Říká se, že všechny sny jsou splnitelné, stačí jen vytrvat a věřit. 

Nikdy bych si ale nemyslela, že cesta za tím co chci, nabere takové obrátky. 

Jednu chvíli jsem se chystala na nástup do posledního ročníku střední školy a o několik desítek hodin později jsem seděla v Londýně a podepisovala smlouvu, která mi zaručí skoro pohádkový rok. 

Budu cestovat po celém světě s tou nejlavnější hudební skupinou dnešní doby, všechno mi budou platit oni a jedinou mou poviností bude si jednou za čas vyjít s klukem, který snad čerpal svůj vzhled od samotných Bohů. 

No není tohle sen každé holky? 

Málem bych zapomněla na to nejdůležitější. Jestli tohle všechno dopadne na výbornou, jako bonus dostanu písemné doporučení na svou vysněnou školu. Dá se říci, že už nyní jednou nohou stojím na, pro mě posvátné, půdě London School Of Drama. 

Vím, že tahle "práce" bude mít i určité zápory, těm jsem se však v tuto chvíli rozhodla nevěnovat. 

Od doby, co jsem podepsala onu smlouvu, uplynulo už pět dní. 

Tento týden byl pro mě nesmírně vyčerpávající. 

Zašla jsem na svou školu a s pomocí pana Boomera jsme museli paní ředitelce prozradit pravý důvod mé abscence. Chvíli nad tím jen kroutila hlavou, jakmile se ale to toho pustil pan Boomer s tím, že jde o mou budoucnost, roztála jako sněhulák na jaře a vše mi povolila. Nakonec jsme se dohodli na dálkovém studiu. Bude to náročné, ale oba mi věří, že se s tím zvládnu vypořádat. Alespoň se podle jeho slov nebudu s kluky na turné nudit. Všechny důležité testy si pak budu muset jít napsat do školy. Vždy jsem chtěla zkusit samostudium, takže mi tahle alternativa ani tolik nevadila. 

Další věcí bylo seznámit s mým rozhodnutím tátu. Zprvu také nebyl zrovna dvakrát nadšený, hlavně když zjistil, že budu muset chodit s klukem, nepomohlo ani to, že můj vztah s Harrym nebude ani skutečný. Řekla bych, že pro něj budu vždy ta malá holčička, kterou vodil za ruku do školky. Postupem času, se ale s faktem, že i já už vyletím z rodinného hnízda, smířil. 

Já si mezitím užívala poslední volný týden doma s rodinou. 

Věděla jsem, že už nikdy to nebude takové jako nyní a proto jsem si chtěla zapamatovat každičký okamžik. 

Rovněž jsem však musela začít balit. 

Od Modestu mi přišel informativní email, jak to všechno asi bude probíhat. 

Dali mi týden na vyřízení všech záležitostí a sbalení si věcí na cesty. 

Dnes, v sobotu, mě mělo po obědě vyzvednout auto, kterým se přesunu do Londýna, kde se bude konat první oficiální rande mě a Harryho. Pak budu nějaký čas trávit s kluky a 10. září letíme do USA, kde má skupina o den později koncert v Kalifornii. Budu absolvovat celé turné po Severní Americe. 

Teď sedím ve svém poloprázdném pokoji a dovírám poslední velký kufr. Je asi poledne a auto tady má být už za dvě hodiny. 

Všechny věci, které si myslím, že budu potřebovat už mám sbalené. 

Nezbývá mi nic jiného než si užít poslední volné chvíle. 

Mám představu, co se bude dít poté. Mé fotky budou na každém rohu. Všichni si na mě budou ukazovat prstem jako na další Harryho úlovek a nikdo nebude vědět, kdo ve skutečnosti jsem. Modest vymyslel vcelku důvěryhodný příběh. Jsem Niallova kamarádka z Londýna. Tam jsem se seznámila s kluky. Vídali jsme se docela často, ale jen když měli volno a to u Nialla doma, takže tam nás paparazzi nesledovali. Postupem času jsme se já a Harry sblížili. A zbytek už snad nemusím vysvětlovat. 

Docela se obávám, jaký poprask dnešní "rande" způsobí, ale na druhou stranu, alespoň budou fanynky řešit něco jiného než Harryho a Louise. 

"Sam! Pojď se naobědvat." zavolala na mě máma.

