Neděle 31.říjen. 

Pro většinu dětí po celém světě je tento den tím nejhorším v životě. 

Dva měsíce sluníčka, koupání, a zaslouženého klidu jsou pryč a jim opět začíná drsný školní režim, spojený s brzkým vstáváním a bezpočtem hodin proseděných v učebnicích. 

Vítej vzdělání! 

Je něco po páté odpoledne a já ležím v posteli se sluchátky v uších a nechávám se obklopovat šťastnými vzpomínkami z tohoto léta. Celé dva měsíce jsem se věnovala věci kterou miluji, takže mé prázdniny nemohly být lepší. Absolvovala jsem totiž přípravné kurzy na jednu z nejprestižnějších hereckých škol v celé Británii. 

Po složení konečných zkoušek na mé nýnější střední škole se mám v plánu ucházet o místo na London School Of Drama. 

Věřím si, že to zvládnu a za pár let budu obývat prkna těch nejznámějších divadel po celém světě. Nejde mi ani tak o slávu. Miluju ten pocit, kdy se odpojím od svého těla a plynule se vžiji do někoho jiného. Najednou je ze mě úplně jiná osoba. Všechny mé problémy jdou stranou. Už nejsem obyčejná puberťačka, stává se ze mě má role, můj charakter. Tenhle pocit na tom všem miluji ze všeho nejvíce. Můžu být kým chci. 

Celé léto jsem společně s dalšími šedesáti vrstevníky trávila daleko od civilizace, kde nás učili jak se správně tvářit, napovel se rozplakat anebo třeba předvézt dokonalý záchvat zuřivosti. 

Nebylo to však jen o blbnutí na improvizovaném jevišti. Rovněž jsme několik hodin denně absolvovali takzvané přednášky, kde nám prozrazovali některá tajemství tohoto řemesla. Někteří lidé se pro herectví narodili, přesně ví o čem jejich postava asi přemýšlí, co se jí honí hlavou, dokážou prostě dokonale číst mezi řádky. Jiní to mají maličko těžší, ale i tak se dokáží skvěle vcítit do svého charakteru, jen nad ním musí trochu déle popřemýšlet a probrat jeho možnosti. 

Já jsem se kupodivu řadila do té první skupiny. Dalo by se však říct, že mám herectví v krvi. 

Oba mí rodiče patřili mezi oblíbené herecké páry. Často je obsazovali do milostných her jako Romeo a Julie, Tristan a Isolda a plno dalších. 

Po Johnovi a Kate Williamsových toužil téměř každý řežisér. Oni totiž svou lásku nemuseli předstírat. I dnes po několika dlouhých letech jim z očí čiší onen cit. Našli jeden druhého. Jakmile však zjistili, že už nebudou jen oni dva, rozhodli se pověsit herectví na hřebík a naplno se věnovat rodině. Přestěhovali se z rušného Londýna do menšího městečka, ve kterém žijeme dodnes. V Readingu, tak se můj domov jmenuje, si koupili kavárnu a začali rodinný život. Někdy v té době se narodil můj bratr James. A za pět let jej na svět následovala roztomilá holčička s dlouhými hnědými vlásky a čokoládovýma očima, která rozdávala úsměvy na všechny strany. Ano, mluvím o sobě. Jako dítě jsem byla skutečně rozkošná. 

Nyní už je ze mě spíš tvrdohlavá osmnáctiletá puberťačka, která je při cestě za svým snem rozhodnutá udělat téměř cokoliv.

Všechno si však financuji sama. Na onen herecký kurz jsem šetřila od svých patnácti. 

A teprve nyní, za dlouhé tři roky plné brigád se mi to podařilo. 

Naše kavárnička nevynáší tak, jak bychom všichni chtěli. Je téměř nevyhnutelné, že již brzy nebude naše. Rodiče však dělají co můžou, aby ji udrželi při životě. 

Doufám, že jednou budu moci vydělávat dostatek peněz na to, abych náš rodinný podnik udržela v provozu.  

