9. května 1977

Chloe, pokud jsem si dobře pamatovala jméno, proběhl ve tváři smutný a chápající výraz. „Ty si mě asi nepamatuješ, ale my dvě jsme spolu chodily do školy. Dokonce jsme byly kamarádky," hlesla potichu se zkroušeným výrazem.

Sklopila hlavu a ustoupila o krok dozadu. Nechávala mi tím čas na to, abych to v klidu vstřebala. Po hodně dlouhé chvíli jsem byla schopná promluvit.

„To není možné. Do jaké koleje jsi chodila?" hodila jsem po ní zkoumavý pohled. Ve tváři trochu pobledla. Asi se bála, že jí bych neuvěřila.

Ta druhá paní jí něco zašeptala do ucha a přešla ke mně. „Jmenuji se Emilie," zářivě se na mě usmála. Sršela z ní mateřská láska k její dceři. Kdykoliv kolem někoho prošla, zalil ho oslňující jas.

Stroze jsem přikývla a ani se nenamáhala představit. Stejně už věděly, jak se jmenuji. Popošla jsem blíž k Chloe. „Chodila jsem do Zmijozelu," pípla. „Opravdu si nic nepamatuješ? Chovaly jsem se k sobě skoro jako sestry. Nejlepší kamarádky."

Zavrtěla jsem hlavou. Musela jsem ji zklamat, protože si nic z toho nevybavuju. Jako bych v hlavě měla temno, které tam nesedělo.

„Ne, bohužel. Moje jediná kamarádka je Ariana Blacková," zajíkla jsem se.

Vypadala zklamaně. Něco ztratila a teď se to snažila najít stejně jako já. Třeba by se z nás staly přítelkyně, ale to by potřebovalo čas. Nerada jsem otevírala srdce lidem, kteří pro mě byli neznámí a tvrdili mi pravý opak. Ale pro začátek jsem k ní znovu natáhla ruku, jak to udělala před tím ona. Můžeme začít znovu.

„Těší mě, Chloe Rookwoodová, jsem Letissa Lestrangeová." Stisk ruky mi s náznakem úsměvu opětovala.

Hleděla jsem si jejích modrých očí, kterého v sobě skrývaly naději. Když se mě dotkla, stalo se to, co nikdo nečekal. Věci se daly do pohybu a mně se vrátil ztracený kousek, který mi chyběl. Už zase jsem byla kompletní. Ale prozatím nikdo z nich nic netušil.

•••••

Našlapovala jsem potichu po schodech. Ani jeden z nich nezavrzal. Stačilo použít malé kouzlo pomocí Andromediny hůlky, když jsem na sobě měla hlídáček, který by mi to trochu zkomplikoval. Kdybych použila jen jedno malé kouzlo se svou hůlkou, hned by sem přiletěla sova z ministerstva a rodiče by rázem věděli, kde jsem teď. Prozradila bych to, že Chloe přežila. Emilie by mě za to nenáviděla.

Dnes ráno se mi vrátily mé vzpomínky. Podařilo se mi, aby dospělí nic nezjistili. Nejdříve jsem musela zjistit, o co Chloe jde. Proč se snažila vymazat z mé hlavy vymazat vzpomínky na ni? Tají snad něco velmi závažného? Něco, co by neměl nikdo vědět? Ale jsme přece kamarádky, já bych nikomu nic neřekla. Ale teď jsem měla eso v rukávu a Chloe bude muset všechno vyklopit, ať chce, nebo ne. Neměla na vybranou.

Bez hluku se mi podařilo dojít až ke dveřím kuchyně. Zevnitř ven se linuly tlumené hlasy. Přitiskla jsem ucho těsně na dveře, abych lépe slyšela. To, co jsem slyšela, mě dost zarazilo. První promluvila Meda.

„Ten lektvar, co jsem uvařila, byl dost silný, neměla by si pamatovat nic. Chloe, Emilie, jednou se jí ale vzpomínky vrátí. Bude vás za to nenávidět," poznamenala Andromeda tlumeným hlasem.

Ne, tohle mi udělat nemohla. Andromeda, které jsem vždy věřila, mě zradila. Každý, koho jsem měla ráda, se obracel proti mně. Kdo jediný mi teď zbýval? Už jen Aria.

„Bude to pro ni lepší. Je to pro její bezpečí. Ti Smrtijedi, co na nás zaútočili, se vrátili zpět. Zapálili naše sídlo zložárem, ale nám se podařilo uniknout. Až válka skončí, vrátím jí její vzpomínky. Až odtud prchneme do Francie, nikdo se o nás nedozví. Nikomu nebudeme dělat starosti," odsekla Chloe.

Tohle na mě bylo moc. Celou dobu jsem zaraženě stála. Teprve teď jsem jsem byla schopna pohybu. Prudkým pohybem jsem rozrazila dveře. Oči mi zlostně plály. Všechny v kuchyni sebou trhly. „To jste neudělaly?! Nenávidím vás!"

OPRAVENO: 07.02. 2019