Ráno přišlo až příliš brzy. Nevzbudilo mě však zazvonění budíku, ale můj nervozitou kroutící se žaludek. Jakoby mé tělo tušilo, jaká zkouška ho dnes očekává. 

Včerejší řeči o tom, že se nic nestane, když neuspěji byly naprosto zapomenuty. Až nyní jsem si začínala uvědomovat, jak moc jsem si přála, aby ona schůzka dopadla kladně. 

Nechtěla jsem jít zítra do školy. 

Nechtěla jsem prožít další nudný rok. 

Chtěla jsem začít žít svůj sen. 

Při zjištění že mi zbývá ještě třicet minut do zazvonění budíku, jsem křečovitě sevřela víčka a zmučeně vydechla. Věděla jsem, že teď už neusnu. Můj žaludek by mi to ani nedovolil. Schoulila jsem se do klubíčka a jen tak ležela pod dekou do té doby, než se ozvalo pronikavé zvonění mého mobilu, signalizující, abych okamžitě vstala z postele. Zhluboka jsem se tedy nadechla a došla k oknu. Slunce už svými paprsky ozařovalo okolní krajinu a alespoň malinko mi tak zvedlo náladu. 

Přešla jsem rovnou do koupelny, kde jsem se pustila do obvyklé ranní hygieny. 

Při návratu do pokoje jsem ze skříně vyndala své oblíbené tričko. Bylo šedé barvy s krátkým rukávem, hlavním motivem byl velký lapač snů a nad ním bílý nápis I'm a Dreamer. Nějak jsem cítila, že si ho mám dnes obléct. Další na řadu přišly kalhoty. Venku svítilo čím dál více, a tak se mou volbou pro dnešní schůzku staly riflové kraťásky. Nad vhodnou obuví jsem ani nemusela přemýšlet. Bílé nízké Converse, které jsem před pár měsíci sehnala v jednom bazaru za méně než poloviční cenu, k mému outfitu nemohly chybět. Zápěstí mi zdobilo několik náramků a já se rozhodla pustit do vlasů. Jemně jsem rozmotala cop, se kterým jsem přes noc spala a vlnky, jež mi sahali až pod prsa jsem přelakovala tak, aby vydržely co nejdéle. S make-upem jsem se nijak nezatěžovala. Tvář mi přes léto "vypálilo" sluníčko, takže byla snědá ostatně jako zbytek mého těla. Posledním bodem mé přípravy byla řasenka a lesk na rty. 

Postavila jsem se před velké zrcadlo v mém pokoji a z odrazu se na mě lehce usmívala obyčejná teenagerka. 

Doufám, že přesně tohle se ode mě očekává. 

Jestli ano, jsem se svou prací spokojena. 

Přes rameno mi visela nenápadná taška, ve které byly uloženy mé doklady, peníze a mobil. Pomalu jsem se tedy vydala do kuchyně, která byla kousek od mého pokoje. 

Bydleli jsme v bytě nad kavárnou. Před rokem se od nás odstěhoval můj bratr James, který začal se svou snoubenkou žít na okraji Londýna. Teď tenhle malý byteček obýváme jen my tři. 

Okamžitě jsem ucítila vůni smažených vajíček a plno dalších dobrot. 

Máma si dala dneska s přípravou snídaně opravdu záležet. 

"Dobré ráno." pozdravila jsem maminku stojící u plotny.

"Dobré, Sam. Tak co? Připravená?" řekla a konečně se na mě podívala. 

Oči se jí začaly podivně lesknout a já se malinko ošila.

"Moc ti to sluší, Sam. Vypadáš přesně jako osmnáctiletá mladá dívka." zašeptala po chvíli pyšně.

"Děkuju, mami." odpověděla jsem jí a jakmile mé oči spatřily dva talířky plné jídla na stole, zeptala jsem se "Mám donést tátovi snídani?" 

"To bys byla moc hodná." dostalo se mi odpovědi a tak jsem vzala ten větší talíř a zamířila dolů za tátou. 

Vešla jsem do útulné kavárny, kde se linula vůně onoho chutného nápoje. Nenabízeli jsme však jen kávu. Byli zde i zákusky, horká čokoláda, různé druhy čajů a tak podobně.

Na tuto hodinu zde k mému údivu sedělo poměrně dost lidí. I muž stojící za pultem se usmíval svýma tmavýma očima na všechny strany. Byl vysoký a jeho postava svalnatá, vypracována všelijakou pomocí na stavbách, díky které udržoval kavárnu a naši rodinu celá ta léta v chodu. V jeho tváři se zračily drobné vrásky a v nakrátko střižených černých vlasech občas prosvítaly šediny. 

