1. prosince 1974

„Ahoj," pozdravil mě hlas přede mnou.

Nevnímala jsem, a proto jsem málem narazila do zdi. „Cože?" nakrčila jsem obočí.

Rozhlížela jsem se kolem sebe. Nikoho jsem nezahlédla. „Říkal jsem ti ahoj, Leto," zasmál se opět ten hlas.

Zalapala jsem po dechu. Ve vzduchu visela hlava s brýlemi. James Potter. Vystoupil a sroloval tu divnou věc z látky. Vedle něj stál chlapec s malými jizvičkami ve tváři.

„Co chceš, Pottere?" vyštěkla jsem na něj. Nechtěla jsem na něj být milá, i když on se choval docela normálně. Zatvářil se trochu ublíženě, ale poté si nasadil zpět ten úsměv.

„To tě nemůžu ani pozdravit? Jsem slušný člověk, víš?" zvedl prst a zatvářil se jako neviňátko.

„Aha, a já jsem bůh srandy, že ano? Nemám náladu na tvoje řeči," otočila jsem se na podpatku a chystala se odejít.

„Ne, počkej, prosím, jen chci tě požádat o-" zadrhl se v půlce věty. Podrbal se na čele a přemýšlel, jak má pokračovat dál.

„Ano? Já čekám," začínala mi docházet trpělivost. Opravdu jsem neměla moc času, za chvíli jsem měla být dole, kde na mě čekaly Chloe s Ariou.

„Jsem Remus Lupin. James tě chtěl požádat, jestli bys mu nepomohla," usmál se na mě ten druhý chlapec. Prohlédla jsem si ho více zblízka. Pod pytlovitým a obnošeným oblečením vypadal ještě více hubenější.

„Možná ano. Podle toho, co to bude," zamračila jsem se.

„Já věděl, že jsi jiná než ostatní zmijozelští," zaradoval se James. „Tichošlápek o tomhle neví. Když mi pomůžeš, slibuji, že tě nechá Sirius být." Zadíval se na mě psím pohledem. Bála jsem se toho, jaký nápad vytáhne.

„Ty jsi dobrá v kouzlech a lektvarech obecně. Já se v nich nevyznám. Tak mě napadlo, že bys mi mohla poradit a pomoci uvařit lektvar, aby se do mě Evansová konečně zamilovala," polknul nejistě a čekal na mou odpověď. To myslel vážně? Tak tohle ne.

„Jsi normální? S tímhle ti pomáhat nebudu! Láska se nedá koupit ani vyrobit. Počkej si, až se do tebe Lily zamiluje sama! Přemýšlej tou věcí, co máš na hlavě," křikla jsem na něj a utekla.

„Tak smůla, Dvanácteráku. Já ti říkal, že ti Leta s tímhle nepomůže."

„Sklapni, Náměsíčníku," utnul ho Potter. To bylo poslední, co jsem slyšela. Zmijozelská šála mi při běhu vlála kolem krku. Zaběhla jsem za roh a zpomalila. Chloe na mě mávala, abych si pospíšila a šla k nim.

„Kde jsi? Už jsme tě chtěly jít hledat," stěžovala si Aria nabubřele.

„Ehm, jen jsem vysvětlovala menším dětem, jaké je nové heslo do společenské místnosti," vymluvila jsem se až moc rychle. Ariana nedůvěřivě přimhouřila oči, ale dál to nekomentovala.

Oddechla jsem si a pokračovala směrem k bráně. U ní stál školník Filch a každého speciálně prohmatával. Zlo stále více nabíralo na síle. Jediné bezpečné místo byly Bradavice. Někteří nasazovali svůj život ve jménu ,většího dobra' pro Pána zla.

Děsila jsem se toho, co se stane, až dostuduji v Bradavicích. Zlomí rodiče mou vůli a donutí mě se k němu přidat? Nebo se vzepřu a uteču? Jako vždy jsem na tyto otázky neznala odpovědi. Cítila jsem se nejistě z toho, co na mě čekalo v opravdovém životě. Zatím jsem byla v bezpečí. A budu i pod jistou ochranou, když se přihlásím do jeho řad.

Ale jednou všechno skončí. Stejně tak i tato válka. Ať budu stát na jakékoli straně, vždy buď prohraju, nebo vyhraju. Pamatuj na to, že Brumbál je jediný, koho se kdy Pán zla bál. Mnozí lidé našli pod jeho ochranou bezpečí. Stejně jako má přítelkyně Andromeda.

Andy. Její jméno mě píchlo u srdce. Neměla jsem o ní žádné zprávy. Neslyšela jsem o ní přes dva roky. Naposledy jsme se viděly ten den na Astronomické věži. Zůstala věrná Brumbálovi a vdala se za mudlorozeného. Chtěla bych ji znovu vidět a svěřit se jí se vším, co mě tížilo.

„Leto? Posloucháš mě?" Trhla jsem sebou. Z mého rozjímání mě vytrhla Chloe.

„Ano? Promiň, ale přeslechla jsem tě, Chloe." Přikývla a začala mi znovu vysvětlovat, co říkala před chvílí. Chloe se neurazila, když ji někdo neposlouchal, nebyla jako Aria.

„Povídala jsem, jestli půjdeme nejdříve do Medového ráje nebo ke Třem košťatům?" Ani do jednoho mě to nelákalo. Ale raději tam, kde bude teplo.

Všude po Prasinkách se válely velké závěje sněhu. Za zmijozelskou šálu mi dopadaly malé vločky, které byly postřehnutelné pouhým okem.

Ačkoliv mudlovské oblečení jsem moc nenosila, dnes mi byly džíny a svetr pohodlnější než šaty či hábit. Přes kabát mě tělo tolik nezebalo, ale přes kozačky mě začal štípat chlad a nohy pomalu umrzaly.

„Třeba do Medového ráje," vyhrkla jsem a nasadila rychlejší krok. Otevřela jsem dveře. Po těle se mi rozlévalo příjemné teplo a chlad ustupoval

Co říkáte na dnešní část? ☺☺

Budu ráda za vote ♥♥

✴Peti✴  

OPRAVENO: 27.01. 2019