„Proč?!"

Zvedl jsem hlavu od talíře a nechápavě sledoval sestru, stejně tak otce. Byla jen o tři roky starší a pořád ještě dítě, neměla se vdávat a rozhodně ne z donucení. Otec semkl rty, věnoval mi chladný pohled a znovu pohlédl k ní.
Bez jediné možnosti debaty nebo práva alespoň na vlastní názor, jí znovu oznámil, že za čtrnáct dní bude ples. Pro ni, malý narozeninový dárek, k jejím osmnáctinám.
Dárek, který spíše a možná, potěší všechny okolo, jen ne ji. Měla si vybrat manžela, někoho, koho uvidí poprvé v životě, ale zbytek života s ním stráví. Příčilo se mi to, nechápal jsem to doteď, ani u té nejstarší sestry.
Proč mám milovat někoho jen z donucení. Jen proto, že se to ode mě očekává. Že lid doufá, stejně jako panovník v čele, že dojde ke spojení rodů a zesílení území.
Děsil jsem se dne, kdy má poslední a nejmladší sestra bude muset podstoupit to stejné.

Až když sestra odešla věnoval mi otec pohled, který se najednou zdál být jiný, milejší.

„Pochopíšto, až budeš král a budeš mít dcery." „Tohle nepochopím nikdy a až jednou budukrál, tohle změním." „Zayne..." „Proč ji do toho nutíš?! Ty sis matku vzal,protože jste to oba chtěli, ne proto, že by tě jí někdo vnutil!" „Byla to jennáhoda a moc dobře víš, co nás to stálo." „Ano, dostal jsi nejchudší část země,kterou jsi ale dokázal vzkřísit... Její rodina s ní přetrhala vazby... Jsidobrý panovník, lid tě miluje. Je ti jedno, že tvoje děti to tak necítí?" „Zayne...!" Vytáhl se na nohy, přešel ke mně a stiskl mi rameno.
„Jsou věci, které stále nechápeš, ale jednou je pochopíš." „Kdy? Až se sám ožením?" Uchechtnu se, vytáhnu se na nohy a s neskrývanou zlostí, hledím do otcovi tváře.

„A co vlastně uděláš se mnou, otče?!" Služebnictvo podél zdí leknutím nadskočilo a snažili se splynout se zdí.
„Vnutíš mi princeznu, podle svého uvážení? Jinak nebudu mít Korunu? Fajn, nechci ji, nech si ji! Ale co když sestry nebudou mít takové štěstí, jako jsi měl s matkou? Budeš si to vyčítat?! To, že Doniya měla přece jen štěstí neznamená, že to tak budou mít i ty dvě!" Syknu, stiskl mi rameno silou, pak se sklonil a opřel se mi čelem o moje.
„Doufám, že budou mít tolik štěstí, co já a tvá matka, synku. A ano Zayne, za tři roky pro tebe přijde doba, kdy ti začneme hledat nevěstu. Král nesmí být sám." Ironicky jsem se rozesmál, odešel jsem s křiknutím o tom, že než být donucen vzít za ženu někoho, koho nebudu milovat, tak se raději vzdám Koruny.

Proběhl jsem hradem a běžel do stájí a pak hnal koně skoro do padnutí. Chtěl jsem být sám, daleko od všech...

Od onoho dne, uběhlo šest let. Táhlo mi pomalu na dvaadvacet let a veškerou otcovu snahu, dostat mě do svazku manželského, jsem zdárně bojkotoval. Odmítal jsem to, nestál jsem o sňatek z donucení. Poznal jsem tolik princezen, kněžek, šlechtičen... Některé byly krásné, o jiné jsem sotva zavadil okem... Nejhorší bylo, že neměly svůj rozum, neměly názor. Byly to jen loutky, navlečené do krásných šatů, ověšené šperky a jediné co uměly, tak královskou etiketu. Ano, bylo to důležité, ale bezduchá loutka, která životem jen proplouvala a byla ochotná se kvůli Koruně vzdát svého „já"... Ne, díky.
Otec nade mnou zlomil, prozatím hůl, a zaměřil se na nejmladší sestru. Blížilo se jí osmnáct mílovými kroky a pomalu se hradem a panstvím šířila šeptanda, že se blíží další ples... A já se jen tiše modlil, aby i ona měla takové štěstí, jako ty dvě starší.
I přes můj skepticismus, vypadaly sestry šťastné a spokojené. A jejich muži... Tolerovali jsme se. Kvůli nim. Pro ně, a i pro poddané, jsem byl větroplach, bez smyslu pro povinnost a pro to, co se ode mě žádá.
Nebyl jsem podle nich hoden, stát se jejich králem a ani jsem po tom netoužil. Tiché zvěsti v hradě o tom, že otec snad bude souhlasit, abych mohl žít tak jak chci já, a i tak mi předá Korunu se ke mně donesly, ale uspokojení nepřinesli.

Chtěl jsem se oženit, jednou, až poznám tu pravou. A budu to chtít já sám.

Každé ráno, když jsem vyšel z komnaty, nasazoval jsem si chladnou, arogantní masku, která mi zajišťovala, že se mi budou všichni stranit, a to mi vyhovovalo.

