1. srpna 1972

Dnes jsem konečně odjížděla. Měly se pro mě stavit Chloe s její matkou a Ariou. Musela jsem si dobalit věci, moc času už nezbývalo. Přes krátké rukávy mi prosvítala kůže, která bude konečně opálená. V Anglii nebylo moc hezké počasí.

Měla ráda slunce, které mě hladilo po kůži a zahřívalo mé srdce. Slunce mi z mysli vyhánělo nešťastné vzpomínky. Neměla jsem ale jen jedno slunce, ale mnoho. Říkalo se jim přátelé. Já měla taková dvě slunce a jednu hvězdu. Chloe, Ariana a Andromeda.

Z mého uvažování mě vytrhla Leslie. „Slečno, musíte už jít. Jsou tu Rookwoodovi," zapištěla slabým hláskem.

Usmála jsem se na ni vřelým úsměvem. „Leslie, z paní Rookwoodové a ostatních nemusíš mít strach. Oni se k ostatním chovají hezky."

Zapnula jsem si kolem ramen slabý pláštík a samou nedočkavostí seběhla po schodech. Už to byl rok a jeden den, co jsem tu stála a obdivovala svůj dort. Už rok se mi na krku houpal klíček s rubínem. Hned, jak jsem sešla schody, mě povalilo na zem jedno velké třeštidlo.

Chloe. Svírala mě pevně v objetí. „Je to měsíc, co jsem tě neviděla. Strašně jsi mi chyběla," vydechla Chloe. Ariana mi pomohla na nohy a vesele se na mě zakřenila. Oplatila jsem jí to. Paní Rookwoodová si povídala s mojí matkou.

Z mé matky šel vždy strach a vyvolávala ve mně takový pocit prázdnoty. Jako mozkomor. Doma jsem vždy byla sama. Z pokoje jsem moc nevycházela. Teď jsem se bála, aby si to nerozmyslela. Často své názory měnila.

Suše jsem polkla. S nejistotou v očích jsem ji pozorovala. Kdyby se rozhodla jinak, nebyly by žádné prázdniny. Musela bych zůstat v domě a poslouchat její nenávistné poznámky. „Tak tedy domluveno. Letissa s vámi může zůstat ve Francii do dvacátého pátého srpna."

Samou úlevou se mi málem podlomily nohy, kdyby mě Aria nezachytila. Rozloučila jsem se stroze s matkou, protože před ní jsem nedávala najevo city. Chytla jsem se paní Rookwoodové za ruku. Ucítila jsem cuknutí pod pupíkem.

Posadila jsem se do písku a čekala, až se mi uklidní žaludek a přestane točit hlava. Vzduch ke mně donesl ostrou a pichlavou vůni něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Nadechla jsem se znovu a rozpoznávala vodu, písek a sůl. Sůl mě zaštípala v nose. Hlasitě jsem kýchla.

Postavila jsem se na ještě stále vratké nohy. Ty mě donesly o kousek dál. Uvědomila jsem si, že bych se asi měla podívat dolů. Vykulila jsem oči a zacouvala o kousek dozadu. Přede mnou nebylo nic. Z pláže se zvedal vysoký útes. Jeho ostré hrany čněly z moře.

Neviděla jsem jeho konec. Zezdola do něj naráželo moře v nepravidelných intervalech. Silné vlny se tříštily o jeho ostré výčnělky. Při každém nárazu se z něj odlouplo pár kusů kamení. Fascinovaně jsem na to hleděla.

V dálce křičeli rackové a na malém výběžku, který ústil do moře, se vyjímal maják. Opíralo se do něj slunce a jeho paprsky se odrážely v jeho oknech, která mě bily neúprosně do očí. Zaclonila si oči a pořádně si ho prohlédla. Střídaly se na něm dvě barvy - modrá a bílá, které navozovaly atmosféru tropického léta.

Ale očekávala jsem něco jiného. Třpytící se, čiré, safírové moře, které lákalo svou nádherou. Moře, o kterém nikdo nevěděl, kde má konec, protože v dálce splývalo s oblohou.

Otočila jsem se k ostatním. „Tohle je léto ve Francii?" zabrblala jsem s pohledem upřeným na šedivé moře a krajinu bez stromů.

Paní Rookwoodová se zasmála svým zvonečkovým smíchem s francouzským přízvukem. „Samozřejmě, toto je jen takový úvod. O kousek dál už jsou i palmy. Vidíš? Tamhle vzadu." Obsáhla rukou celou krajinu.

Po pár minutách jsme došly k velkému bílému domu. Líbil se mi pro jeho jednoduchost, ve které spočívala jeho krása. Před domem byly záhony s různými květinami. Taky se mi jejich vůně líbila.

Nosem jsem nasála jejich pronikavou a sladkou vůni. Z některých se mi chtělo spát. Pomalu mě uspávaly do nevědomí. „Ale děvče, prosím tě, nespi," probral mě rázný, ale přesto milý hlas. Přede mnou stará dáma v šarlatovém hábitu, která se podobala matce Chloe.

„Babi," Chloe ji pevně objala. Paní jí šeptala něco, čemu nerozumím. Chloe se při každém druhém slově rozzářila ještě více. Odvrátila jsem od nich pohled a zahleděla se znovu na dům. Francouzská okna, která do domu pouštěla spoustu světla, zakrývaly krajkové závěsy.

Vítr odfoukl kousek závěsu a já měla možnost nahlédnout do útulného obývacího pokoje. „Co tu tak stojíte, pojďte přece dál," pobídla nás ta cizí paní.

OPRAVENO: 26.01. 2019