„Hned to bude.“ řekla jsem, zatímco jsem otevírala svou taštičku.

Vytáhla jsem Harryho peněženku a otevřela ji.

Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem vyštrachala potřebné doklady. Pak jsem jeho občanský průkaz a kartičku pojišťovny předala lékaři a trpělivě čekala, až vše zapíše do počítače.

„Jak už jsem vám říkal, pan Styles má zlomený nos. Naštěstí jste přijeli včas, takže jsem jej vrátil do původní polohy a zafixoval. Dostane ještě nějaké léky tlumící bolest, ale nebudou to takové dryáky, které má v sobě teď, nebojte se.“ slabě se na mě usmál a pokračoval „Několik dalších dní pro něj asi nebude zrovna dvakrát příjemných. Doporučoval bych alespoň na týden odpočinek a ať dlouho nezůstává v teplé vodě, aby se mu neopakovalo to krvácení z nosu.“ instruoval mě, zatímco vše pečlivě zaznamenával do obrazovky před sebou.

„Dobře, vše mu řeknu, jak nebude pod těma práškama. Mockrát vám děkujeme, pane doktore.“ řekla jsem s vděčností v hlase, čekajíc až dopíše správu o naší návštěvě.

Mezitím k nám však došel Paul.

Málem bych na něj zapomněla.

Celou dobu stál u stěny a vše pozorně sledoval. Nejspíše měl být Harryho tlumočník on. Já jsem se toho ale ujala, jakoby to byla samozřejmost.

Tohle zjištění mě zarazilo. Pro dnešek jsem se tím ale rozhodla raději nezabývat.

„Co tvá noha, Sam?“ ptal se mě.

Doktor okamžitě přestal ťukat do klávesnice a s pozvednutým obočím se na mě podíval.

Málem bych na své pohmožděné prsty zapomněla.

Všechno co Harry musel vytrpět, mi zvedlo hladinu adrenalinu, jež definitivně přebila tepající a neutuchající bolest v mém chodidle.

Teď, když už bylo téměř po všem a Paul mi mé zranění ochotně připomněl, jsem měla chuť zakvičet bolestí.

„Asi jsem se zranila, když jsem jej kopla do toho nosu.“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na špičky svých bot.

„Dobře. Já to tady jen dopíšu a hned se na vás půjdu podívat. Běžte za panem Stylesem, sedněte si a vyzujte si botu i ponožku.“ řekl, jakmile si všiml, že přenáším váhu na jednu polovinu těla, abych té bolesti alespoň trochu ulevila.

I já jsem si to uvědomila až nyní.

Jen jsem kývla, že rozumím a pomalu se vydala k Harrymu.

„Už jsem tady.“ zašeptala jsem k němu a slabě se na něj usmála.

„To je dobře, Sam. Mám vlastního anděla. Můžu ti ho představit?“ ptal se mě s dětskou radostí v očích.

„Sem s ním.“ řekla jsem mu a stěží potlačovala smích.

„Tohle je Angela. Můj anděl.“ představil mě sestřičce, která mu na nose stále přidržovala led a byla rudá až za ušima.

„Ve skutečnosti se jmenuju Amanda.“ zamumlala ke mně a obdařila Harryho soucitným úsměvem, při kterém jí však nebezpečně cukaly koutky.

„Je to opravdu tvůj anděl strážný, Harry. Nezapomeň být hodný, aby ti neuletěl.“ řekla jsem mu vážně a on mi stejně vážným tónem odpověděl „Neboj se, Sam. Angela by mi neuletěla. Ona je můj anděl, takže musí zůstat se mnou. A já jsem přeci vždycky hodný, takže se mnou zůstane navždy a bude mě chránit. Možná bych s ní mohl podepsat nějaký kontrakt, aby chránila i tebe, co říkáš?“ ptal se mě zvědavě a hloubavě se zadíval do tváře svého anděla.

„Myslím, že je to skvělý nápad, Harry. Řekni Angele, jak si tu smlouvu představuješ, ano? Já budu kousek od tebe. Doktor se mi ještě musí podívat na ty prsty.“ řekla jsem mu.

Nemocniční lehátko bylo opravdu velké a tak jsem došla k místu, kde končili Harryho nohy a opatrně jsem se posadila kousek od něj.

Začala jsem si rozvazovat tkaničky u boty a se zatnutými zuby se pokoušela onu zpropadenou bílou conversku vyzout. Bolelo to jako čert, ale nakonec se mi to přeci jen povedlo. Se sundáním ponožky jsem však kvůli bolesti otálela a raději jsem svou pozornost upřela na Harryho.