„Myslíš, že budu mít taky štěstí?" Opíral jsem se o zábradlí a mlčky hleděl do zahrady. Za dva dny, na sobotní večer, byl ohlášen ples. Hosté se už teď sjížděli, po domě se míchalo naše služebnictvo s několika cizími, zakopával jsem o hosty snad na každém rohu.
A nervozita stoupala, děsil jsem se sobotního večera a zas a znovu přemýšlel, jestli by to bylo takové, kdyby matka žila, jestli by to dovolila.
Poslední porod ji stál život. O život sestry musel léčitel bojovat... Ale zachránil ji a teď měla dospět a stát se královnou v cizí zemi.

„Cože?" „Jestli i já budu mít štěstí na ženicha." Postavička se zhroutila do mého objetí. Sevřel jsem ji a tiše zašeptal, že doufám že ano.
Věnuje mi pohled, pak pohlazení a když se zeptá, kdy se já ožením, musím se pousmát.
„Až najdu tu pravou. K tomuhle mě nikdy otec nedonutí." „Chtěla bych být, jako ty. Ale už teď vím jedno, pokud budu mít dceru, ona k tomuhle nikde nucena nebude. To nedovolím." „Ani já ne, u svých dětí. Jestli je budu mít." Oplatí mi stisk, nutí mě slíbit, že v sobotu jí věnuju tanec a opouští mě.

Sobotní večer se přiblížil. Šílenství na chodbách graduje, v kuchyni služebnictvo nestíhá... Kdybych nedal slib, že tam budu, neobjevil bych se ani na chvíli. Těžce jsem zvládl ty dva předchozí plesy a teď, i když je to naposledy... Safaa byla nejmladší, nejmenší, nejdokonalejší. Moje malá sestřička, kterou k tomuhle nutí... Nikdy se s tím nesmířím a nikdy to nepochopím.
To množství princů v sále, všech věkových kategoriích, mi drásá nervy. Cítím jen zlost... Nepomůže tomu ani fakt, že si mě otec odchytl a nenápadně mě informoval, že několik princů má mladší sestry, a i ty byly pozvány. Pokud by mě nějaká zaujala, mám mu ihned říct. Jasně, to určitě.

S nasraností, kterou ani neskrývám, sleduju okolí. Hudba se rozezněla, první odvážlivec míří za sestřičkou s pozváním k tanci. Nechce jít, vidím to na ni, ale přesto ze slušnosti... Jakmile se objevili uprostřed tanečního sálu, měli prostor zhruba dvou minut k tanci ve dvou, než se přidalo několik dalších párů.

Princezny a další dámy jsem přejel rychlým pohledem a znovu začal hodnotit prince. Nelíbil se mi ani jeden na každém jsem našel milion důvodů, proč jeho by si Safaa vzít neměla. Jenže jednoho si bude muset vybrat...
Opřený o sloup, lehce skryt ve stínů jsem i po hodině stále sledoval okolí. Safaa mi sem tam věnovala pohled, kterým mi dávala najevo co si o princi, se kterým tančila myslí.

Zatím nebyl nikdo, kdo by ji zaujal.

„Netančíte, pane?" Odtrhl jsem zrak od prince, který se jako nový adept objevil u sestry. Vyzval ji k tanci, div že si chuděrka už nepovzdychla, ale přikývnutím souhlasila.
„Prosím?" „Zatančíme si?" Princezna se usmívá, ale úsměv je to jediné hezké, co na ní je. Před několika minutami, se objevila za mými zády. Mluvila se svou komornou a jen co otevřela ústa na víc vět, ironicky jsem se usmál. Rozum ji minul zdaleka.
„Ne, děkuji." Bez dalších slov, jsem ji tam nechal stát a zamířil na druhou stranu sálu. Tam se znovu opřel o sloup a dál těkal očima po okolí.

Uteklo jen pár minut, Safaa mi dala očima signál, dokonce se usmála, upřímně. A znovu se zadívala na muže, se kterým tančila. Mohlo mu být tolik, co mně a zjevně byl první, kdo ji zaujal.
Musel jsem se pousmát, ale vlnu nevole úsměv stejně nesmazal.
Jen to pomyšlení, že bych za několik let seděl na otcově místě a sledoval, jak jsem donutil svou holčičku. aby se vdala i když nechce... Zač bych potom stál? Mohl bych jí být nejlepším otcem, ale tohle by mi nemohla nikdy odpustit. Ani bych si odpuštění nezasloužil.

