Jméno: Karis
Wattpad: Army_Karis
Zvolené téma: Letní láska
Název příběhu: Po čem toužíš
Pár: Jisung/Minho
Hlavní postavy: Minho, Jisung, Changbin
Počet slov: 1722
Anotace: Občas některé věci děláte na poslední chvíli. Občas některá rozhodnutí, která učiníte narychlo jsou ta nejlepší, které za svůj život můžete udělat. A občas je hezké mít něco, kam můžete utéct před realitou a doufat, že se to tou realitou třeba jednou stane.

Text příběhu:

Zavřel oči. Lehce se zachvěl a cítil, jak se mu do tváří hrne krev. Po těle mu nabíhala husí kůže a hlavu lehce zabořil do polštáře, který měl pod hlavou. Bylo to tak příjemné. Tak moc příjemné. Chtěl, ne potřeboval, víc.

„Tati? To se stane, když se člověk počůrá, viď?"

„Cože?!"

Zvedl jsem hlavu od počítače. Zoufale, na poslední chvíli, jsem se snažil napsat povídku, kterou jsem měl do dnešní půlnoci odeslat. Rozhodl jsem se pro zoufalý čin, jít do restaurace, kam chodily rodiny s dětmi, abych se mohl dívat na ty zamilované páry, u kterých je láska čerstvá a oni přes růžové brýle nevidí kolem sebe.

Nebo na ty páry s dětmi, kdy si rodiče vyměňují unavené, láskyplné pohledy.

Text, který jsem napsal jsem opět smazal. Pohledem jsem vyhledal holčičku, která přišla za tatínkem s usopleným nosem a slzami tekoucími po tvářích.

Achjo, takže asi nic. Sám jsem v lásce moc štěstí neměl. To byl špatný výraz. Já jsem na lásku neměl čas. Pracoval jsem na sebe jako spisovatel. Tedy, snažil jsem se. A něco mělo úspěch a něco ne.

Dostal jsem zadání na téma letní láska. Sakra. Vždyť ani nevím, co láska je a když jsem doufal, že to nějak obšlehnu tady od těch všech zamilovaných, tak mi to přeruší nějaká malá holčička školkového věku, která se počůrá a její tatínek neví, co s ní.

Sbalil jsem počítač do kabely a napsal zprávu Changbinovi, jestli se sejdeme v baru. Tam bych mohl taky nějakou inspiraci chytit.

„Proč nenapíšeš o něčem, co sis sám prožil, Minho? Jedině tak tomu dáš šmrnc," navrhl a upil ze svého piva.

„Ani nevím, jestli jsem někdy něco prožil,..." zamyslel jsem se a sledoval pěnu svého piva.

„Co tenkrát v Řecku? Nebo... já nevím, o ničem jsi nikdy nemluvil, ani to Řecko jsi nerozvedl..."

„Řecko?"

„Bylo ti tak sedmnáct," upřesnil.

„O tom ani nebylo nic moc mluvit," srdcem mi projelo nepříjemné píchnutí při té vzpomínce.

Nerad jsem na to vzpomínal. Bylo to hezké, ale rychlé. Skončilo to stejně rychle jako to přišlo.

„Opravdu ne? Byl jsi myšlenkama mimo pěkně dlouho..."

„Tam ani žádná láska nebyla, jen prostě úlet."

„Hele a není přesně o tomhle letní láska?"

„Asi na to každý kouká jinak, no," zamyslel jsem se a zakroužil půllitrem.

„Tak můžeš se na to dívat z různých pohledů. Například, že je to jednorázovka. A co je na tom to nejkrásnější? Někdy je to krásný v tom, že to skončí a neztratí to kouzlo časem. A někdy je to krásný tím, že o to má cenu bojovat, aby to vydrželo. A to jsou pak sladký příběhy."

„Hele... já bych hrozně rád napsal něco, z čeho čtenáři budou slintat blahem," zašklebil jsem se. „Něco, z čeho budou vodvařený. Něco, co bude tak sladký až jim cukr poteče ušima. A pak to udělat tak smutný, že budou brečet jako nikdy."

„Seš zákeřnej," zasmál se.

„To už my spisovatelé býváme," odpověděl jsem se smíchem.

Přišel jsem domů, v sobě několik piv. Čas na napsání se mi výrazně zkrátil a já stále v hlavě neměl nápad. Možná, ale opravdu možná to je o úhlu pohledu. A možná bych mohl zkusit sesmolit něco ze života.

