Jméno: Min
Wattpad: Min_Jungi
Zvolené téma: Jeden den v minulosti
Název příběhu: Zvládneme to?
Pár: /
Hlavní postavy: Chan, Minho
Počet slov: 2419
Anotace: Rok 1937 se pomalu blížil ke konci a žádný z obyvatel Nankingu netušil co se blíží. Masakr, který pro mnohé byl koncem, pro jiné začátkem celoživotních traumat a výčitek.

Jde se z tohohle zážitku vůbec někdy dostat? Minho neví. Nedaří se mu to a moc času mu nezbývá. Pomůže, když se do onoho osudného dne vrátí? Najde své odpovědi a osvobození, nebo jen prohloubí svou bolest?

Text příběhu:

Yong seděl na židli vedle mé postele a hleděl si do klína. Nevěděl, co říct. Jak by taky mohl, když jeho dědeček leží v podstatě na smrtelné posteli a biologické hodiny tiše odpočítávají jeho poslední momenty.

„D-d-dědo?" skoro jsem ho neslyšel, přes všechny ty uklidňující léky vnímám svět okolo jako za opnou, přesto jsem slabý hlas svého jediného vnuka zaslechl.

„Copak Yongu?" viděl jsem, že po jeho mladých tvářích se kutálejí malé a tiché slzy.

„Žil jsi dobrý život?" na konci věty se tiše zalknul.

„Samozřejmě, že ano. Vždyť mám tebe a tvého otce. Co víc bych si mohl přát? Taky jsem žil tak dlouho, že už jsem zažil vše a nic nového by mě nepřekvapilo," nevypadal s mou odpovědí moc spokojený, ale přesto se jeho tvář trochu uklidnila.

„Ale vždyť jsi zažil takové hrůzy. To ničeho nelituješ?" litoval jsem za těch let mnoha věcí, spousta z nich byla nepodstatných a časem jsem na ně zapomněl, ale jedna věc byla tak strašná, že mě ve snech provázela každou noc posledních sedmdesát let. To jsem ale svému vnukovi nemohl vyprávět.

Z ničeho nic mě zachvátil silný kašel a já jako bych nebyl součástí mě samotného, jen jsem se díval, jak Yong vyskočil ze židle a utíkal pro zdravotní sestru. Přesto, že jsem to vše vnímal, jsem nemohl ani pohnout prstem. Mé tělo nepatřilo mě. A najednou jako blesk z čistého nebe se rozplynula do nicoty i má mysl.

....

„Chane počkej!" utíkal jsem za kamarádem přes široké pole a do nosu mě štípal studený vzduch. Už to byla dlouhá doba, co jsme odešli z Koreje a takové bezstarostné chvíle byly jediné, které mi náš starý domov připomínaly.

„Tak se snaž Minho! Takhle to do města těžko stihneme před stmíváním!" jeho hlas a smích zněly tak uvolněně. Přesto měl pravdu, že domů musíme před stmíváním, kdo ví, co by se nám jinak mohlo v téhle době stát, a tak jsem přidal do kroku a svého přítele stěží dohnal.

Když jsme přiběhli celí splavení před malý domek na okraji chudší čtvrti Nankingu, byla téměř tma.

„Tak kde jste?! Víte, jaký o vás máme strach? Venku je taková zima, a vy se tu touláte jako kdyby nic. Pojďte, už jsme ohřály na polévku," vykřikla na nás Chanova matka už z kuchyně.

Poté, co ta má zmizela někde v lesích a už se nevrátila se mě ujala jako svého. Přesto, že přišla o manžela a o své dvě děti se musela starat sama, nikdy ji neopustilo odhodlání žít dál s pořádnou vervou.

„Omlouváme se mami, úplně jsme se zapomněli, ale podívej, co neseme!" zatímco jsme si sundávali boty, Chan vytáhl zpoza zad dnešní úlovek – drobného bažanta. To, že to není moc všichni ví, ale pořád lepší než nic. Paní Bhang se usmála a poslala nás dovnitř domku. Tam už na zemi seděla Hena a zapalovala malou petrolejovou lampu na stole. Když uviděla nás a naši dnešní trofej oči se jí trochu zablyštily.

„Můžete ho položit vedle hrnce, já ho pak oškubu. Mezitím si můžete dát polévku," mlčky jsme se posadili k nízkému stolku a dali se do jídla. Polévka byla prostá, ale přesto sytá a nejlepší, jakou jsme si mohli dovolit, oproti ostatním jsme vlastně měli velké štěstí. Zatím.

