19. října 1976

„Co jsi to řekla?" pozvedla jsem na obočí směrem na Ariu.

Zahihňala se, ale potom zvážněla. „Jen to, že jednou poneseš příjmení Blacková," vyplázla na mě jazyk. „A ty víš, že mám jako vždy pravdu. Toužíš po něm a mumláš jeho jméno ze spaní. Jen se neozývej, já tě totiž včera slyšela."

„To není pravda," ohradila jsem se. „Nevymýšlej si." Dál se už jsem se o tom nehodlala bavit. Hádat se s Ariou nemělo smysl. Bude si myslet, co chce, a nikdo její názor nezmění. I když bych se stavěla na hlavu, vůbec nic bych jí nemohla vymluvit.

„Uznala jsi to - mám pravdu!" prohlásila s vítězným úsměvem."

Obrátila oči v sloup. Jasně, a já jsem jedna z Pobertů, pomyslela jsem si ironicky. Promnula jsem si spánek a zvedla se z postele, možná byl čas na to, abych si po dlouhé době od všeho odpočinula a vyčistila hlavu.

„Kam jdeš?" zastoupila mi Chloe cestu.

„Jdu se projít, potřebuji si vyčistit hlavu a možná si dám i sprchu nebo horkou vanu," protáhla jsem se. Zamířila jsem ke skříni a vytáhla z ní ručník s hřebenem.

„K tomu ale budeš potřebovat jedno tajné slovo, jehož název zní: Jitřenka," mrkla na mě.

Dívala jsem se na ni dost dlouho, než jsem pochopila, co mi sděluje. S úsměvem jsem přikývla a zašeptala slabé díky. Vyrazila jsem ze dveří. Ve společence svítilo nazelenalé světlo z jezera. Tím jsem se teď ale nechtěla zabývat. Ignorovala jsem černé kožené potahy, které samy vybízely, abyste si na nich odpočinuli.

Mávla jsem nad tím rukou a pokračovala dál. Těžké dveře se přede mnou otevřely. Spatřila jsem holé, kamenné zdi sklepení. Stísněně se kolem mě tlačily, chtěly mě sevřít ve svých útrobách a nikdy nepustit ven. Rozhlížela jsem se svýma očima, které měly zachytit každý sebemenší pohyb kolem sebe.

Přitáhla jsem si ruce blíže k tělu a přejížděla si s nimi po pažích. Ani tlustý svetr mě nezahřál. Byla jsem tu jediná malá postavička, která se procházela ztemnělými, zapadlými a osamocenými prostory, klepající se zimou. Zatřepotala jsem hlavou, až se mi jeden pramen uvolnil z copu a zbytek cesty mi lemoval tvář.

Cítila jsem, jak do ručníku zalézala protivná zima. Otřásla jsem se. Tohle jsem nesnášela, chybělo mi léto a teplý dotyk živé bytosti. Asi bych tuhle procházku měla vzdát a vrátit se zpět na pokoj, než mě začne někdo pronásledovat. O to opravdu jsem opravdu nestála. Přiznávám, že jsem dostala dost silný strach.

Prošla jsem okolo temného výklenku, když jsem na sobě pocítila cizí dotyk. Strnula jsem hrůzou a strachy polka. Co teď? Mohl to být někdo z jeho stoupenců, třeba měl u sebe nůž. Bylo možné, že to bude rychlá smrt. Zorničky se mi pomalu rozšiřovaly zděšením, když ta osoba přiložila ruce kolem mého pasu.

Začala jsem sebou divoce zmítat. Podařilo by se mi to, kdyby mě ta postava nesevřela kolem pasu pevněji. Dupla jsem jí silně na nohu, ale přesto mě stále nepouštěla, místo toho zasyčela. S hrudi se jí začal hrnout šťastný, ulevující a bublající smích. Okamžitě jsem ho poznala a trochu se uvolnila.

„Leto, co sis myslela? Já bych ti přece nic neudělal," smál se Regulus na celé kolo.

Se zamračením jsem ho šťouchla do ramene. „Málem jsem umřela strachy. Je možný, že jsi to taky nemusel být ty!" vyplázla jsem na něj jazyk.

Dal mi ruku přes pusu a políbil mě na tvář, čelo a spánek. „Tak co? Stále jsem útočník? Bojíš se mě?" Odtrhla jsem jeho ruku z mých úst a své rty mu přiložila na ty jeho. 

OPRAVENO: 01.02. 2019