. Nebyl si jistý, kde se to v něm vzalo, ale ochotně mu vyhověl.

„Stejně jako do jiných měst a vesnic, i do naší přišli Hledači – muž a žena. Procházeli jeden domek za druhým a pátrali po Obdařených. Když je našli, vzali je s sebou.

I u nás to vypadalo podobně. Rozdíl byl v tom, že neměli ponětí, jakým Darem oplývám. Zkoušeli všechno možné, ale na nic nepřišli. Nakonec se shodli, že pořád bude lepší, když budu navštěvovat nějakou ze speciálních škol, než když mě nechají doma. A tak jsem začal chodit sem.

Při Zařazování jsem byl jediný, kdo nevěděl, jaký směr si vybrat. Ředitel a ostatní profesoři věděli jen to, co sami Hledači. Nechali tedy volbu čistě na mně.

Nejprve jsem zkusil Tvůrce. Vždycky mě lákalo stá se stavitelem. Jenomže po půl roce se ukázalo, že stále nejsem schopný pohnout kamenem. Tak jsem přešel k Alchymistům. Možná jsem si říkal, že to bude jednoduší. Jenže se ukázalo, že není. A nezměnilo se to ani v Řádě Ranhojičů.

Studenti mě ze začátku mezi sebe nebrali. Vyhýbali se mi, nebo se smáli, nebo mě jednoduše ignorovali. Vše se změnilo, když jsem se přidal k Větrostrůjcům, a narazil na Kevina a Elnára. Ta paka mě prostě vzala pod svá křídla, aniž by řešila, že nemám schopnosti jako oni. A já se rozhodl, že s nimi zůstanu."

Napadala ho spousta slov, jimiž by mohl vyjádřit, jak ho příběh zaskočil. „To mě mrzí," bylo jediné, co nakonec ze sebe dostal.

Bangchan se přetočil na bok, aby na něho viděl. Pokrčil rameny a lehce se pousmál. „Nemusí. Už jsem si zvykl."

„Ehm, jak vlastně zvládáš praktická cvičení?"

„Nijak," odpověděl jednoduše, „všechny je za mě dělá Kevin. Na oplátku za něho píšu vědomostní testy."

Mladší druh nadzvedl obočí. Teď to do sebe zapadlo. Kevin si sice pamatoval, s kým momentálně Elnár chodí, ale nebyl schopný projít písemným testem. Jakmile mu hrozilo, že neprojde předmětem, v němž bylo splnění takového testu podmínkou, vložil se do toho Bangchan. Geniální.

Opět nastalo ticho. Tentokrát se první osmělil Felix. „Souhlasil bys s nabídkou, že ti pomůžu zjistit, jaký máš Dar?"

Čtvery hnědé oči se do sebe vzájemně vpíjely. V jedněch se mihlo odhodlání, v druhých zvědavost. „Jak si to představuješ?"

„Budu zkoušet."

„A když to nevyjde?"

„Zajdu do knihovny."

O několik týdnů později

V následujících týdnech se podrobil Felixovým experimentům: Nejprve vyzkoušeli stejné postupy, jaké používají Hledači, poté vymýšlel své. Jenže nepřišli na nic zásadního. Bangchanova zvědavost postupně otupěla, avšak pihovatý mladík se nehodlal vzdát.

Seděl na parapetu uvnitř knihovny a znovu procházel vlastnoruční zápisky. Opakoval jméno kamaráda, jako by se jednalo o nějakou mantru. Nemělo to však žádný účinek.

Dál tedy seděl za oknem, hloubal nad možnými chybami, které se mohly do experimentů vloudit a příležitostně zaznamenal hovor studentů, roztroušených po místnosti. Náhle ho jedna diskuze zaujala. Vlastně šlo spíš o větu, již slyšel u hromadné večeře. Ta zpráva se po univerzitě rozšířila jako poplach. Mnohé žáky její obsah vyděsil, jiní tomu odmítali věřit. Sám se řadil mezi ty druhé. Jenže ho ta zpráva inspirovala k riskantnímu plánu...

O pár měsíců později, okolo sedmé hodiny ranní

Nejprve ucítil kouř. Vyhodnotil jej však jako slabý závan, žádný důvod k panice. Převalil se tedy na opačnou stranu postele a spal dál. Po chvilce ho do nosu udeřil ten samý pach, nyní silnější. Také se mu zdálo, že se v pokoji oteplilo. Jako když někdo přihodí do vychladlých kamen, jež se záhy rozhoří. Pak už zbývalo jen jediné, aby se probral: hluk tříštícího se skla a zmatené hlasy spolubydlících.