Čekal nás nyní poslední společný oběd. 

Rychle jsem proto zamířila do kuchyně, aby se na mě zbytečně nečekalo. 

Na stole byla hromada jídla. Byla to taková slavnostní hostina. Usadila jsem se ke stolu k oboum rodičům a s přáním dobré chuti jsme se pustili do jídla. Nevěděla jsem co si dát první. Byli zde brambory na několik způsobů, tři druhy masa a spousta zeleniny.Vzala jsem si od každého trochu a začala se nacpávat.

"V kolik pro tebe přijedou?" zeptal se po chvíli ticha táta. 

"Ve dvě." odpověděla jsem.

"Páni. Doufám, že nám z té Ameriky alespoň něco dovezeš." zasmál se.

"Neboj, dovezu. V pondělí by mi měla přijít moje první výplata. Zařídím, ať se něco převede i na Váš účet." zamumlala jsem.

"Zlatíčko, to nemusíš. Šetři si to na školné." namítla rychle máma.

"Mami, sama jsi viděla, kolik těch peněz bude. Ještě mi zbyde, uvidíš. Já Vám chci pomoct. Celý život jste se o mě starali, takže teď je řada na mě." usmála jsem se na své rodiče a pokračovala v jídle. 

"Moc ti děkujeme, Sam. Vím, že jsi to z velké části vzala jen kvůli těm penězům." řekla mi. 

"Možná ano, ale na druhou stranu, ještě poznám kus světa a navíc to beru jako takovou přípravu na mou budoucí kariéru." odvětila jsem jí. 

"A jako bonus budeš randit s takovým fešákem." mrkla na mě a táta se zakuckal. 

"Mami, je to jen práce." napomenula jsem ji i sama sebe, jelikož jsem zase cítila, jak rudnu.

"To jsme si s tátou říkali taky." zamumlala a láskyplně se na mého otce podívala. 

"Dobře, dobře. Myslím, že to by stačilo. Pořád ještě jíme." ukončila jsem jejich zamilované pohledy. 

Jakmile jsme sklidili ze stolu, všichni jsme se přesunuli do obýváku, kde jsme se svalili na pohovku a dívali se na televizi. 

Seděla jsem mezi svými rodiči a snažila se si tento moment uchovat navždy. 

Táta dnes zavřel Marry's, aby se se mnou mohl pořádně rozloučit a tak jsme si všichni teď užívali tu pravou rodinou pohodu. 

Ta, však na můj vkus skončila až příliš brzy. 

Než jsem se nadála zbývalo jen patnáct minut do druhé hodiny a já se ještě musela převléct. Nechala jsem rodiče v obýváku a zamířila do svého pokoje. 

Oblečení jsem měla nachystané na hromádce a tak jsem si jej jenom oblékla. 

Postavila jsem se před zrcadlo a zhodnotila svůj outfit. 

Na sobě jsem měla ty samé kraťásky jako v pondělí a Converse, jenom vršek jsem zvolila jiný. Jednalo se o bílé tílko, na kterém bylo ozdobným nápisem Be Yourself. To bylo jediné, co jsem chtěla a co jsem měla udělat, když nepočítám vodit se za ruku s Harrym Stylesem. Bála jsem se, že zapomenu, jaká doopravdy jsem. Že mě tlak médií přetransformuje k obrazu svému. Tohle byla asi má největší obava. 

Pro dnešek jsem si vlasy nechala svázaná ve volném copu. Namalovaná jsem byla už od rána. Chystala jsem se si ještě chvíli povídat s rodiči. 

Než jsem však vyšla ze svého pokoje, uslyšela jsem zvonek. 

Bylo to tady. 

"Jdu tam!" křikla jsem do obýváku a urychleně se hrnula ke dveřím. 

V emailu psali, že pro mě přijede Paul, jeden z bodyguardů. 

Umíte si proto představit mé překvapení, když jsem otevřela a tam stál onen půvabný kudrnáč. 

"Ehm...Ahoj. Připravená?" usmál se na mě Harry a já nechápala, co tady dělá. 

"Ahoj, jo...jenom musíme nanosit věci do auta." zamumlala jsem a pozvala ho dál. 

To už se za mnou objevili mí rodiče. 

Harry se slušně představil mému tátovi a mámu na přivítanou políbil na tvář. 

