„Vy jste se pomátl," zavrtěl Snape hlavou když za ním Albus přišel s prosbou o kurz první pomoci.

„Vlastně, nebyl to můj nápad," přiznal Albus.

„Čí tedy?" podivil se Snape.

„Harryho," mrkl na něj Albus. Snape se zamračil.

„Někdy si říkám, že byla vážně chyba, vám o tom všem povědět. Neměl jsem s vámi tehdy pít," vrčel Snape.

„Ale no tak, Severusi. Já jsem rád, že to vím. Můžu ti pomoct. Pokouším se od sebe Chrise s Harrym oddělit. Harry je proti němu dost naivní. Bojím se, že by mu Chris jen ublížil."

„Kdežto já jsem svatost sama," ušklíbl se Snape.

„Ale ty ho máš rád.  Ovšem Chris... no však ho znáš," povzdechl si Albus.

„Ano, nemám o něm valné mínění," odfrkl si Snape.

„To je mezi mnou a jím. V každém případě, až se uskuteční kurz první pomoci, přijdou za tebou odděleně. Budeš mít Harryho jen pro sebe, na celý den," mrkl na něj Albus. Snape mu oplatil upřený pohled.

„Dobře," přikývl Snape a šel vyměnit Amalii obvaz.

***

„Hagride, musíš odvést ta zvířata. Je to sotva pár minut, co jsem s rodiči té dívky domluvil. Nepoženou to výš. Jsou naštěstí rozumní," domlouval obrovi Albus.

„Jak se má ta holčička?" zeptal se Hagrid se slzama v očích.

„Je jí lépe a zítra už bude v pořádku," oznámil mu Albus.

„Díky, Merlinovi," vysmrkal se obr do puntíkatého kapesníku, velkého jak osuška.

„Spíš díky Severusovi. Takže jsme domluvení, do zítra ta zvířata zmizí," připomněl mu Brumbál.

„Spolehněte se, pane řediteli," přikývl Hagrid.

Harry se vydal k večeru na ošetřovnu, podívat se za malou Amálii, ale také byl rád, že má výmluvu být o samotě se Snapem. Ten něco sepisoval do pergamenů.

„Smím?" zeptal se Harry, když vešel dovnitř. Snape zvedl hlavu od psaní.

„Proč se vůbec ptáte, když už zde dávno stojíte?" pozvedl Snape jedno obočí. Harry se rozpačitě usmál. Chvíli se dívali navzájem do očí a pak Severus vrátil pohled na pergamen.

Harry pokrčil rameny a sedl si k Amalii. Chytil jí za ruku. Byla celá rozpálená.

„Nepotřebujete pomoct se o ní postarat?" otočil se Harry za Snapem.

„Svou práci zvládám," řekl Snape příkře.

„Tak jsem to nemyslel," zavrtěl Harry hlavou.
„Jak tedy?" pozvedl Snape tentokrát obě obočí.

„Cítím se zodpovědný za to, co se jí stalo," povzdechl si Harry.

Snape se na něj zadíval a chtěl něco říct, jenže v ten moment se rozkřičel kouzelný budík na jeho stole: „Čas na lektvar!"

Severus vstal od rozepsané práce, přešel k zásobě lektvarů, vytáhl lahvičku a šel k těm dvěma. Zastavil se za Harryma zlehka položil dlaň na jeho rameno. Mladík ztuhl a pak pomalu otočil hlavu, aby na něj viděl. Zelené oči se vpíjely do těch černých. Ten okamžik trval snad celou věčnost. Pak si Snape odkašlal a podal Harrymu lektvar.

„Není to vaše vina," zašeptal Severus. Obešel postel a pomohl Amalii posadit. Harry jí nalil do krku lektvar proti horečce a poté ji položili na postel.

Snape se chtěl vrátit zpět, ale Harry ho chytil za ruku. Severus ztuhnul, zastavil se a nevěřícně zíral na mladého muže před sebou. Harry ani nevěděl, proč ho zastavil, ale líbil se mu dotek těch chladných dlaní.

Po chvíli to už začínalo být poněkud trapné a pak Harrymu svitlo, vložil Snapeovi do dlaně prázdnou lahvičku. Severus pevně sevřel sklo a odešel svižněji, než by se patřilo. Skoro jako by chtěl utéct a přitom se snažil své poplašené srdce přimět ke klidu.

„Pozítří začnu s kurzy první pomoci," řekl Snape zatímco si sedal zpět za stůl.

„Budu se těšit," usmál se na něj Harry a starší muž mu opět věnoval jeden ze svých delších pohledů.