Zhluboka jsem vydechla, jakmile jsem se opět ocitla na svém místě bezpečně připoutaná k sedačce.

Mísily se ve mně protichůdné pocity. Jednak neskutečný strach a počínající nevolnost a na druhou stranu jsem byla plna zvláštního štěstí a fascinace.

Harry měl pravdu.

Na ten pohled jen tak nezapomenu.

Bylo to, jakoby najednou všichni ti lidi pod námi, žijící jejich životy, vůbec neexistovali. V tu chvíli nám jen sněhobílé mraky dělaly společnost a jako bychom se ocitli v jiné realitě. Takhle nějak jsem si představovala nebe. Ještě k tomu přidejte opálené svalovce, kteří Vám nosí přepychové pití a jídlo, zatímco vy si poklidně plujete na nadýchaném mráčku a bylo by to dokonalé.

Piloti mi s úsměvy vysvětlili většinu přístrojů a jejich funkcí a dokonce mi nabídli, abych si sedla do jednoho z křesel.

Letadlo v tu chvíli totiž jelo na autopilota, ale ani to mě nijak neuklidnilo.

Zdvořile jsem tedy odmítla a Harry mě kupodivu do ničeho nenutil, očividně považoval za úspěch, že mě tam vůbec byl schopný dotáhnout.

Musela jsem uznat, že tahle naše výprava skutečně stála za to a byla jsem mu vděčná, že se alespoň nějak pokusil ukrátit ten čas, který nás dělil od přistání.

I přes to všechno to však bylo ještě několik dlouhých hodin.

„Už se zase nudím.“ řekla jsem po chvíli tupého zírání do sedadla před sebou.

Harry vedle mě se uchechtl a začal něco vytahovat z kapsy. Po chvíli se z toho vyklubala kupička drátů.

„Nechápu to, vždycky když ty sluchátka složím, vytáhnu je pak v takovém chumlu.“ rozčiloval se, když se je pokoušel rozmotat.

„Zákon schválnosti.“ pokrčila jsem rameny a pozorovala, jak se jeho dlouhé prsty umně vymotávají jeden drátek za druhým.

Jakmile byl se svou prací hotov, vytáhl svůj iPhone a sluchátka do něj zapojil.

„Chceš?“ nabídl mi jedno a já jen kývla hlavou a více se k němu přisunula.

Strčila jsem si onen špunt do pravého ucha a on udělal to samé akorát v levém.

„You're insecure, don't know what for…“ ozvalo se po chvíli hlasitě.

Trhla jsem sebou a podívala se na Harryho, který se jen ušklíbal.

„Jen vtip.“ zatvářil se tak roztomile, že mi to na tváři vykouzlilo úsměv a já řekla „Neboj se, až budu mít chuť na nějaký ten váš hit, řeknu si o audio vystoupení.“

Jakmile se mi v uších rozezněly tóny známé písničky od Ramones, spokojeně jsem se uvelebila do sedačky a zavřela oči. Po poslední sloce následoval další song od této skupiny, jež patřila k mým oblíbeným.

Jak jsem zjistila, Harry měl v mobilu všechny alba a tak jsme po chvíli nekontrolovatelně škubali hlavou a on dokonce i zpíval. Několik lidí se po nás pobaveně otáčelo, ale asi už byli zvyklí.

„Máš dobrý hudební vkus, na to že jsi člen popového boybandu.“ uznala jsem, když už jsme jen unaveně seděli zaboření v sedačkách.

„Díky.“ zakřenil se na mě a dodal „Ty taky. Nepotkáš moc lidí, kteří mají rádi starou neprovařenou klasiku.“

Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale najednou se u nás zastavila Lou s Lux v náruči.

„Zdravím. Tak jak to zvládáš, Sam?“ ptala se mě s úsměvem.

„Ahoj. Nic moc. Dlouhý let, velká výška a v letadle jsem poprvé.“ usmála jsem se na ni.

„To věřím. Ani u mě to nepatří k mým oblíbeným činnostem. Naše princezna se právě do růžova vyspinkala ve vedlejší kabině a teď je plná energie. A hádejte, na koho se ptala, jen co otevřela oči?“ říkala nám s pobaveným pohledem.

