"Co se děje, Sam?" ptala se okamžitě máma, jakmile jsem ji pozdravila.

"Všechno je v pořádku mami. Volám to tak brzo, protože za pár minut nastupujeme do letadla. A v Americe bude úplně jiný čas a možná si nebudeme moct tak často telefonovat." objasnila jsem jí tenle nečekaný hovor.

"Už jsem se lekla, že se ti něco stalo." vydechla úlevně. 

"Jsem v pořádku. Právě jsme na letišti." usmála jsem se na Harryho, který mě jemně objímal okolo pasu. 

"Nakonec je dobře, že voláš tak brzy. Chtěla jsem ti něco říct." začala a o trochu zvážněla. 

"Co se stalo?" zeptala jsem se obezřetně.

"Nic hrozného, jen se tady na tebe ptalo několik novinářů. Vypadá to, že už nás vystopovali. Dalo se to čekat."

"A obtěžovali vás moc?" zajímalo mě a žaludek se mi párkrát obrátil. 

"Nebylo to tak hrozné. Nic jsem jim samozřejmě neřekla, jen že jsi moje dcera a že jim do toho, co je mezi tebou a Harrym opravdu nic není. Pak si párkrát vyfotili kavárnu a zase zmizeli. Jsem si ale jistá, že od zítřka nám rapidně stoupne návštěvnost." uchechtla se ke konci.

"Mami vůbec nic si z nich nedělej, ano? Ať už ti říkali cokoliv, neber je prosím vážně." apelovala jsem na ni.

"Neboj se, Sam. Vím, jak se s nimi vypořádat. A táta jim taky velmi slušně naznačil, že jim nemáme co říct." uklidňovala mě a dodala "A taky mi ukazovali tu fotku, kterou Harry vyvěsil na internet a ptali se, co jaký na to mám názor. Moc vám to na ní oběma sluší, Sam. Jen Harry vypadá nějak zbědovaně." řekla opatrně.

"On včera totiž trochu přebral." odpověděla jsem jí a mrkla na Harryho vedle mě. 

Jen se lehce zašklebil a nijak to nekomentoval.

"Doufám, že nevěříš tomu, co o té fotce říkají." vyhrkla jsem nervózním hlasem.

Máma se jen zasmála a řekla "Věřím jen tomu, co slyším od své vlastní holčičky. Nemám potřebu poslouchat drby všech okolo. Vím, jaká jsi a to mi stačí." 

Její slova působila jako balzám na duši.

"Chybíte mi." zamumlala jsem tiše a cítila jak se mé srdce bolestivě svírá a dává jasné signály k tomu, že co nevidět dojde k emočnímu zhroucení.

"Ty nám taky, Sam. Ale musíš využít příležitosti. Ty to zvládneš, uvidíš. Jsi bojovnice." řekla mi 

"Já vím, ale jsem taky jen člověk." zašeptala jsem a nechápala, kde se ve mně ta slova berou. Před chvíli jsem byla v naprostém pořádku a nyní se tady sypu jako domeček z karet. 

Svůj stav jsem přičítala fyzické únavě a tomu, že jsem rodiče dříve vídala skoro každý den. 

Anebo za to mohl i fakt, že jsem si někde v podvědomí říkala, že za nimi můžu kdykoliv zajet, jelikož jsme bydleli v Londýně. 

Nyní však letíme do Ameriky. 

Úplně jiný kontinent, několik tisíc mil od mého rodného domova a od všech, na kterých mi záleží. 

Ta vzdálenost je pro mě nepředstavitelná. 

Harry se na mě malinko překvapeně podíval a rychle mě i s mobilem u ucha schoval do své náruče.

Byla jsem ráda, že jsme si oba sundali brýle, jakmile jsme se ocitli v naší bezpečné zóně. Nyní k nám od fotografů doléhalo jen slabé pableskování. Byli od nás hold příliš daleko a tak nám jejich přístroje nemohli nijak znepříjemnit zrak. Přesto jsem si byla jista, že by i přes těch několik desítek metrů, které nás dělili, byli schopni zaostřit dokonce i malé chloupky na mém zátylku.

"Máme tě moc rádi holčičko. Vychovali jsme z tebe krásnou mladou dámu s úžasným talentem a ty ho nesmíš promarnit." z reproduktoru se ozval tátův hlas.

