Za pár chvil jsme se s Eleanor ocitly v menší místnosti, jež vypadala spíše jako nějaká strojovna. Byla zde velká deska plná čudlíků, různých počítačů a dalších technických věcí, kterým jsem absolutně nerozumněla. Za tímto velkým pultem se nacházela prosklená stěna, díky níž jsme viděly do druhé místnosti, jež se na tuto řídící napojovala. Připomínalo mi to takové ty výslechové místnosti, kdy jedna stěna vypadá jako zrcadlo. Řekla bych, že kluci nás z druhé strany nemůžou vidět. 

Bez nás dvou jsem zde napočítala asi pět lidí. 

Všichni seděli před onou stěnou a něco ladili na přístrojové desce.

S El jsme postávaly vzadu a snažily se je nevyrušovat. 

Byli však tak zabráni do své práce, že nás jen stěží vnímali. 

"Dobře kluci, jdeme na to. Sjedeme si teď ty společné části, ano?" promluvil jeden z producentů do malého mikrofonu a všichni členové One Direction směrem k nám ukázali zdvižené palce, že rozumí. 

Nasadili si sluchátka a čekali, až jim nejspíše začnou hrát melodii. 

Chvíli bylo ticho a pak všichni jako mávnutím kouzelného proutku začali nahlas zpívat do speciálních mikrofonů, jež před nimi stáli. 

Jejich hlasy spolu dokonale ladily a kluci se na sebe vesele usmívali. 

Šlo vidět, jak si to užívají. Podupávali si do rytmu, různě se na sebe šklebili, ale při částech kde zpívali, se z nich stali naprostí profesionálové. Zavřeli oči a dostali ze svého hlasu jen to nejlepší.

Takhle to pokračovalo ještě několikrát, dokud nebyl jejich režisér se všemi nahrávkami spokojený. 

Byla to dlouhá doba a oni se několikrát napili, vody z pet lahví, jelikož jim vysychalo v krku. Šlo vidět, že už je to trochu unavuje, ale pořád do toho šli s takovým nadšením a odhodláním, až jsem je za to obdivovala.

"Dobře, skvělá práce. Myslím, že to máme. Pojďme za námi." zahalasil onen muž do mikrofonu.

Odložili sluchátka, utřeli si čela a zamířili za námi.

"Tak, už máme všechno. Skvělá práce, hoši. Album by mohlo vyjít už za pár týdnů, maximálně měsíců." usmál se na ně ten chlapík.

Oni jen kývli, že rozumí a na tvářích se jim objevili šťastné úsměvy.

"Mohli bychom si pustit ten singl?" zeptal se jej Harry a významně na mě mrkl.

"Proč ne." pokrčil další muž rameny a něco začal vyťukávat v počítači.

Za pár okamžiků se touhle kapinou rozhlehly bicí, kytary a hlasy kluků. 

Musela jsem uznat, že tohle byla poněkud jiná melodie, než jakou mi Harry onehdy pouštěl v autě. Líbilo se mi to, mělo to takový rockový nádech, ovšem místy mi to zase připomínalo hudbu, která se hrála před několika desítky let. Přistihla jsem se, že si podupávám nohou do rytmu. Opatrně jsem se podívala po ostatních a zjistila, že se na mě Harry s pozvednutým obočím šklebí a sleduje mé chodidlo, které ještě před chvíli splašeně dupalo o zem. 

Kluci vypadali více než spokojeně. 

I El se tvářila, že se jí tahle písnička moc líbí. 

"Je to zase něco jiného." řekla, jakmile song skončil a dodala "Myslela jsem, že Midnight Memories album nic nepřekoná, očividně jsem se spletla. Máte tam ještě něco?" zeptala se s prosebným pohledem a krátce pohlédla na mě, abych ji pomohla s přemlouváním. 

Nemusela zrovna dvakrát prosit, i já chtěla slyšet víc. 

Nasadila jsem štěněčí pohled a podívala se na Harryho, doufajíc, že on mi neodolá. 

"Moderní popík moc neposlouchám, ale tohle má k němu celkem daleko. Prosím, ještě nějakou písničku, na základě jedné nahrávky nemůžu nic říct." řekla jsem.

Harry se jen usmál, krátce pohlédl na kluky, kteří to odkývali a tak jsme s El mohli poslouchat další písně, na kterých celý rok i při celosvětovém turné, těžce pracovali. Upřímně jsem je obdivovala. Muselo to být náročné. Jak jsem se dozvěděla, nahrávání některých částí probíhalo na hotelových pokojích, kde měli zřízeno provizorní studium. Zbytek dolaďovali tady. 

