Vyrazili jsme spolu do školy a na včerejšek jsme zapomněli.

On zapomněl...

Sedla jsem si na lavičku. ,,Počkej tu, musim něco vyřídit." Kývla jsem a on odešel někam za roh.

Nebo nezapomněl?

Dala jsem si sluchátka a poslouchala písničky. Nemohla jsem si nevšimnout pohledu ostatních lidí. Těch zhnusených pohledů upírající zrak na mě. Zastavila jsem písničky, ale sluchátka jsem měla pořád u uších, poslouchala jsem. Vnímala jsem každyčký šepot. ,,To je ale děvka že?" ,,Špína." ,,Bože, prej na skluzavce." Slyšela jsem hlasitý smích party holek. ,,Taková nána." ,,Děvka." ,,To je přesný." Aneta dostala výbuch smíchu a pak řekla: ,,Nezaslouží si žít."

Ta věta...jediná věta... Celou dobu jsem myslela jen na tu jedinou větu. ,,Nezaslouží si žít." Třeba měli pravdu...třeba jsem si vážně nezasloužila žít...