To byl můj táta. 

Jakmile mě uviděl, nebo spíše to, co jsem mu nesla, úsměv se mu ještě rozšířil, až mě zahltily obavy, aby mu nepraskly koutky. 

"Ahoj tati. Máma posílá snídani." položila jsem před něj napěchovaný talíř.

"Dobré ráno, Sam. Děkuju. Už umírám hlady. Tyhle slavnostní snídaně jsou stejně nejlepší." mrkl na mě a s chutí se pustil do jídla, dříve než vystydne. 

"To máš pravdu." pokývala jsem hlavou a těšila se, až i já spořádám svou porci, která na mě čekala nahoře v kuchyni.

"Máma mi o všem včera říkala. Chci, abys věděla, že jsem na tebe neskutečně pyšný. My oba. Jdeš si za svým snem. A tohle jen dokazuje, že ti všechny ty roky šetření k něčemu byly. Hrozně ti to dneska sluší. Jestli tě nevezmou, tak jsou to pořádní hlupáci." zase mě obdařil jedním ze svých širokých úsměvů a mně se opět sevřel žaludek nervozitou.

Asi to podle mého slabého úšklebku poznal, protože vzápětí dodal "A ničeho se neboj. Nemáš co ztratit. Vím, že si možná teď říkáš, že taková nabídka přijde jednou za čas, ale věř mi, opak je pravdou. Za pár let se o tebe budou přetahovat, holčičko." dodával mi odvahu a já se malinko uvolnila. 

"Děkuju, tati." řekla jsem, obešla pult a pevně jej objala. 

"Ty to zvládneš, Sam. Máš to v krvi a tolik jsi dřela. Věř mi, ta práce se jen tak neztratí. Teď se jdi najíst. Uvidíš, že s plným žaludkem to bude o trochu lepší." pohladil mě po vlasech stejně jako včera mamka a vyslal ke mně řadu povzbuzujících úsměvů.

"Ještě se za tebou stavíme." slíbila jsem mu a rychle pospíchala nahoru. 

V kuchyni jsem se pustila do delikátní a syté snídaně, i když jsem si myslela že nepozřu ani sousto. Jídlo bylo však opravdu vynikající.

"Sam, je čas!" ozvalo se od hlavních dveří a já se pomalu vydala vstříc svému osudu. 

Jak jsem slíbila, ještě jsme se stavili do Marry's za tátou. 

Marry's, tak se jmenovala naše kavárna. Díky její jmenovkyni se mí rodiče dali dohromady. Marry byla stará žena, která pomáhala s inscenováním jedné hry. V té době se ještě máma s tátou neznali. Mamka tehdy měla hrát komornou a táta hlavního hrdinu. Marry se však nelíbila hlavní ženská postava a navrhla, aby si její představitelka prohodila roli s mojí mamkou. Nezbývalo jim nic jiného, než poslechnout a tak to všechno začalo. Divadlo se pro ně stalo životem. Jak se odvíjel příběh hlavních hrdinů, tak se odvíjel i jejich osud. Už nevím, o jakou hru se jednalo, ale díky ní se mí rodiče poznali a zrodila se mezi nimi láska sahající daleko za hranice divadelních prken. A tak, aby se oné staré dámě, která kdysi navrhla tuhle výměnu, alespoň trochu odvděčili, rozhodli se naši kavárnu pojmenovat Marry's.

Jakmile jsme se rozloučily, zamířily jsme rovnou na vlakové nádraží. 

Po zakoupení jízdenek, nám zbývalo pár minut do příjezdu vlaku. 

Za chvíli se k nám blížil onen dlouhý had. Bylo zde jen pár lidí a tak jsme se pohodlně usadily na volná sedadla a vlak se s námi opět rozjel. 

Vytáhla jsem si sluchátka a zapojila je do mobilu. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. Sice už jsem nebyla tak nervózní, přesto jsem ale měla nepříjemný pocit, který tam bude asi ještě hodně dlouho. 

Máma se na mě s pochopením podívala a já si zapla hudbu na nejvyšší možnou hlasitost a zapřela se do sedačky. Oči se mi pomalu zavřely a já se rozhodla poddat onomu sladkému nevědomí. 

Najednou na mě přeci jen dolehla únava. Melodie znějící mi v uších mě ukolébala do hlubokého a kupodivu bezesného spánku.