Konečný výsledek se mi velmi líbil. Neposlechli jsme si celé album, protože některé pasáže ještě potřebovali pár změn, ale z těch asi šesti písniček jsem mohla soudit, že tohle album se stane novým číslem jedna po celém světě. Bylo vážně dobré. Kluci zněli mnohem mužněji a z textů vyplývaly osobní zkušenosti. 

Při jedné písničce jsem se dokonce i málem rozbrečela. Byla tak smutná a procítěná, že mě to až zarazilo. Netušila jsem, kdo z nich ji napsal, mohl to být totiž kdokoliv. Mezi řádky vypovídala o tom, jaké je to být slavný, nemít žádné soukromí a snažit se přesto najít člověka, který by vás miloval jako osobu a ne jako hudební ikonu.

Střídaly se zde rychlé s pomalými, veselé se smutnými a energické s oddechovými. Každý si zde prostě najde to svoje.

"Bude to skvělé album." řekla jsem klukům po chvíli a El na má slova jen souhlasně pokývala hlavou. 

"Jsme rádi, že se vám líbí, holky." usmál se na nás Zayn. 

Kluci byli spokojeni, nezbývalo mnoho a dmuli by se jako pávi, ale za tu práci bych jim ani nekřivdila. Mají stoprocentní právo být na sebe pyšní. 

Všichni jsme se rozloučili s lidmi, kteří klukům s albem pomáhají a opět jsme zamířili do oné oddechové místnosti. 

Svalili jsme se na pohovky, tak jako předtím a jen tak odpočívali. 

"Opravdu je to moc dobré." řekla jsem Harrymu.

"Myslíš? Není to na tebe až moc provařený popík?" ptal se mě s úšklebkem.

"To má k provařenému popíku daleko, věř mi. Vraceli jste se v čase, viď?" šťouchla jsem do něj.

"Maličko jo. Chtěli jsme něco rockovějšího s nádechem minulosti. Je tam, ale i pár tanečních skladeb. Vlastně od všeho trochu." sdělil mi zamyšleně. 

Opět jsem si vzpomněla na tu neskutečně smutnou skladbu a rozhodla se Harryho zeptat "Kdo psal tu smutnou písničku?" 

"Jakou myslíš? Bylo jich tam víc." řekl, v hlase se mu však odrážela nervozita, takže věděl, jakou píseň mám na mysli.

"Všichni se na tebe dívají, ovšem nikdo tě nevidí, tak, jak by sis přál být viděn. Všichni tě obdivují, ovšem jen z jednoho důvodu. Jen..." začala jsem odříkávat jednotlivá slova, avšak on mě najednou přerušil a tiše pokračoval sám "Jen pár lidí tě vidí způsobem, kterým si přeješ být viděn, ovšem stále jsi nenašel tu pravou osobu, která by tě viděla právě tím způsobem." dořekl tiše a zahleděl se mi hluboce do očí. 

Psal to on. 

Někde v podvědomí jsem to přeci jen tušila. 

Na venek je to usměvavý drzý klučina, ovšem hluboko uvnitř se nachází citlivý mladý muž, toužící najít svou spřízněnou duši, která by ho měla ráda takového, jaký je a ne podle jeho vzhledu, miliónů na kontě a proslavení po celém světě.

"Jednou se někdo takový objeví, uvidíš." pošeptala jsem mu a lehce jej objala. 

"Děkuju." zašeptal mi do vlasů a po chvíli mě pustil. 

Samozřejmě tahle naše krátká konfrontace klukům neušla, tentokrát nás však neobdařovali vševědoucími úšklebky ani něčím podobným. Stačilo se podívat na Harryho skleněné oči a došlo jim, že tohle bylo kamarádské objetí dodávající potřebnou sílu. 

Bylo jasné, že s ním později budou určitě hovořit, o tom, co se mu stalo. Nyní se to však rozhodli nerozpitvávat.

"Kolik je vlastně hodin?" zeptala jsem se ostatních, protože jsem absolutně neměla ponětí o čase a chtěla jsem od nás odvrátit pozornost.

"Sedm." odpověděl mi okamžitě Niall při pohledu na svůj mobil. 

Vykulila jsem oči. 

Nepřišlo mi, že jsme tady byli už několik hodin. 

"Ve studiu to vždycky utíká trochu jinak." řekl mi Liam s milým úsměvem a já jen pokývala hlavou, že rozumím. 