A tohle byl v kostce příběh Samanthy Hope Williamsové, osmnáctileté holky z malého městečka s velkými sny, jež chce prorazit do světa a dělat to, co ji baví.

Pomalu se vracím zpět do přítomnosti. 

V uších mi pořád hrají letní písničky a mé oči se začínají zaplňovat slzami. 

Za pár hodin skončí nejlepší léto mého života a já se ocitnu opět v realitě. 

Na to jsem ještě nebyla připravená. 

Mé osobní truchlení v tu chvíli vyrušilo tiché zaklepání na dvěře. 

"Dále." řekla jsem tiše a pomalu si vyndala z uší sluchátka.

Ve dveřích se objevila střapatá hlava mé mámy. 

"Můžu dál?" zeptala se lehce ustaraně, jakmile viděla mé skleněné oči. 

Nic jsem neřekla a jen se o kousek posunula na posteli, abych jí udělala dostatek místa. Vlezla za mnou a já se k ní lehce přitulila. 

Přestože jsem byla plnoletá stále jsem dostatečně čerpala z oné mateřské lásky, kterou mě mí rodiče obklopovali. 

"Co se děje?" zeptala se mě po chvíli. 

"Jenom nemůžu uvěřit, že ty prázdniny tak rychle utekly. Nechce se mi zpátky do školy." odpověděla jsem.

"Ty to zvládneš, Sam. Jsem na tebe tak neskutečně hrdá. My všichni. Jednou budu sedět na tvém představení v první řadě a tleskat jako o život." pohladila mě po vlasech a vtiskla do nich pusu, jako když jsem byla malá.

"To si piš že budeš, mami." mrkla jsem na ni a opět se k ní na chvíli přitulila. 

"Jsem hrozně ráda že..." co se mi však dále chystala sdělit, už jsem nezjistila, neboť máminy slova přerušilo zběsilé vyzvánění mého mobilu. 

Omluvně jsem se na ni podívala a vzala telefon do ruky, abych zjistila, kdo mi volá. 

Na displey stálo neznáme číslo. 

Pokrčila jsem rameny a přijala hovor.

"Prosím?" zeptala jsem se jako první. 

"Dobrý večer. Jste Samantha Williamsová?" ozval se ve sluchátku cizí hlas. 

"Ano, u telefonu. Co si přejete?" otázala jsem se slušně. 

"Tady David Boomer. Účastnila jste se v létě přípravných kurzů, jež pořádala naše škola?" zeptal se mě a já na okamžik přestala dýchat.

"Jo...teda ano, účastnila, pane Boomere. Děje se něco?" kulila jsem oči na mamku a ruce se mi začínaly pomalu třást. 

"Věc se má takhle slečno Williamsová. Máme pro Vás menší nabídku. Vaši instruktoři nám říkali, že jste byla nejlepší z celé skupiny a my bychom Vás nyní potřebovali." řekl a já zůstala s otevřenou pusou. 

"Jste tam?" ozvalo se po chvíli. 

"Ano. Ano jsem tady, omlouvám se. O co by se mělo jednat?" chtěla jsem urychleně vědět. 

"Tahle záležitost je trochu citlivá. Myslíte, že bychom se mohli zítra sejít v hotelu Gower v Londýně? Klidně přiveďte i rodiče." dodal ještě a čekal na mou odpověď. 

"Ehm...já nemám slov. Proč zrovna já?" nějak jsem tomu všemu nemohla uvěřit a bála se, že si ze mě někdo jen hodně nepěkně střílí.

"Dostali jsme zvláštní nabídku a jako nejlepší adeptka nám do ní zapadáte právě vy. Nemusíte se ničeho bát. Opravdu nejde o žádný podvod ani nic podobného." ujišťoval mě a já mu z nějakého důvodu věřila. 

Pomalu se mi na tváři začínal objevovat úsměv "V kolik tam máme být?" zazubila jsem se na mámu.

"V jednu odpoledne, slečno Williamsová. Bude pro nás obrovská čest s Vámi spolupracovat." řekl a já už poněkolikáté zalapala po dechu. 