Harry se jen vědoucně usmál a sebevědomým hlasem řekl „No přece na mě.“

Mrkl na holčičku, která se jen vesele usmála a něco zašeptala svojí mamince do ucha.

Lou se uchechtla a sdělila mu „Kupodivu se pleteš. Chtěla vědět, kde je Sam.“

Nasadila jsem vítězoslavný pohled a podívala se na Harryho, který se snažil tvářit dotčeně a zraněně, jiskření v očích jej však prozradilo.

„To jsi mě ale vůbec nepotěšila, Lux.“ řekl rádoby mrzutě a vyšpulil rty.

Maličká se začala kroutit z Louina sevření.

„Nevadilo by vám, kdybych vám ji tu na chvíli nechala? Taky bychom si s Tomem potřebovali zdřímnout.“ slabě se na nás usmála, přičemž Lux se jí stále snažila vykroutit z náruče a očividně směřovala ke mně.

„Vůbec ne. Alespoň nám ten čas rychleji uběhne.“ mrkla jsem na ni.

Posadila mi tedy Lux na klín a se slovy díků a připomínkami, aby holčička moc nezlobila, odešla.

„Co chceš dělat, princezno?“ ptala jsem se jí s úsměvem, zatímco mi její drobné ručky putovaly po obličeji.

„Chci být klásná jako ty, Sam.“ zamumlala ke mně.

Malinko jsem vykulila oči, vzhledem k tomu, že jsem si dneska nedala ani řasenku.

„Ty jsi mnohem krásnější.“ cvrnkla jsem ji do nosu.

„Ale nemám takové hezké vlásky. I Hally má moc pěkné vlásky.“ řekla a začala se natahovat jeho směrem.

Harry se však tvářil, že o Lux nejeví sebemenší zájem.

Nebo se to alespoň pokoušel přezdívat.

„Asi se ho dotklo, že jsi dala přednost mě.“ pošeptala jsem holčičce do ucha, tak aby to slyšel i kudrnáč.

„Řekla bych, že moc často neslyší odmítnutí. A ještě od tak krásné slečny, jako jsi ty. Zlomila jsi mu srdce, Lux.“ v pobavené náladě jsem pokračovala ve svých teoriích.

Její obličejíček se však najednou začal stahovat do smutné grimasy a vypadalo to, že se co nevidět rozpláče.

„Já jsem mu nechtěla zlomit sldce.“ vzlykla.

Znejistěla jsem „To nic. To byl jen vtip. To se jen tak říká, víš? Strejda Styles si teď přestane hrát na naštvaného a ty mu můžeš tahat za ty jeho pačesy.“ řekla jsem s pohledem upřeným na Harryho.

Samozřejmě mu neušlo, že Lux začala natahovat a jeho rádoby naštvaný výraz byl vmžiku pryč.

Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu a on prohlásil „Na tebe bych se nemohl zlobit, princezno. Chtěl jsem tě jen trochu poškádlit.“

Po pár chvílích už si hověla u něj na klíně a zkušeně natahovala ony kudrliny.

„Ukaž mi nějaké oblázky.“ poprosila po chvíli a upřela na něj štěněčí pohled.

Harry tedy vytáhl svůj mobil, párkrát poklepal na obrazovku a strčil jej Lux před obličej.

Také jsem se k nim naklonila, abych mohla pozorovat, co za fotky jí asi ukazuje.

Malinko ve mně zatrnulo, když se tam objevily naše vysmáté obličeje. Tohle byly nejspíše poslední fotografie, které měl, a rozhodně stály za to.

„Jééé…vám to táák slušíí.“ rozplývala se Lux a na každý nový snímek hleděla alespoň půl minuty, i když všechny si byly tak neskutečně podobné, vzhledem k tomu že je Harry fotil několikrát za sebou.

„Já se chci taky vyfotit.“ napadlo ji po chvíli, kdy už ji očividně projíždění obrázků přestalo bavit.

„Proč ne.“ pokrčil rameny Harry, nastavil jí tam přední fotoaparát a namířil jí jej na obličej.

Děvčátko se začalo smát, jakmile uvidělo svou tvář na displeji.