Po jídle jsme uklidili misky ze stolu a popřáli paní Bhang s Henou, které ještě zpracovávaly bažanta, dobrou noc. Když jsme odsunuli lehké dveře do našeho pokoje a svalili se na matrace, po chvíli ticha ze mě vypadlo:

„Co myslíš, že bude zítra?" musel jsem se zeptat. Nedalo mi to. Já se zítřku bál vždy, každý večer a vlastně i každé ráno. Musel jsem vědět, jestli jsem jediný. Chvíli jsem si myslel, že Chan už usnul, dneska to přece jen bylo fakt náročné, najednou ale ze tmy vypadlo tiché:

„Nevím," a najednou se můj kamarád, který je vždy až otravně pozitivní, rozvzlykal. Šlo poznat, že nechce ať ho takhle vidím, ale nemohl si pomoct.

„Minho, já už nevím, co mám dělat. Každý den jak blbci chodíme do lesa a čekáme, že nám snad do náručí spadne jelen abychom měli vůbec co jíst, chodíme pořád do té stejné továrny, kde nám skoro neplatí. Hena i matka se dřou každý den, aby zaplatily alespoň něco. Proč jsme to dělali? Proč jsme odcházeli? Potkalo nás snad něco lepšího? Já mám strašný strach... o Henu, matku, o tebe. Co když vás nezvládnu ochránit? Co když zklamu?" nevěděl jsem co na to říct, Chan tohle nikdy nedělal, vždycky všechno prostě... zvládnul, ale teď se tady třese pláčem.

„Chane, ty nikoho nezklameš, proč bys měl? Vždyť dřeš víc, než my všichni abychom tady mohli žít. Myslíš, že by nás doma potkalo větší štěstí? Nebudu lhát, taky mám strach, ale spolu to zvládneme a budeme žít líp. Vždyť už jsme tomu tolik dali. Musíme to zvládnout," po tvářích mi stékaly horké slzy. Objal jsem Chana a snažil se sám uvěřit větám, které jsem řekl.

Ráno nás vzbudil strašný křik z ulice. Rychle jsme se šli podívat, co se to děje. V kuchyni jsme viděli Henu a paní Bhang, které už se slzami v očích stály u okna.

„Mami, co se stalo?!" Chan byl vystrašený k smrti.

„Chane, Minho, oni, oni přišli... japonští vojáci jsou tady. Musíte utéct, oni vás zabijí! Chane, utečte, PROSÍM!!!" nikdy jsem tak paní Bhang neviděl, slzy ji stékaly proudem po tvářích a snad poprvé vypadala, že neví, co dělat.

„Mami, a co vy s Henou? Nemůžu vás tady přece nechat! Tak utečme spolu, dokud je čas! Nebo tady prostě spolu zůstaňme!" Chan těkal pohledem po pokoji a po ulici, snažil se najít řešení, aby zachránil všechny, to ale bylo v téhle situaci předem marné.

„Chane, my bychom vás jenom zdržovaly. Ženy nebudou jen tak zabíjet, my to zvládneme, vy běžte!" celá ta situace se přede mnou odehrávala jako kdybych tam ani nebyl, nevěděl jsem co dělat. Z ulice se ozývaly zvuky masakru a přede mnou se hroutili mí nejdražší.

„NE!!! Mami, já neodejdu bez vás! Nikdy!"

„Chane, my si vás najdeme, utečte dokud máte šanci přežít, na stole máte sbalené nějaké věci, vezměte si je a utečte zadním vchodem," Paní Bhang na mě pohlédla a v jejich očích jsem viděl tu nejupřímnější prosbu. Nikdy jsem si nemyslel, že je budu muset opustit, navíc tak rychle. Ale potom, co všechno bylo v tom jednom pohledu jsem musel ve vteřině udělat to nejbolestnější rozhodnutí v životě. Klekl jsem si na zem a poklonil jsem se ji.

„Mockrát vám za vše děkuji paní Bhang, bez vaší pomoci bych nebyl tím, kým jsem, snad vám to budu moci někdy splatit."

„MINHO! Proč děkuješ?! My nikam nejdeme! Budeme spolu a všechno zvládneme!" Chan se v hysterickém pláči snažil zachránit situaci. Vše už ale bylo jasné.

Paní Bhang na mě jen pohlédla se slzami v očích a kývla.

„Já ti taky děkuji, Minho."

Pak už jsem jen sebral dva pytlíčky ze stolu a popadl Chana, který se zmítal jako had a příšerně u toho křičel.