Znovu jsem očima zarejdil po sále. Obličeje jsem pomaličku znal už nazpaměť a pak jsem ztuhnul. Přímo naproti mně vedle sloupu, kde jsem předtím stál, stála dívka. Nedokázal jsem odhadnout, kolik má let. Ale nemohla byt rozhodně starší než já. S výrazem plaché laně se rozhlížela kolem sebe, přitom se snažila splynout se stíny za ní.
Objímala samu sebe, nervózně pohledem skákala z jedné tváře na druhou, a přitom se tvářila zamyšleně i bolestně.
Pak její oči padly na mě. Zvedla nepatrně obočí, koutky rtů se stočily v jemný náznak úsměvu a pak mi věnovala jemné pukrle. Donutila mě se usmát. Upřímně. 
Pokývl jsem hlavou, znovu se usmál a její úsměv se o něco rozšířil. Překvapením s sebou vzápětí trhla, a zpoza stínů za jejími zády se vynořil princ, který předtím tančil se sestrou. Jeho nabídku k tanci odmítla a vklouzla za závěs, vedoucí k balustrádě s výhledem na zahradu.

Našel jsem očima sestru, stále tančila s tím princem, o něčem si při tanci povídali a ona se smála. Dobře, budu zištný. Chci a potřebuju vědět, kdo je ta princezna a sestřička... Tohle pochopí, snad.

Prošel jsem sálem a vyšel ven.

Pousmál jsem se. Stála u zábradlí, na začátku schodiště a pozorovala zahradu. Možná chtěla původně seběhnout schody a ztratit se ve tmě, kdo ví, ale zjevně ustrnula. Nedivil jsem se, zahrada byla magická ve dne, natož v noci. Zahradníci dodržovali leta letoucí to, co milovala matka, co tu chtěla vytvořit, a tím nám dnes a denně dávali její připomínku.

„Popelka utíká z plesu špatným východem." Odhalená ramena se zachvěla, otočila se, pak překvapením zamrkala. „Vy?" „Já?" Přikývne, na rtech ji sedí drzý úsměv. Pukrle a když zvedne hlavu, v očích jí tančí plamínky.
„Ano, vy. Vaše Veličenstvo." „Nejsem „Vaše Veličenstvo"." „A já nejsem Popelka. Ale ano, špatný východ." „Můžu vás vyvést, pokud o to stojíte." „A pokud ne?" „Vzdálím se, jestliže chcete být sama. Nebo Vám nabídnu noční toulky zahradou. Z blízka je ještě hezčí." „Lákavá nabídka." „Je jen na vás, zda ji přijmete." Usmívá se. Pomalu jsem se rozešel k ní a k mému překvapení, ustoupila vzad, na schodiště.
„A je to bezpečné?" „Zahrada? Naprosto." „Ne, být ve vaší blízkosti, Vaše královská výsosti." „Asi Vám nerozumím, Vaše výsosti." Přistoupím na její hru s tituly, ačkoliv se mi to v daný moment příčí.
„Zajímavé." Znovu sestoupí schod, přidržuje se zábradlí a očima zatěká kolem nás. „Bojíte se mě?" Vydechnu překvapením a ustoupím o krok vzad.

„Neříkají se o Vás zrovna pěkné věci, nemyslíte?" „V sále jste se na mě usmívala a teď se mě bojíte?" „Stál jste v šeru, nepoznala jsem Vás. Odpusťte." „Kdybyste mě poznala, neusmála se byste se?" „Pravděpodobně ne. Raději se vrátím..." Vydechne, vystoupí schody zpět a dá si pečlivě záležet na tom, aby mě obešla obloukem.

Překvapeně jsem zamrkal, ale než jsem se vzpamatoval, byla pryč. Div, že jsem se nepřizabil, jak jsem spěchal zpět do sálu, ale nikde nebyla.
S nepochopením i jakýmsi vztekem, jsem se rozhlížel kolem sebe, ale ona nikde.

Když ples skončil, hosté začali odjíždět a těch několik, co zde přespávalo se vytrácelo do svých komnat, našel jsem sestru. Byla ve své komnatě, tančila po prostoru a v první moment si mě ani nevšimla. Opíral jsem o zárubeň dveří a pobaveně ji sledoval.
„Zayne!" „Klepal jsem." Uškrnu se, stejně jako ona. „Kam ses ztratil? Na pár minut... V jedné chvíli jsem tě viděla, v druhé jsi byl pryč. A pak jsi byl pěkně nabručený." Ušklíbám se, nemám chuť se teď svěřovat. Zajímá mě, co ona.
Několik dalších minut poslouchám povídání, o princi Jamesovi. Je jediný z těch všech, se kterým si nějakým způsobem rozuměla. A byl milý. Pobaveně jsem z ní tahal, jestli vyhrál jen intelekt nebo jestli se jí opravdu i líbí. Rudnutí mi bylo jasnou odpovědí. Pak se ona snaží páčit informace ze mě; co se stalo, kam jsem zmizel. Vyhnul jsem se odpovědím, popřál dobrou noc a zmizel.

Co jsem měl říct? Že jsem zahlédl jednu krásku, která mi dala košem dřív, než jsem se stačil vůbec představit. Jen proto, že mám špatnou pověst. Ovšem, za to si mohu sám.
Skřípal jsem zuby vzteky při usínání a probouzení nebylo o nic lepší. Naštvaný sám na sebe i na celý svět.
Až v neděli večer, jsem zamířil za sestrou. O něčem žhavě diskutovala s otcem v poledne, ale já nevnímal. Sebral jsem se hned, jak jsem mohl a zmizel na koni do lesa.

