5. září 1990

Rozlepila jsem ztěžklá víčka. Do cely oknem prosvítalo světlo. Odhadovala jsem, že bude tak krátce po půl sedmé. Oblohu v dálce zahalil sluneční svit. Přes bílé naducané mráčky si razily cestu zlatavé paprsky. Mraky se mísily s červánky, některé z nich se zbarvily doruda. Okouzleně jsem to sledovala. Východ slunce jsem naposledy viděla před pěti lety.

Na ostrově, na kterém stojí Azkaban, většinou panuje zamračená obloha. Z nebe se většinou snášejí těžké dešťové kapky. Otřásla jsem se. Tohle počasí jsem nesnášela, protože mi do těla zalézala mrazivá zima.

Pod slabou dekou prožranou od molů jsem se třásla zimou. Ti slabší v zimních měsících i umírali, protože jejich tělo nevydrželo ten nápor energie, kterou muselo vydávat na zahřátí těla. Ti vězni ani nejedli. Jídlo zůstávalo netknuté. Ani jsem se jim nedivila, ta břečka se nedala jíst.

Nadzvedla jsem se na loktech. Připadala jsem si jako vyhublá tyčka. Pruhovaná azkabanská uniforma na mně jen visela. Tmavé vlasy mi ve vlnách spadaly na záda. Potřásla jsem s nimi.

Včera mi dovolili, abych se vysprchovala v tamějších sprchách. Doprovázela mě jedna z dozorkyň. Na nohách jsem se skoro neudržela. Párkrát jsem klopýtla a žena mě musela zachytit. Tolik jsem se za sebe styděla. Viděli mě slabou, zlomili mě.

Měla jsem pocit, že do zimy to nepřežiju. Ani nemělo smysl doufat. Mé štěstí pominulo ve chvíli, kdy jsem se podívala do tváři smrti, mozkomorům. Ztratila jsem dceru, mou malou Luthien. Vychovala bych ji k obrazu svému. Věděla jsem, po čem touží její srdce. I dvojčata by se ke mně později přidala. Uvědomila jsem si, že Luthien dnes čeká její pátý den v Bradavicích a Charlotte s Orionem do nich nastoupí za necelé dva roky.

Můj život spěl rychle ke konci. Mnoho času už nezbývalo a já toho chtěla tolik stihnout. Znovu už se nesetkám se svými dětmi. Neuvidím jeho slavný návrat tam, kde na mě čeká odměna.

Je to beznadějné. Brzy odejdu za svou láskou, za Regulusem, který na mě čeká na druhém konci. Ovšem, něco tady po sobě zanechám. Nechám tady po sobě svým dětem odkaz. Bude se o mně mluvit jako o jedné z jeho nejvěrnějších služebnic.

Pohlédla jsem z okna. Vyjímečně teplý vánek mi ovíval tvář. Zlatavé slunce se zrcadlilo na vodní hladině. Moře nebylo šedé, ale azurově modré. Paprsky si razily cestu přes vodní hladinu, až dorazily pod budovu, kde se válely zbytky bílé mlhy. Ta se nenápadně plížila podél tlustých zdí Azkabanu. Sluneční paprsky ji svou silou zahnaly. Rozplynula se v záři nadcházejícího dne.

Tak takhle chutná smrt? Je to vysvobození? Už mě nic netrápí? Proplouvala jsem mezi mraky. Okolo tváří mi fičel vítr. Do tváře mi zalétávaly prameny hnědých vlasů. Všechno bylo tak krásné. Nic mě nebolelo a já mohla létat. Ani spánek nedokázal odplavit všechnu bolest, ale smrt dokáže vše.

„Blacková, máte návštěvu. Čeká na vás v hale, pojďte," vytrhl mě hlas bystrozora. Surově mě popadl za paži a vedl temnými chodbami okolo mozkomorů. Takže jsem nezemřela, ale skoro jsem zahlédla světlo na konci tunelu. Mohla jsem být znovu svobodná. Proklínala jsem toho návštěvníka, protože to on mě připravil o možnost zemřít.

„No to je dost," vyštěkl jeden muž. Černé vlasy i mroží knír mu protkaly šediny. Jeho oči mě probodávaly. Zdály se chladné, bez emocí. Skvěle by mezi nás zapadl. Pánovi zla by se hodil. Posadila jsem se za stůl naproti němu. S našpulenými rty jsem hleděla před sebe.

„Přejděme rovnou k věci, paní Blacková," úlisně se na mě usmál. „Mám pro vás návrh. Když mi něco prozradíte o Vy-víte-kým, dostanete odměnu."

Vzteky jsem zaprskala. „Takže o tohle vám jde? Já vám nic neprozradím. Svého mistra bych nikdy nezradila. Naučil mě všechno. Je jako můj otec. Nezradím ho!" práskla jsem dlaní do stolu. Bystrozor u zdi sebou trhl. Dlaň mě pálila, bolest prostupovala až k hlavě. Neměla jsem to dělat. Každým pohybem jsem ztrácela své síly.

„Ale my se jistě domluvíme. Najdeme společnou řeč, to se nebojte," probodl mě hněvivým pohledem, že jsem se mu vzpírala. „Slyšel jsem, že máte dceru, pokud nám něco málo řeknete, zařídíme vám s ní hodinovou schůzku. Ale když prozradíte všechno, mohla byste se odsud dostat příští rok." Odfrkla jsem si. To snad nemyslí vážně. „Také jsem dostal hlášení od vašich hlídačů, že jste velmi oslabená. Skoro se už neudržíte na nohou. Možná by se našel nějaký lék pro vaši únavu."

V tom mi to došlo. Tak tohle byl jejich plán. „O tohle vám celou dobu šlo! Tím, že jste nám do jídla přidávali ten prášek, jste nás oslabili. Chtěli jste nás donutit mluvit. Ale já vám nikdy nic neprozradím. U mě jste skončili. Sbohem, pane, ale jsem na odchodu," zvedla jsem se.

Věnoval mi vědoucí úsměv. „Protože jsem gentleman, nechám dámu odejít. Ale přemýšlejte o tom, paní, promiňte, vlastně slečno Blacková, protože jste vdova."

Co říkáte na tuto část? Omlouvám se, že jsem nepřidala žádnou o prázdninách, ale věnovala jsem se jiným příběhům. Tak jsem pro vás jeden bonus sepsala aspoň včera. Chcete, aby Leta přežila? Co si myslíte o tom prášku? Myslíte, že by měla něco prozradit a tím se zachránit, nebo zachovat věrnost Pánovi Zla? Budu moc ráda za názory. Užijte si, spíše přežijte první školní den. :D

OPRAVENO: 07.02. 2019