Právě v tu chvíli vešel do místnosti Paul. 

"Takže, tady už to bude všechno. Máte na večer nějaké plány?" zeptal se nás. 

Pár rukou se zdvihlo do vzduchu, včetně té Harryho. 

První promluvil Loui "Chtěl bych vzít El na večeři někam do města." 

Paul jen kývl, že rozumí a podíval se na Nialla, který se také hlásil.

"Já jdu s bratrancem a pár přáteli na fotbal." oznámil mu.

"Perrie přijede na hotel a pak bych ji chtěl vzít na večeři. Už zítra odjíždí do Ameriky." sdělil posmutněle Zayn.

Paul opět přikývl a pak svůj pohled upřel na Liama, který se nehlásil. 

"Já budu na hotelu. Možná přijde Sophia, ale neví, jestli to stihne." řekl mu Liam. 

"A my máme taky v plánu menší výlet." mrkl na mě Harry a já jen čekala, o co se bude jednat dnes.

"Dobře." přemýšlel chvíli Paul, jakmile mu všichni řekli své plány.

"Kdo chce teď jet na hotel?" zeptal se a ve vzduchu se objevily všechny ruce kromě té Harryho.

"Takže to uděláme následovně. Vás pět pojede prvním autem přímo na hotel." řekl a poukázal na kluky a Eleanor. 

Poté se obrátil na nás "Vy tu chvíli počkejte, jakmile bude připravené druhé auto, zajdu pro vás."

Ti, co teď odjížděli se s námi rozloučili a pomalu se vydali ven. 

"A kam vlastně jdeme?" zeptala jsem se Harryho, jakmile jsme v místnosti osaměli. 

"To je tajemství." široce se na mě usmál, avšak víc neřekl.

"Modest zase psal?" zajímala jsem se.

Harry se na mě podíval a řekl "Ano, ale chci abys věděla, že všechny ty úžasné místa plánuji já. Management mi dá vždy jen vědět, kdy se máme ukázat na veřejnosti." objasnil mi to.

"Páni. Máš dobrý vkus na výběr vhodných míst." uznala jsem pochvalně a vzpomněla si na pohádkové Leicester Square. 

"Já vím." zazubil se na mě a dodal "Po dnešku mě budeš vychvalovat do nebes, uvidíš."sliboval mi a já začínala být upřímně zvědavá, co si zase přichystal.

Najednou mi silně zakručelo v břiše. 

Obdařila jsem Harryho omluvným pohledem, on se však jen hlasitě rozesmál.

"Máš hlad." bylo to konstatování a tak jsem ani neodpovídala.

"Samozřejmě že máš. Abych byl upřímný, taky bych si něco dal. Naposledy jsem měl oběd, co nám tady dovezli." zamyslel se a dodal "Neboj, za chvíli budeš sytá." 

"Aha! Takže jdeme na večeři!" řekla jsem vítězoslavně, protože jsem uhodla ono překvapení.

"Tak primitivní to zase nebude, Sam." mrkl na mě a opět se zatvářil, jakoby držel to největší tajemství světa.

"To je zvláštní, protože ty mi připadáš jako docela primitivní tvor." rýpla jsem si do něj ze srandy.

"Vy si nějak moc dovolujete, slečno Williamsová." řekl mi chraptivým hlasem.

"To se Vám jen zdá, pane Pottere." opět jsem se neubránila škádlivé poznámce.

"Jaký pan Potter?" vykulil oči, vzápětí mu však došlo, že mám na mysli stejnojmenného kouzelníka a nepěkně se zašklebil.

"Za tohle tě trest nemine." hrůzostrašně ke mně zašeptal.

"Nepamatuji si, že bychom si začali tykat, pane Pottere." mrkla jsem na něj.

"Ty jedna!" v tu chvíli jsem se ocitla zády zatlačená na pohovce, Harry na mě obkročmo seděl a očividně se mě chystal ulechtat k smrti. 

Smála jsem se jako šílená a svíjela se pod jeho doteky. 

Myslím, že po tom, co včera zjistil, jak lechtivá vlastně jsem, toho bude využívat každý den, kdykoliv se mu naskytne příležitost. 

Budu muset taky najít nějakou jeho slabinu. 

"Harry, prosím." sípala jsem, zatímco se mi v očích začaly objevovat slzy smíchu.

"Odvolej toho Pottera." zamumlal v zápalu boje.