„Bude teda svatba?" „Teď jsi neklepal...!" „Spěchám." „Na informace nebo zase zmizet z hradu?" „Možná obojí...?"
„Příští víkend se princ James přijde vyjádřit... Společně se svým otcem a matkou. Dá se říct, že to bude ještě lehce neformální večeře. Slib mi něco." „A to?" „Že se budeš snažit být příjemný." „Tak to bude lepší, když se nezúčastním, nemyslíš? Jediné, co mě těší je, že sis vybrala sama. I když za takových podmínek." „Otec polevil." „Jak to myslíš?" „Proto je to neformální. Pokud změním názor, bude nový ples..." Pokrčí rameny a povzdechne si. „Ale raději budu souhlasit, pokud si to James nerozmyslí. Další takový večer nesnesu. Bylo to jinak hrozné." Pokývám, naprosto s ní souhlasím ale kdyby se konal nový ples, třeba bych znovu viděl tu princeznu.

„Bratříčku?" Nereaguju, zoufale přemýšlím nad svou prosbou, kterou jí chci říct. „Zayne? Co se děje?" „Co? Ne nic... Jen... Odmítni ho." „Cože?" „Ať je nový ples." „Jsi se někde praštil? Proč?!" Zavrčím, jak jí tohle mám říct?
„No já..." „Co ty?" „Někoho jsem tam potkal." „Co? Počkej, asi ti nerozumím. Nechápu?" „Utekla mi." „Cože? Nemůžeš se vyjádřit, uhm, nějak, lépe?" Další mé zavrčení a pak shrnu, jak jsem zahlédl bezejmennou krásku, která mi utekla. Vyprávění zakončím zoufalým: „A kdyby byl nový ples, třeba bych jí zase viděl..."
Překvapeně na mě hledí, několikrát zamrká a pak se pousměje. „Ale ten ples ti nezaručí, že tam znovu bude. Proč se na ni nezeptáš tatínka? Možná by věděl, kdo to byl. Když bys ji popsal... Mluvil se všemi princeznami, všechny mu byly představeny." „Jasně, řeknu že bych ji chtěl znovu vidět a jemu svitne naděje, že se ožením." „A to ty nechceš? S ní?" „Chci ji poznat... Ne si ji hned vzít."

Nicméně, její komnaty opouštím s nepořízenou. Omlouvá se mi, je jí to líto ale nemůže riskovat. James je zjevně vhodný adept na manžela a ona nechce promeškat šanci. Jak se dozvěděla od své komorné, James odmítl už několik nabídek k sňatku a riskovat, že by si vzal jinou, když ona by jinak měla zájem... Chápu to, ale i tak mě to štve.

Týden kvapem utekl, marně jsem přemýšlel, jak bez pomoci otce zjistit, kdo byla ta dívka a najednou jsem seděl u večeře a věnoval Jamesovi i jeho rodině úsměv, za který jsem se opravdu stydět nemusel.
Sestřička se široce usmívala, oči jí plály... Nemůžu jí to zkazit a jak jsem v průběhu večera zjistil, James opravdu nebyl tak špatný.
K mému překvapení myslel si to stejné, co já o svatbách z donucení. Odmítl už několik potencionálních nevěst a setkání se Safou ho příjemně překvapilo. Stejně jako já, nezáleželo mu jen na vzhledu a na tom, jak princezna ovládá královskou etiketu, chtěl víc. A to mu Safaa zjevně nabízela.

Pak, v průběhu večera jsem nevěděl, jestli se na sestru rozzlobit nebo jí být vděčný. Ztratil jsem se do zahrady. Zíral jsem do jezírka a utápěl se v myšlenkách nad tou neznámou kráskou. James se objevil nečekán a nezván a s jakousi opatrností vyklopil, že ho posílá Safaa. Jestli třeba on nemá tušení, kdo byla ta dívka.
Popis věděl, viděl na ji na plese, ale neměl tušení kdo to je. Věděl jen, že to není princezna a patřila k někomu z pozvaných lordů.
Moje snaha, aby ho sestra odmítla a byl další ples, ho upřímně pobavila, ale pak přišel sám s nápadem; ples, tentokrát na počest jejich zasnoubení.
Když jsme se v zahradě loučili, neodpustil si jemné rýpnutí, že třeba se tento rok dočká královský dvůr dočká dvou svateb a nejenom jedné.
Jen jsem se pobaveně ušklíbl, nehodlal jsem se hned ženit, ale přece jen, tam kdesi ve tmě červíček hlodal; s ní bych se oženil hned.

Hned další den ráno, otec nadšeně oznamuje že včerejší večeře dopadla na výbornou a je šťastný, že Safaa souhlasila a přijala nabídku k sňatku. Stejně tak nadšeně, do mě vrká, že bude další ples. Na jejich počest z důvodu zásnub. Snažím se tvářit překvapeně a neutrálně, je mi to úplně jedno.
Vítr z plachet mi vezme jeho prohlášení, že tentokrát zde bude více princezen než princů, a nebylo by od věci, abych se po nějaké sám poohlédl. Dávno mi minulo osmnáct a Koruně se nelíbí že jsem stále svobodný.

