1. září 1974

Od mého nástupu do Bradavic už uplynuly tři roky. Za ten rok jsem se skoro nezměnila. Nikdo nezměnil můj pohled na svět. Zůstávala jsem pořád stejná. Vlasy mi stále splývaly po zádech v tmavých vlnách jako silný závoj noci. Kolem kolen se mi vlnil modrý plášt.

Sovy vřeštěly a houkaly. Tloukly křídly o klec a vydávaly rozzuřené zvuky. Bylo tu tolik hluku a křiku, že jsem si chtěla zacpat uši. Nevraživě jsem se na ně podívala a dál se prodírala přeplněným nástupištěm.

Matky se loučily se svými dětmi a kontrolovaly, jestli mají opravdu všechno. Ta moje zůstala doma. Na vlak mě doprovodil pouze bratr, který už zmizel pryč. Mé přimhouřené oči z pod dlouhých řas bloudily po nástupišti. Hledaly dvě určité osoby.

Otočila jsem hlavu a podívala se na druhou stranu. Mé oči zbystřily něco, co bych raději vidět nechtěla. Chlapec s brýlemi si projížděl své uhlově černé vlasy a pohrával si se zlatonkou. Vedle něj stál ten největší arogantní pitomec. Sirius Black.

Nechala jsem si vlasy spadnout do tváře. Kousek od těch dvou se mihly ohnivé šlahouny. Byl to jen nepatrný slabý záblesk, který byste skoro nepostřehli. O chvilku později mi ten šlahoun skočil kolem krku.

„Leto! Tolik jsi mi chyběla! Neviděla jsem tě dva měsíce." Nechala jsem těžký kufr spadnout na zem a oplatila Chloe objetí. Letos jsem musela trčet doma a kysnout ve svém pokoji. Celé prázdniny se konaly tajné schůze a plány, na které jsem neměla přístup.

„Chloe, neviděly jsme se jen ubohé dva měsíce. Ano, vím, že to byla dlouhá doba," přerušila jsem ji se smíchem. Založila si ruce v bok a pobaveně mě pozorovala. Uvědomila jsem si, že měla ruce prázdné. Začala jsem se shánět po svém kufru.

„Ehm, ehm," odkašlal si hlas za mnou, „myslím, že jsi něco ztratila." Hleděly na mě tmavé oči. Vzala jsem si od něj kufr zpátky. S Regulusem jsem se za ty dva roky stihli více poznat a stali se z nás přátelé. Aria s Chloe si mě často kvůli tomu dobíraly a vymýšlely svoje různé dedukce o naší budoucnosti.

„Děkuji, my už musíme jít," zamávala jsem mu. Obrátila jsem se na podpatku a zamířila do vlaku. Chloe se za mnou dusila smíchy. Okázale jsem ji přehlížela a nakukovala do všech kupé, z nichž už většina byla dávno obsazená.

V jednom jsem uviděla i partičku zmijozelských z našeho ročníku. Avery, Crabbe, Goyle a Snape. O něčem horlivě debatovali, ale hodili po mně vzteklý pohled. Dělala jsem, že jsem to nepostřehla. Pokračovala jsem dál. Konečně!

Na sedadle u okna seděla Aria a hladila svou kočku. Já mu přezdívala Zabiják, protože mi rozkousal všechny polštáře. Držela jsem se z jeho dohledu co nejdál.

„Ahoj, Ariano!" Posadila jsem se na sedačku. Nebo se spíš zhroutila. Kufr opět hlasitě zaduněl o podlahu. Chloe klesla vedle mě. Rozepnula jsem si plášť.

„Jaké byly prázdniny?" pohladila Zabijáka po tmavé srsti.

„Hm. Jako vždy jsem se bavila pouze s matkou. Otec ji už ani nechtěl pustit do Francie. Myslí si, že by ji přemluvili, aby se mnou utekla od Pána zla. Kéž by se to jednou stalo," zabručela Chloe. Z plna hrdla jsem se nadechla, než jsem se pustila do vyprávění.

„Já.... Trávila jsem je s Bellatrix, která mě už začala připravovat na velký úkol. Naučila mě pár kouzel a o prázdninách si mám vyzkoušet všechny kletby," zakňučela jsem se strachem. Můj žaludek se pomalu stahoval v křečích.

Chloe zalapala po dechu. „Leto, to nejde. Musíš se jim postavit! Nechovej se tak jako oni. Kletby ti zanechají velké šrámy na duši." S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. Nebylo to tak snadné. Já... Neměla jsem k tomu odvahu.

„A jak, Chloe? Jak to mám udělat? Když to udělám... Oni mě zavrhnou! Kam se mám poté vrátit? Já nemám nikoho. Ty máš aspoň matku, ale já ne. Nikoho!" vyštěkla jsem na ni.

Třískla jsem za sebou dveřmi. Neviděla jsem, kam přesně utíkám. Lokty jsem si prorážela cestu. Ostatní si mě nevšímali. Horké slzy mi smáčely tváře. Posadila jsem se až u okna na konci vagonu.

Za velkými okny se míhala venkovská krajina, pokrytá velkými loukami s barevnými květinami. Na nich se pásla zvířata. Malá políčka obdělávali mudlové a vesele se mezi s sebou bavili.

Vlak rychle ujížděl, ale mě to tak nepřipadalo. Čas se pro mě zastavil. Teď jsem byla pouze já a mé myšlenky. Jen já. Slzné kanálky už vyschly, ale na tvářích mi ještě zůstávaly mokré stopy a oči byly pořád zarudlé.

„Lestrangeová, už máte s mým bratříčkem domluvené datum svatby?" zasmál se arogantní hlas. Ten druhý ho ihned napodobil.

Postavila jsem se k nim čelem. „Blacku! Kde jsi nechal zbytek svých tupých kamarádů? Odhaduji, že Pettigrew opět někde jí."

„Nebuď drzá! Víš, s kým mluvíš? My jsme Poberti!" pronesl Black slavnostně.

„Tichošlápku, věř mi. Myslím, že jí to je úplně jedno. A vypadá normálně, ne jako smrtijed. Dokonce i brečela a to oni neumí," uchechtlo se střapaté pako. Ale na jeho hlase jsem poznala, že se mě i trochu zastával.

„Leto? Jsi v pořádku? Siriusi, dej jí pokoj!" zavrčel Regulus. Postavil se vedle mě. Byl jen o dva měsíce mladší a už mě přerostl o hlavu.

„Ale, ale, náš malý Reg se zastává krvezrádkyně," posmíval se mu Black.

Regulus vytáhl hůlku a namířil ji na svého bratra. „Ona žádná není. Není jako ty! Zrádce rodiny. Tohle ti matka spočítá."

Sirius se obrátil směrem ke mně.„Lestrangeová, pro dnešek tě zachránil můj bratříček. Ale tohle není konec! Já tohle vyhraju!" Jeho proslov znamenal válku, ze které nešlo couvnout.

Klesla jsem do sedu. Trhla jsem sebou. Reg mi hleděl skoro až do duše. „Ano, jsem v pořádku," ujistila jsem ho. Většinou jsem poznala, na co myslel a co měl na jazyku.

OPRAVENO: 27.01. 2019