"Ale notak...přece byste se nečertil...pane...Pottere." dostala jsem ze sebe a užívala si jeho překvapený pohled, že jsem to ještě nevzdala. 

Jeho dlouhé prsty mě začaly lechtat o to usilovněji.

"Neee!!!" zakřičela jsem z plných plic.

Najednou se stala zvláštní věc. 

Do místnosti vtrhlo bezmála deset bodyguardů a s ostražitými výrazy se rozhlíželi okolo. 

Zde sice žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo, ale i přesto čekali za dveřmi, kdyby se něco stalo. 

Můj křik v nich očividně vzbudil podezření.

Jakmile nás uviděli, strnuli a do tváří se jim začala hrnout červeň. Vypadalo to celkem komicky, vidět, jak se v takoví obři cítí trapně. 

Tím trapnější to však bylo pro nás. 

Jakmile mi došlo, jak tohle všechno asi vypadá, musela jsem být červenější než oni. 

Podívala jsem se na Harryho, který se narozdíl od nás tvářil naprosto normálně. 

Dokonce se široce usmíval.

"To je v pořádku pánové, já ji tady jenom..." zbytek věty ovšem nebyl schopen doříct, jelikož jej jeden z našich ochránců přerušil "V pořádku. Jenom jsme mysleli, že se něco děje." 

Než jsme se nadáli, místnost byla opět prázdná. 

Rychle jsem ze sebe shodila Harryho, div že neskončil na zemi. 

Podíval se na mě a vzápětí se hlasitě rozesmál. 

"Takový trapas se mi ještě nestal." zamumlala jsem a vložila si hlavu do dlaní. 

"Klid, Sam. Vezmi si, jak hrozně se musí cítit oni." ujišťoval mě a já věděla, že má pravdu.

"Nic hrozného jsme tady nedělali. To si jen oni myslí. My známe pravdu, takže je to v pohodě, ne?" pokračoval a já na jeho slova jen souhlasně kývla hlavou.

"Ty taky nemáš žádný filtr pro trapné situace." obvinila jsem jej a snažila se napodobit jeho chraplavý hlas "To je v pořádku pánové, já ji tady jenom...Slyšíš jak ta věta úchylně zní?!" 

To už jsem však nevydržela a taky se rozesmála na celé kolo. 

"Na tom, jak tady vletěli, jsou snad jen dvě dobré věci. Přesvědčili jsme se, že svou práci vykonávají opravdu svědomitě a konečně jsi mě přestal lechtat." řekla jsem mu po chvíli.

"No vidíš, málem bych na to zapomněl." v očích se mu nelítostně blýsklo a chystal se na mě opět skočit. 

Naštěstí však přišla záchrana.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Harry si tak opět slušně sedl vedle mě.

"Dále!" zvolal a oba jsme upřeli pohled ke dveřím.

Nově příchozím byl Paul, který se tvářil trochu zvláštně, když vešel do místnosti. 

"Proč jsi klepal? Ty nikdy neklepeš." zakřenil se na něj kudrnáč vedle mě. 

"Byl jsem upozorněn, že jestli nechci po zbytek života trpět nočními můrami, mám raději zaklepat." oznámil nám veledůležitě a v koutcích úst mu slabě zaškubalo. 

"Zase tak žhavé to nebylo." mávl rukou Harry a velmi se bavil pohledem, kterým jsem jej po tomto prohlášení obdařila.

"To vykládej jim." zasmál se srdečně Paul a řekl "Tak pojďte. Venku to teď vypadá, jakoby se tam shromáždila celá Británie. Ale nic, co bychom nezvládli." dodal, jakmile spatřil můj vyděšený pohled. 

"Máš brýle?" zeptal se mě Harry, jakmile jsme vycházeli z místnosti. 

"Ehm...ne. Já je zapomněla na hotelu." řekla jsem mu.

"Vem si moje. Už tam není tolik slunečno a tak ty blesky z foťáků budou mnohem horší. Ještě pár minut bys potom viděla svatozáři, věř mi." slabě se usmál a podal mi své brýle, které mu doteď viseli za výstřihem trička. 

"A pak tu svatozář uvidíš ty." snažila jsem se jej odmítnout.

On si však nedal říct a rychle mi je zastrčil do vlasů jako čelenku. 

"Počkejte tady." řekl nám Paul a sám vyšel ven, odkud k nám dolehl nejen strašlivý křik, ale i chladivý večerní vzduch. 

Okamžitě jsem se oklepala. 

V tu chvíli mě něco napadlo. 

