1. dubna 1975

Klečela jsem na své posteli. U nohou mi vrněla Hope. Listovala jsem svými dopisy, které mi došly od Rega, Arii či Chloe. Můj čtvrtý rok v Bradavicích uplynul rychle. O návštěvě u Andromedy nikdo nevěděl, jen teta Emilie.

Hope si na mě zvykla rychle, stejně jako já na ni. Svěřovala jsem jí svá tajemství. Vytrvale mě poslouchala. Dokázala mě vždy povzbudit. Bella, matka, bratři a otec ji neměli rádi. Musela jsem ji držet ve svém pokoji. V polovině prázdnin se mi to ale nepovedlo. Matka křičela, když se jí Hope připletla pod nohy. Chtěla, aby ihned odešla z domu.

Teta Emilie s nimi dokázala jediná mluvit. Přemluvila je, aby mi Hope nechali. Belle se to nelíbilo. Nenáviděla zvířata srdcem i duší. Nevěděla jsem proč, zřejmě jí něco v minulosti udělala.

Za chvíli opět vyrazím do Bradavic. Pátý ročník. NKÚ. Náležitá kouzelnická úroveň. Volba povolání. Už nebudu dítě. Nikdy jsem nebyla. Vždy jsem se snažila chodit s hlavou vztyčenou. Neukazovala jsem své slabé stránky. To mě učili. Musela jsem se prezentovat v tom nejlepším.

Život je jako boj. Byla jsem poslušná a nikdy nebojovala. Nechávala jsem za sebe bojovat jiné lidi. Děsila jsem se toho, kdy mi bude sedmnáct. Nechtěla jsem přidat k Pánovi zla. Snažila jsem se utéct k Andy. Chytili mě. Od té doby nesmím vycházet z pokoje. Ostatní mě hlídají jako ostříž.

Dveře mého pokoje se se zaduněním otevřely. Schovala jsem Hope pod postel a trhla sebou. Ve dveřích stála Bellatrix. Slezla jsem z postele a narovnala se. Přešlapovala jsem na místě z hlavou skloněnou. Co po mně chce?

„Leto," zasyčela, „přišel tvůj čas. Tvá výuka začíná." Zorničky se mi strachem rozšířily. Polkla jsem. Žaludek i hrdlo se mi pomalu stahovaly. Poznala moje zděšení a v očích se jí zablýsklo. „Jdeme."

Sevřela mi bolestivě ruku. Bolelo to. Určitě tam po ní budu mít otisky. Klopýtala jsem o své šaty. Za chvíli jsme přešly z obytné části domu do sklepení. Pochodně vytvářely na holých, kamenných zdech černé stíny. Pomalu se rozšiřovaly, až jsem měla pocit, že mě polapí do svých spárů.

Bella mě zavedla do temné místnosti. Přikrčila jsem se ke zdi. Zavřela za námi těžké dveře, které pokaždé vrzaly. „Bellatrix, já....myslím, že nejsem připravená. Bude mi teprve patnáct."

Přimhouřila oči a chvíli přemýšlela. „Nesmysl. Musíš se to naučit."

Vytáhla hůlku a namířila jí do rohu. V poutech u stěny seděla malá zelená postavička v potrhaném hadru. Prosebně poulila své velké oči plné slz. Hrklo ve mně. Leslie. „Paní, prosím, Leslie se polepší," kvílela na celé kolo.

„Ticho!" utnula ji Bella. „Crucio!" Skřítka se začala svíjet v bolestech. Klekla jsem si k ní a chytla ji za ruku. Dívala se na mě, chtěla, abych ukončila její trápení. „Vytáhni hůlku," stěkla na mě. Ne, nemohla jsem. Nedokázala jsem někoho mučit. „Tak bude to!"

„Je mi to líto," hlesla jsem.

Z mé hůlky se vynořil proud jisker. Leslie se znovu zhroutila na podlahu ve smrtelné agónii. Dlouho to nevydržela. Sklonila jsem hůlku a přispěchala k ní. Položila jsem si její hlavu do klína. Přerývaně dýchala a naposledy mi stiskla ruku. Její světýlka v očích brzy pohasla.

OPRAVENO: 30.01. 2019