5. listopadu 1981

Třela jsem si dlaněmi o sebe a chodila sem a tam po své cele. Celou pravou zeď zdobily vyryté čárky, které jsem tam vyrývala kusem křemene. Schovávala jsem ho pod postelí, aby na to mozkomorové nepřišli.

Podle nich jsem zhruba odhadovala, jak dlouho tu jsem. Celé dny jsem nedělala nic jiného, než seděla zamyšlená do sebe. Většinou, když kolem mě prošel bystrozor nebo mozkomor a přinesl mi jídlo, jsem se ani nepohnula. Slyšela jsem je říkat, že o mně mluví jako o „Ledové panně."

Jeden z nich mě dlouhou dobu pozoroval. Přitiskla jsem si kolena více k sobě a odvrátila od něj pohled. Prvních pár dní to tu bylo nesnesitelné. Ze spaní jsem křičela. Zdálo se mi mnoho nočních můr. Zhubla jsem, až ze mě zbyla jen kost a kůže. Občas mě pustili - většinou to bylo jednou za čtrnáct dní - abych se šla umýt. Po dalších měsících, které jsem tady strávila, se sny začaly vytrácet. Až zůstalo jen prázdno a nic víc.

Čáry na zdi přibývaly a já čím dál tím víc propadala panice. Záchranu jsem očekávala brzy, ale žádná nepřišla. Pomalu jsem si myslela, že na mě zapomněli. Aspoň od Arii jsem očekávala, že by si vzpomněla.

Každý den jsem myslela na to, jak se pomstím těm, co mě věznili. Nejprve si je pořádně podám. Uřežu jim nohy i ruce, budu je připravovat o vzduch. Budou mě prosit na kolenou, sténat a křičet. Nakonec je všechny zabiju.

Chtěla jsem opět vypustit ze rtů ta tři sladká zaklínadla. „Imperio! Crucio! Avada Kedavra!" zašeptala jsem si sama pro sebe. Tolik mi to chybělo. Otevřela jsem pusu a vydala ze sebe šílený smích, který se rozléhal po té celé chodbě. Museli ho slyšet všichni, ale to mi teď bylo jedno.

K mé cele se dobelhal bystrozor. Poznala jsem v něm Moodyho. V den, kdy jsem se přepravovala k Andromedě pomocí přenášedla, stál blízko mě. Dával pozor na celou akci. To se mnou jednal s úctou, ale teď se ke mně choval jako ke špíně. Co jsem ale mohla očekávat od bystrozora?

Jeho oko se divoce otáčelo, když si mě prohlížel. Neviděla jsem jeho zjizvenou tvář, protože si ji přikryl černou kápí. Upíral se na mě pouze jeho blýskající duhovky. „Zmlkni, ty špíno!" zalomcoval železnými dveřmi.

Pohrdavě jsem se ušklíbla. Byli tak bláhoví. Asi dvakrát mě povolali k výslechu. Mysleli si, kolik jim toho neprozradím, když mi slíbí snížení trestu. Vysmála jsem se jim do obličeje. Ušklíbla jsem se na něj.

„A co byste mi tak asi udělali? Ministerstvo je přece jen banda hlupáků, bojí se použít trest smrti. Takže máte smůlu, pane, já tu zůstanu, dokud mě odsud nezachrání. Stále budu živá a při smyslech. Já se nezblázním jako většina," kývla jsem směrem k prázdným celám.

Skoro nikdo z vězňů už nemluvil. Jejich kroky začaly časem utichat. Už ani v noci nekřičeli. Skončili pohřbeni zaživa, jak se říká. Jen málo z nich bylo schopno přežít Azkaban bez ztráty smyslů. Ne každý měl tak silnou vůli. Přežijí jen ti nejsilnější. Vůdci.

„Jen se neboj, brzy už tě to přejde. Ještě budeš prosit o odpuštění. Stejně jste s ním spolčeni všichni, i ti, kdo tvrdí, že byli pod Imperiem. Neboj, brzy ti tu přibude pár kamarádíčků," odplivnul si a zmizel za rohem. Schovala jsem se do náručí temnoty. Co tím mohl myslet?

Copak by byl někdo z našich řad takový, aby zradil svého pána? Všichni jsme přísahali věrnost. Nosili jsme na rukou naši přísahu. Vyhrnula jsem si rukáv. Na mém předloktí se klikatilo černé znamení zla. Lebka doširoka rozevírala čelisti. Skoro jsem slyšela, jak had syčel. To, co povídal Moody, byly jen pitomé báchorky. Vtiskla jsem maličký polibek lebce a shrnula si rukáv zpátky.

„Leto, jsi to ty? Říkala jsem si, kam jsi zmizela a ty celou dobu trčíš tady. Nic proti, ale vypadáš příšerně. Podívej se na své kruhy pod očima," hlesl povědomý hlas.

Zvedla jsem hlavu a hledala jsem místo, odkud to vycházelo. Z cely naproti mně se na mě šklebila Aria, na druhé straně jsem zahlédla Bellatrix.

„C-c-co tady děláte?" vyhrkla jsem. „Musíme se dostat pryč." O kousek dál svou celu obývali i Rodolphus, Rabastan a další lidé. Viděla jsem tu i mladého Skrka, což mě překvapilo. „Za co tady vůbec jste?" rozhlédla jsem se po svých známých. Bella se pohrdavě zasmála, jako by mi něco ucházelo.

„Ten malý spratek Potter ho obelstil. Chápeš to, on přemohl našeho Mistra. Je pryč. Ale vrátí se, já tomu věřím. Snažili jsem ho vypátrat, mučili jsme kvůli k tomu i Longbottomovi. Přišli kvůli nám o rozum. A teď tu tvrdneme. Navěky. Ale já jim přísáhám pomstu," zasyčela horlivě Bellatrix. 

Ahoj! 😂

Tak co, překvapila jsem vás? Za tohle mě určitě milujete.😂 Protože myslím, že vám Leta chybí stejně jako mně. Pořád se s ní nedokážu rozloučit, rozhodla jsem se, že občas budou vycházet bonusy důležitých částí z jejího pohledu. Kolik byste chtěli bonusů?😘😍😱

✴Peti✴

OPRAVENO: 07.02. 2019