Rychle jsem si odvázala Harryho košili a během pár sekund už jsem ji měla na sobě. 

Sahala mi skoro do půlky stehen, takže to působilo, jakože pod ní nic nemám. 

I Harrymu to očividně neušlo.

"S těmi rozcuchanými vlasy vypadáš, jakobys právě vylezla z mojí postele." slabě se na mě ušklíbl a já si začala urychleně spravovat vlasy.

"Kdybys mě nelechtal." řekla jsem a podávala mu jeho brýle, aby je podržel. 

Moc jsem s tím ale nesvedla. 

Nakonec jsem nad sebou jen mávla rukou a nasadila si ony brýle. 

V této chodbě už panovala tma předtím, ale nyní jsem neviděla skoro nic. 

Naštěstí se v tu chvíli otevřely dveře. 

"Tak pojď." zašeptal mi Harry do ucha a automaticky mě chytil kolem pasu. 

Oba jsme se k sobě silně přitiskli a začali procházet onou uličkou tvořenou z bodyguardů. 

Opět k mým úším dolehly různé připomínky, nadávky nebo toužebná vzdychání po Harrym: 

"Jéé dívejte, Sam má Harryho košili a brýle. To je taak roztomilé." 

"Ta čůza už neví, co by mu sebrala." 

"Podívejte, jak si ji drží a nam ne rozcuchaná. Kdo ví, co tam dělali."

"Muselo pro ně přijít druhé auto, protože ta její prdel potřebuje dvojsedačku?!" tohle slyšel i Harry a já cítila, jak se vedle mě napjal. 

U mě tohle vyvolalo naprosto jinou reakci, i když jsem si přísahala, že udržím neutrální výraz, nešlo to a hlasitě jsem se rozesmála.

Harry se ke mně po chvíli přidal a jeho ruka sjela trochu níž z mého boku, jakoby chtěl tuhle poznámku vyvrátit. 

Malinko jsem strnula, ale pokračovala v chůzi. 

Jeho dotek se mi doslova vpaloval do oné inkriminované kůže i přes kraťásky a košili. 

"Viděly jste to?!!" zaječely dívky, kolem kterých jsme zrovna procházeli. 

Harry dal svou dlaň zpět na místo, a když jsem se na něj podívala, zatvářil se jako největší neviňátko na světě. 

Pár dívek se rozesmálo a ostatní začaly nadšeně jásat. 

Divím se, že žádná neomdlela. 

Ten jeho pohled málem podlomil kolena i mně. 

Jen jsem se k němu více přitiskla a dělala, že se snažím před všemi skrýt.

Skupinka dívek, stojících u auta, která držela veliký plakát, na němž jsme byli my s Harrym, přičemž jsem tam zahlédla i naše včerejší fotky s Kate, začala skandovat "Milujeme Ham!", když jsme kolem nich procházeli. 

Absolutně jsem nechápala, co tím myslely. 

To už jsme však nastoupili dovnitř a já si hluboce vydechla. 

Nevím, jestli si na tohle vůbec někdy zvyknu.

"Ham?" zeptala jsem se Harryho, jakmile se auto pomalu začínalo vymotávat z davu.

"To, co shippují. Některé fanynky, které mají rádi Louiho a El, jim říkají Elounor. Liam se Sophii jsou zase Sophiam, Zayn s Perrie si vysloužili Zerrie. A nás pojmenovali Ham." objasnil mi to a dodal "Takže to byly podporovatelky našeho vztahu v plné zbroji. Dokonce měli i plakát."

"Proč se my jmenujeme, a teď mě omluv, tak debilně? Vždyť to říkají matky svým dětem, aby jedli. Ham." nechápala jsem. 

"Očividně máš nevhodné jméno." zašklebil se na mě Harry.

"Že to říkáte zrovna vy, pane Pottere." přešla jsem opět do škádlivého tónu.

"Nezačínej zase." oči se mu zůžili do dvou škvírek a já se začínala pomalu připravovat na jeho útok. 

Naštěstí si to rozmyslel a nechal toho. 

Sundala jsem si brýle a s vděčným pohledem mu jej předala.

On mi je však vrátil zpátky se slovy "Nech si je. Ještě je budeš potřebovat. Jsem si jistý, že teď nás pronásleduje několik skupinek tvořených paparazzi a fanoušky. Ani v Londýně se před nimi neschováš." 

"Děkuju." zamumlala jsem a zastrčila si brýle do náprsní kapsičky u košile. 