Vzbudilo mě, až když se mnou někdo jemně třásl. 

Zmateně jsem zamžikala a otevřela oči. 

Mamka se na mě jemně usmívala a něco říkala. 

Rychle jsem si vyndala sluchátka, abych ji slyšela.

"Za chvíli budeme vystupovat." usmála se na mě.

"Páni, vůbec bych si nemyslela, že celou cestu prospím." zakroutila jsem nevěřícně hlavou a protáhla se. 

"Spala jsi jako zabitá." zasmála se mamka a v tu chvíli se ozvalo "Následuje zastávka Londýn Paddington." 

"Tady budeme vystupovat." upozornila mě a vlak začal zpomalovat. 

Jakmile jsme se ocitly venku na nádraží, urychleně jsme zamířily s houfem lidí k východu. 

"Máme ještě skoro dvě hodiny, tak bychom si mohly zajít do Hyde Parku, co říkáš? Je to jen tak patnáct minut cesty." navrhla máma a já s ní s radostí souhlasila. 

Momentálně jsem neměla chuť chodit po žádných památkách a mačkat se mezi nadšenými turisty.

Procházely jsme slunečnými ulicemi Londýna a já se slabým úsměvem pozorovala dění okolo. Na to, že bylo teprve jedenáct odpoledne to zde poměrně žilo. 

Po vcelku krátké cestě jsme konečně došly do parku. I zde bylo poměrně dost lidí. Minulo nás několik běžců a bruslařů a na trávě sem tam posedávaly skupinky lidí. Většinou to byli středoškoláci, kteří odpočívali od náročného prvního dne. Zatím jim ve škole nejspíše jen řekli pár slov na úvod, rozdali si učebnice a mohli jít. Další týdny už však tak růžové nebudou. Nedivila jsem se, že si chtějí užít poslední dny volna s přáteli. 

Podél jezera Serpentine jsme došli až k památníku princezny Diany. Jednalo se o kamenné oválné koryto naplněné vodou. V jedné části tekla voda pomalu, zatímco dále, pomocí zvláštních rýh v kameni vytvářela zvláštní obrazce, které působily skoro jako peřeje. 

"Byla to mimořádná žena." řekla mamka po chvíli ticha.

"Včera to bylo sedmnáct let od té nehody, že?" došlo mi najednou.

Jakoby tohle byl osud. Máma Lady Dianu milovala. Byla jejím vzorem. To jak pomáhala lidem bylo neuvěřitelné. Ke všem přistupovala rovnocenně. Zasadila se v boji proti AIDS a upozorňovala na problémy s nášlapnými minami v afrických zemích, které v půdě zůstali po válkách. To je jen malý výčet toho, jak tato žena svými činy dělala ze světa lepší místo. 

Bohužel, každé světlo jednou vyhasne. V případě princezny Diany tomu bylo však příliš brzy a její tragická nehoda v Paříži obletěla během několika minut celý svět. 

V té době mi byly necelé dva roky, takže si nic z toho nepamatuji, ale mamka mi o této statečné ženě občas vyprávěla před spaním a není snad nikdo, kdo by nevěděl, kdo prinzezna Diana byla a čím si vysloužila obdiv a lásku lidí na této planetě.

Podívala jsem se na maminku a viděla, že má v očích slzy. Jemně jsem ji objala okolo pasu a hlavu si opřela o její rameno. Hodnou chvíli bylo ticho. 

Poznala jsem, že tohle přesně potřebuje a tak jsem jen mlčela a sledovala vodu protékající památníkem.

"Tak, už by stačilo truchlení. Pojďme si najít nějakou lavičku a sníst tousty." řekla najednou už vyrovnanějším hlasem. 

"Můžeme je sníst tady." navrhla jsem. 

"To taky není špatný nápad." souhlasila se mnou máma.

Pustila jsem jí a porozhlédla se okolo, hledajíc nějaké vhodné místo k našemu menšímu pikniku. Kousek od nás bylo několik velkých stromů a tak jsme se šly ukrýt pod jejich koruny. 

Máma si bez okolků sedla na zem a já ji následovala. 

Uvolněně jsem se opřela o kůru jednoho z nich a vydechla. 

"Tu máš." podávala mi toust a postavila krabičku mezi nás. 

Z tašky vyndala i láhev s vodou a já obě věci s vděkem přijala.

"Jsou výborné." zamumlala jsem s plnou pusou.

"To jsem ráda." dostalo se mi veselé odpovědi. 