Nevěděla jsem, že má až tak dobré vychování. 

Já tam proto jen stála jako solný sloup a snažila se utřídit své zběsilé myšlenky. 

Než jsem se nadála, táta s Harrym šli do mého pokoje pro věci. 

Teď už mi oči opravdu málem vypadly z důlků, když jsem viděla, jak se světoznámý zpěvák tahá s mým třicetikilovým kufrem. 

"Co v tom máš?" zahuhlal, když kolem mě procházel.

"Všechno. Já nevěděla, co budu potřebovat." řekla jsem na svoji obhajobu.

Odpovědí mi bylo jen pobavené protočení zelenohnědých očí. 

Měla jsem sto chutí na něj vypláznout jazyk, to už mu, ale máma otvírala dveře. 

"Sam, jdi s ním. My s tátou vezmeme ten zbytek a přijdeme za Vámi." řekla mi máma a mně nezbývalo nic jiného než ji poslechnout.

Jakmile jsme se dostali na ulici, Harry zamířil k černému Range Roveru. 

Beze slov jsem se tedy vydala za ním. 

Za pár okamžiků přišli i mí rodiče. 

Všechny věci jsme naložili do kufru a kudrnáč se s nimi rozloučit. 

Následně ohleduplně nastoupil do auta, aby nám dopřál alespoň nějaké soukromí. 

V tu chvíli jsem mu za to byla neskutečně vděčná.

"Ten Harry vypadá ještě mnohem příjemněji než posledně." řekla uznale máma a taťka ji doplnil "Ani na vteřinu bych si nemyslel, že je tenhle kluk slavný." 

Byla jsem ráda, jaký na mé rodiče udělal dojem, protože nyní alespoň věděli, že budu následující rok v dobrých rukou. 

"Budete mi moc chybět." zamumlala jsem a hlas se mi zlomil. 

Oba mě pevně objali. 

I když jsem si slibovala, že nebudu plakat, nedalo se tomu zabránit. 

Bylo těžké si představit můj život bez nich. Věděla jsem, že budu jezdit často domů, ale už nikdy to nebude takové jako doposud. Slzy mi pomalu tekly po tvářích a vpíjely se do tátovy košile. 

"Ty nám taky holčičko." zamumlala zlomeně máma.

"Ty to zvládneš, Sam. Jsme na tebe moc pyšní." řekl mi táta a podle jeho hlasu jsem usoudila, že také nemá daleko k slzám. 

Pustili mě. 

Vypadla jsem z jejich láskyplného obětí a ještě naposledy sevřela v náruči každého zvlášť. 

"Musím jít." zamumlala jsem a rychle se vydala k autu. 

Věděla jsem, že kdybych se otočila, už bych nebyla schopna nastoupit do toho proradného Range Roveru a odjet. 

Rychle jsem proto vklouzla na stranu spolujezdce a zabořila se do sedadla.

"Zapni si pás." ozval se vedle mě chraptivý hlas.

"Můžeme už jet, prosím?" zamumlala jsem a rychle se připoutala.

Zakázala jsem si pohled do zpětného zrcátka, i když pochybuju, že bych přes ty potoky slz vůbec něco viděla. 

Bylo mi hloupé, takhle před ním brečet, ale prostě to nešlo zastavit. 

Harry najednou sáhl do přihrádky a podal mi balíček papírových kapesníčků. 

"Děkuju." zamumlala jsem a vysmrkala se. 

Sklopila jsem zrcátko nad mým sedadlem a snažila se dát do pořádku svůj obličej. 

V tuto chvíli jsem uvítala, že Harry řídí a musí tak veškerou svou pozornost věnovat silnici před sebou. 

"Loučení je vždycky nejhorší." začal po chvíli a já se na něj podívala. 

Pokračoval "V šestnácti jsem odešel z domova na konkurz do x factoru a už se nikdy nevrátil. Ani jsem se pořádně nerozloučil." 

"Lituješ toho?" zeptala jsem se tiše. 

"Ne. Díky tomu jsem poznal čtyři úžasné přátele. Postaral jsem se o svou rodinu. Dělám to, co mě baví a ještě za to doustávám zaplaceno. Samozřejmě, jsou dny, kdy si říkám, že chci být jen normální dvacetiletý kluk. Někdy je toho až moc." usmál se spíše pro sebe a já vykulila oči. 