 "Tati." vzlykla jsem a v duchu si nadávala za tenhle svůj nečekaný zkrat.

Harry mě slabě hladil po zádech v uklidňujících gestech.

"Možná se teď nějakou dobu neuvidíme, ale chci abys věděla, že ať se bude dít cokoliv, jsme tu pro tebe, holčičko. Ty to zvládneš, neboj se. Všechno bude v pořádku." promlouval ke mně klidným hlasem táta. 

"Mám strach." zašeptala jsem téměř neslyšně a stále mi po tvářích tekly slzy.

"Ničeho se neboj, Sam. Jsi silná, zvládneš všechno. Ber to jako hru. Všichni ti lidé jsou jen diváci a ty jim máš předvádět show." uklidňoval mě a když jsem mu nic neodpovídala, zeptal se "Mohla bys mi dát Harryho? Rád bych mu něco řekl." 

Nechápala jsem, ale jelikož jsem se sama potřebovala uklidnit, malinko jsem se od Harryho odtáhla a předávala mu telefon.

Pochopil a rychle si jej ode mě převzal. Pevně jsem jej objala okolo pasu a zabořila mu tvář do svetru. 

"Prosím?" zeptal se a hruď se mu nadzvedávala v pravidelném rytmu.

Jakmile proběla výměna základních zdvořilostních otázek, Harry bedlivě naslouchal tomu, co po něm můj táta chce. 

Po pár chvílích se rozesmál a řekl "Nemusíte se ničeho bát, pane. Mám sestru a i když je starší, pořád k ní chovám ochranitelské sklony. Řekl bych, že se přenášejí i na Sam." z hlasu jsem mu cítila úsměv a jednou rukou mě stále jemně hladil.

Stále jsem byla trochu mimo a smutná, ale zároveň jsem se nyní snažila svou pozornost upínat k jejich rozhovoru. 

Netušila jsem, proč by chtěl táta s Harrym mluvit a rozhodně jsem byla zvědavá, až se jej na to zeptám.

Opět další slova z tátovy strany následovaná Harryho odpovědí "Opravdu nemusíte mít strach. Budu ji hlídat jako oko v hlavě." 

"Chápu vás a rozumím i jí. Byl jsem o něco mladší, když se přede mnou otevřel tento svět. Věřte mi s námi bude v bezpečí. Osobně se o to postarám." ujišťoval jej Harry.

Ještě nějakou chvíli se bavili o tom, co bude v následujících týdnech. 

Harry tátovi podrobně vysvětlil naše cestování po USA, pár dalších drobností a připojil k tomu snad desítku ujištění, že se o mě s kluky postará.

"Mějte se pěkně, pane. Chci abyste věděl, že nejsem takový, jak mě média prezentují. Nikdy bych vaší dceři neublížil, ať už fyzicky či psychicky. Tohle není moje parketa, pane." řekl ke konci jejich rozhovoru.

"Děkuji. Nashledanou." rozloučili se a Harry mě od sebe jemně odtáhl.

Zkoumavě se mi zadíval do tváře, na které nyní byly už jen byli sotva viditelné mapy od slz.

"Chce s tebou ještě mluvit." zamumlal a já si od něj převzala telefon. 

"Nejsi jediná, kdo se bojí, Sam. Máme o tebe s mámou obrovský strach. Není to ani tak dávno, co jsme ti chystali svačiny do školy a teď odjíždíš na druhý konec světa. Co by to bylo za svět bez toho, kdyby vše šlo podle našich představ. Podle mě by to byla naprostá nuda, nemyslíš?" zeptal se mě zvědavě a pokračoval "Každý máme obavy. Každé se týkají něčeho jiného, ale přece tu jsou, někdy velké, někdy malé. Prostě to patří k životu. I pro nás to je hrozné, když naše dcera místo toho, aby navštěvovala poslední ročník na střední, jede přes tu velkou louži na úplně jiný kontinent s naprosto cizími lidmi. Avšak musím uznat, že po rozhovoru s tím mladým mužem, už jsem o něco klidnější. Vypadá to, že budeš s Harrym skutečně s pořádku." zněl neuvěřitelně úlevně a já se nemohla ubránit slabému úsměvu.

