Nikdy jsem nepoznala sílu vlastního rozhodnutí. Můj život linkovali rodiče pevnými kroky, které jsem postupně plnila. Už od prvního krůčku mě vedli k poslušnosti a pokoře. Nic jsem nesměla. Nesplnění úkolů a neposlouchání příkazů znamenalo problém.

A teď začínala další etapa mého života. Pomalu rostu a stává se ze mě žena. Ale můj život začal, když jsem byla malé a křičící děcko. Tak mě aspoň nazývala matka. Matka, která mě nenáviděla srdcem i duší. A to vše proto, že jsem dívka.

21. července 1971

Spadla jsem z postele. Leknutím jsem se probudila a mžourala do tmy. Můj sen a život byly jedna velká noční můra. Rychle jsem vstala a schovala se pod deku. Na chodbě, která vedla k mým dveřím, byly slyšet kroky. Potichu se otevíraly a já se ještě více zabalila do deky. Rukama jsem si objala hruď a strachy ani nedýchala.

„Leto, co to zase vyvádíš?! Vzbudíš matku, otce, Rabastana a Bellatrix," sykl výhružně můj nejstarší bratr Rodolphus. Odvážila jsem se vystrčit hlavu z pod peřiny. „Moc se omlouvám," hlesla jsem. „Já... chtěla jsem si dojít pro pití a zamotala jsem se do deky."

Rodolphus si posměšně odfrkl. „Proč jsi nezavolala skřítka?" To mě nenapadlo, ale nebudu to před ním říkat nahlas.

„Nechtěla jsem Leslie otravovat," vymluvila jsem se. Leslie má už práce dost, kvůli rozmarům rodičů, mých bratrů či Bellatrix se musela opakovaně trestat.

„Co je to tu za hluk?" Ve dveřích se zjevila bratrova snoubenka.

„Bello, nemohla jsi spát, nebo co?" zamračila jsem se na ni.

Pohodila svou hlavou s hnědými kudrnami. „Chovej se slušně, ty pískle nevychovaný," zasyčela.

Prstem si přejela po ruce, kde většina z jeho stoupenců nosila to nesnesitelné znamení. Vykasala si rukáv dlouhé košile a přešla ke mně. Vyjímalo se na něm znamení zla. Vykulila jsem oči a hlasitě polkla. Věděla jsem, že brzy vstoupí do jeho řad. Ale myslela jsem si, že ještě chvíli počká, protože je na to moc mladá. Zjevně jsem se mýlila.

„Vidíš to? Taková je tvoje budoucnost," láskyplně ho pohladila prstem. „Budeš mu sloužit jako já. Jsi ještě moc malá, ale vychovám z tebe jeho nejvěrnější následnici. Jestli budeš poslušná, naučím tě s radostí všemu už teď," slizce mě pohladila po tváři.

Nenápadně jsem ucukla a odvětila:. „Bellatrix, to bych byla poctěna. Ale přeci jen je mi teprve jedenáct. Počkej, dokud mi nebude aspoň šestnáct." Neměla jsem Vy-víte-koho ráda. Zabíjel bez slitování a provinění. Nechtěla jsem být jeho loutka, která nemá city. Jenže já si nemohla vybrat. Poslušnost a úcta ke němu. To byly hesla naší rodiny.

„Bello, opravdu je na to ještě moc malá," zastal se mě pro jednou bratr. Ani jsem se na něj nepodívala s vděkem, ukryla jsem své pocity pod chladnou maskou.

„Hm," zabručela Bellatrix. „Pro jednou má Letissa pravdu. Rodolphusi, jdeme spát. Jsem unavená a zítra nás čeká první oficiální mise."

•••

Ráno mě probudilo zašustění látek a otevírání skříně. „Leslie se moc omlouvá, že vzbudila slečnu," začala se mlátit vázou.

Sklonila jsem se k ní a vyrvala jí tu věc z ruky. „Leslie, už nikdy se pro mě netrestej."

V honosných šatech jsem scházela dolů na snídani. Ve dveřích do jídelny se vždy muselo poklesnout v kolenou. Vysekla jsem malé pukrle a zvedla pohled. Prohlíželo si mne deset párů očí. Vklouzla jsem na své místo vedle Rabastana. Odsunul se o kousek stranou, aby se můj rukáv nedotýkal s tím jeho. Kouty úst se mi zklamaně svěsily.

Pro rodinu jsem byla jen špína, která přišla na svět dodatečně. Ucukla jsem před matčiným chladným pohledem, kterým si mě změřila. „Letisso," promluvil na mě výjimečně otec. „Dnes jdeme nakupovat na Příčnou ulici, chovej se jako pravá Lestrange!"

Suše jsem přikývla. Na talíř jsem si nandala ovoce, raději nic jiného nesním. Mohlo by se mi udělat špatně z těch lidí, se kterými téměř denně sedím u stolu. „Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím," zahřměl. Vystrašeně jsem zvedla oči.

„Takhle je to lepší," pochválila mě uštěpačně matka. „Izare, myslím, že z ní něco bude."

Otec se zamyslel a přikývl. „Uvidíme, Polaris, uvidíme."

Rychle jsem se nasnídala a zmizela ve svém pokoji. Klesla jsem do peřin a dala průchod slzám smutku a zklamání. To mě nikdo nemá rád? Všichni mnou jen pohrdají. Jako každý.

Jediný, kdo se se mnou byl ochotný bavit, byla Andromeda, ale ta je o šest let starší než já. Vysmrkala jsem se a snažila se ze sebe smýt slzy. Sykavě jsem se nadechla a zvedla hlavu. V hale mluvilo několik hlasů. Právě dorazila návštěva. 

Protože je pondělí, máme tu další část!😂 Jak se vám líbil prolog? Budu ráda za komentáře nebo hlasování.😘💞
✴Peti

OPRAVENO: 07.01. 2019