Otevřel oči a vyhoupl se do sedu. Promnul si je, aby se zbavil ospalků a rozhlédl se kolem. Okamžitě toho ale zalitoval. V místnosti vládl naprostý chaos: Na podlaze se všelijak válely nejrůznější předměty jako učebnice, sešity, oblečení, lampy, převrácené židle a fialové závěsy, jež pohlcoval jasně oranžový plamen a okny bez skel dovnitř proudil vzduch. Do toho se Elnár pokoušel uhasit oheň a Kevin si s vytřeštěnýma očima rval vlasy. Z patra pod nimi k nim doléhaly zvuky, jako kdyby se tam bojovalo, a výkřiky dalších Větrostrůjců.

Bangchan byl z toho tak paralyzovaný, až mu několik minut trvalo, než se přiměl se zeptat: „Co se to u všech všudy děje?"

Kevin, zmatený stejně jako on, jen vykřikl: „Útočí na nás! Elfové s Darem války jsou tady! Útočí na školu!!!"

Nato se pod nimi ozvala rána a celý pokoj se otřásl v základech. Kevina výbuch vykolejil z rovnováhy, až spadl, přičemž se dlaněmi pořezal o rozbité kousky okenní výplně. Vyjekl a ihned je přitáhl k sobě. Elnárovi se sice podařilo dostat oheň pod kontrolu, teď se však krčil u nohou postele a odmítal se pohnout.

Nejstarší si nebyl jistý, co dělat. Hlavou mu vířily nejrůznější myšlenky, ale ani jedna nedokázala rozumně vyřešit nastalou situaci. Proč oni? Co budeme dělat? Ředitelka měla pravdu. Ale kde je teď? Můžeme bojovat? Co jiné Řády?

Najednou si uvědomil, že nevidí Felixe. Na okamžik mu po zádech přeběhl mráz. „Kde je Felix?" Pohledem těkal mezi Kevinem a zrzkem. „Kde je!?" dožadoval se odpovědi, když oba mlčeli.

Kevin si s Elnárem vyměnil vyděšený pohled a opatrně odpověděl: „Naposledy jsem ho viděl, jak běží do společenské místnosti. Nejspíš se pokusil zabarikádovat vchod."

„Od Sely jsem ale slyšel, že barikáda byla prolomena."

Nevěřil svým uším. „A kde je teď?"

Ticho.

To mu stačilo. Vyhrabal se z postele, slezl po žebříku dolů a v pyžamu se rozběhl ven. Za sebou zaslechl, jak ho Kevin volal, aby se vrátil. Nedbal ani na překvapeně pobíhající Větrostrůjce, které potkal na chodbě, ani na elfy, ovládající Dar války. Seběhl schodiště, kde musel přeskákat rozbité sošky, nato zahnul doleva a hnal se úzkou chodbou dál, až před sebou spatřil vylomené dveře, vedoucí do společenského salónku. Vtrhl dovnitř právě včas.

Felix se krčil u zdi a rukama si chránil obličej. Nad ním se tyčil vysoký mladík s napřaženým mečem k poslednímu úderu.

Jeho tělo zareagovalo samo od sebe, když jen tak vběhlo mezi prváka a útočníka. A zareagovala samo od sebe podruhé, když z něho vytrysklo světlo. Jednalo se o tak náhlý a prudký výboj energie, až Bangchan ztratil vědomí.

O týden později

„Pořád nevím, jestli ti mám jednu vrazit, nebo ti začít říkat ‚génius'."

Felix se zasmál. „Preferuji to druhé."

Celá událost s útokem na školu se ukázala být jako podvrh, za nímž stál pihovatý prvák. Všechno to začalo v knihovně, kdy se doslechl o možném útoku na jejich univerzitu. Jednalo se sice jen o planý poplach, nicméně se rozhodl, že toho využije. Do svého plánu zapojil další elfy: Větrostrůjce, kteří měli předstírat chaos; Alchymisty, jejichž úkol spočíval ve výrobě malých lahviček, při jejichž dopadu došlo k výbuchu; Ranhojiče, kteří přišli s nápadem na tekutinu, připomínající krev (Kevinovo zranění bylo skutečné) a několik studentů s Darem války, včetně jeho staršího bratra. V tu chvíli, kdy se Bangchan vřítil do společenského pokojíku, si trénoval, jak by měla vypadat smrtelná rána. Tak vznikl (téměř) dokonalý plán, jehož cílem bylo zjistit, jakým Darem Bangchan oplývá. Chybička se vloudila v podobě trestu, který jim dvěma ředitelka zadala, jakmile skončily prázdniny: Uklidit si po sobě nepořádek.

„Zmínila se ředitelka ještě o něčem?"

„Že shání učitele pro Světlonoše."