"Tobě je dvacet?" 

"Jo. To je překvápko co?" zazubil se.

"To by mě tedy zajímalo, proč nevybrali někoho stejně starého jako jsi ty." zamyslela jsem se a vzápětí se mi dostalo odpovědi "Je to Modest!, někdy jejich myšlenkové pochody nechápou ani oni sami." zasmál se.

"Ty ze mě nejsi moc nadšený, co?" došlo mi najednou.

"Tak to není." zakroutil nevěřícně hlavou. 

"Tak mi to vysvětli." naléhala jsem. 

"Mám strach. Bojím, se že ten nápor médií neudržíš. Všechnu tu nenávist." zamumlal s pohledem stále upřeným na silnici.

"Sotva mě znáš. Vůbec ti na mě nemusí záležet." odpověděla jsem mu trochu vykolejeně.

"Ty zase neznáš mě. Záleží mi na každém, ať už se mnou prohodí třeba jen jedno slovo." řekl a já začínala přemýšlet o tom, jaký Harry Styles skutečně je. 

Potřebovala jsem se na svou roli alespoň trochu připravit a tak jsem ty zbývající dny volna projížděla internet a zjišťovala informace. 

Byla jsem nemile překvapena. Reportéři se vyjadřovali jen o samých skandálech. Jak se opil na své narozeninové oslavě, jak se potlouká po Londýně v převlečení za dívku se svým kamarádem Nickem Grimshawem, jak je každý týden viděný s jinou, při čemž to je na sto procent jeho nová přítelkyně anebo třeba jak je známý svým randěním se staršími ženami. 

"Novináři jsou strašné hovada." vyletělo ze mě najednou a dokonce i Harry spustil na chvíli oči ze silnice, aby mě mohl obdařit napůl sarkastickým a napůl překvapeným pohledem. 

"Ne všichni...ale máš pravdu, většina ano." kroutil nad mým výrokem hlavou a koutky se mu lehce zvedly. 

Nastalo ticho, které přerušil až on. 

"Vidím, že sis už o mě zjišťovala informace na internetu, takže teď jsem na řadě já. Řekni mi něco o sobě." překvapil mě.

Myslela jsem, že nebudeme moc mluvit. Prostě sehrajeme každý svou roli a půjdeme si po svých, i když nebylo by na škodu, kdyby se z nás stali alespoň přátelé. Tak jsem tedy spustila "Jmenuju se Samantha Hope Williamsová. Je mi osmnáct a narodila jsem se v Readingu. Tam chodím na střední. Čeká mě poslední rok a po něm si chci dát přihlášku na London School Of Drama. Tahle "praxe" mi má k tomu pomoct." ukončila jsem to a čekala na jeho reakci. 

"Co rodiče?" ptal se dále. 

"Bývalí herci, ale teď jen majitelé Marry's. To je naše kavárna hned pod bytem. Mám ještě bratra Jamese, je o pět let starší a žije se svou snoubenkou." 

"Koníčky?" chtěl vědět a já trochu neochotně odpovídala "Tak samozřejmě divadlo. Pak mě baví poslouchání hudby, ale ne ten dnešní provařený popík. Mám ráda klasiku jako Beatles, Rolling Stones, Oasis, Aerosmith, Ramones a tak podobně." 

Nervózně jsem se podívala na Harryho, který se k mému překvapení usmíval. 

"Co je?" chtěla jsem vědět. 

"Ále...nic. Jenom to, s tím provařeným popíkem, jsi trochu přehnala." řekl, jednou rukou chytil volant, zatímco tou druhou nechal vyjet CD z vestavěného přehrávače. 

K mému na něm byla právě má poslední zmiňovaná skupina. 

Opatrně jej položil na palubní desku a sáhnul do další přihrádky odkud vytáhl CD skupiny One Direction. 

Vložil jej do mechaniky a zapnul přehrávač. 

"Proč jsi tam nenechal Ramones?!" ptala jsem se ho naštvaně. 

"Protože si mě urazila a tak teď celou dobu budeš poslouchat provařený popík." zakřenil se na mě a ještě to zesílil.

To už se autem lila tanenční hudba dnešní doby a první skladbou byla, jak mě Harry milostivě poučil, Best Song Ever.