"Mám se taky jako v bavlnce, opravdu. Harry se o mě skvěle stará." řekla jsem na jeho adresu a mrkla na kudrnáče, jež se dmul pýchou. 

Vzápětí jsem si vzpomněla, na co jsem se jej chtěla zeptat "Čemu se tak smál?" zajímalo mě.

"Jen jsem Harrymu vysvětloval, ať na tebe nezkouší žádné ty své triky. Že jsi spořádaná mladá dáma. A že kdyby tě byť jen jednou dohnal k slzám, pořádně bych si to s ním vyříkal." sdělil mi táta. 

"Neboj se tati. On takový opravdu není." usmála jsem se na Harryho, který mě nyní oběma rukama držel okolo pasu a já se tak jemně opírala o jeho hruď.

"Já vím, ale i tak...je to pořád chlap." uchechtl se táta do telefonu a já s ním.

"Spíš kluk. K chlapovi má ještě daleko." zamumlala jsem se smíchem a po očku se podívala na Harryho, který se začínal mračit. 

"Říká člověk, který nosí oblečení s kreslenými postavičkami." zavrčel mi do druhého ucha a slabě natáhl můj svetr.

Jen jsem se na něj ušklíbla a dále se věnovala tátovi.

"Ale jinak se máte dobře, ne? Jsi šťastná? Řekl bych, že je to mnohokrát lepší než chodit do školy, nemám pravdu?" vyptával se se zájmem.

"Je to tady svělé. Každý den něco nového. I mámě jsem to už říkala. Dalo by se říct, že tohle je jedno z nejlepších období mého života, když nepočítám ty méně příjemnější věci." řekla jsem tiše.

"Jsem rád, že jsi šťastná holčičko." 

Ještě jsem s tátou chvíli telefonovala, ale za několik minut už k nám mířil Paul, takže byl nejvyšší čas jít.

"Za chvíli nám to letí. Už budu muset končit, tati." řekla jsem mu omluvně.

"Měj se dobře, Sam. Máme tě moc rádi, na to nezapomínej. A kdykoliv nám zavolej, ano? I kdyby u nás byli třeba tři ráno." loučil se se mnou. 

Poté ještě předal sluchátko mámě, abych se mohla rozloučit i s ní. 

"Mám tě pozdravovat." usmála jsem se na Harryho, jakmile jsem si schovávala mobil zpět do tašky. 

On se jen usmál a propletl si své prsty s mými. 

"Jdeme do letadla." oznámil nám právě příchozí Paul a slabě se na mě pousmál.

Bylo mi jasné, že všichni členové naší velké skupiny museli vidět mé slzy. 

A očividně to neuniklo ani fanynkám i fotografům. 

Alespoň z toho však sejde něco dobrého. 

Už jsem viděla ty titulky: Harry Styles na letišti utišoval svou plačící přítelkyni. Jejich láska je mnohem silnější než se zdá.

Jen jsme s Harrym kývli, že rozumíme a ruku v ruce jsme se přidali k ostatním, kteří už pomalu začali mířit směrem k našemu letadlu. 

Jak jsem se už předtím dozvěděla, neletělo se jen jedním. Většina dorazí do USA až po nás a někteří už tam dokonce jsou. Lidí, kteří se kolem kluků pohybují je něco okolo pár stovek a opravdu bychom se do jednoho letadla asi nevešli.

Všichni kluci včetně Harryho naposledy zamávali obyvatelům této krásné země, kteří je přišli vyprovodit a následně jsme se vydali směrem k onomu nebeskému ptákovi.

Cestou k letadlu se mě začala zmocňovat nevolnost. 

Ještě nikdy v životě jsem neletěla a můj strach z oné několika kilometrové vzdálenosti, jež mě bude dělit od pevné půdy, se v tuto chvíli začal neskutečně rychle prokousávat na povrch. Žaludek se mi nepříjemně stahoval, dech jsem měla rovněž nepravidelný a mé dlaně byly tak zpocené, že ta, kterou třímal Harry doslova klouzala v té jeho. Naštěstí cestou k letadlu už nebyli žádní nezvaní návštěvníci. 

Jen my a ostatní, kteří letěli s námi. 

"Jsi v pohodě?" ptal se mě Harry slabě, jakmile si všiml, že se se mnou něco děje.