Detailně jsem tak mohla poslouchat jeho konverzaci se sestřičkou.

„…Víš, máme docela náročné životy a skoro každou chvíli jsme v nebezpečí. O mě se tak moc starat nemusíš, já mám desítky a desítky bodyguardů. Bude mi stačit, když budeš dávat pozor na Sam. Ta je v tomhle všem nová a já opravdu nechci, aby se jí cokoliv stalo.“ vysvětloval jí Harry body jejich imaginární smlouvy a já jej se zasněným úsměvem pozorovala.

Mluvil o mě tak neskutečně hezky a s citem až se mi z toho začaly hrnout do očí slzy. Ty však v tuto chvíli ale jistě nepatřily Harryho slovům, ale pronikavé bolesti, jež do mě udeřovala plnou parou.

„Jdeme na to?“ vyrušil mě doktorův hlas.

Lehce poplašeně jsem se tím směrem podívala a zjistila, že na mě oba i s Paulem upřeně zírají.

Tedy spíše na mou nohu.

„Jenom si ještě sundám tu ponožku.“ řekla jsem, zatla zuby a s bolestivým sykáním si onen kousek látky pomalu stáhla.

Mé dva prsty byly ještě větší, než jsem si je pamatovala a začaly podivně modrat.

„Budu vám to muset vyšetřit.“ řekl lékař a ani nemusel dodávat, že to bude nejspíše bolet.

Po několika dlouhých minutách mého osobního pekla, kdy mi doktor různě prohmatával prsty a nutil mě s nimi hýbat, mi nakonec konečně řekl svůj verdikt.

„Oba dva máte ukázkové případy, které nemusí ani pod rentgen.“ usmál se na mě, jakoby mi to mělo nějak ulevit od bolesti a pokračoval „Pan Styles má zlomeninu nosu, nyní již úspěšně napravenou. A vy, slečno Williamsová jste si bohužel způsobila zlomeniny palce a ukazováčku. Na rozdíl od pana Stylese bez posunu, takže vám už nic nemusíme rovnat. Jen vám to zpevníme, dostanete prášky na bolest a oba budete moci jít domů.“ usmál se na mě a kývl na sestřičku, aby mu podala potřebné vybavení.

Všimla jsem si, že Harry je už hodnou chvíli zticha a jakmile jsem se podívala jeho směrem, zjistila jsem proč.

Naprosto vytuhl.

Bezvládně ležel na lehátku se zabandážovaným nosem a hlasitě dýchal ústy.

Ani jsem se mu nedivila, přes onu vatu, jež mu čouhala z nosních dírek, dýchání jistě nebylo žádné terno.

Neumíte si představit, jak jsem mu v tu chvíli záviděla.

Naštěstí mi sestřička po chvíli dala stejné prášky, jaké dostal Harry a bolest začala pomalu ustupovat.

Oba prsty mi přilepili k sobě náplastí a ještě je zpevnili přilepením k prostředníčku.

Ještě jsem doktorovi podala své doklady a znovu jsem mu musela říct, jak jsem k onomu zranění přišla.

Hlava mi mezitím začala přecházet do příjemného otupělého stavu, připomínajícího polospánek. Jakmile jsem začala z lehátka, na kterém jsem seděla, nebezpečně přepadávat dopředu, Paul mě rychle podepřel a poté mě posadili na pojízdné křeslo.

„Já jsem najednou tak hrozně unavená.“ mluvila jsem k Paulovi, který střídavě pozoroval mě a Harryho.

„Jen si zdřímni, Sam.“ řekl tichým hlasem.

Byla jsem malátná, chtělo se mi spát, ale přeci jen jsem usnout nemohla. Bylo mi opravdu zvláštně. Jako bych se vznášela. Veškeré starosti a bolest odpluly a zbyla tu jen tahle otupující prázdnota.

Viděla jsem, jak Paul něco řeší s doktorem, bere si od něj naše doklady a předává mu peníze za ošetření.

Vzápětí ke mně došel a vše mi vrátil do taštičky, která mi ležela v klíně společně s mou converskou a ponožkou zastrčenou v ní.

„Děkuju, že se o mě tak hezky staráš, Paule. I když jsem zmrzačila tvého svěřence.“ mumlala jsme k němu tiše a nasadila provinilý výraz.

Bodyguard si mě prohlížel s cukajícími koutky.