„MINHO! CO TO DĚLÁŠ?! JÁ CHCU ZA NIMA! MINHO! PUSŤ MĚ!" Chan byl v normálním stavu mnohem silnější něž já, ale teď se zmohl jen na škubání, kopání a nadávání.

Pak už jsem rychle otevřel zadní dveře a v mysli se rozloučil s dosavadním životem. Potom už jsem totiž musel zapojit všechnu sílu, abych Chana táhl za sebou dost rychle, že na myšlenky nebyl čas. Myslel jsem, že si vedu docela dobře, to až do chvíle, než se Chan zastavil a nešlo s ním za boha pohnout, otočil jsem se abych viděl, co se děje. To, co jsem spatřil mě taky přimrazilo na místě. Nějaký japonský voják táhl Henu z domku za cop. Něco po ní řval japonsky a Hena jen brečela a prosila o slitování. Nevěděl jsem co říct, ale musel jsem Chana udržet tady.

„Chane..., ona to zvládne. Teď se musíme do bezpečí dostat my. Až to bude v klidu, najdeme je. Jak bys je mohl pak chránit, kdybys byl mrtvý?" svým slovům jsem nevěřil ani já sám, ale vypadalo to, že Chan se pomalu uklidňuje. Pak ale Hena spadla na zem a japonský voják ji tvrdě udeřil. Kde byla v tu chvíli paní Bhang jsem nevěděl.

Chan se mi prudce vyškubl ze sevření a utíkal za sestrou, začal po vojákovi řvát všechny nadávky, které znal, japonské, korejské i čínské.

Já se zmohl taky je na ječení nadávek.

„Pojď zpátky!!! Co ti říkala máma?! No? Dělej ty pitomče!!!" byl jsem zoufalý ale on jako by mě neslyšel a běžel pořád dál, když už byl u vojáka začal se s ním prát. Hena jen klečela na zemi a křičela po bratrovi ať uteče:

„Chane! Co tady děláš?! Běž pryč!!! Uteč!" on se ale nepřestával prát, byl zaslepený vztekem, proto si možná nevšiml zbraně, která visela vojákovi u pasu. Pak už se to vše stalo strašně rychle.

Voják si uvolnil ruku z Chanova sevření a šmátral s ní u boku, zatímco Chan se ho snažil uškrtit, dokud neodjistil zbraň pak najednou pistoli třímal v ruce a kulka letěla Chanovi krkem.

Kulka letěla Chanovi krkem...

Krev se rozstříkla na Henu, vojáka a na zem okolo. Chan padl na zem. Voják pak popadl Henu za loket a odtáhl ji někam pryč, za Chanem se ani neohlédl, byl to přece jen nějaký další poblázněný kluk, další tělo s ticíce. Hena křičela ať se Chan zvedne a uteče, ale přes proudy slz ji nebylo téměř rozumět, nechala se vojákem jen tak odtáhnout po zemi jako kus masa. Zlomená. Poražená.

A já na to mezitím koukal. Schovaný. Jako zbabělec. Nevěděl jsem co dělat. Chan tam ležel... mrtvý.

Ne, to nemůže být pravda. Ne, Chan nemůže být mrtvý. Vždyť jsme toho spolu měli ještě tolik zažít a udělat. On tam ale ležel a nehýbal se.

Instinktivně jsem najednou vyběhl za ním do ulice. Nohy jako by mě neposlouchaly a dělaly si co chtěly. A tak jsem běžel, ani jsem si nevšiml, že jsem začal brečet, ale přes slzy jsem skoro neviděl, kam běžím a co se děje okolo mě, najednou jsem ale klečel nad Chanem chytil ho za ramena a začal s ním třást.

„DĚLEJ!!! VZBUĎ SE! JÁ TO SÁM NEZVLÁDNU!" svět okolo jako by nebyl. Všechno kromě Chana zmizelo. Pak jsem ale slyšel, jak někde křičí někdo japonsky, rychle jsem nabral kamaráda do náručí, kde se ve mně vzala taková síla jsem netušil, ale prostě jsem běžel do lesa a nebral ohledy na nic okolo. Od pusy se mi linula pára a nohy klouzaly na tenkém náledí. Nic z toho ale nebylo důležité, jen jsem musel dostat Chana do bezpečí. Jo, přece to spolu musíme zvládnout.

Chan...

Doklopýtal jsem na kraj lesa a vypadalo to, že nás nikdo nepronásleduje. Sklátil jsem se k zemi a divoce dýchal. Chanovo tělo se zhroutilo vedle mě a pořád se nehýbalo, nezvedl se ani hrudník, ani jednou nevydal zvuk, jediné, co bylo slyšet bylo mé dýchání, hluk z města a šustění větví.

