1. září 1971

Probudila mě Leslie svým pisklavým hlasem. „Slečno, musíte vstávat, tak to nařídil pán s paní!" Otočila jsem se a zamáchala před sebou rukou, jako bych odháněla protivnou mouchu. Leslie zapištěla a zmizela z mého dosahu.

„Slečno, budu mít problém," skoro začala vzlykat.

To mě probralo. „Promiň, Leslie, ale skoro celou noc jsem nespala, tréma se mě držela jako klíště." Bála jsem se, kam mě zařadí. Nechtěla jsem do Zmijozelu, ale to bych si rovnou mohla balit kufry. Vyhrabala jsem se z postele.

Oblékla jsem se do svých dlouhých šatů a cestovního pláště. Odhrnula jsem závěs. Nebylo vidět slunce. Zahradu zahaloval temný příkrov mraků, ze kterých pomalu stoupal temný dým. Plazil se okolo keřů a květin, které jsem tolik zbožňovala.

A támhle byl další. Otevřené okno, kterým dosud do pokoje proudil čistý vzduch, potemnělo. Zahradu už převzala mlha do svého pevného objetí, která přišla spolu s dýmem. Obklopovala celý prostor a naplňovala ho temnou mrazivostí. Do pokoje začalo pronikat zoufalství a bezmoc obětí. A ještě něco, co pro mě značilo šílenství, bezohlednost a chladnokrevnost.

Přitiskla jsem si plášť blíže k tělu. Začínal mnou prostupovat chlad a strach. Rychle jsem zavřela okno, až skleněná výplň zařinčela. Dýmy se proměnily v bytosti. V lidské bytosti schopny citů, ale tito lidé mezi ně nepatřili. Jsou stejní jako Bellatrix, matka, otec a bratři. Smrtijedi.

Nevyšla jsem ven, protože jsem nechtěla čelit jejich přítomnosti. Místo toho jsem si rozčesala své dlouhé tmavé vlasy. Spadaly mi na záda jako černý závoj hvězdné noci, díky které jsem pociťovala bezpečí.

Najedla jsem se v pokoji. „Leslie," zašeptala jsem.

„Ano, slečno? Pán říká, že nemáte vycházet, dokud vás nezavolá."

Ach, nechtěla jsem se s nimi setkat, nebyla jsem jako oni. Nebyla a nikdy nebudu. Já nebažila po pomstě na bezmocných lidech.

„Přines mi čaj a něco na uklidnění," zaryla jsem si nehty do paží. „A hlavně i něco k jídlu." O pár minut později mi přinesla jídlo na tácu. „Leslie, kdo všechno tady je a co řeší?"

„Moc toho nevím, slečno, ale jsou tu páni Malfoyové, slečna Carrowová a pan Rookwood starší i mladší," vyjmenovávala.

Pozorně jsem ji poslouchala, ale někdo z nich chyběl. „Kde je Amycus?"

„Pan Carrow je na důležité misi na západě Anglie." Ach tak, mise způsobu - přidej se ke mně, jinak nepřežiješ. Leslie ztišila hlas. „Až odjedete, chystá se důležitý rituál. Při čemž bude hodně obětováno."

Zděšeně jsem si přitiskla ruce na srdce a zrychleně dýchala. Raději jsem se napila čaje.

„Letisso, pojď dolů!" zavolal mě otec, musel být rozzuřený. Nepokoušela jsem jeho trpělivost.

S kufrem jsem seběhla dolů. „Otče," poklesla jsem v kolenou. „Milí hosté." Moc mi nevěnovali pozornost, jen Alecta se zamračila, když si všimla mé štíhlé postavy.

Došla ke mně, letos právě skončila v Bradavicích. „Leto," oslovila mě.

„Alecto," opáčila jsem, „jak se ti daří?"

Změřila si mě pohledem a vyhrnula si rukáv. Držela jsem se, abych neomdlela. Na její bledé kůži zářilo znamení. Vypalovalo se do pokožky a vytvářelo temný kontrast. Had, který se obtáčel kolem lebky, jako by syčel. Byl to temný a děsivý zvuk. Polkla jsem a podívala se jí do temných očí.

„Leto, jdeme! Budeš se přemisťovat s Bellou," oznámil mi otec. Přes hlavu jsem si přetáhla kapuci cestovního pláště. Pod šaty se mi houpal klíč na řetízku. S ním jsem se cítila daleko klidnější.

Bellatrix mě chytnula za ruku. Ani to jsem to nestačila zaregistrovat a stála jsem na nádraží uprostřed mudlů. Všichni zasyčely. Bella pronášela svoje řeči o čistokrevnosti. Proběhla se mnou přepážkou.

„Leto, dostaň se do Zmijozelu!" varovala mě matka. „Zbytečně na sebe neupozorňuj. A nebav se s mudlovskými šmejdy!"

„Rabastane, synu," usmála se na něj sladce, „jsme na tebe pyšní. Ohlídej Letissu." Políbila ho na čelo, když odbila jedenáctá. Bratr mě zatáhl do vlaku. Musel mi opatřit kupé.

V jednom seděla dívka se zrzavými vlasy. Rabastan otevřel dveře. „Tady si sedni," zavrčel.

Plaše jsem se na onu dívku usmála. Ona mi to oplatila. Vstala a pomohla mi s objemným kufrem. Rudé vlasy jí spadaly do obličeje a podtrhovaly její tvář s jemnými rysy. Prohlížela si mě mořsky modrýma očima, které zvýrazňovaly černé řasy. Zastrčila si vlasy za ucho.

„Chloe Rookwoodová," natáhla ke mně ruku. Byla čistokrevná a milá. S ní jsem si mohla povídat.

„Letissa Lestrangeová, ale říkej mi Leto." Potřásla hlavou a posadila se.

„Jet do Bradavic je pro mě úleva od věčného útlaku," hlesla jsem. „Doma mě nenávidí. Jen babička Lucinda mě měla trochu ráda, tu jsem zbožňovala, ale záhadně zmizela." Chloe mi povzbudivě stiskla rameno.

„Mám to doma podobně, bratrovi ani otci nestojím za pohled. Mamka mě má jako jediná ráda."

Otevřely se dveře. Dovnitř vstoupila nesmělá dívka. „Ariana Blacková," představila se.

„Blacková, žádnou takovou neznám," nakrčila jsem obočí.

Ariana si povzdechla. „Jsem neteř Walpurgy, nemanželská dcera její sestry."

Ahooj!😂

Vítám vás u nové kapitoly! Příště nás čekají Bradavice! Kam si myslíte, že se Leta dostane? Poté budeme přeskakovat čas vždy o půl roku. Budu ráda za votes či komentář!💕

✴Peti

OPRAVENO: 19.01. 2019