Jemná hádka, která opět vyústí mým útěkem z hradu a až večer, za tmy, se plížím zpátky jako největší zlosyn. Ale přece mu teď nepřiznám, že se klidně ožením, ale jen s tou jednou.
Prvně ji chci poznat a chci, aby ona poznala mě. Stále mi leželo v žaludku to její, že o mně neříkají pěkné věci...Věděl jsem to, ale slyšet to od někoho jako je ona... To jednoho zabolí. Stejně tak fakt, že kdyby mě v šeru poznala, nevěnovala by mi ani jeden jediný úsměv.

Další týden za mnou, ples je oznámen na příští sobotu a já si pomalu zvykám, že na hradě zůstanu ze sourozenců už sám.
Nic jiného jsem ani čekat nemohl, ale přesto... Trávím čas se sestrou, blbneme spolu jako malé děti a oba si slibujeme, že budeme pořád v kontaktu. Ne tak jako ty dvě starší, co sice pošlou dopis, jak se jim daří a občas dorazí na návštěvu... Ale mají svoje životy, svoje starosti, svoje zájmy. Jsou dobrými panovnicemi, ale na naši rodinu jim nezbývá čas.

Jakmile se přiblíží páteční večer, sestřino něžné rýpání hraničí až se šikanou. Ryje do mě neustále jakmile jsme jen spolu. Co ta neznámá, jestli dorazí a jestli mi opět uteče. Krčím rameny, přitom jsem rozhodnut, že teď už ji utéct nenechám. Jestli se objeví, najdu možnost jak s ní být sám, a ukážu jí že nejsem takový jak se povídá.
Jsem jen svůj a to přece není špatně.

Sobotní večer... O poznání nadšeněji vcházím do jídelního sálu. Po prohlášení sestry a Jamese, že svatba se bude konat ode dneška za měsíc nás čeká večeře a až poté přesun za ostatními hosty do tanečního a společenského sálu.
Mlčky se posadím ke stolu, vyměním si s Jamesem pohled a on mi věnuje pobavený škleb, přitom hlavou trhne kamsi do boku.
Nechápu, ale když to udělá i sestra, otočím se směrem kam naznačují.

Srdce mi zabouchalo a překvapeně jsem zamrkal na konec stolu. Byla to ona. Byla nesvá, od pohledu vyděšená. Seděla mezi dvěma muži a netušil jsem, kdo z nich je její otec. Mluvili na ni na střídačku oba... A ona se na oba usmívala a snažila se předstírat, jak je vše v pořádku. Vysloužím si od sestry mrknutí a jakmile je po večeři, kráska mi zmizela z dohledu. Div že nevrčím nahlas. Jen proto, že mě otec bere kolem ramen a odvádí k sálům, donutím se do pohybu.
Společenský sál je relativně prázdný. Pár diskutujících lordů v křeslech u stolečků, několik šlechtičen co se na mě prsí, nebo dávají herdu do zad svým dcerám... Pohrdlivě si odfrknu a vcházím za sestrou, co na mě mává, do tanečního sálu.
Mám s ní možnost být sotva minutu, než ji James vyzve k tanci.

„Je tady." „Viděla jsi ji?" „Ano! Akorát prošla do zahrady. Jdeš za ní?" „Budeš mě krýt?" „To nebude tak těžké, bratříčku. Otec si sice maluje, jak se tu dnes s někým seznámíš, ale nikdo nevěří, že si tu s někým alespoň jednou zatančíš. Tak jdi." „Užij si večer." Šeptnu jí do vlasů při objetí.
„To bych měla přát spíš já tobě. Nepokaz si to, vypadala vyděšeně ale strašně mile."

Nepatrně se rozhlížím, nestojím o svědky, aby někdo věděl kam jsem zmizel a jakmile za mnou závěs zašustí, oddechnu si. A mám pocit déjà vu. Opět stojí u schodů a sleduje zahradu.

„Hádám, že tentokrát Popelka neutíká ale přišla se podívat na zahradu." Musím se pousmát, trhla s sebou a s rozpaky se otočila. „Vaše královská výsosti." Sklopí hlavu, pukrle a když se narovná, stále hledí do země.
„Hrdinství se vytratilo?" Uškrnu se a pomalu k ní vykročím. „Utekla jste mi." „Neutekla... Jen jsem... Odešla?" „Jiný výraz pro útěk. Dlužíte mi odpověď, má paní." „Odpověď? Na co?" „Na to, co se o mně říká. Že máte důvod se mě bát. Proč byste jinak utekla? Oh, pardon, odešla." Vidím, jak jí koutky slabě zacukaly. Odvážila se zvednout hlavu a pousmála se.
„Poznala jste mě, a přesto se usmíváte. Matete mě." „Omlouvám se, to nechci." „Tak mi řekněte, proč jste utekla, čeho se bojíte? Ze mě strach mít nemusíte." „Není vhodné s Vámi mluvit, Vaše královská výsosti." „A důvod?"
Pocit déjà vu zesílil. Sešla schod a plaše se rozhlédla. „Protože jste následovník trůnu." „To není pádný důvod." „Ani bych neřekla. Omluvte mne, půjdu."