Jen jsem zakroutila hlavou a pokusila se polknout knedlík v krku. 

Chvíli mu trvalo než mu došlo mé zvláštní chování a proč se tvářím, jakoby mě měli každým okamžikem zabít. Jemně pustil mou ruku, kterou jsem si okamžitě utřela do kalhot a místo toho mě k sobě pevně přitáhl. 

"Bude to v pohodě, celou dobu budu s tebou. Zvládneš to." šeptal mi, zatímco jsme se stále více přibližovali jedné z mých fóbií.

"Londýnské oko je proti tomuto jen malá nenápadná hračka." zamumlala jsem vyděšeně. 

"Klid, Sam. Nic ti nehrozí. Jsem s tebou. Po celou dobu budu s tebou. Zvládneme to společně. Jako jsme zvládli to oko. Pamatuj, že start je vždycky nejhorší." mluvil mi do duše Harry.

Podle děsu, který se mi zrcadlil v očích, jeho uklidňovací praktiky zrovna dvakrát nepomáhaly.

"Zkuste mě nějak rozptýlit, pane Stylesi." řekla jsem to sice lehkomyslně, ale v mém hlase se nedala zapřít prosba.

"Ehm...jak je možné, že zrovna když mám něco říct, nenapadá mě žádné téma?" ozval se omluvně Harry po chvíli. 

"Člověk by si myslel, že tobě nikdy nedojdou myšlenky, o něž by ses chtěl podělit." vrtěla jsem nad ním pobaveně hlavou.

"Sam, bude to v pořádku. Zkus na to nemyslet. Tvůj táta říkal, že jsi silná, tak dostůj jeho slovům." trochu nervózně se ošil, když jsme vešli do venkovních prostor a od našeho letounu nás dělilo jen několik desítek metrů.

"Ale copak? Snad se taky nebojíš létání?" utahovala jsem si z něj, abych rychle zaplašila tu neskutečnou paniku, jež se mě zmocňovala.

"Já vůbec, ale spíš se ty tvé obavy přenáší na mě, víš?" slabě mrkl a pak dodal "Nebe je jako můj druhý domov." 

"To si anděl, nebo co?" ušklíbla jsem se a Harry se slabě uchechtl.

"Jsem rád, že máš o mně tak vysoké mínění, Sam. Ale já osobně bych se řadil spíše k bytostem pekelným." odpověděl mi s úsměvem.

"No já ti nevím. Řekla bych že jsi tak napůl. Právě mě o tom napadla určitá teorie." řekla jsem a podívala se k letadlu, jež na nás doslova čekalo s roztaženou náručí a my se k němu neustále přibližovali.

Harry si všiml mého konsternovaného výrazu, který jsem upírala směrem k oné obrovské plechové věci a rychle se mě pokoušel rozptýlit.

"Sam. Podívej se na mě, ano?" mluvil uklidňujícím a pevným hlasem a když jsem tak učinila, pokračoval "Řekni mi tu svou bláznivou teorii, ano? A nemysli na nic jiného." 

"Tak dobře." nadechla jsem se a zatímco jsem mechanicky kráčela vpřed, spustila jsem " Myslím, že nepatříš ani do nebe ani do pekla. Jsi něco mezi tím. Vypadáš jako nějaká ta pekelná bytost, ne že bys měl rohy nebo se nesprchoval a neumýval si vlasy, ale tím tvým ledabylým mnohdy trhanský stylem trochu připomínáš spíše bad boye než nějakého andílka." než jsem stačila pokračovat, Harry mě přerušil "Tobě se jako můj styl nelíbí?" ptal se s pozvednutým obočím.

"Ale líbí. Je to takové neotřelé a originální." mrkla jsem na něj a pokračovala ve své úvaze. 

Jen matně jsem vnímala, že má chodidla nyní obezřetně stoupají po schodišti do stále větší výšky.

"A co ta andělská část?" zajímalo rychle Harryho, protože nejspíše tušil, jakým směrem opět utíkají mé myšlenky.