„Chci s váma oběma.“ řekla poněkud rozkazovačně.

Chvíli jsem se zdráhala, jelikož jsem musela vypadat jako strašidlo, ale touha potěšit toho malého tvorečka byla přeci jen silnější.

S Harry jsme daly tedy své hlavy vedle té její a zubili se do mobilu, zatímco on fotografoval.

Vymýšleli jsme spoustu nových obličejů a skutečně jsme se zasmáli, hlavně ve chvíli, kdy Harry nastavil nějaké transformace obličejů, které nás naprosto změnili. Lux neměla skoro žádné oči, mě to udělalo pořádně rozpláclou hlavu a místo Harryho jindy pohledné tváře jsme nyní viděli jenom hnědé hejno jeho kadeří a někde mezitím bylo pár bodů, vzdáleně připomínajících rysy jeho obličeje.

Při zpětném projíždění všech fotek, které jsme dnes pořídili, nás několikrát přepadly nezastavitelné záchvaty smíchu. Některé z nich však byly skutečně povedené.

„Ta je klásná.“ rozplývala se Lux, když se Harry zastavil u jedné z těch hezkých.

Lux byla mezi námi, široce se zubila do objektivu, zatímco Harry ji z jedné strany dával pusu na líčko a já zase z druhé.

Vypadali jsme jako nějaká mladá rodinka. Připomněla mi to nějakou fotku do rodinného alba.

„Ta se povedla. Máš pravdu.“ pocuchal jí Harry rozpustile vlasy a vesele na mě mrkl.

Děvčátko to samozřejmě po nějaké době opět přestalo bavit. Vyhrabala se z Harryho náruče a tentokrát se dožadovala zase té mé.

„Nejsi unavená?“ ptala jsem se jí, jakmile hlasitě zívla a spokojeně se mi zavrtala do ramene.

Před pár hodinami sice vstávala, ale já její stav dokonale chápala. Také jsem se cítila poněkud vyčerpaně po tom neustálém sezení.

„Jenom tlošku. Budete mi vyplávět pohádku?“ malinko vyděšeně jsem se podívala na Harryho a doufala, že se této role ujme.

Ten však jen pokrčil rameny a tiše se jí zeptal „A o čem by tak měla být, Lux?“

Nastalo delší ticho, až jsem myslela že Lux usnula, ale ona jen celou tu dobu přemýšlela.

Zvedla hlavu a s jiskřičkami v očích se na nás podívala.

„Co tleba o tom, jak jste se potkali. To bude ulcitě nějaký plíběh jako z pohádky.“ usmála se na nás a opět se mi opřela do ramene, aby se pohodlně uvelebila.

Málem jsem se začala smát, jakmile jsem si vybavila ten „pohádkový“ příběh, našeho prvního seznámení.

To bylo takhle, Lux. Byla mi nabídnuta práce fiktivní přítelkyně jednoho ze členů nejznámější skupiny dnešního hudebního průmyslu, o které jsem však neměla až do té doby žádné tušení. Ale vzhledem k tomu, že naše rodina, není zrovna v nejlepší finanční situaci a tihle kluci mají peněz na rozhazování, rozhodla jsem se onu nabídku přijmout. A jako bonus ještě získám přijetí na jednu z nejprestižnějších škol herectví v Anglii. Tohle je tak v kostce nás love story.

V hlavně mi to neznělo tak absurdně, ale bylo mi jasné, že kdybych se tímto žvástem snažila uspat Lux, nejspíše by se rozplakala. V jejich očích jsem už nejspíše budoucí paní Stylesová.

Podívala jsem se Harryho směrem a ani se nedivila, jeho cukajícím koutkům.

I on si nejspíše vzpomněl, jak a hlavně z jakého důvodu jsme se setkali.

Bylo to sice jen několik dní, ale v tuto chvíli mi to připadalo jako přinejmenším rok, co jsem Harryho potkala, a začali jsme s touto komedií. Opravdu jsme si sedli.

Upřela jsem na Harryho zoufalý pohled a doufala, že jej pochopí.

Zhluboka si odkašlal a spustil „Za devatero horami, devatero řekami a devatero lesy…“ po tomto úvodu jsem jej obdařila zaraženým pohledem. Opravdu originální začátek, Harry. Klaněla jsem se mu v duchu.