Tichý, překvapený výkřik zazní zahradou. Zachytil jsem ji za loket a bez rozpaků ji sevřel v náručí.

„Řekněte mi, co se o mně povídá? Proč se bojíte? Odkud jste a kdo jste, má paní?" Ztuhla, pootevřené rty lákají k polibku a nic neříká. Dívá se mi do očí, cítím, jak se chvěje, pak mi ale přiložila jednu ruku na hruď, druhou mi přejela po tváři.

„Chladný, arogantní, nevyzpytatelný, zlostný, rozzlobený na celý svět. Princ, který se odmítá podřídit vůli krále a má svou hlavu." „A působím tak i na vás? To je důvod, proč se mě bojíte?" „Nepůsobíte." Špitne, uhne očima, ale dlaně z mé hrudi neoddělá.
„Nemusíte se mě bát. Neublížím Vám, má paní." „Nejsem paní, Vaše královská výsosti." „A já nejsem královská výsost, hm?" Plachý úsměv, vzal jsem ji za bradu a donutil ji, aby se na mě podívala. „A kdo tedy jste?" „Zayn, prostě jenom Zayn. A vaše jméno?"
„Elizabeth." Usmál jsem se, přikývl a zahleděl se k závěsům, co se lehce v průvanu pohybovaly.
„Opravdu chcete jít nebo vás smím provést? Možná mám svou hlavu, ale teď rozhodně arogantní, zlostný a ani nevyzpytatelný nebudu."
„A je to vhodné?" „Je mi jedno co si o tom, kdo bude myslet. Já o to stojím a doufám, že vy také. Neušlo mi, jak jste se plaše rozhlížela, dnes i předtím. Očividně tu být nechcete, stejně jako já. Dal jsem jen slib sestře, že tu dnes budu. Je to její večer... Ale určitě mi kvůli Vám odpustí."

Její ruce mi sklouzly z těla, dál jsem ji však držel a pitomě se usmíval.

„Půjdeme?" Pozvedla obočí a věnovala mi stejně zářivý, něžný úsměv jako na prvním plese v sále. Nabídl jsem jí rámě, zachytila se a jakmile jsme došlápli na prašnou cestu, která se klikatila zahradou znovu na mě pohlédla.

„Neušlo mi, jak jste na narozeninovém plese pozoroval všechny ty prince. Vážně nesouhlasíte se sňatky, hm, z rozumu?" „Jsem silně proti nim. Nevidím důvod, proč by se dva lidé měli nutit do společného života, jen kvůli povinnostem." „Takže v brzké době nebude ples, na vaši počest? Z toho před několika lety, jste se vyvlékl." „Kolik že vám je let? Máte přehled." „Dosti nezdvořilé, ptát se ženy na věk." „Ženy možná, ale ne dívky." Zardí se, věnuje mi kradmý pohled a sklopí oči k nohám.
„O plesu bych možná uvažoval, kdybyste mi slíbila, že dorazíte a nedovolíte jiné princezně se mnou tančit." Rozesmála se na plno, přišlo mi to jako zvonění křišťálu. Uculoval jsem se a když se ke mně přitiskla, vymanil jsem ruku. které se držela a bez myšlenek o nevhodnosti, jsem ji objal kolem boků. Nehodilo se to, ale kdo to vidí.

„Říká se, že vaše hradní zahrada je ta nejkrásnější, zjevně to bude pravda." Vymanila se mi, ušli jsme pár kroků a ona se sklonila k záhonů bílých růží. S opatrností se dotýkala květů a přičichla si.
„Vaše zahradníky bych ocenila i u nás. Máme velké pozemky, ale kytek velmi málo. Většinou to jsou jen rozlehlé, zelené obdélníky trávy. Je pravda, že základ vaší zahrady vytvořila Vaše maminka?" „Matka milovala zahradničení, a zahradníci, i ti nový se naučili od starších, jak o zahradu pečovat a v jakém stylu ji vést. Když jsem tady, je to jako kdyby byla pořád se mnou. Ze všech koutů ji vidím." Usměju se, zaženu mrkáním slzy, co se mi derou do očí a ona se ze slušnosti otočí zpět k růžím.

„Odkud jste, Elizabeth? Nikdy jsem vás neviděl..." „Odtud." Usměje se a trhne rameny. „Z našeho království?" „Ano, z vašeho." „Jste skoupá na slova, když se ptám já. Přitom sama máte otázek víc, než kdy mi kdy nějaká princezna položila." „Možná je to tím, že nejsem princezna?" „Chcete mi lhát?" Zasmála se, sklonil jsem se, utrhl růži a podal jí ji. Vydechla šokem, usmála se a pokrčila rameny.
„Nejsem princezna... Jsem baronesa." „Který lord je váš otec? Viděl jsem Vás u večeře s dvěma muži, ale... Nevím." „Lord Mortensen." Pousměje se a já si okamžitě vidím lorda Mortense před sebou. Je to muž se srdcem na dlani, vřelý, ochotný, a jeho panství si drží po našich pozemcích první místo co se majetků týče. Je mužem cti, otec o něm často mluví, považuje ho za přítele. A je i častým návštěvníkem hradu.