Tak se pěkně usaďte a uvařte si kávu, protože tohle bude na dlouho. Já budu doufat, že vás nebudu moc nudit, ale předem varuju – nejsem žádnej romantik. Teda, já bych možná i byl, ale nebyla k tomu ta pravá příležitost.

No, dost tlachání a vymlouvání se. Jdeme na to.

Přenesme se o pár let do minulosti, řekněme do léta roku 2017? Ne, nejde to. Nemůžu se vracet k něčemu, co bylo. Nemohl jsem, nešlo to.

A co to udělat, tak jak bych chtěl, aby to bylo? Tyjo, to by byla bomba. Možná, když budu hodně dobrej.

Tak se pojďme přesunout... Třeba do Francie. Je to romantický? Jo, docela jo.

Francie, bagety, víno, sýry.

Zavřel jsem oči. Byl jsem nervózní. První let. Zapadl jsem do sedačky a zadíval se na prázdné místo vedle mě. Měl jet se mnou. Říkal, že bude mít jen zpoždění, že má hodně práce. Nechal mě jet samotného.

Nechtěl jsem odjet, ale byla by to škoda peněz. Let by se rušil a já opravdu, ale opravdu chtěl jet. Čekal jsem na to takových let. Musel jsem jet, byla by to taková škoda.

Ale chtěl jsem tohle svoje poprvé zažít s ním. Stejně tak jako všechna ostatní poprvé.

Zabořil jsem se do sedačky a povzdychl si. Zvládnu to.

Paříž byla nádherná, to samé ten pokoj. Nádherný výhled přímo na Eiffelovku. Roztomilá manželská postel posetá lístky růží.

Nechal jsem na pokoji kufr s věcmi a vyrazil ven. Přišla mi SMS od Changbina, kterou jsem popravdě nějak očekával už když jsem seděl sám v letadle. Nepřijede. A údajně bude lepší, když už se neuvidíme.

Takže já byl na nejvíc romantickém místě na světě a sám. Čerstvě po rozchodu, který proběhl esemeskou. Nic jsem mu na to neodpověděl. Ani jsem popravdě nevěděl co. Už jsem se vybrečel dost, když mi řekl, že se mnou nepojede. Pak jsme se asi dva týdny neviděli a já odjel. Dalo se to čekat, ne? Stejně to svým způsobem nějak moc bolelo. Nepříjemný tlak na hrudi.

Francouzsky jsem neuměl a nějak doufal, že se domluvím anglicky. I když jsem věděl, jak to mezi sebou mají.

Myslel jsem si, že jsem oblečení nějak normálně a nemyslel jsem si, že budu vzbuzovat pohledy ostatních. Opak byl pravdou. Všichni zírali – alespoň mi to tak přišlo. Nerad bych pomlouval, ale Francouzi pěkně soudí. Až nepříjemně moc a nestydí se za to. Měl jsem chuť říct, že je vidím, ale bylo by mi to prd platný.

„Nevšímej si jich, jsme prostě takoví," přisedl si ke mně nějaký chlapec. „Jsem Jisung, těší mě."

„Prosím?" zmateně jsem se na něj podíval.

Seděl jsem v kavárně a dával si kávu se zákuskem. Spousta lidí sedělo samo, neřešil jsem to. Už v Koreji jsem se naučil bojovat sám se sebou a nemít nervy, když jsem měl jíst sám. Docela mi to šlo. A tady mě hlavně nikdo neznal.

„Jsem Jisung, těší mě. A říkám, že nemáš mít nervy jak všichni zírají," zazubil se.

„Na Francouze seš nějak moc milej, nezdá se ti? A to jméno taky nezní moc francouzsky," odhadl jsem a tím ho donutil se znovu zasmát.

Byl nádherný. Tmavě hnědé, lehce zvlněné vlasy mu padaly do očí, které měly podobnou barvu.

„Mamka je Korejka, táta Francouz, takže jsem jen z půlky, možná proto jsem tak milej," usmíval se.

Zářivě bílé zuby, krásně rovné. Rukávy bílé košile měl vyhrnuté a ukazovaly naběhlé žíly vypracovaného předloktí.

„To dává docela smysl..."

„Seš na dovolený? Sám?"

„Jo, sám," přikývl jsem.

„Jedeš sem hledat lásku?" nadzdvihl obočí.

„Jednu jsem teď ztratil, takže nevím, asi spíš ne," odpověděl jsem a rychle upil kávy, aby nebylo vidět, že jsem znervózněl.

