23. února 1981

Na zemi, na dece si hrála dvojčata. Kluk se podobal mně, ale dívka spíše Regovi. Oba dva výskali a žvatlali. Sklonila jsem se k nim a pohladila je po hlavičce. Charlotte se ke mně přitiskla a vystrčila jazyk jako pes. Orion nezůstal pozadu a ihned sestru napodobil. Podívala jsem se na Ariu. Ta v náručí chovala dvouletou Luthien, která se kroutila ze strany na stranu.

„Charlotte, zastrč ten jazyk, vypadáš jako pejsek. Orione, jak dělá pejsek?" zasmála jsem se na ně.

Orion zaprskal a posadil se. Prskal kolem všude sebe. Vyhla jsem se mu a pokárala ho. Zaškaredil se na mě.

„Mamí, haf, haf," vyhrkla Luthien. Aria ji políbila na čelo. Sama se nevdala, ale už dlouho si přála děti. Chtěla jsem, aby byla šťastná, a proto jsem si na dnešní dopoledne naplánovala z ní aspoň vytáhnout něco ohledně jejího vysněného manžela.

„Luth, správně, ale hlavně nespadni," vytáhla jsem ji Arie z náručí a dala jina zem. Rozešla se směrem k dvojčatům.

„Rio," promluvila jsem na ni. „Kdo se ti líbí?" Šla jsem rychle na rovinu a vybalila to na ni rychle, protože jinak by stihla zareagovat a odbýt mě nějakou svou vtipnou poznámkou.

Zamračila se. „To ti tak budu říkat."

Udělala jsem na ni psí oči. To by mělo zabrat. „Prosím," zafňukala jsem. „Arianko, prosím."

„Ani to na mě nezkoušej," ohradila. „Já ti na to neskočím."

V duchu jsem se musela ušklíbnout. To si myslíš ty. Já to z tebe vytáhnu. Nemusíš mít starost. Jednou jsem to vytáhla i z Chloe. Při jejím jméně mě opět píchlo u srdce. Pomalu se mi otevíraly staré rány a bolely. Strašně moc. Proč jsem ji jen musela potkat. Kdybych znala jen Arianu, svět by byl lepší. Daleko lepší. Nemusela bych na ni vzpomínat. Už nikdy. Jediná možnost byl lektvar zapomnění, ale ten už jsem jednou vypila. Mohla bych si znovu vzpomenout.

Najednou do místnosti vešel skřítek Krátura. Aria se zvedla a sklonila se k němu. Něco jí šeptal do ucha. Horečně jsem natahovala uši, abych zaslechla každé slovo. Ariana poslala skřítka zpátky a s kamenným výrazem se vydala zpět ke mně. Nadechla se a pak dlouze vydechla.

„Leto, je mi to líto, ale Regulus... Krátura dnes našel jeho tělo v jeskyni. Nedýchal. Je mrtvý. Moc mě to mrzí," zašeptala Aria se skloněnou hlavou.

Smysl jejích slov mi docházel velmi pomalu. Po tvářích se mi začaly kutálet první slzy. Zavřela jsem oči a pustila se do usedavého pláče. To nemůže být možné. Ne. Jedna část umřela s tebou, Regulusi. Miluji tě. Navždy.

Ahoj!😊

Slíbená kapitola je tady. A už jen dvě části a epilog.😨 Stále připomínám, že můžete psát otázky. Reguluse je mi líto.😓 Kapitola se mi nepsala dobře a vůbec s ní nejsem spokojená. Snad se bude líbit aspoň vám. 😐

✴Peti✴

OPRAVENO: 07.02. 2019