„Není to náhodou za sedmelo holami?“ ptala se jej Lux a podívala se na mě.

„Já nevím, taky to znám jako za sedmero horami.“ dala jsem jí za pravdu a pokusila se kašláním zakrýt smích.

„Tohle je moje pohádka, takže tam budou moje údaje.“ stál si na svém Harry a pokračoval „Takže, tedy za devatero horami, devatero řekami a devatero lesy žila v malé vesnici se svými rodiči mladá dívka. Její jméno bylo…Samara. Ano, ta dívka se jmenovala Samara.“ zazubil se na mě, zatímco já jej probodávala vražedným pohledem.

„To zní skoro jako Sam, že?“ naštěstí Lux neměla sebemenší tušení, kdo je Samara, jinak by se asi neobešla bez nočních můr.

„Ano…Samara rovná se Samantha. Ostatně to má být příběh o nás. Zkus usnout.“ počechral ji ve vlasech a rozpustile na mě mrkl.

„Takže, Samara byla velmi krásná, mladá dívka, která už od svého dětství milovala hudbu. Ve vesnici kde bydlela, založilo pět pohledných, sexy, mladých a talentovaných chlapců skupinu. Hráli jen na jednoduché nástroje, jeden třískal vařečkami o dřevo, druhý zase pokličkami od hrnců, třetí hrál na skleničky a zbylí dva dělali neskutečné hlouposti, aby při svých vystoupeních pobavili publikum. Byli prostě úžasní. Každý po nich toužil. A Samaru nevyjímavě. Ona tuhle skupinu chlapců neskutečně milovala. Každý večer, když se celá vesnice sešla u obřího táboráku a chlapci vystupovali, Samara tam prostě musela být. Chlapci byli samozřejmě mladí a rozverní a tak vždy jejich vystoupení museli oslavit. Po jednom takovém představení, když se Samara s úsměvem na tváři vracela domů a vyzpěvovala si melodie, jež slyšela u ohně, někdo jí najednou zezadu přikryl oči. Neskutečně se lekla, a i když to byla normálně milá a spořádaná dívka, vmžiku se otočila a onoho neznámého dobře mířenou ranou kopla do kou…“nasadila jsem naštvaný výraz a dloubla Harryho do ramene.