"Mockrát děkuji. Tak tedy zítra, pane Boomere." snažila jsem se rychle rozloučit, jinak hrozilo že začnu ječet přímo do telefonu, což by nebylo zrovna dvakrát profesionální.

"Přeji příjemný zbytek dne slečno. Nashledanou a pozdravujte rodiče." dodal a ukončil hovor.

"Co se stalo?" chtěla vědět okamžitě máma, jakmile viděla slzy štěstí v mých očích. 

"On...Já..." nebyla jsem schopna jediného slova. 

Všechno mi to v tu chvíli připadalo jako sen nebo nějaký skutečně krutý žertík. 

Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to děje. 

"David Boomer." řekla jsem po chvíli a doufala, že máma pochopí.

Za pár sekund se jí v očích objevily šťastné jiskřičky a ona mě pevně objala.

"Co říkal?" vyzvídala. 

"Zítra v jednu odpoledne máme být v Londýně, v hotelu Gower. Že tam pojedeš se mnou mami? Prosím." žadonila jsem, protože si část mé mysli nebyla přeci jen jista, jesti je tohle všechno skutečnost. 

"Samozřejmě. Ale neříkal ti k tomu víc? Zdá se mi to trochu podezřelé." mezi obočím se jí objevila malá vráska.

"Řekl, že se jedná o trochu citlivější záležitost. A že to bude lepší probrat v soukromí. Nabídl mi, že můžete přijet se mnou, i jemu to znělo nejspíš divně. A mám vás pozdravovat." zazubila jsem se na ni. 

"Dobře. Pojedu tam zítra s tebou. Táta bude zatím v kavárně. Jen doufám, že s tebou nechtějí natáčet nějaké lechtivé videa." cvrnkla mě do nosu a mě se malinko sevřel žaludek, i když to myslela jen z legrace. 

Nakonec jsem se ale musela v duchu pokárat. 

London School Of Drama je prestižní škola s dlouholetou tradicí, ti by nikdy na ničem takovém neplýtvali hereckými talenty. 

"Moc děkuju, mami. V kolik zítra vyjedeme?" zeptala jsem se jí ještě. 

Jelikož naše rodina nedisponovala autem, bylo jasné že do hlavního města naší krásné země pojedeme vlakem nebo autobusem. 

Osobně jsem dávala přednost vlaku, jelikož můj žaludek neměl zrovna dvakrát v lásce cestování po silnici. 

"Pojedeme vlakem asi v deset. Za hodinu bychom měly být v Londýně. Můžeme se ještě podívat po měste, když budeme mít čas." usmála se na mě a já se na náš velký výlet začínala čím dál více těšit. 

V Londýně jsem byla již hodněkrát, to ale neznamená, že mě jeho další návštěva nijak nezajímala. 

Pokaždé se vracím plna nových zážitků a vzpomínek. 

Vím, že v budoucnu se tohle krásné město stane mým druhým domovem. 

"Dobře. Ehm...co si mám tak asi obléct?" najednou jsem začínala být čím dál tím více nervózní. 

Vlastně mi nedali žádné další instrukce. Jen čas, místo a to, že mě budou čekat. Neměla jsem sebemenší představu, co po mě můžou chtít. 

"Na dlouhé kalhoty je venku moc teplo. Šaty mi přijdou až moc slavnostní. Vem si buď sukni anebo kraťásky a klidně to můžeš doplnit nějakým tím svým zvláštním tričkem." zašklebila se na mě zvesela a mě bylo moc dobře jasné, co tím myslí. 

Jednou z mých vášní byly citáty. Psala jsem je skoro všude. A milovala jsem trička, které o mě mohly něco říct. V mé skříni byste snad nenašli jediné bez nějakého nápisu, který měl pro mě určitou hloubku a smysl.

"A nebude to působit moc dětinsky?" zeptala jsem se jí s obavami.