Nebylo to nejhorší, i když já byla zvyklá na úplně jiný styl. 

Po dalších asi pěti písničkách mi něco došlo. 

"Vždyť vy zpíváte jen o samých sprosťárnách!" obořila jsem se na toho drzého kudrnáče. 

"Hudba roste společně s námi." řekl mi s andělským úsměvem a dále  si pobrukoval melodii další písničky. 

"Aha." řekla jsem jen a zeptala se "Jaktože jsi vůbec přijel ty? V tom emailu od Modestu bylo, že pro mě přijede Paul." 

"Protože teď máme jen necelý týden volna a já jsem nechtěl Paula zatěžovat. Zaslouží si nějaký čas se svou rodinou." odpověděl mi.

"A ty si ho snad nezasloužíš?" divila jsem se. 

Harry byl tak neskutečně ohleduplný a milý, až mi z toho zrak přecházel.

"O to nejde. To, co se teď děje El, je z velké části moje vina a..." zbytek jsem dokončila za něj "A tobě záleží na každém člověku, ze kterým si prohodil třeba jediné slovo. Já vím." 

"Přesně tak." usmál se na silnici a pokračoval "Takže, ještě než jsem pro tebe jel, mi volal Modest. Jakmile dorazíme do Londýna, což bude asi ve tři, ubytujeme se v jednom hotelu v centru. Pak musíme vyrazit do ulic." řekl mi náplň dnešního dne. 

"Dobře...ehm a jak to asi bude probíhat?" vyptávala jsem se lehce nervózně.

 "Co?" nechápal. 

"No ta procházka." 

Asi mu došlo kam tím mířím, protože se usmál a odvětil "Stačí když se prozatím budeme držet za ruce. Nemusíš se bát, že tě začnu uprostřed Trafalgaru osahávat nebo něco podobného." na tváři se mu usídlil drzý úsměv. 

"Harry!" okřikla jsem jej pohoršeně. 

Bylo to zvláštní, ale připadalo mi, jakobych jej znala celou věčnost. 

"No co. Ty ses ptala." bránil se.

"Dobře. Tohle téma už bychom mohli opustit, nemyslíš?" řekla jsem a zadívala se na ubíhající silnici před námi.

"Tak dobře. Tady máš." odněkud vytáhl tmavé sluneční brýle a podal mi je. 

"Děkuju. To bude asi proti novinářům, co?" tiplovala jsem a zastrčila si je do vlasů. 

"Jo." pronesl už o trochu vážněji a pokračoval "Hele, jsi si jistá, že to zvládneš? Nechci, aby tě to nějak poznamenalo. Vůbec si z těch jejich keců nic nedělej, ano?" jeho starostlivý tón mě opět překvapil. 

"Vůbec se o mě nemusíš bát. Konec konců jsem budoucí herečka. Mám hrát tvou přítelkyni. Všechno to bude jen přetvářka. Pak přijdu večer na hotel a vrátím se zpět do svého těla. Je to jako druhá kůže, každý večer tu Sam zamilovanou do Harryho Stylese jakoby svléknu a bude ze mě zase ta stará Sam. Chápeš?" snažila jsem se mu to vysvětlit, ale neřekla mu o svých obavách, že jednoho dne možná neodliším tu zamilovanou Sam od té druhé, protože budou identické. I tohle se mohlo stát, zvlášť v jeho přítomnosti, jak mi ještě dnes stačili chytře připomenou mí rodiče.

"Dobře, budu ti věřit." zase se usmál a my pokračovali v cestě. 

"Asi za deset minut budeme v Londýně. Pak pojedeme rovnou do hotelu, kde se ubytujeme. Jo a ještě bys měla vědět, že teď budeme mít pokoje už pořád spolu." oznámil mi a já trochu vykulila oči. 

"Proč? Však tam žádní fanoušci ani novináři nebudou, ne?" nechápala jsem tuhle nutnost sdíleného pokoje. 

Harry mi to po chvíli však vcelku logicky vysvětlil "Někteří Directioners jsou lepší než FBI. Jednou, když jsme čekali na letišti, se vloupali do kamerového systému. Je z toho dokonce i fotka. A paparazzi by už vůbec neměli problém, prolézt klidně všechny pokoje, jen aby zjistili, kde spíme." 