„…do kolena. Samara jej vší silou kopla do kolena. Chudák chlapec se v neskutečných bolestech svalil na zem a kvílel jako o život. Ona taková bolest to není jen tak. Samara se k němu okamžitě sklonila, jelikož až nyní poznala, kdo byl oním neznámým útočníkem. Jednalo se o chlapce ze skupiny, na jejímž vystoupení právě byla. Samara ztratila řeč. Byl úchvatný. Nikdy nikoho tak úžasného neviděla. Kudrnaté vlasy se mu rozpustile vlnily okolo pohledné tváře, ze které svítily dvě hnědozelené oči. Nejvíce ji však zaujaly ty krásné, plné rty, které ji doslova prosily o polibek a ona by v tu chvíli udělala téměř cokoliv, jen aby je uspokojila. Ten chlapec se jmenoval Harrold. Jakmile konečně Samara odtrhla svůj pohled od té bohem vytvořené tváře, její líčka se začaly barvit do ruda. Došlo ji, že jej nejspíše vážně zranila. Ustaraně se k němu sklonila, ptajíc se, jestli se mu nic nestalo. Harrold se na ni přes slzy v jeho očích usmál a řekl, že takové krásce by odpustil, i kdyby mu jej ty kou…to koleno uřezala. Samara samozřejmě zrudla ještě více, což mu ale připadalo neskutečně roztomilé. Pomohla mu na nohy a vzpomněla si, jak ji vylekal. Očividně od ní něco chtěl. Harrold po její otázce jen vykouzlil ďolíčkový úsměv, který jí málem podlomil kolena a zeptal se jí, jestli s ním a pár přáteli nechce jít oslavit jejich další úspěšné vystoupení. Samara samozřejmě souhlasila, přijala jeho nabízenou ruku a společně se vydali na nedaleký kopec, kde měla celá ta událost probíhat. Harrold ji seznámil s ostatními členy jejich kapely a celou dobu ji pevně držel za ruku. Nabídl jí pití, ale Samara jako spořádané děvče odmítla. Harrold se však zpátky nedržel, jelikož potřeboval nějak utišit tu pulzující bolest v jeho …ehm…koleně, kterou mu dívka před časem způsobila. Za chvíli už byl jako žok. Samara mu říkala, že už by neměl pít, ale on její slova nebral na vědomí. Dopadlo to tak, že všechno z něj nakonec muselo ven. Zvracel jako o život a největší potupou pro něj byla přítomnost Samary, která mu držela jeho kudrliny. Jakmile ukončil tento maraton, byl natolik unavený, že se svalil na zem a usnul jako špalek. Samara u něj celou noc zůstala, i když si tím koledovala o pořádný průšvih. Ráno bylo pro Harrolda neskutečně krušné. Bylo mu špatně, bolela jej hlava a nevěděl, jak se zbavit toho trapasu, který si před Samarou udělal. Ta to však přecházela s úsměvem, pomohla mu dostat se domů a následně zamířila i ona za svými rodiči. Dostala na několik dní domácí vězení a její rodiče z ní byli neskutečně zklamaní. Harrold se jí za celou tu dobu neozval. Teprve pátý den se celým domem ozvalo hlasité klepání na dveře. Samara běžela otevřít a nemohla uvěřit vlastním očím. Stál tam Harrold. Umytý, učesaný, navoněný, v tom nejlepším oblečení a v ruce držel kytici rudých růži. Omluvil se jí, za špatný začátek a zeptal se, jestli by mohli zapomenout na ten trapas se zvracením. Samara se na něj kvůli tomu samozřejmě vůbec nezlobila, konec konců, to bylo spořádané děvče. Jakmile její rodiče viděli, jak slušně se Harrold oblékl a že se chová jako pravý gentleman. Bez řečí jí zrušili domácí vězení a ona tak mohla jít ven. Tohle byl jen malý krůček v historii jejich vztahu. Samozřejmě se do sebe hluboce zamilovali, Harrold se svou skupinou měli menší turné i po dalších vesnicích a pokaždé sebou bral Samaru. Jejich láska byla pevná jako kámen a ti dva spolu žili šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.“ zamumlal Harry a oba jsme se podívali na hluboce oddechující Lux.

„Doufám, že usnula už někde na začátku. Jinak by měla nejspíš spoustu zajímavý otázek. Například, co je to žok a další podobné výrazy. Ale jinak to byla pěkná pohádka, Harry.“ ušklíbla jsem se na něj.

Plácal sice páté přes deváté, ale přece jen měl ten jeho příběh zajímavou zápletku a některé prvky z našeho společného života.

„Děkuji, opravdu si cením tvého odborného posudku.“ usmál se na mě a v očích mu zajiskřilo.

„Tu Samaru ti ale nezapomenu.“ zašeptala jsem k němu výhružně.

„Ze mě se taky stal Harrold, takže jsme si rovni.“ zašeptal.

„To bych neřekla…ale co už s tebou naděláme.“ zamumlala jsem a přitom nedobrovolně a dlouze zívla.

Únava se začínala zmocňovat i mě.

„Chceš si jít lehnout do té druhé místnosti?“ nabízel mi ochotně Harry, jakmile viděl, že se mi klíží víčka.

„Nechci ji budit, když sotva usnula. To je v pohodě, ta sedačka je docela pohodlná.“ usmála jsem se na něj.

Harry nic neřekl a jen zvedl opěrku, která oddělovala naše sedadla.

„Opři se o mě. Bude to mnohem pohodlnější, než to sedadlo, to mi věř.“ mumlal s úsměvem.

Nenechala jsem se dvakrát pobízet a pohodlně se o něj i s Lux opřela. Harry nás jemně objal jednou rukou a více si mě k sobě přitiskl.

Měl pravdu, tohle bylo opravdu mnohem pohodlnější.

„Děkuju.“ zamumlala jsem s padajícími víčky.

„Za málo, Samaro.“ řekl s tichým smíchem, já však byla až příliš slabá, než abych se s ním dohadovala.