"Myslím, že to se jedná spíše o tvou duši. Ta je čistá, tedy co jsem si zatím stačila všimnout. Jsi hodný kluk Harry, se vzhledem drsňáka. Občas možná trochu přidrzlý, ale to k tobě už hold patří. Takže to peklo vyjadřuje jakoby tvůj zevnějšek, kdežto nebe je to, kým doopravdy jsi." uzavřela jsem svou teorii a spokojeně se na Harryho usmála. 

"Řekl bych, že jsi mě docela odhadla." zamumlal po chvíli a chystal se říct, ještě něco dalšího, ovšem milý hlas, který se v tu chvíli ozval kousek od nás, jej přerušil. 

"Dobrý den, vítejte na letu do Los Angeles. Mohla bych vás poprosit o vaše pasy?" okamžitě jsem upřela svůj pohled na letušku a nemohla uvěřit, že už jsme skutečně v onom stroji smrti, jak jej mé podvědomí trefně nazvalo.

Harry mě celou dobu pečlivě vedl a sledoval cestu za nás oba a já jen mechanicky kráčela vedle něj a tiskla se k jeho boku. 

Skvěle zaměstnal mou mysl a já mu za to byla neskonale vděčná. 

Oba jsme tedy vytáhli naše doklady a předali je úsmívající se letušce.

Ta nám je po chvíli s úsměvem vrátila a my tak mohli pokračovat dále. 

Další ze zaměstnankyní aerolinek nás zavedla k naším místům. 

Kabina byla rozdělena do tří řad po dvou sedadlech. Na nás padlo místo úplně vlevo. Rozhodně jsem odmítala sedět úplně u okna a tak jej Harry se slovy "Uvidíš, že toho budeš litovat." obsadil. 

Sedla jsem si tedy vedle něj a první věc, co jsem udělala, bylo zapnutí bezpečnostního pásu. Nervózně jsem zaryla ruce do opěrek a zavřela oči. 

"Sam, ještě ani neletíme." zasmál se Harry.

Neodpověděla jsem mu a snažila si představit, že se nacházím někde úplně jinde. Jsem na pláži. Ano, na pláži. S tím nejkrásnějším klukem, sluníčko pomalu končí svou pouť a mizí za nekonečnou vodní hladinou. Onen chlapec se otáčí od toho úžasného pohledu a pomalu se vrací ke mně. Zezadu mě obejme kolem pasu, šeptá mi sladká slůvka lásky a společně se necháváme unášet do našeho vlastního světa. Nohy zabořené v mokrém písku nám co chvíli omývá jedna vlna za druhou. Vůně moře obklopuje všechny mé smysly a já se cítím skutečně jakobych tam byla. Jsem na pláži. V ráji. Tam, kde žádné starosti neexistují. Jen já a on. Onen kluk, který k mému překvapení získal podobu toho paka, co nyní sedí vedle mě. Ale je mi to jedno. Tohle je moje představa. Můžu snít o čem chci. Tady jsem svobodná. Nic mě nesvazuje. 

Na malou chvíli mi to začalo pomáhat, ale jakmile jsem ztratila koncentraci, opět se mi nepříjemně stahoval žaludek a já cítila neskutečný strach.

Naštvaně jsem otevřela oči a nečekaně otočila svou hlavu Harryho směrem. 

Pořádně si nepamatuji ani co se stalo, ale jeho rty byly najednou na těch mých. Během sekundy jsme od sebe odskočili jakobych se spálili a bezpečnostní pás se mi nepříjemně zavrtal do břiha. 

"Sakra!" 

"Doprdele!" 

Ulevili jsme si ve stejný okamžik a samozřejmě jsme si tímto malým humbukem získali pozornost všech okolo.

"Ehm...já tě chtěl nějak přivést na jiné myšlenky a dát ti pusu na líčko. Jenže ty ses zrovna otočila. Tohle se mi tedy stalo poprvé. Na twitteru jsem četl, že fanynky mají v plánu při setkání s námi udělat něco podobného, ale ještě se mi to nestalo. Prostě si řeknou o pusu na tvář a ve správnou chvíli natočí hlavu a je to." uchechtl se nervózně a tvář se mu zbarvila do stejného odstínu červené, jakou jsem se v tuto chvíli mohla pyšnit já.

"To byla ale divná náhoda." zamumlala jsem a řekla "Ale máš pravdu, opravdu se ti povedlo odvézt mé myšlenky." 