Nakonec řekl „To nic, Sam. Je to moje práce se o vás starat. I když se málem přizabijete.“ pokrčil rameny.

Já si s ním však chtěla povídat a tak jsem spustila „Tak hrozné to snad nebylo. Slyšel jsi pana doktora, ne? Ukázkové zlomeniny. Mohli byste mi říkat lamačka kostí, kostidrťka Sam, super žena…dokonce mě teď o mě napadla básnička. Můžu ti ji říct?“ ptala jsem se jej a nečekajíc na jeho jistě kladnou odpověď, jsem spustila „Sam, Sam, Sam…to je Harryho kostilam.“ začala jsem se smát, protože mi tenhle můj výtvor připadal neskutečně vtipný.

„Ty jsi hotová skladatelka, Sam.“ chválil mě Paul a já se dmula jako páv.

„Počkej tady, ano? Dojdu pro zbytek bodyguardů, seženeme Harrymu taky takové fešné křeslo a pak pojedeme do hotelu, ano?“ informoval mě.

„Jasně, kapitáne. Představ si, že salutuju, ano? Na to abych to skutečně udělala, se cítím až příliš vyčerpaná… tak si to alespoň představ, Paule.“ říkala jsem mu.

„Dobře. Hned jsem zpátky.“ zašeptal ke mně a odešel.

Za chvíli byl zpět a s ním se dovnitř nahrnulo několik bodyguardů.

Opatrně naložili Harryho na stejné křeslo, které jsem obývala já a domlouvali se, jak nás dostanou do auta.

Parkoviště bylo totiž plné novinářů.

„Pusťte mě na ně! Já jim rozdrtím všechny kosti v těle!“ vykřikovala jsem chabě ze svého křesílka.

„Možná příště.“ říkal mi jeden z bodyguardů a pobaveně koukal po svých spolupracovnících.

„Děkujeme, pane doktore.“ loučil se s ním Paul.

„Moc děkujeme. Zachránil jste nám důležité končetiny. Doufám, že už vás nikdy v životě neuvidíme. Tedy nechci říct, že bych vás nechtěla vidět, ale víte jak to myslím. Že už se jako nikdy nesetkáme při příležitosti, abyste nás musel ošetřovat.“ vysvětlovala jsem mu, co jsem měla na mysli a on se jen blahosklonně usmíval.

„Chápu vás dokonale, slečno Williamsová. Také doufám, že už se zde nesetkáme. Na shledanou.“ loučil se s námi.

„Nashle. Na shledanou, Angelo. Doufám, že budete i můj strážný anděl!“ volala jsem, když nás vyváželi z ambulance.

Ocitli jsme se na nemocniční chodbě a vedle mého vozíku zaparkovali ten Harryho.

„Na tuto noc budeme všichni ještě hodně dlouho vzpomínat.“ řekl Paul a šel několik kroků před nás.

Všimla jsem si, že má vytáhlý telefon.

„Úsměv, Sam.“ řekl mi a já se doširoka zazubila.

Několikrát klepl do displeje svého mobilu a vzápětí se vrátil zpět k nám.

„Uděláme to přesně tak, jak jsme se domluvili. Půjdeme všichni společně a opět kolem nich utvoříme ochrannou formaci. Čím rychleji dojdeme k autu, tím lépe. Ti, kteří pojedou druhým autem, ještě vrátí jejich vozíky a setkáme se u hotelu. Rozumíte?“ dával všem instrukce Paul a všichni, včetně mě, okamžitě přikyvovali.

„Tohle bude zábava. Taková vozíčková rallye.“ pochvaloval jsem si, když se kolem nás začala opět tvořit ona zeď tvořená z bodyguardů.

Nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost a tak jsem si zapřela hlavu do opěradla a otočila ji na klidně oddechujícího Harryho, rozhodnuta promluvit si alespoň s ním.

Mezitím se naše skupinka dala do pohybu.

Nevěděla jsem, kdo mě zezadu tlačí a bylo mi to jedno.

Chtěla jsem si povídat s Harrym a tak jsem taky učinila.

„To je škoda, že spíš.“ povzdechla jsem si a pokračovala „Nikdo se se mnou tady nechce bavit, víš? Ale mě to ani tak moc nevadí, budu totiž mluvit na tebe. Třeba je to podobné s lidmi v kómatu, kteří taky něco vnímají, když na ně druhá osoba mluví. Třeba mě i ty uslyšíš, tak proč to nezkusit… Chci si prostě s někým povídat, Harry. Mám toho tolik na jazyku.“ filozofovala jsem a stále na jeho nehybnou tvář upírala svůj pohled.