„Nevěděl jsem, že má dceru...?" Tajemně se usměje, rozhlédne se kolem nás a pak přistoupí. „Možná nechtěl, aby to někdo věděl. Co když jste teď v nebezpečí, protože to víte?" „Nebojím se. A... Znáte mluvu dětí, mimo hradby a panství?" Nechápavě přikývne. „Co se bavit takto? Tyhle formality mě ubíjí." „Fajn." Vydechne rozverně, potlačím smích, znovu ji chytím kolem pasu a vykročíme.

Vedu ji do zadní části zahrady; obrostlý čtvercový plácek, se záhony květin a jediným stromem, kde jsem jako dítě strávil nejvíc času. I teď tam často chodím, tam jsou vzpomínky na matku nejsilnější. Bylo to její místo... Nechala tam pro nás zavěsit houpačku; seděla tam s námi, houpala nás a povídala pohádky...
Bylo to naše místo, kam nesměl nikdo kromě nás a zahradníků. Nikdo nás tam nikdy nerušil, ani nehledal, když jsme tam jako děti utíkali. Služebnictvo to tušilo, a možná i otec, ale i když nás sháněl, tak tam pro nás nikdo nepřišel. A já teď doufal, že to bude stejné. Pokud mě nebo ji hledají, tady nikdo hledat snad nebude. 

Mám plno otázek, ale šetřím si je tam. Cesta probíhá mlčky a já se prostě a jednoduše jen dívám. Sleduje cestu a okolí kolem nás, div, že si nevykroutí krk.
Růži si přitom tiskne k hrudníku, ani ji nevadí že se píchla o trn, a ve slabém svitu měsíce, hvězd a planoucích pochodní kolem, můžu vidět tenký proužek krve na prstě.

„Kde to jsme?" „Opět se bojíš?" Usměje se, zavrtí hlavou a se smíchem zamíří k houpačce. „Taky jsem ji měla, jako malá. Smím?" Položila růži na kamennou lavičku u vstupu a po mém kývnutí se posadila na houpačku. Obešel jsem ji, zachytil provaz a jemně ji zhoupl. Zasmála se, stočila ke mně hlavu a věnovala mi něžný úsměv.

„Kdo ti o mně povídal?" „Celá země?" „Asi nemá cenu se bránit." „Měl bys. Nejsi takový, jak se povídá." „Myslíš?" „Myslím, že nosíš masku." „Znáš ten pocit?" „Měla bych?" „Přijde mi, že mi něco tajíš. Přišla jsi znovu na ples, a přitom jsi tu být nechtěla. Bála ses mě, a přitom jsem tě mohl sevřít v náručí. Utekla jsi se mnou do noci, a přitom je to nevhodné."
„Král pozval otce, z přátelských vztahů. Chtěla jsem jít... Chtěla jsem vidět prince. Znovu." Usmál jsem se a mlčky čekal, co poví dál.
„A já... Cítím to stejně, jako ty. Sňatek z rozumu by neměl být. Byla jsem malá, když se vdávala tvá první sestra, druhého plesu jsem se nemohla zúčastnit, byla jsem s matkou mimo zemi. A teď... Poprosila jsem tatínka, aby mě vzal s sebou. I dnes... Chtěla jsem vědět, jak to vypadá. Jak to probíhá. Abych věděla, co mě čeká..." Šeptne, sklouzne z houpačky a mrkáním zažene slzy.

Statečně se usměje a zakloní hlavu. Dívá se na oblohu a pak se tiše uchechtne.
„Za měsíc mám osmnáct... Rodiče... Oni se vzali z lásky, ale vybojovali si ji. A po otci se teď chce, aby se zachoval správně a donutil mě, vybrat si manžela. Král, on... Je to skvělý muž, ale je to jeho příkaz. Jsem z dětí nejmladší, mám dva starší bratry, těm to tolik nevadilo. Ale já... Já to nechci. A teď, když jsem viděla princeznu, jak byla na roztrhání... A i teď, ačkoliv se usmívá a zjevně si vybrala správně... Není to správné." Sklopí hlavu, hledí si pod nohy a několikrát se prudčeji nadechne.

Vše se ve mně svírá, otočila se a zamířila k lavici. Posadila se a zoufale se usmála.

„V tomhle ti šíleně rozumím. Chtěla bych si umět říct, co chci. Tak jako ty." „Hádky... Nic jiného v tom není. Služebnictvo a celkově poddaní si myslí, že nedodržuju protokol, jenže oni všichni si můžou vzít toho, koho chtějí. Ale já chci lásku ne povinnost. A řeči o tom, že láska pak časem přijde... Ubohost." Zamířil jsem k ní, posadil se a podal jí zpět růži. Usmála se, vzala si ji a zachvěla se.
„Co to děláš?" Překvapeně hleděla, jak si stahuju košili a dávám jí ji přes ramena. „Je chladno." „Zlostný a arogantní..." Usměje se, zabalí se do mé košile a znovu na mě kradmo pohlédne.