"Jak můžete v takovém světě přežívat už čtyři roky?" divila jsem se, že se ještě nezcvokli.

"Moc se tím snažíme nezabývat. Je tady větší část hezkých věcí, které se nám dějí. Vyprodané koncerty, oddaní fanoušci, když nepočítám ty bláznivější, můžeme pomáhat lidem, bojujeme proti šikaně, lidé tě pak sledují a třeba přispívají na různé charity, když jim o tom dáš vědět." vysvětloval mi to a pokračoval "Je dost možné, že jakmile přijedeme k hotelu, už tam budou novináři a fanoušci. Včera jsem se tam ubytoval já, takže se to určitě rozkřiklo. Dneska mě nepronásledovali v autech jen kvůli tomu, že jsem se mistrně přivtěřil k jedné velké skupince, která z našeho hotelu šla a auto mi pak přivezl jeden z ochranky o pár ulic dál. Všude budou ale bodyguardi, nemusíš se bát. Sice tam nebude Paul, ale těm chlapům bezvýhradně věřím. V bezpečí nás propašují dovnitř, uvidíš." snažil se mě povzbudit. 

"To zvládneme." řekla jsem rozhodně.  

Za pár další minut jsme už projížděli přeplněným Londýnem. 

Sledovala jsem lidi chodící po ulici. Do zorného úhlu mi padlo několik mladších děvčat, které právě kráčely po chodníku, s rozjářenými výrazy ukazovaly na naše auto a vypadalo to,že nadšeně ječí. 

"Zdá se, že i v tom autě nás poznají." zamumlala jsem trochu mrzutě.

"Samozřejmě, že ano. Je to moje auto. Řekl bych, že fanoušci znají zpaměti i moji poznávací značku. Tu si nepamatuju ani já." uchechtl se a začal zpomalovat. 

Podívala jsem se tmavým okýnkem ven a zatajil se mi dech. Po mé levé straně stál honosný hotel. Nic krásnějšího jsem snad v životě neviděla. Vypadal skoro jako zámek. Hotel Gower, který jsme navštívili v pondělí, byl proti tomuhle nic. 

"Hotel Thistle Piccadilly. Doufám, že se ti líbí." zakřenil se na mě Harry a vytáhl klíčky se zapalování.

Až teď jsem si však všimla té masy lidí, která nás obklopovala. 

"Co teď?" obrátila jsem se se strachem v očích ke kudrnáčovi. 

"Prostě vylezeme z auta. První půjdu já a otevřu ti dveře. Drž se u mě a bodyguardů. Rychle projdeme dovnitř. Bude to v pohodě, neboj. A zkus se prosím trochu usmívat." poradil mi a na můj trochu naštvaný pohled dodal "Teď se totiž tváříš jak ustrašené štěně." 

"Harry!" tváře mi zrudly a já nasadila široký úsměv.

"No vidíš, že to jde." mrkl na mě, odepl si pás a dodal "Za chvíli jsem u tebe." 

Jen co otevřel dveře od auta, dolehl ke mě neskutečný křik. 

Potlačila jsem touhu, přiložit si ruce na uši a raději si odepla pás. Ještě jsem si nasadila sluneční brýle. 

Jak slíbil, za chvíli se otevřely dveře i na mé straně a dovnitř nakoukla jeho kudrnatá palice.

"Tak pojď." usmál se a já se jej pokoušela napodobit. 

Vylezla jsem tedy z auta. 

Všude bylo hrozně moc lidí. Fanoušci, paparazzi a také bodyguardi. Ti se k nám okamžitě nahrnuli a vytvořili kolem nás neprostupný kruh. 

Přitáhla jsem se blíže k Harrymu, vykouzlila na tváři slabý úsměv a nechala se od něj obejmout okolo pasu. Jeho dotek byl příjemný a probouzel ve mě pocit bezpečí. 

Rozhodla jsem se použít svůj talent. Jakoby stydlivě jsem sklonila hlavu, ale na tváři mi pořád hrál slabý úsměv, který působil poněkud plaše, což bylo přesně to, o co mi šlo. 

Harry naproti tomu rozdával své ďolíčkové úsměvy na všechny strany a volnou rukou mával fanouškům. 

"Je to tvoje nová přítelkyně Harry?" 

"Kdo je ta dívka?" 