Podíval jsem se na sebe a s hrůzou zjistil, že mám celý kabát od krve. Od jeho krve. Rychle jsem se na něj podíval, on byl od krve celý. Ale přece musí existovat šance, že to přežil, že jenom omdlel z šoku. Musí. On nemůže jen tak snadno odejít.

„Chane! Vzbuď se! Co mi to sakra děláš?! Vždyť jsme říkali, že to zvládneme!" svezl jsem se na tělo a vzlykal snad celou věčnost. Ztratil jsem všechno. Všechny. A můžu za to sám, kdybych šel s ním, možná bychom toho vojáka přeprali, možná bychom tady teď seděli všichni a prostě se vrátili do Koreje. Byli bychom tu všichni...

Usnul jsem na jeho těle umočený od slz, krve a promrzlý až na kost.

Byl mrtvý. Já živý. A nemělo to tak být. Všechno bylo špatně.

....

S trhnutím jsem se probudil. Ležel jsem na měkké teplé posteli a někdo mě držel za ruku. Zvedl jsem hlavu a uviděl Yonga jak se skloněnou hlavou poklimbává.

„Yongu? Co se děje? Co se stalo?" cítil jsem, že jsem zpocený a třesou se mi ruce, byla mi i zima.

„Ach dědo! Já měl takový strach! Najednou ses rozkašlal a omdlel, celou dobu jsi se škubal, zdálo se ti něco?" chudák malá byl tak vystrašený.

„Neboj, už se nic neděje," nemohl jsem mu říct, že jeho děda je nechutný zbabělec a nese si to sebou celý život jako cejch.

„Opravdu? Nemám tady s tebou přes noc zůstat?"

„To nebude nutné, neboj. Jdi domů, zítra přijď zase," usmál jsem se na něj, ale tak nějak jsem tušil, že to je naposledy co vnuka vidím.

„Dobře, tak se opatruj, zítra přijdeme všichni. Mám tě rád dědo,"

„Já tebe, taky," když za sebou Yong zavřel dveře ulehl jsem ke spánku, za chvíli mi ale někdo položil jemně ruku na rameno. Tak nějak jsem tušil, kdo to je.

„Chane? Jsi to ty?" zpoza zad jsem slyšel jen tiché zasmání.

„Minho, ani nevíš, jak dlouho jsem na tenhle moment čekal," takže to byla pravda. Bylo to tady.

„Neměl bys tady být, to já za všechno můžu. Nebudu se zlobit, když mi to neodpustíš, přesto mě prosím naposledy vyslechni. Ten den byl nejhorší den mého života. Zdálo se mi o něm každou noc, to, jak jsi padal k zemi, nemohl jsem se toho zbavit. Kolikrát jsem se pokusil to celé skončit a jít za tebou nebo alespoň najít Henu s paní Bhang, ale byl jsem moc slabý. Moc zbabělý. Zase. Omlouvám se ti," opět se mi po tváři začaly kutálely horké slzy.

„Minho, naopak, byl jsi silný. Celou tu dobu. Já tě celé ty roky sledoval a vím co sis prožil, hlavně neměj výčitky. Nemáš z čeho,"

„Vždyť jsem tě zabil!"

„Co to říkáš? Snažil ses mě chránit před mou horkou hlavou, jsem ti vděčný," celé to působilo tak nereálně, nemohla to být pravda.

„Pojď se mnou, Hena a mamka na tebe už taky čekají. Zase si sedneme společně, jako za starých časů a ty nám řekneš všechno, co jsi zažil,"

„Přijmou mě?"

„Samozřejmě, vždyť ti říkám, že už na tebe čekají," Chanův úsměv ve mně vyvolal pocit, že by to opravdu mohla být pravda. Že bych se mohl vrátit.

A tak jsem se zvedl z nemocničního lůžka a chytil svého přítele za ruku, přes slzy jsem zase neviděl téměř nic. Asi mi to tak už osud přeje, být ubrečený do posledních momentů.

Nedá se říct, že bych opouštěl tenhle svět bez výčitek, ale vím, že co se stalo už nezměním.

„Tak pojď, ať je nenechávám čekat ještě dýl," Chan mě chytil kolem ramen a najednou se před námi zjevil náš starý stůl a já ucítil pečeného krocana a uslyšel smích Heny a paní Bhang.

Byl jsem doma.

Zase.