"Co sis vůbec představovala, když jsi měla zavřené oči? Chvíli jsi vypadala tak klidně a pokojně, ale pak šlo vidět, že se ti vrací ta fóbie a v tu chvíli jsem se rozhodl zakročit já." zazubil se na mě.

"Představovala jsem si západ slunce na opuštěné pláži. To mě dokonale uklidnilo. Ovšem jen do té doby než to slunce zapadlo." ušklíbla jsem se. 

"Bude to v pohodě, uvidíš. Zvládli to jiní, tak to zvládneš i ty. A co víš, třeba nad nějakým takovým mořem poletíme. No nad oceánem určitě." zauvažoval.

"A třeba do něčeho takového havarujeme, že?" řekla jsem hystericky. 

Harry chtěl něco dodat, v tu chvíli se však z reproduktorů ozval hlas pilota. 

Přál nám šťastný a bohužel dlouhý let. Informoval o tom, že máme úžasné počasí a pak předal slovo letuškám.

Naklonila jsem se do uličky, kde právě jedna předváděla, co dělat v případě krizové situace. Zaujatě jsem si poslouchala a snažila se si pořádně zapamatovat vše, co nám ukazovala. 

Jakmile skončila, ještě nám řekla, že jakmile zasvítí kontrolka, kdy si budeme moci bezpečně odepnout pásy, můžeme navštívit takzvanou spací místnost, jež slouží přesně k tomu účelu, který už prozrazuje její název. Dále se zde nacházela menší restaurace s barem. 

Byla to hold první třída a tak jsem se takovému luxusu nemohla divit.

"Jdeme na to přátelé. Přejeme Vám příjemný let." ozval se znovu milý hlas pilota a letadlo se pomalu dalo do pohybu. 

"Sakra. Sakra. Sakra. Sakra." opakovala jsem stále dokola a pokoušela se vpít do sedadla.

"Sam. Sam." snažil se o mou pozornost Harry.

"Podívej se na mě." prosil.

Nebyla jsem však schopna žádného pohybu a tak jednoduše otočil mou hlavu směrem k němu.

"Budeme v pořádku. Nic to není. Vzlétnutí je nejhorší." uklidňoval mě a pevně mi tiskl ruku, jež jsem měla položenou na opěrce. Propletl si prsty s mými a já mu jej nyní musela křečovitě drtit, ovšem nestěžoval si.

"Zavři oči." poradil mi a já je okamžitě poslechla.

Bohužel to bylo ještě horší, můj žaludek začal protestovat. 

Doslova jsem cítila jak se letadlo odlepuje od runwaye.

"Je mi špatně." zamumlala jsem tiše a vytřeštěně zírala před sebe.

Harry pochopil. Okamžitě mě pustil, vzal jeden ze sáčku k naší potřebě, který byl společně s brožurkami umístěn v síťce na sedadle před námi a rychle mi jej strkal k puse.

Nemyslela jsem si, že budu zvracet, ale opak se stal pravdou.

Jelo to ze mě jako po másle.

Harry mě jemně hladil po zádech a druhou rukou mi zastrkoval pramínky, které se mi uvolnili z drdolu, za uši.

"Úspěšně jsme se ocitli ve vzduchu a brzy opustíme Londýnský vzdušný prostor. Můžete si odepnout pásy." po několika minutách vyplněných mými dávivými zvuky se ozvalo tohle hlášení.

"Je to už lepší?" ptal se mě Harry starostlivě po chvíli, kdy ze mě už nic nevycházelo.

Jen jsem kývla hlavou. 

Harry se okamžitě odpoutal a se slovy "Počkej tady." zmizel.

Kam bych asi tak chodila v letícím letadle? Ptala jsem se sama sebe a doufala, že se za chvíli vrátí. 

Pro jistotu, jsem stále držela hlavu nad oním nyní již plným pytlíkem.

"Tady." ozval se vedle mě chraplavý hlas a vlhčený kapesníček.

Vděčně jsem se na Harryho podívala a převzala jej od něj.

"Ukaž dej mi to." bral mi zakroucený pytlík.

Víc trapněji už jsem se v tu chvíli cítit nemohla, ale bez řečí jsem mu svůj dáreček předala.

Opět zmizel a vrátil se s velkou sklenicí vody a nějakým práškem.

