Já jsem tak vděčná za to slunce, ach lidi, to mi dodává tolik energie! Každopádně mi došlo, že studený počasí asi není úplně moje, jelikož mi to zamlžuje myšlenky a jsem hrozně chladná k lidem a uzavřenější. A jakmile je trochu tepleji, hned mě lidi lépe snáší (občas).

A já většinou když jsem "nabitá" energií, tak mi začnou docházet věci. Respektive se cítím jako nějaká kytka, která na jaře vykvete. A došlo mi, že to, že nám je teprve x-náct let nás nemůže omezit v tom žít. 

Ale myslím, že mnohým nedochází, že žít neznamená dýchat, mít kamarády, lásku, rodinu. Ovšem, že to je taky součást života, ale není to jenom o tom. Podle mě, žít znamená strávit život tak, že se cítíte živí. Cítíte to ve svých kostech, svalech, mysli. 

Samozřejmě každý to má jinak, ale já si představuju to, cítit se živá, trávením času venku. Hlavně venku, objevováním nových míst nebo prostě dýcháním čerstvého vzduchu. Objevování kyslíku na nových místech je taky věc. Děláním věcí, které jsem ještě nedělala. Odvážit se k věcem, ke kterým jsem normálně až příliš stydlivá udělat. Ale pocit života mi dávají i jiné věci, obyčejné, ale přesto naprosto překrásné. Pohled na noční oblohu. Pohled na západ slunce. Na tu barevně se měnící krásu nad námi. Cítit lehký letní vánek ve vlasech. Zrovna nedávno jsem vyšla ven, abych šla pro nákup a nadechla se. A byl to takový ten letní jemný příjemný vzduch, kterého jsem se nadechla. Bylo to nádherný. 

Ano, tyhle krásné chvíle můžete prožít obklopeni s jinými lidmi. A zlepší vám to tu chvíli, já s vámi souhlasím. Jenom tu jsou i ty chvíle, kdy se obejdete bez každého člověka. Nepotřebujete vždy jiné k tomu, abyste byli šťastní. Ovšemže ostatní vám dávají mnohem intenzivnější pocity, ale občas je naprosto v pořádku být sám. Občas je naprosto v pořádku nespoléhat na ostatní a dát si čas pro sebe. 

Protože mi došlo, že občas až moc spoléháme na ostatní. Spoléháme na to, že ostatní pro nás tady budou nonstop. Že budou vždycky vědět odpověď na všechno. Spoléháme na to, že oni nám dají ten pocit radosti. Ale zapomínáme na to, že my nepotřebujeme vždycky pomoc ostatních, abychom se zvedli na nohy.

Mluvím třeba o tom, že když se o někoho hrozně dlouho  opíráme a nemyslíme kvůli tomu vůbec na sebe, a ta osoba najednou uhne, tak co se stane? Zakopnete, upadnete, budete skleslí. Všichni bychom měli stát nejdříve pevně na obou svých nohou a mít dostatek síly na to, až bychom potom byli zrazeni, dokázali bychom se sami postavit na nohy.

Myslím, že cítit se živý by mělo být o tom vycházet ze své komfortní zóny. Přestat občas brát věci tak hrozně vážně. Odvážet se k věcem bez dlouhého přemýšlení. Poslechnout svůj instinkt. Dělat častěji věci, které nás nutí smát se z plných plic, že máme blízko k tomu se počůrat nebo rozbrečet se smíchy. Dělat častěji věci, po kterých se ještě další den usmíváte. Věci, které vám dodávají větší energii. Věci, které vás uklidňují. Vycházet ze svojí rutiny.

Protože je nás tak hrozně moc, co máme úplně stejnou rutinu každý den. Vzbudit se - škola - jet domů - úkoly / kroužek - počítač - spát. Ale on je tam tak báječný pocit, když v ten den uděláte něco "novýho". A to to nemusí být ani pořádně nový, stačí prostě, že to bylo mimo tu každodenní rutinu. Je tam napůl rebelský, ale zároveň i vy se cítíte jinak. Tak to mám já, jakožto asijský dítě mě původně rodiče skoro vůbec nikam nepouštěli. Občas jsem do hodinky hned po škole narvala nějakou aktivitu a cítila jsem se vážně dobře.

Opravdu, jen v jedné hodině se toho může stát cokoliv. A to, že trávíme hodiny na počítači a zavření doma a zdá se nám, že to ubíhá hrozně rychle, tak to je pouhá iluze plus je to i zbytečná ztráta času. A nemám moc co říkat, když s největší pravděpodobností trávím na počítači mnohem víc času než průměrný člověk.

A samozřejmě vám tady říkala ať nikomu nevěříte. Ba možná i naopak. Ostatní tady jsou od toho, aby vás podrželi a byli tady pro vás, abyste si sračkami nemuseli procházet sami. A to je jenom dobře. Jenom zase, abyste nespoléhali na ostatních nejvíce. 

Občas si uvědomím, že je vážně smutné, když i Dora má více zážitků než dnešní mládež. Svět ve drátech není všechno. Měli bychom žít. Mimo síť. V reálném světě. Objevovat. S lidmi. I samotní. Chodit ven nejenom, když je sluníčko a krásné počasí. 

Víte vy, co je ještě víc posrané? Že lidi nedělají nic, co jim nepřipadá "normální". A to mi připadá úplně divný. Co je tak supr čupr dupr na tom být nonstop normální? Normální smích? Normální mluva? 

V tomhle ohledu mi připadá mnohem úžasnější se smát na celé kolo a tleskat přitom, skoro se i počůrat smíchy. Křičet (ne urážky nebo negativita). Komplimentovat. Být pozitivní. Protože YO - FUCKING - LO. 

Plus, občas je fajn dělat něco bezhlavě. Bez přemýšlení nad tím, jaký na to bude mít kdo názor. Ať si třeba políbí svůj zadek ostatní, stejně v tomhle životě není taková možnost, že ty lidi budete potkávat další desítky let. Občas hrozně řešíme věci, které můžeme udělat jednoduše a prostě riskovat. Riskovat všechny ty negativa, které s tím přijdou, ale zase později odejdou. 

Čas sakra rychle ubíhá. Rok 2009 nebyl před třemi roky, byl před sedmi roky! Sakra probuďte se a jděte něco dělat. Něco, co si budete pamatovat jako dobrou památku. 

Tik, tak, tik, tak...