"Proč je s Harrym?"

"Proč ji tak drží?" 

Doléhalo ke mě ze všech stran a já se pořád dívala dolů. 

Cítila jsem, jak se ke mě Harry sklonil a do ucha mi zašeptal "Jde ti to skvěle." 

Malinko jsem mu stiskla bok, aby věděl, že jsem si jeho poznámky vědoma. 

Za pár sekund už jsme byli v bezpečí hotelu.

Stále jsme se však nepřestávali držet, jelikož i přes sklo zde pronikaly otravné fotoaparáty novinářů. 

Čekali jsme společně se skupinkou bodyguardů na výtah, zatímco ta druhá se venku pokoušela společně s ochrankou hotelu, utišit vřeštící dav.

V tu chvíli se už před námi s cinknutím otevřely dveře výtahu. Všichni jsme tedy nastoupili. Jeden z bodyguardů zmáčkl příslušné tlačítko a my vyjeli. 

Pustila jsem se Harryho a úlevně se opřela o stěnu kabiny. 

Jeho ruka mi rovněž urychleně zmizela z boku. 

"Počkali byste na mě? Odvedu Sam do pokoje a půjdu ještě na chvíli dolů." poprosil Harry ochranku. 

"Myslíš, že je to bezpečné?" řekl jeden a netvářil se zrovna nadšeně.

"Bude to v pohodě. Není jich tam zase tak moc. Jenom se podepíšu pár fanouškům. Kdo ví, jak dlouho tam už stojí." skoro škemral. 

"Celé odpoledne." zabručel další bodyguard.

"No vidíte. Opravdu se mi nic nestane. Uděláte kolem mě ten kruh a budu v bezpečí." řekl jim svůj návrh.

"Tak dobře. Počkáme na tebe tady, ale pohni si. Nemůžeme ten výtah brzdit  věčně." ušklíbl se další z nich a já se usmála. 

"Děkuji za ochranu." řekla jsem, když jsem s Harrym vystupovala z výtahu.

"Nemáte za co děkovat, slečno. Je to naše práce. Alespoň, že vy máte dostatek zdravého rozumu a zůstanete tady." usmál se na mě jeden z nich a probodl Harryho nechápavým pohledem. 

Ten na něj jen poněkud dětinsky vyplázl jazyk a obrátil se na mě. 

"Tak pojď, ukážu ti náš pokoj. Věci ti za chvíli donesou." řekl mi a vedl nás dlouhou chodbou. 

Zastavili jsme před pokojem s číslem 118. 

Harry z kapsy vytáhl klíčky a odemkl.

Vykulila jsem oči.

Pokoj byl obrovský. 

Harry se usmál mému výrazu a dodal "Já už půjdu. Za chvíli jsem zpátky.Zatím si to tady můžeš prohlédnout, ale nechoď ven, ano?" požádal mě a když jsem kývla, rychle opustil pokoj. 

Já se zatím dala do prohlídky. 

Bylo zde několik místnosti. 

Nyní jsem stála v malé předsíňce, ze které vedlo několik dveří. Jediný pokoj, do kterého se dalo projít, byla obrovská místnost, které vévodila gigantická manželská postel. Na každé straně stál noční stolek s lampičkou. Na tom, blíže k oknům už stálo pár věcí, které tady předtím nebyly, jako láhev s vodou, sluchátka a hnědý deník v kožených deskách. Poznala jsem, že to bude nejspíše Harryho strana. Kousek od postele byla dvě velká okna, kterými zde proudilo dostatečné množství světla. Před nimi postávala dvě menší šedá křesílka s malým konferenčním stolkem. Naproti posteli visela na zdi obří televize. 

Vrátila jsem se zpět do chodbičky a otevřela jedny z dveří. To byla toaleta. Hned vedle byla prostorná koupelna, jež disponovala jak sprchou tak i velkou vanou s tryskami. Všechno zde působilo tak neskutečně luxusně, od malých mýdelek vystavených na umyvadlu až po obrovské vyleštěné zrcadlo. 

Vrátila jsem se zpět do oné velké místnosti s postelí, vyzula si boty a unaveně se svalila na svou půlku. 

Oči se mi po chvíli bez mého svolení zavřely a já se tomuto stavu nemohla bránit. 

Alespoň na chvilku si odpočinu.