"Hurt me with the truth, but never comfort me with a lie." 

(Ubliž mi pravdou, ale nikdy mě neuklidňuj lží.)

Tohle je dnešní téma. Lži a pravdy. Já úplně neskutečně nesnáším, když mi někdo lže do očí o něčem, co se týká mě. Nebo toho daného člověka a jsem nějak v pozici, že bych si to zasloužila vědět. Když mi někdo nechce říkat, tak ať mi to neříká, ale hlavně ať mi nelže. 

Radši bych věděla bolestivou pravdu než stupidní lež.

Kdyby se to týkalo třeba něčeho hodně osobního, co by nikdo neměl vědět, nebo něčeho, do čeho mi vůbec nic není, tak pro mě za mě, ať si třeba vymýšlí a říká mi přesný opak pravdy. 

Samozřejmě jsem občas trochu vtíravá a když mi někdo nechce říct něco, tak ještě chvíli se snažím to z něj vypáčit a když jsem neúspěšná, tak to nechám být. Sice mi to leží pořád v hlavě a dumám nad tím, co to může tak být, ale pak na to zapomenu. 

Ale nechápu třeba, proč nemůže někdo říct na rovinu, když někoho nemá rád nebo když mu něco vadí. Protože já, jakmile se mě někdo zeptá, co mi na něm/ní vadí, tak to řeknu upřímně, možná se vyhnu těm hnusnějším věcem, protože nechci být hnusná, ale nelžu. 

Nejsem ten typ člověka, který by jenom, aby si nikoho proti sobě nepoštval říkal, jak moc má tohodle a tamtoho ráda. A ani nejsem člověk, který by pomlouval každýho u každýho. 

A taky jsem dost upřímná, když mi něco vadí A připadá mi, že to není nějaká blbost. Že to, co mi vadí, když to řeknu, tak to bude smysluplný a budu k tomu mít dobrý důvod. 

Řekněme třeba, že by mi vadilo, že dostanu k Vánocům iPod místo iPhonu. Tak to logicky není důvod, proč bych si na to měla stěžovat a říkat dotyčnýmu, jak mi to vadí. (To byl příklad, ve skutečnosti jsem nic takovýho nedostala a ani mi to nevadí) 

Většinou mívám problémy s určitým chováním ostatních. Když mi to připadá nefér (ne, že já bych se chovala fér), ale prostě když si to chvíli nechám v hlavě a vážně mě to trápí, tak to prostě řeknu na rovinu. 

Ale zase, ne že by mi vadilo furt něco nonstop, to zas ne. To si o mě proboha nemyslete. A ani mi tím, že to řeknu nahlas nejde o to, aby se ten člověk bůhvíjak kvůli mě měnil. Jde mi jenom o to, abych to ze sebe dostala a aby si to ten člověk uvědomil. A pak třeba sám zváží, jak špatně nebo dobře se chová a jestli se má měnit. 

Takhle to mám totiž i já. Když mi někdo řekne, že mu na mě něco vadí, tak buď už to vím předem a snažím se to omezovat, nebo se na to vykašlu, protože mě to nevadí a dle mého názoru by to nemělo vadit ani tomu druhýmu. 

Třeba když hrozně přeháním. Jako třeba začnu skákat radostí a jsem hrozně ukecaná a směju se hrozně nahlas. Mě to nevadí. A i když mi to říkalo už pár lidí, že jim to vadí, nezměnila jsem se. Pořád skáču, když mi to připadá jako vhodná příležitost. 

No a zpátky teda k těm lžím. Já osobně nelžu, když to není nezbytné. Lžu pouze v určitých případech, kdy si myslím, že by to určitý člověk neměl vědět. Ale většinou, když už nechci říkat pravdu, tak mám svoje způsoby, jak jí neříkat, aniž bych nelhala. A nemůžu je sem vypsat, protože prostě, tajný. 

Stejně lžu a vyhýbám se pravdě minimálně a po většinu času jsem upřímná, občas až moc a navíc stejně se chovám k ostatním kapku hnusně, takže se mě moc lidí na nic neptá, což znamená, že ani nemusím lhát nebo cokoliv jinýho. 

Jsou asi dva lidi, kterým říkám všechno. A myslím, že jsem jim nikdy nelhala. Ale jsou to ty dvě osoby, kterým řeknu celou pravdu, aniž by se mě museli ptát na otázky. Prostě k nim jednoduše přijdu a vybalím to na ně. Obzvlášť jedné osobě říkám i to, co není nezbytné, vlastně i zbytečné. (Zkoumání kloubů a žil na ruce, atp.) Když už nesdílím svoje pocity sem do Let's Talku, tak jdu za nimi. 

Vy všichni byste taky neměli lhát, když to není nezbytné. A už vůbec byste neměli předstírat něco, co necítíte a co nejste.