"Nevěděl jsem, že k tobě jsou až tak hnusní." řekl mi tiše a očividně měl na mysli fanoušky před studiem. 

"To je v pohodě. Učím se si z toho nic nedělat. Nenávidí tu Sam, která chodí s jejich Harrym. Musím ale uznat, že ta jedna poznámka mě docela pobavila." usmála jsem se při té vzpomínce a do líček se mi nahrnula červeň při pomyšlení, kde následně spočinula Harryho dlaň.

I jemu to samozřejmě došlo, jen si slabě odkašlal, nechal na tvář vyplout pobavený úšklebek a zašeptal "Věř mi, tahle to říkala, jen protože tě chtěla urazit. Mohl jsem si to sám vyzkoušet." natáhl před sebe svou dlaň a chvíli si ji se zaujetím prohlížel. 

"Harry." zaúpěla jsem a ještě více zrudla. 

"Promiň, jestli jsem se tě nějak dotkl." řekl dvojsmyslně.

"Kam jedeme?" zeptala jsem se raději jednoho z bodyguardů a odmítala se na onoho kudrnatého drzouna podívat. 

"Promiň, nemůžu ti to říct. Mladý muž nám to zakázal." dostalo se mi odpovědi a já upřela překvapený pohled právě na Harryho. 

Ten jen pokrčil rameny a řekl "Po tom, jak jsi to z nich vypáčila minule, nemůžu nechat nic náhodě." 

Rozhlédla jsem se po autě a v duchu počítala počet našich ochránců. Vzadu seděli tři, vedle Harryho byl ještě Paul a na sedadle spolujezdce seděl další. To tedy dělalo pět bodyguardů, což jistě přitáhne nechtěnou pozornost.

"Minule s námi šli jen tři." svěřila jsem se Harrymu.

"Neboj dva vystoupí u hotelu, ale my pojedem dále. Zůstane s námi Andy, Paul a Max." sdělil mi na oplátku.

Malinko jsem se usmála a už byla o něco klidnější.

"A mám pro tebe ještě jednu novinku. Pak budeme úplně sami a když myslím úplně, myslím tím úplně. Žadní fotografové, fanoušci, dokonce ani ochranka. Jen my dva." řekl mi tiše a já vykulila oči.

Okamžitě jsem se podívala na Paula, jesli s tím souhlasí. 

Ten jen pokrčil rameny a řekl "Je to opravdu bezpečné." 

"To jsem tedy zvědavá." usmála jsem se na Harryho a začala přemýšlet, kam to vlastně jedeme.

Moc možností se mi nenaskýtalo, jen jsem doufala, že to nezakempíme v hotelu, i když, to by nás nemohli fotit novináři a fanoušci. Tuhle možnost jsem tedy ze svého krátkého listu vyškrtla.

Nezbývalo mi nic jiného, než se skutečně nechat překvapit. 

Auto za pár chvil přibrzdilo u hotelu a my tak už v menší sestavě mířili dál. 

Asi za necelých pět minut, jsem viděla, jak míjímé světoznámý Big Ben a příjíždíme na Wesminsterský most. 

Najednou mě po levé straně upoutalo obrovské zářící ruské kolo. 

London Eye. 

Na tváři se mi objevil vědoucný výraz a já se otočila na Harryho s vítězoslavným úsměvem. Tohle je to jeho překvapení. 

Než jsem stačila cokoliv promluvit, prohlásil "Já vím, já vím. Hlavně prosím nic neříkej. Chci si alespoň myslet, že tě to překvapilo." 

Vyhověla jsem tedy jeho skromnému přání a jen jej obdařila slabým úsměvem. 

Divím se, že mě to nenapadlo dřív. 

Budeme tam sami, několik set metrů nad zemí, naprosto odříznutí od okolního světa. 

Několik set metrů nad zemí.

Relativně v bezpečí. 

Možná jsem se vám zapomněla zmínit o svém strachu z výšek, nebo spíše, Harry to měl alespoň vědět. 

Okamžitě si všiml změny v mém výrazu z 'tajemství vyřešeno' na 'jsem k smrti vyděšená' a starostlivě se zeptal "Co se děje, Sam?" 

"Ehm...já se bojím výšek." zamumlala jsem téměr neslyšně. 

Paul, který to očividně zaznamenal se slabě uchechtl. 

Harrymu se na tváři objevil posmutnělý výraz. 

"To je v pohodě, můžeme to zrušit jestli chceš a vymyslet něco nového." nabízel mi ochotně. 