„Už vím, jak jsi to myslel s tou Angelou, Harry. Mluvila jsem s ní a třeba by se stala i mým andělem strážným, když jsem teď taky zraněná. Vlastně jsem si to způsobila sama, ale to je jedno. Dneska byl docela náročný den, co? Nechtěla jsem ti tak moc ublížit, nechtěla jsem ti ublížit vůbec. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si zalezeš pod postel a budeš mě tahat za nohy. Myslela jsem, že jsi třeba nějaký pošahaný fanoušek, paparazzi, anebo nechutně vypadající zombík, který mě chce sežrat. Neber si to osobně, k nechutně vypadajícímu zombíkovi máš daleko, Harry… Museli by ti oholit vlasy, vytrhat všechny zuby a pořezat tvář, abys vypadal alespoň trochu jako zombík. I tak by si ale určitě neztratil svůj obvyklý šarm. Chci ti ale říct, že mě to opravdu mrzí. Nechtěla jsem ti ublížit. Doufám, že to víš.“

„Neboj, jsem si jistý, že si je tvé neviny vědom.“ ozval se mi u ucha cizí hlas, který nejspíše patřil bodyguardovi, jež tlačil mé křesílko dopředu.

„To doufám.“ zamumlala jsem tiše a aniž bych zvedla hlavu, jsem se jej zeptala „Už budeme u auta? Začínám být docela unavená. Ten prášek mě nejdřív úplně nakopl a zbavil bolesti a teď pomalu začínám pociťovat, jak na mě jde únava.“

„Za chvíli tam budeme.“ řekl mi po chvíli.

„To je dobře.“ zamumlala jsem ještě a následně se proti své vůli nechávala pomalu vtáhnout do černočerné tmy bez bolesti a okolních zvuků.

Stejně rychle jak předtím vytuhl Harry, jsem v tuto chvíli vytuhla i já.

Bylo to zvláštní.

Jako bych se brodila v neprostupné prázdnotě. Žádné sny, žádné noční můry, prostě nic. Tento stav se mi zase tak moc nelíbil, ale nebránila jsem se mu.

Probrala mě až divoká bouře.

Tedy… zpočátku jsem si myslela, že se jedná o bouřku.

V prvních chvílích po mém probdění jsem měla za to, že se nacházím na rozbouřeném moři. Vlny buší do lodě, ve které se nacházím, a ta se zběsile houpe. Všechno okolo se točí a pod víčky vidím jeden blesk za druhým.

Jak se však po chvíli ukázalo, nebyla jsem na žádném moři a ani venkovní klima nenasvědčovalo tomu, že by se zde schylovalo k něčemu velkému.

Zmateně jsem otevřela oči a zjistila, že ono houpání způsobuje něčí pravidelná chůze. Už jsem se nenacházela v kolečkovém křesle, které jsem si pamatovala jako poslední věc, než jsem vytuhla.

Nyní mě někdo nesl.

Podle pevného těla, do něhož jsem co chvíli narážela, jsem usoudila, že se jedná o někoho z bodyguardů. Byla jsem však natolik unavená, že jsem se nezmohla dát vědět o svém probuzení. Opět jsem přivřela oči a čekala, dokud se nedostanu do bezpečí pokoje.

Ony blesky, o nichž se mi předtím zdálo, se zde skutečně nacházely. Ovšem nebyly způsobeny matkou přírodou, jak jsem si bláhově myslela. Jednalo se o vymoženost moderní techniky, která nemohla chybět žádnému novináři.

Jakmile jsem postřehla výrazné ubytí hluku a blesků, opatrně jsem otevřela oči.

Pár centimetrů nad sebou jsem měla mužské strniště.

Zhluboka jsem se nadechla, čímž jsem na sebe upoutala nechtěnou pozornost.

Majitel vousů se na mě okamžitě podíval a jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu.

Mohl být asi stejně starý jako Paul.

Připadala jsem si jako v tátově náruči a jeho další slova můj pocit ještě utvrdily.

„Helemese, šípková Růženka se nám probudila.“ broukl ke mně.

Tohohle bodyguarda jsem ještě neznala a vzhledem k tomu, že jsem si nyní hověla v jeho svalnaté náruči, připadalo mi to trochu…divné.

Odkašlala jsem si, abych si pročistila krk a poté řekla „Jmenuju se Sam, těší mě.“

Koutky úst mu lehce zacukaly, vzápětí mi však odpověděl „Potěšení je na mé straně. Já jsem Phil.“

Letmo jsem si všimla, že jsme nastoupili do výtahu, který se po pár sekundách rozjel vzhůru.