„Takže na tohle je Francie ideální!" zazubil se, ignorujíc moji nervozitu.

„Proč?"

„Záleží, co hledáš. Jestli chceš převozníka... chlape, podívej se na sebe. Ty půjdeš do baru a říkám ti, že každý večer můžeš domů chodit s někým jiným – holka, kluk... ty si můžeš vybírat..." opřel se o opěradlo a kývl číšníkovi, který mu donesl preso.

„Nevím, jestli něco hledám," zasmál jsem se.

„Kámo, seš ve Francii! Nebuď blbej a využij toho, co ti tahle nádherná země nabízí!"

„Zatím mi nabídla jsem soudící pohledy a zlomený srdce," zašklebil jsem se znechuceně.

„Jak dlouho seš po rozchodu?"

„Tak třeba deset minut," odhadl jsem a otevřel esemesku. „Tak pardon, už jedenáct."

„Ou, to mě mrzí," podrbal se na hlavě a skousl si spodní ret.

„Nemusí, nemůžeš za to."

„Výjimečně ne," zazubil se. „Hele, mám teď týden volna. Budu tvůj nejlepší průvodce Francii, aby sis to pořádně užil."

„Tak jo," přikývl jsem.

Bylo to šílenství. K tomuhle nemělo dojít. Měl jsem si tuhle dovolenou užívat s Changbinem a ne s tímhle klukem, kterého jsem znal tak deset minut. Všechno se dělo z nějakého důvodu, mělo to tak být.

Ano, určitě ano.

„Těším se," mrkl na mě. „Kde bydlíš?"

„Támhle," ukázal jsem mu na budovu, ve které jsem byl ubytovaný.

„Super, tak buď zítra v osm ráno připravený, dáme snídani a pojedeme," usmál se, vtiskl mi lehkou pusu na tvář a zmizel.

Zůstal jsem jen překvapeně zírat a seděl jako opařený. Co tohle bylo za kluka? Srdce mi silně bušilo, na tohle jsem nebyl zvyklý. Na tohle velice přímé chování.

Dovolená se povedla. Bylo to skvělé. Jisung byl skvělý. Nic jsem si nemohl připouštět. Nešlo to, byl jsem čerstvě po rozchodu, ale když mě Jisung políbil na rty, nechal jsem ho. Nechal jsem se líbat klukem, kterého znám pár dní, na Eiffelovce. Ale sakra, byla to Francie, Paříž, město lásky.

Držel můj obličej ve svých dlaní a líbal sakra dobře. Neznal jsem jiné rty než Changbinovy a nic proti němu, ale Jisungovy rty byly fakt jinde. Každý jeho pohyb. Snažil jsem se udržet, abych mu nezasténal do rtů. Bylo to...něco.

„Půjdeme domů?" usmál se na mě a já potřeboval chvíli na to, abych se vzpamatoval.

„My?"

„Ano, my. Nechceš mě snad nechat další večer trpět," pohledem sjel dolů ke svým kalhotám, ve kterých se rýsovala boule.

„No, to si budu muset ještě rozmyslet," zahrál jsem naoko a prošel kolem něj směrem k východu.

„Ty hade."

Tohle celý nebylo nijak romantický, ale jak jsem již řekl, já nejsem žádný romantik. Ale nějaký takový příběh by se mi možná i líbil – bez toho rozchodu ze začátku. Jen lidé, kteří to zažijí podobný příběh, dokáží pořádně vycítit jeho podstatu. Nikdo totiž nedokáže popsat zlomené srdce tak dobře jako někdo, kdo si tím projde. A i když to dobře nepopíšete, oni to cítí.

A lidé, kteří jsou zamilovaní, tak také zamilované příběhy čtou jinak. Je krásné si takto představovat realitu. Moc bych všem přál, aby zažili svůj vlastní romantický příběh, protože si to každý zaslouží. Záleží jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Já bych si svoji letní lásku moc přál najít, jednu jsem si zažil, ale ta neskončila hezky a dnes není den, kdy chci abych já nebo vy plakali. O tom zase někdy příště. Doufám, že jste se moc nezhroutili z té tragédie, kterou jsem tady vypotil, ale asi jsem to nějakým způsobem potřeboval dostat ven. Kafe, pokud jste ho nevypili, tak již máte studené a můžete ho vylít. Já si jdu udělat to svoje.

Třeba se příště zase sejdeme u toho, až Vám budu vyprávět, co se stalo v roce 2017.