Já si však najednou uvědomila, co dělám. Chovala jsem se jako nějaká malá ubohá holka. Nemám proč odmlouvat. Tohle je moje práce. Nejsem zde na dovolené a předpokládá se, že budu dělat, co se mi řekne. Konec konců, jsem na tyhle podmínky podepsala smlouvu. Je to jen Harryho volba, že se mnou jedná tak hezky. Zařizuje nám krásné procházky a oboum se tohle předstírání snaží zpříjemnit. Jen díky němu se cítím naprosto normálně a ani mi nepřipadá, že bych něco hrála. Celou dobu se o mně hezky stará, i když nemusí a já se mu za to chci takhle odvděčit? Musím se překonat. Chci se překonat pro Harryho. Dneska se zbavím jednoho ze svých strachů jednou pro vždy. 

Navíc mě vždy zajímalo, jak asi vypadá tohle město ze vzduchu.

Přemlouvala jsem se v duchu.

"Ne, Harry. Já to zvládnu. Chci tam jít, vážně. Jsi hrozně moc hodný, že jsi tohle zařídil. Nemůžu se bát do nekonenčna." řekla jsem mu co nejpřesvědčivěji jsem dovedla, i když uvnitř jsem se naprosto svírala úzkostí. 

Přesto jsem v hloubi duše věděla, že to dokážu. 

Došlo mi, že při konání této práce budu muset překonat hodně svých obav a strachů. 

Rychle jsem myšlenku na obří letadlo, kterým několik hodin poletíme do USA, zatlačila do pozadí své mysli a podívala se na onoho kudrnatého kluka sedícího po mém boku.

"Jsi si jistá? Opravdu to můžeme zrušit, nic se nestane." pořád mi nabízel onu lákavější a lehčí variantu. 

"Jsem si na sto procent jista. Zvládnu to." řekla jsem mu rozhodně a zhluboka se nadechla. 

Právě jsme opustili most, což znamenalo, že za pár minut zastavíme před oním kolosálním ruským kolem. 

A tak se taky stalo.

Tenhle monument ve mně vzbuzoval několik věcí zároveň. Strach, respekt, ale i obdiv a fascinaci, jak někdo něco tak úžasného mohl postavit a uvézt do provozu. 

"Máme ještě pár minut, než budeme moci nastoupit." zamumlal Harry při pohledu na display svého mobilu. 

"My s vámi půjdeme k oku. Jakmile nastoupíte do kabiny, půjdeme zpátky do auta a jak dojedete, zase vás vyzvedneme, ano?" informoval nás Paul a lehce se na mě usmíval, aby mi dodal sílu.

Oba jsme kývli, že rozumíme. 

I přes černá skla auta jsem viděla záblesky blížících se fotoaparátů.

"Tak pojďme." řekl rychle Paul. 

Všichni jsme tedy vystoupili z auta a já si ještě nasadila brýle.

Tentokrát jsem udělala první krok já a pevně se Harryho chytla za ruku. Bez jeho podpory bych, asi to co bude následovat, nikdy nezvládla. Jen se na mě usmál a společně jsme pokračovali v chůzi. 

Nakonec se ukázalo, že tři bodyguardi byli přeci jen nejspíše málo. Z každé naší strany šel jeden a Paul kráčel za námi. 

Přesto se před nás pletli nenechaví novináři a já nyní byla šťastná za brýle, jež mi chránily zrak. Když jsem se koutkem oka podívala na Harryho, zjistila jsem, že má oči skloněné k zemi a co nejvíce přivřené. 

Někde v dálce jsem slyšela i pištění fanynek, které celou cestu absolvovaly buď pěšky anebo místní hromadnou dopravdou, takže doufejme, že dorazí až budeme bezpečně ve vzduchu. Při té představě se mi opět malinko sevřel žaludek a ztuhla jsem. 

Harry mé zaváhání vycítil a lehce mě bříškem palce pohladil po ruce. Nikdy jsem nechápala, proč se lidé drží za ruce, teď už mi to však bylo naprosto jasné. Najednou jsem měla pocit, že zvládnu cokoliv, pokud mě nepustí. Na odpověď jsem mu dlaň jemně stiskla a pokračovala v cestě. 

Naštěstí to nebylo daleko. 

Před námi se objevila fronta lidí u pokladny. 

Už jsem si chtěla povzdechnout, že se tam asi nedostaneme, když v tom mě Harry vedl pořád dál.

"My čekat nemusíme." usmál se na mě a zamířil k místům, kde se mělo asi nastupovat do kabin.