"Za jak dlouho...za jak dlouho tam máme být?" zeptala jsem po chvíli ticha.

"Teď je přesně poledne. Najíme se a ještě bych ti chtěla ukázat Speakers’ Corner." řekla mi zadumaně a dodala "A pak půjdeme pomalu k tomu hotelu. Měly bychom to pěkně stihnout." 

"Tak dobře." souhlasila jsem s jejím návrhem a opět se pustila do jídla. 

Za patnáct minut už jsme podél jezera mířily k dalšímu zajímavému místu, jež tento park skrýval. Celou cestu jsem věnovala obdivování okolní krajiny. 

V tu chvíli bylo skoro nemožné myslet si, že jen pár desítek metrů od tohoto zeleného místa se nachází rušné ulice velkoměsta. Byl to takový malý kousek ráje. 

Jezerní hladina se pod nánosem slunečních paprsků leskla jako zrcadlo a přitahovala tak zraky všech kolemjdoucích. Pár odvážlivců se zde dokonce i koupalo, většina turistů však projížděla vodou na vypůjčených šlapadlech a malých lodičkách. Kousek dál pluly po hladině kachny a sněhobílé labutě. 

Pomalu jsme opustily blízkost jezera a procházely cestičkami vedoucími parkem. 

Zde již pod stíny korun stromů nepronikalo tolik slunečních paprsků, takže kolem panoval příjemný chládek. 

Najednou jsem před námi zahlédla dřevěnou ceduli s nápisem Speakers' Corner. 

Věděla jsem, co mám asi tak očekávat. Volné prostranství plné lidí. Několik z nich stojí na vyvýšených místech, tvořených například z z dřevěných beden nebo malých židlí, díky kterým budou vyšší než ostatní kolemjdoucí. Tito lidé pak svobodně říkají své myšlenky a názory a je jen na ostatních, jestli je budou poslouchat anebo přejdou k dalšímu "vyvýšenému" člověku.

Musím říct, že má představa se od reality nijak nelišila. Těch lidí tu však bylo mnohem více. Všude se ozývaly různé názory a my přecházely od jednoho řečníka k druhému. 

Někdo mluvil o politických problémech, jiný o hladomoru, další o víře v Boha. 

Každý se snažil své posluchače zaujmout něčím jiným. 

U někoho stálo deset lidí, u jiného třeba jen tři. 

Rozhodla jsem se zamířit k postaršímu pánovi, kterého obklopovala velká masa těl, kupodivu převážně teenagerů, poslouchajíc jej doslova jedním dechem. 

Tam jsem se zastavila a máma se postavila hned za mě. 

"Víra. To je vše co potřebujete ke splnění vašich snů. A samozřejmě pro to taky něco udělat, což je logické. Musíte mít víru a odhodlání. Když se budete bát, nikdy nezjistíte, jestli byste to dokázali, protože to nikdy nezkusíte. Všichni známí lidé něco dokázali, protože riskovali. Einstein nedokončil střední školu. Jobs opustil vysokou školu. Mohl bych tady říkat milion jmen. Miliony jmen, které znáte, protože tito lidé se proslavili po celém světě. Jsou známí díky své víře, že to co dělali bylo správné a potřebné. Že nevzdávali své sny a realizovali je. Nenechali se pokořit prvním neúspěchem, ale snažili se o to více, poučili se ze svých chyb. Když máte nápad, nebojte se jej uskutečnit. Když máte sen, nebojte se za ním jít. Když chcete něco dokázat, udělejte pro to vše. Po těžké práci přijde ocenění. Hlavně se nesmíte bát jít si za tím co opravdu chcete. Každý žije svůj život na základě vlastních rozhodnutí a vlastních voleb, za které musí nést odpovědnost. To my jsme tvůrci svého života. Jaký si ho uděláme, takový ho budeme mít. Já Vás jen žádám. Opravdu Vás žádám. Dělejte to, co Vás skutečně naplňuje, co Vám působí radost. Pak budete šťastní a Vás život bude skvělý. Jestli však budete dělat jen to, co po Vás budou chtít druzí stanete se vězněm. Vězněm ve svém vlastním těle, ve svém vlastním životě. Nebojte se občas porušovat pravidla. Nebojte se riskovat. Nebojte se dělat to, co Vás baví. Jděte si za svými sny! Uspějete! Věřte si! Nestarejte se o budoucnost! Žijte přítomností! A hlavně, věřte v sami sebe! Dokud toho nebudete schopni budete jen živořit! Vy na to máte! Zvládnete cokoliv! Je to ve Vás! Věřte si!" ukončil svůj proslov a všichni začali tleskat. 