Vklouzl na své místo a podával mi ono pití.

"Děkuju." zachraptěla jsem a pomalu se napila, abych spláchla onu hnusnou pachuť. 

"Tohle proti nevolnosti." vysvětlil mi, když mi do dlaně vysypal onu malou pilulku.

Ochotně jsem tabletku spolkla a opět se napila. Již prázdnou skleničku jsem podala Harrymu, který jí odložil na malý stoleček na své straně.

"A tady máš ještě na...ehm...dech." slabě se usmál a podával mi menší cucavý bonbón.

S vděčným pohledem jsem si jej strčila do pusy a začala cucat. Měl mentolovou příchuť.

"Vypadá to, že se role obrátily." řekl opatrně Harry a já mu musela dát za pravdu.

"Teď jsme si kvit. Děkuju, že jsi neutekl." usmála jsem se a pokoušela se zapomenout, jak trapné to muselo být.

"Neutekl bych." mrkl na mě a jemně mě pohladil po ruce.

"Vidíš, nakonec to není tak hrozné. Letíme." zamumlal po chvíli.

"Jo. Letíme. Sice za cenu obsahu mého žaludku, ale co už nadělám. Není to ani tak hrozné. Řekla bych, že mi dal hlavně zabrat ten start a obavy z neznámého." usoudila jsem nakonec.

"Chceš si sednout k oknu?" říkal s úsměvem Harry.

"Možná až začne působit ten prášek." ušklíbla jsem se a unaveně zívla.

"Chceš jít do té spací místnosti?" Harrymu má únava samozřejmě nemohla uniknout.

"Asi jo." kývla jsem hlavou a duševně se připravovala na přechod přes letadlo.

Harry neztrácel čas, odepnul mi pás a následně mi i pomohl na nohy. Vzal mě za ruku a vydal se uličkou směrem do zadu. Jako v mátohách jsem kráčela za ním a dokonce ani nevnímala, že jsem několik kilometrů nad zemí. Únava na mě útočila všemi dostupnými prostředky.

"Vy na to jdete teda rychle." ozval se pobavený Niallův hlas.

Jen jsem zakroutila hlavou a pokračovala v cestě.

Ocitli jsme se v ztemnělé kabině. Jediný zdroj světla tvořili malé modré kontrolky. Všude bylo plno kójí, s něčím, co se vzdáleně podobalo postelím.

"Můžeme si každý vzít svou. Ale myslím, že bychom se vmáčkli i do jedné." řekl po chvíli šeptem Harry.

Bylo to zvláštní, ale nechtěla jsem spánek v letadle strávit sama a tak jsem zamumlala "Nevadilo by ti, kdybys tam spal se mnou?" 

"Nevadilo. Vlastně jsem myslel na to samé." přiznal se a dodal "Když ležíš vedle mě, rychleji usnu a jsem celkově takový klidnější." 

Byla jsem ráda, že nejsem jediná, kdo má takový pocit.

Jen jsem se usmála a zamířila k jedné z kójí. 

Harry mě následoval. 

Všechny spací prostory byli dostatečně ohraničené, aby lidem poskytovali pocit bezpečí. Takže jakmile jsme se v naší místnůstce zavřeli, najednou zde bylo poněkud těsno.

"Říkal jsem, že nebudu spát v džínách." ušklíbl se Harry a sundával si kalhoty, které přehodil přes provizorní dvířka. 

Po chvíli přemýšlení jen pokrčil rameny a v tu chvíli přede mnou stál jen v boxerkách.

Byla jsem ráda, že jsem v místnosti taková tma. 

Bokem si lehl na matraci a čekal až se k němu připojím.

Pomalu jsem si tedy sundala boty a svetr a opatrně vlezla k němu. 

Nebylo zde zrovna moc prostoru, ale když jsme se k sobě přitiskli, bylo to pohodlné. Harry mě objal kolem pasu a ještě přes nás přehodil tenkou deku. Pod hlavou měl malý polštářek a já si spokojeně položila hlavu na jeho paži.

"Dobrou noc, Sam." zamumlal mi do vlasů a slabě vydechl.

Oba jsme byli k smrti unavení a tak jsem mu jen tiše odpověděla a v bezpečném objetí jeho pevných rukou jsem se mohla ponořit do říše spánku.