Kolo se pohybovalo neskutečně pomalu, takže se můj strach alespoň trochu zmírnil. 

Byla jsem ráda, že tady už nejsou novináři, kteří museli zůstat stát ve frontě, jelikož neměli lístek. Ani to jim však nebránilo ve zběsilém fotografování. 

Jen jsem doufala, že se nahoru ani nedostanou a ulehčeně si sundala brýle, které opět našly své místo v náprsní kapse Harryho košile.

"Už můžete jít. Užijte si hodinu volna. Asi v devět budeme dole." usmál se na naše ochránce.

"Děkujeme." řekla jsem jim upřímně.

"Je to naše práce, Sam." mrkl na mě Paul a dodal "Nemyslel jsem si, že budeš tak statečná." 

"Díky za připomenutí." zasmála jsem se sarkasticky a opět se s obavami podívala na kabiny. 

"Příjemný zážitek." popřáli nám Andy a Max a pomalu odešli.

Paul se s námi pro jistotu rozhodl zůstat, kdyby se náhodou z kabinek vyřítil někdo šílený. 

"Náš nástup bude asi chvíli trvat." zamumlal ke mně Harry.

"To je v pohodě." usmála jsem se na něj a útroby se mi opět nepříjemně sevřely. 

Samozřejmě, že poznal tu očividnou lež. 

Nic neřekl, jen mi pustil ruku a pevně mě k sobě přivinul.

"Opravdu to nemusíš dělat." zašeptal mi do vlasů. 

"Já to zvládnu, když budeš se mnou." přiznala jsem tiše a spíše doufala, že to ani neslyšel. 

"Vždycky." zamumlal a jeho objetí ještě zesílilo. 

Za námi se začali řadit další lidé čekající na kabinky a vyjeveně si na nás ukazovali. 

Pomalu jsem se Harryho pustila, on si mě však u sebe lehce přidržoval s rukou okolo mého pasu. Tak jsem se cítila v absolutním bezpečí.

"Pan Styles a slečna Williamsová?" ozvalo se vedle nás milým hlasem a oba jsme se otočili.

"Ano." řekl Harry a široce se usmál na mladou dívku, která zde nejspíše pracovala. 

"Vaše kabina je již připravena. Pojďte za mnou, prosím." sdělila nám.

"Uvidíme se později." rozloučili jsme se s Paulem a poté jsme se vydali za onou slečnou.

Za chvíli se zastavila a my společně s ní. 

"Ještě budete muset projít krátkou bezpečností prohlídkou. Omlouvám se, ale je to nutnost." dodala spíše k Harrymu a k nám přistoupili dva hlídači. 

Musela jsem jim ukázat kabelku a také nás projeli něčím jako detektory kovu. 

Jakmile byla kontrola u konce, pustili nás dále. 

Vyšli jsme malé schůdky a ocitli se na takovém jakoby nástupišti. 

Pomalu k nám přijížděla prázdná kabina. 

A nebyla jen tak ledajaká. 

Vévodil ji menší kulatý stůl plný talířů, příborů, skleniček a několika zakrytých táců, jako z těch romantických filmů. Vnitřek byl velmi krásně vyzdobený, takže to působilo romanticky, ale ani trochu kýčovitě. V rohu postával další stoleček s různými nápoji a vším, co bychom tam nahoře mohli potřebovat. 

Došlo mi, že se kabina nezastavila.

"Nastupuje se za jízdy." usmála se na ona dívka a jakoby nás tím chtěla popohnat. 

Kolo jelo opravdu neskutečně pomalu, takže jsem se neměla ničeho bát, přesto však ve mně sídlila malá obava. 

Harry mě pomalu pustil a místo toho uchopil mou ruku. 

Udělal ono galantní gesto 'dáma první' a pomalu mi pomohl vstoupit do kabiny. 

Než jsem se nadála, stál vedle mě a znovu mě k sobě pevně tiskl. 

Kolena se mi trochu rozklepala, jakmile mi došlo, že jsem skutečně uvnitř. 

"Přeji příjemnou cestu." řekla nám ona slečna a pomalu za námi zavřela dvířka. 

"Děkujeme." odpověděli jsme ji s úsměvem.

"Vidíš, zvládla jsi to." zamrkal na mě Harry, ovšem stále mě nepouštěl. 

"Já to zvládla." zamumlala jsem spíše pro sebe a lehce se uchechtla. 

Tahle cesta bude rozhodně ještě zajímavá.