Určitě si mnoho z vás všimlo, že jsem dlouhou dobu nebyla aktivní, vůbec jsem nepřidávala a když už tak to bylo po sto letech. Nebudu radši ani říkat, že to bude lepší, protože já nechci slibovat něco co nedodržím. 

Ale chtěla jsem vám říct, že během té doby, co jsem tu nebyla, nebylo to, že se něco velkého stalo a proto jsem tu nebyla, to vůbec. Spíše bych řekla, že dospívám. 

Já, já, já, dětinská já, dospívám. 

A ano v tomhle věku je naprosto normální dospívat měnit se. 

Ale chci říct, že já zkrátka žiju. Žiju mimo sociální sítě, žiju mimo obrazovku, žiju venku, v přítomnosti jiných lidí. Já nepřežívám, já vážně žiju, žiju tak, že si užívám každé sekundy, co se mi dostává vzduch do nosních dírek. 

Neprožila jsem toho tuny, za tu dobu, co jsem se tak málo vyskytovala na Wattpadu. Ale spoustu jsem si uvědomila. Spoustukrát jsem přemýšlela. Trávila jsem spoustu času venku a zkrátka už ze mně je někdo jiný, než holčina, co se doma tak nudila, že otevřela stránku na internetu. Začala jsem chodit ven, trávit čas s kamarádkami, objevování nových míst, zkušeností, zážitků. 

Vím, že tahle kapitola bude o ničem, jen potřebuju nějaký bod, od kterýho se zase odstartovat. Budu pokračovat ve psaní, dokonce přemýšlím nad nějakým příběhem do Wattys2016 a nebudu se přes prázdniny tolik nutit, myslím, že to třeba půjde samo. Mám v plánu si udělat nějaký rozvrh, abych svůj čas neplýtvala, a ani ho nepřestresovala (respektive samu sebe). Ale to je spíš informace pro mě. 

V mým životě se toho během tohodle a minulého roku celkem dost změnilo, čímž nemyslím něco drastickýho, spíše jenom přišlo i odešlo spoustu lidí a s tím i smutný a veselý chvilky. 

Naučila jsem se, že lidi odcházejí z našich životů, byť je hrozně v tom životě chceme, nechceme o ně přijít, tak jsem se naučila, že když oni v našem životě být nechtějí, zkrátka to nebylo souzené. Všichni tady, co to teďka čtete jste jistě někdy četli příběh, kdy hlavní postava potká více lidí a najednou si neví rady a vy doufáte, že si vybere toho druhýho nebo prvního, tudíž jednoho z nich musí nechat. A tak to chodí i v běžném životě, sice ne často se stane, že máme na výběr, ale na tom nezáleží. Důležité je si uvědomit, že život jde dál. A tohle se říká hrozně často a vy si jistě pomyslíte „Co to mele za chytrý píčoviny tahle holka, vždyť jí jsou čtyři asi ne." 

A jakože ano, asi si to budu pak taky říkat, ale co jsem si odnesla z tohoto období svýho života je, že lidé co mají zůstat v našich životech, tam zůstanou, ti co ne, nezůstanou a my se s tím naučíme žít. Nezáleží na tom, jak moc se budeme snažit o to, aby v tom životě zůstali, snaha se vždy cení a občas to nemá cenu. Lidé se mění. A tudíž i jejich názory. Jestli jste v jednu chvíli byli jejich priorita a ve druhou chvíli už vás v jejich životě nechtějí? Netruchlete nad tím moc dlouho. 

Jsem něco mezi optimistou a realistou, ale co se týče tohodle věřím na citát "Nebuď smutná, že to skončila, buď ráda za to, že to vůbec bylo." 

V životě se potkáte se spousty překážkami a každá vás má něco naučit, něco vám přinést a také vás hlavně posílit. Smutek netrvá věčně a vy se přeci jenom seberete z tý země a ukážete světu, že jste silní dost na to, abyste se zase smáli. 

Ani nevíte, jak skvěle se cítím, když se zase směju (byť jsem to dělala pořád). Radost můžete mít i z maličkostí, aale o tom asi zase jindy. 

Nevím, o čem jsem to vlastně teď psala, protože jsou skoro dvě ráno, ale to bývají ty moje noční myšlenky. 

Jsem tu pořád a pořád jsem vám všem k dispozici jakožto Psycholožka Kiki a mám vás ohromně ráda a doufám, že si prázdniny užijete naplno! ♥