„Kde je…kde je Harry?“ ptala jsem se zesláblým hlasem.

Opravdu se mi chtělo spát.

Místo mého nosiče mi však odpověděl samotný předmět mého zájmu.

„Jsem tady, Sam.“ ozvalo se tlumeně kousek od nás.

S vypjetím všech sil jsem tedy otočila hlavu oním směr.

Můj pohled se zasekl na Harrym, který stál kousek od nás. Tedy spíše jej podpíralo několik bodyguardů.

Každopádně vypadal mnohem zdravěji, než jak jsem si jej pamatovala. Do tváří se mu vrátilo trochu barvy a kromě nepěkně vypadajícího nosu a unavených očí to byl zase ten samý Harry.

„Hold nemám takové privilegium, aby mě někdo nesl.“ slabě se ušklíbl.

„A hlavně váhu. Sam je jako pírko.“ ozval se Phil.

Ozvalo se několik veselých uchechtnutích, včetně toho mého.

Všichni věděli, že žertuje.

Harry nemohl mít o moc kilo více než já, ale vzhledem k tomu, že není žena, které mají už od přírody lehčí kosti a tak podobně, by se bodyguardi pořádně pronesli, kdyby se nevzbudil.

„Chtěl jsem jej nést, ale on trval na tom, že půjde po svých.“ řekl Paul a nesouhlasně se na svého svěřence podíval.

„V klidu Paulie, já jsem se prospal už v nemocnici. Jsem v pohodě, věř mi.“ mrkl na něj a já se při přezdívce, kterou pro onoho svalnatce zvolil, musela uchechtnout.

Pokračování téhle konverzace bylo znemožněno cinknutím výtahu a my vyšli ven.

Tedy já byla vynesena a zbytek šel po svých.

Opravdu jsem se už nemohla dočkat měkoučké postele…

„To byl teda den.“ zamumlala jsem, jen co bodyguardi konečně opustili náš pokoj.

Po nekonečném ujišťování, že jsme oba v pořádku a potřebujeme jen pořádný spánek, nám Paul předal léky z nemocnice a udělil pár důležitých pokynů.

Ještě jednou se zeptal, jak na tom jsme a konečně odešel i se svým zabijáckým komandem. Rozhodla jsem se jim tak říkat. Ti chlapi byli totiž opravdu zabijáci a teď nemám na mysli to, že by byli schopni jedinou, dobře mířenou ranou zneškodnit i toho největšího přeborníka kung-fu, který by byť jen pomyslel na to, že nám ublíží. I jejich vtipy a poznámky byly zabijácké.

Nejhorší už jsme měli za sebou a tak ze všech opadla nervozita. Nebylo jediného bodyguarda, z našeho dnešního výletu, který by na naši adresu nepronesl nějakou vtipnou poznámku.

Těmi nás zasypávali celou cestu do pokoje a poté i v něm, dokud se nám je nepovedlo slušně vyprovodit.

„To mi povídej. Půl sedmé ráno a my jdeme teprve spát.“ řekl Harry unaveně, zatímco si sundával košili.

Já jsem spokojeně ležela v posteli a nějak jsem se neměla k tomu, abych se převlékla do pyžama.

Byla jsem naprosto vyčerpaná a myslela jen na to, až se konečně ponořím do říše snů.

Harry si následně sundal i kalhoty a s pohledem upřeným na své zakrvácené boxerky zamířil ke svému kufru.

Chvíli něco hledal, vzápětí se otočil a zmizel v koupelně.

Během chvíle byl zpátky a já vykulila oči pod nezvyklým výběrem jeho oblečení.

Na sobě měl totiž obyčejné, volné pyžamové kalhoty, jak jinak než černé barvy. Bylo to zvláštní vidět jej v něčem jiném než v upjatých džínech, či boxerkách. Vypadal dokonale a ani rozbitý nos nemohl překazit můj pohled na něj.

„Co je?“ ptal se zaraženě, jakmile si všiml mého pohledu.

Odkašlala jsem si.

„Ehm…nic. Jen mě trochu překvapila změna tvého oblečení.“ řekla jsem popravdě.

„Jo tohle.“ podíval se na své kalhoty a následně na mě.

Zdálo se mi, že mu začínají lehce hořet tváře.

