Zazvonil mi telefom. Pamatuju si na to, jakoby to bylo včera. Volal mi. A kdo? Jediný člověk na světě, který mě má rád a pomáhá mi v tomto hnusném světě.

,,Kim?" otázal se mě.
 ,,No?" řekla jsem.
 ,,Přijď ke mně," ozvalo se z druhé strany.
 ,,To jako teď?"
,,Ano."
 ,,A to jsem pes abych Tě poslouchala? Haf?"
,,Neštěkej a prostě přijď."

Netušila jsem co chce, ale šla jsem.

Vstoupila jsem dovnitř. Byla tma, ale na cestu mi svítily svíčky. Na květy ležely květy růží. Vypadalo to opravdu nádherně. Na konci "cesty" byl on. Cole. ,,Všechno nejlepší," roztáhl ruce. Skočila jsem mu kolem krku a skoro jsem brečela radostí. ,,Cole pro Boha," zasmála jsem se a on mě pevně obejmul. 

Ani jsem si neuvědomila, že mám narozeniny. Patnáctého prosince. Zrovna v měsíc, kdy je všude sníh a chlad, jsem se narodila a nejspíš proto vystihuje můj život. Ale má to i svoje světlé stránky, v prosinci jsou Vánoce, kdy je každý veselý. Cole je v mém životě to samé, jako pro ostatní Vánoce v prosinci. Něco co rozráží ten chlad prosincového rána.

Ahoj, takže hlasy a komenty potěší a nebudu to dále zdržovat :D

TetaAnonymka~