Muž se začal komicky uklánět a pronášel slova díků na všechny strany. 

Pak čiperně seskočil z bedýnky a vydal se zase o kousek dál. 

I já mu tleskala. 

Jeho řeč působila jako balzám na mou duši. 

Veškeré mé obavy se v tuto chvíli transformovaly v odhodlání. 

Zvládnu to. Opakovala jsem si v duchu a věděla, že to tak bude. 

Přestala jsem si připouštět prohru. 

Dnes zazářím. 

Děkovala jsem tomu bezejmenému pánovi, že mě dokázal nakopnout. 

"Já věděla proč sem máme jít." máma mi zezadu stiskla rameno. 

"Děkuju." usmála jsem se na ni a podívala se, kolik je hodin. 

"Mami, už bychom měli jít. Je po půl." řekla jsem.

Pomalu jsme se tedy vydaly zpět do rušné části Londýna. 

V žilách mi nyní nepulzoval strach ani obavy. Byla jsem nabitá adrenalinem. 

Kdo by byl řekl, že obyčejná slova mohou mít na lidi takový účinek. Tohle se nevyrovnalo snad ani alkoholu. 

Byla jsem plna vzrušivého očekávání a srdce mi bilo jako o závod. 

O to se postaral nejen ten záhadný pán, ale i skutečnost že jsme se stále více přibližovali k místu našeho setkání. 

Já se však již nebála. 

Byla jsem spíše odhodlaná a zvědavá, co si pro mě osud přichystal. 

Opět jsme kráčeli prosluněnými londýnskými ulicemi, které byly nyní ještě rušnější než ráno. 

"Nějaké poslední tipy?" zeptala jsem se mamky, kráčející po mém boku. 

"Chovej se přirozeně, na nic si nehraj. Dívej se jim do očí a neuhýbej pohledem. Prostě buď sama sebou, Sam. Ty to zvládneš." mrkla na mě a zabočila do další ulice. 

Za pár dalších odboček jsme zastavily. 

Před námi byl hotel Gower. 

Vypadal vcelku nenápadně. 

Došlo, mi že možná o to panu Boomerovi šlo. 

Najít místo, kde bychom nebyli rušeni. 

Neměla jsem však ponětí, kdo by nás měl asi tak rušit. 

Vpředu byly dva ionské sloupy a nad nimi se čněl nápis Gower Hotel. Zvláštní mi připadala hlavně okna, podlouhlá ve tvaru půl kruhu. Celá budova působila jako z minulosti. Dýchala na mě romantická atmosféra a já přemýšlela v jakém období byl hotel postaven. Bílá omítka dodávala dojem starého Řecka. Líbilo se mi to. 

"Tak jdeme." ozvala se máma po chvíli, kdy jsme jen obdivovaly práci architekta. 

"Vzhůru do toho." podařilo se mi na tváři vykouzlit úsměv a s odhodláním jsme se vydaly dovnitř.

Uvnitř to vypadalo podobně. 

Naše kroky vedly rovnou k malé recepci, za kterou seděla mile vypadající postarší paní. 

"Dobrý den." pozdravily jsme ji. 

"Dobrý den, co si přejete?" zeptala se nás zdvořile. 

"Máme tady mít schůzku s panem Boomerem." řekla jsem tiše. 

"Vaše jména? Musím to zkontrolovat." 

"Samantha Hope Williamsová a Kate Williamsová." pro úplnost jsem raději řekla celé své jméno. 

Recepční chvíli něco hledala v papírech před sebou a vzápětí přikývla. 

"Pokoj 069. Jděte pořád touto chodbou doleva, je to ten poslední." nasměrovala nás.

"Děkujeme." řekly jsme opět s mámou současně.

"Nemáte za co. Hodně štěstí." popřála spíše ke mně. 

Jen jsem se na ni usmála a pomalu se vydala k onomu pokoji. 

"Ty to zvládneš, Sam." zašeptala mi máma do ucha, když jsem se odhodlávala zaklepat. 

"Budu tam s tebou." dodala. 

Mé klouby dopadly na těžké dřevěné dveře ozdobené číslem 069 a několikrát se v pravidelném intervalu setkaly se dřevěným povrchem. 

Teď zbývalo než čekat, až nám někdo otevře a já vejdu do místnosti, kde dostanu šanci něco dokázat.