5. května 1977

5. května 1977

Andy mě odvedla do domu. Stále mě objímala a přidržovala. Nebyla jsem moc schopna chodit ani vnímat. Posadila mě za stůl a dala vařit na čaj. Zhluboka jsem dýchala a nasávala vůni levandule a meduňky, které se nesly místností.

Postavila přede mě kouřící se hrneček plný sladké tekutiny. Vhodila do něj hrst nějakých květů a lžičku medu. Posadila se na druhou volnou židli. Na opačnou stranu. Sklonila jsem hlavu a nechala slzy kapat na stůl. Na své dlani, kterou jsem měla položenou na stole, jsem ucítila uklidňující dotek. „A teď mi pověz, co se stalo," nařídila mi.

Z mých úst se začala hrnout slova. Konečně jsem se mohla někomu vypovídat. Chyběl mi někdo, kdo by mě vyslechl. Jen poslouchal, držel mě za ruku a nic neříkal. Každé slovo, které jsem vypustila z úst, mě v hloubi duše bolelo. Když došlo na smrt Chloe, zradu Reguluse a toho, jak jsme se chytli v té chodbě, skoro jsem se neudržela a málem se složila na zem v bezvědomí z toho, jak moc jsem byla unavená.

„Leto, proč jsi nenapsala? Stačilo jen pár slov a mohla jsem tě vzít k nám. Měla by jsi klid na přemýšlení, pomohla bych ti s tím se vyrovnat," hlesla Andromeda. Sklonila jsem pohled. To, co jí teď řeknu, bude pokládat za pitomost.

„Nechtěla jsem tě otravovat. Bála jsem se toho, abych ti nepřidělávala starosti. Máš toho až nad hlavu. Staráš se o manžela a dceru, já bych pro tebe byla jen přítěž," pousmála jsem se slabě. Andy se samozřejmě mračila. Tohle pro ni nebyl pádný důvod.

„Leto, ztratila jsem obě dvě sestry, matku i otce. Teď i Rega. Zbyla jsi mi jen ty, Sirius, Dora a manžel. Jsi pro mě jako moje sestra. Vždycky tady bude pro tebe místo. To ti slibuji," stiskla mi ruku silněji. Nevěděla jsem, co na to říct. Vždycky mě všude vyháněli. Ale teď jsem svoje místo konečně dostala. Patřila jsem sem, ale ke štěstí jsem potřebovala i Rega.

„Medo, myslíš si, že se dá ještě Regulus zachránit? Musí přeci existovat naděje, že by mohl být na naší straně. Stačilo by ho jen přesvědčit, která strana je pro něj výhodnější a lepší," zapřemýšlela jsem. Zkoušela jsem v paměti najít nějaký lektvar, který by mi v tom pomohl. Ale Dromeda o tom nesměla vědět, tohle by neschvalovala. Nic z toho. On se zuby i nehty držela toho, že každý má svou vlastní vůli.

Přiložila jsem si hrnek k ústům. Tekutina v něm chutnala sladce. Nikdy jsem nic takového nepila. Trochu jsem se opět napila a hrníček zase odložila. Andromeda mě zaujatě pozorovala. Nechápavě jsem jí pohled vracela.

„Víš, Brumbál ti neřekl všechno. Ale nejdříve dopij ten čaj," ukázala směrem ke kouřící se tekutině. Udělala jsem to, co po mně žádala. Chystala jsem se jí vyzvat, aby mi tedy všechno řekla, ale to už jsem nestihla. Sesula jsem se na zem v hlubokém spánku. Poslední, co jsem viděla, bylo mihnutí rudých vlasů přede mnou. Nemohla jsem si vzpomenout, odkud jsem je znala.

Ahoj!🙋

Další kapitola opět na světě. Co si myslíte, že Andy Letě přidala do čaje? A kdo byla ta osoba, které patřily rudé vlasy, na které si Leta nemohla vzpomenout? 😃

Jinak jsem vydala nový příběh, svou první short story. Jmenuje se Girl with umbrella. Byla by jsem ráda, kdyby jste se podívali a napsali, co si o tom příběhu myslíte. 😉

✴Peti✴

OPRAVENO: 02.02. 2019