„Tohle jsou takové mé kalhoty bolesti a smutku. Vždycky, když mi chybí domov nebo se něco stane, obleču si je a cítím se mnohem lépe. Je to takový můj talisman. A po dnešku jsem si je prostě musel obléct.“ vysvětlil mi se slabým úsměvem.

„Aha.“ odpověděla jsem mu dutě a snažila se to zpracovat.

 „Tady máš.“ přistoupil ke mně a podával mi sklenici vody.

Pomalu jsem se postavila a skleničku od něj s tichým „Díky.“ přijala.

Jakmile jsem ji držela v rukou, podal mi i dvě malé tabletky, které nám dali v nemocnici.

„Proti bolesti, a aby se ti lépe usínalo.“ objasnil mi.

Bez váhání jsem je spolkla a zapila vodou.

Sklenice zůstala ještě z poloviny plná, když jsem ji Harrymu předávala.

I on si dal své tabletky a spláchnul je zbytkem vody, kterou jsem nechala. Následně ji položil na noční stolek.

„Za chvíli to začne působit. Měla by ses vysvléct.“ upozornil mě.

Líně jsem si tedy začala rozepínat kalhoty, zatímco on stál stále nade mnou a zaujatě mé počínání pozoroval.

„Nechce se mi vstávat.“ osvětlila jsem mu své myšlenkové pochody a začala si stahovat kalhoty.

Vzhledem k faktu, že jsem napůl ležela na posteli, to nešlo zrovna lehce. Navíc jsem začínala cítit, jak se mi do krve dostává oblbující látka obsažená v pilulkách, které jsem před chvílí spolkla.

„Pomůžu ti.“ nabídl se Harry a já se ani nebránila.

Mé originální tričko bylo dosti dlouhé, takže mi sahalo do půlky stehen, čímž mě dokonale krylo před jeho pohledy.

Kalhoty jsem nyní měla stáhnuté ke kolenům.

Harry mi rychle rozvázal i druhou conversku, přičemž její sestra ležela u postele, kde ji bodyguardi zanechali.

Nikomu z nás předtím nedošlo, že mě pokládají do čisté postele s jednou botou stále na noze.

„Jsem čuně.“ zamumlala jsem vyčerpaně, zatímco mi Harry stahoval ponožku.

„Extrémní situace si vyžadují extrémní řešení.“ pronesl filozoficky a v koutcích úst mu nebezpečně zaškubalo.

Poté mi v rychlosti svlékl i kalhoty. Opatrně je přitom přetáhl přes mé zraněné prsty, ale v tuto chvíli jsem už žádnou bolest necítila.

Naštěstí.

„Měla by sis sundat ještě ehm…podprsenku.“ řekl, jakmile viděl, že se chystám ponořit do matrace.

„To máš pravdu. Spaní v ní není žádná lahoda. Je to jakoby si spal v těch upnutých džínech. Každá část našich těl potřebuje nějaký ten oddech.“ mumlala jsem a cítila, jak se ony proklaté prášky stále více zmocňují mého těla.

Avšak veškeré mé pokusy o to, sáhnout si dozadu a rozepnout onen zatracený kus oblečení, byly neúspěšné.

„Ehm…chceš pomoct?“ ptal se tiše, jakmile vidět můj boj.

„Jestli ti to nevadí.“ pokrčila jsem rameny.

„Nevadí.“ blýskl po mě svým oslnivým pohledem a zmizel mi ze zorného pole.

Cítila jsem, jak se matrace jemně zhoupla pod vahou jeho těla, když si sedal kousek za mě.

Než jsem se nadála, ozvalo se slabé cvaknutí a já byla opět volná.

„Léta praxe, co?“ zamumlala jsem s úšklebkem k Harrymu, který stál opět vedle postele.

„To zase ne.“ řekl tiše.

Skrz rukávy trička jsem si malátně stáhla ramínka a následně se onoho kousku oblečení konečně zbavila. Bez přemýšlení jsem jej hodila na zem, přímo k Harryho nohám a konečně se unaveně svalila do postele.

Nechala jsem se od něj přikrýt a užívala si konečně chvilku klidu.

Harry se v mžiku ocitl na své straně a já na sobě cítila jeho pohled.

Opatrně jsem k němu natočila hlavu a řekla „Dobrou noc, Harry. Ještě jednou se ti moc omlou…“

A bylo to.

Temnota mě opět pohltila a já doufala, že nás nechají bodyguardi dostatečně dlouho odpočívat, abychom se mohli oba z hrůz, které jsme dnes prožili vzpamatovat.