"Zlatíčko, myslím, že máš působit jako normální teenager. Pochopila jsem, že dostali nějakou nabídku a nikdo ze školy se jim nechodí, což znamená, že potřebují někoho asi v tvém věku. Takže vybírali z letních kurzů a tys jim se svými nezapomenutelnými výkony padla do oka. Nemusíš se stresovat. Nemáš co ztratit. Obleč se prostě jako obvkle. Podle mě nemá cenu dělat ze sebe někoho jiného. Na to budeš mít dost času na divadelních prknech." na chvíli se zadívala do prázdna a určitě vzpomínala na staré časy, kdy svými heráckými výkony brali s tátou dech nejednomu divákovi. 

"Mám tě moc ráda, mami." řekla jsem a naposledy ji pevně objala. 

"Já tebe taky, Sam. A jsem na tebe moc pyšná. Už by sis ale měla jít lehnout. Já vím, že je teprve deset, ale potřebuješ se na zítra vyspat do růžova." vtiskla mi polibek na čelo a zamířila ke dveřím. 

"Dobrou noc."popřála mi a následně odešla. 

"Dobrou." zašeptala jsem do ticha pokoje a ještě hodnou chvíli jsem jen tak ležela na posteli a přemýšlela.

Nakonec jsem se rozhodla jít osprchovat a obléct do pyžama. 

Horká voda dopadající na mou kůži mi dopřála potřebné uvolnění a já se na chvíli naprosto odprostila od svých myšlenek. Umyla jsem si vlasy a ještě chvíli na sebe nechala téct proudy vařící vody. 

Najednou jsem se cítila neskutečně unavená. 

Vypla jsem proto sprchu, osušila se a převlékla do pyžama. Ručníkem jsem si ještě vysušila vlasy a následně je zapletla do copu, aby byly zítra vlnité. 

Se ztěžklými víčky jsem se pomalu doplahočila až do postele. 

Vlak jede v deset, to znamená že vyjdeme asi o třičtvrtě, abychom se včas dostaly na nádraží a koupily si jízdenky. Raději jsem si proto nastavila budík na půl devátou. 

Odložila jsem mobil na noční stolek a s úlevným vzdechem se zachumlala do deky. 

Mohlo být něco okolo půl noci a já nemohla uvěřit tomu, že jen před několika málo hodinami jsem zde ležela a naříkala nad zítřejší školou. 

Je neuvěřitelné jak se za tak krátkou chvíli může všechno změnit. 

Místo začátku nového školního roku možná zítra začne má kariéra, kdo ví. 

Na druhou stranu si zase nedávám moc velké naděje. Přeci jen se zatím nejedná o nic velkého. Pozvali mě teprve na něco jako konkurz. Je dost možné, že mě nakonec stejně nebudou chtít. 

Nemůžu se na to tolik těšit, mé zklamání by poté bylo mnohem mnohem větší. Když neuspěju, nic se nestane. Půjdu normálně druhý den do školy a bude mě čekat další nezáživný rok. A po něm si podám přihlášku na mou vysněnou školu. 

Bude těžké to utáhnout finančně, to jsem věděla už nyní. Nemůžu rodiče prosit o další peníze. Mám sice ještě trochu z toho co mi zbylo z letních kurzů, ale to by mi nevystačilo ani na jeden měsíc. Přes léto si budu muset sehnat spoustu brigád. Možná začnu už v průběhu tohoto roku. Škola by nyní nemusela být tak těžká. Poslední ročník je prý jen samé opakování a příprava na konečné zkoušky, které mám před sebou. Je tedy pravda, že ona nabídka od pana Boomera by mi mohla vytrhnout trn z paty i po finanční stránce. 

V tuto chvíli však bylo nejdůležitější se pořádně vyspat, abych zítra nevypadala jako chodící mrtvola. 

Zavřela jsem proto oči a snažila se odprostit od všech zbloudilých teorií a myšlenek. 

Za pár minut už jsem cítila ono známé propadání do říše snů a s úsměvem na rtech jsem sladké nevědomí uvítala.