„Už jsi ji našel?" „Koho?" „Tu co si jednou vezmeš. Ačkoliv to byl ples pro tvou sestru, princezen bylo víc než dost. Stejně tak dnes. Uvnitř jich je moře." „Žádná princezna mě nezaujala. Ale poznal jsem jednu dívku, dceru lorda..." Tváře ji znachoví, zavrtí hlavou a pak, dlouho do noci si povídáme.
O našem dětství, o náročnosti protokolu a jaké je to přímo u dvora. Jaké to je být korunním princem, a i to tom proč maska co si nasazuju, tak moc mění smýšlení lidí o mně.

Dávno minula půlnoc a jen křik jejího jména ze zahrady nás vrátí do reality. Šokovaně na mě pohlédla a zachvěla se.

„Neboj se." „To se říká mnohem snadněji. Otec mě zabije...!" „Proč? Nic se nestalo." „Ale jsi princ, následovník trůnu, se kterým jsem se ztratila. Nesmí nás vidět spolu... Můžu odtud nějak...? Křiknu na ně odjinud." „Beth," Zachytil jsem ji za rameno, když ani nečekala na odpověď a chtěla mi utéct.
„Je to má vina, zodpovím si to já." „Ne, není! Prosím, kudy mám jít? Nejde o mě, ale o tebe. Ty bys toto dělat neměl. Nemůžeš se ztrácet se slečnami." „Můžu dělat co chci." „Ne, nemůžeš. Když ne kvůli sobě, tak kvůli mně, prosím. Král a můj otec jsou přátelé, tohle je špatně." Zavrčím a skloním se.
„Nechci tě nechat jít." „Nemůžeš nic udělat." „Vem si mě." Vydechnu bez přemýšlení, šokovaně zamrkala a pak se usmála.
„Nechceš se ženit z rozumu, tak to nedělej z pomatení." Chci něco namítnout, zavrtí hlavou a na pár sekund mi zaboří obličej do holé hrudi.

„Když vyjdeš, dej se doleva, půjdeš rovně a jak byly ty růže... Ale počkej!" „Zayne...!" „Ne, prosím! Já... Chci tě znovu vidět." „To nejde." „Chci tě znovu vidět, Beth. Prosím. To, co jsem řekl, myslím vážně. Není to pomatení. Proč když se lidé musí vzít bez lásky a citu, se já nemůžu zamilovat a chtít někoho, koho pořádně neznám?" „Je to jen pomatení." „Ne, není, Beth. Stačilo mi jen pár hodin...Chci tě znovu vidět, něco vymyslím, jen... Stála bys o to?" Do dlaně mi vsunula mou košili a pak se přitiskla.

„Nejde to, můj králi." Šeptne, vtiskla mi polibek na hruď, jinam nedosáhla a pak mi utekla. Ze tmy jsem uslyšel její křiknutí a pak hlasitý šum kolem. Viděl jsem běžící stíny a pak úlevné výkřiky o tom, že lordovu dceru našli. Počkal jsem několik minut a pak se vrátil do hradu podzemní chodbičkou. Jakmile jsem za sebou zavřel dveře komnaty a začal se svlékat, do komnaty proklouzla Safaa. V zrcadle jsem viděl její pobavený pohled, který se mísil se smutkem.

„Je to Elizabeth Mortensen. Dcera lorda, přítele našeho otce." Pronese, povzdychne si a posadí se mi do postele. Pobavenost odezněla. Ve tváři ji sedí výraz naprosté bezradnosti.
„Ano, já vím." Odpovím do odrazu v zrcadle.
„Hledali ji. Že se ztratila si všiml její otec asi před hodinou... Ztratila se prý v zahradě." „Víš, že byla se mnou. Proč chodit okolo horké kaše. Byla v bezpečí." „Ano, já to vím. Ale tady byla panika..." „Míříš tím někam?" „James jí pomáhal hledat. A zaslechl..." „Zaslechl co? Někdo nás viděl? Mám očekávat, že se za chvíli objeví brunátný otec s řečmi o tom, jak se můžu ztratit s dívkou do tmy?" „Lord Mortensen panikařil. Děsil se, kde je, co se jí mohlo stát. Má se vdávat, Zayne." Ztuhl jsem, upustil košili a nechápavě se k ní otočil.

„Neřekla ti to?" „Povídali jsme si ale tohle... Mluvila o tom, proč byla na tvém plese, že ji to čeká, ne že se má vdávat." „V tom ti nelhala. Jamesovi se povedlo vyzvědět informace. Podle všeho, za tři týdny má být ples v jejich sídle. Jsme zvaní ale samozřejmě, budou pozváni šlechticové... Ale je to jen na oko. Ženicha ji vybral náš otec." „Cože?" Zaskřehotám šokovaně.
Přikývla a smutně se pousmála.

„Je to výhodné, pro naše království. A tím, že je Lord blízkým přítelem otce, tak souhlasil. Vidí v tom, stejně jako otec, příležitost. A ona je z dobré rodiny, velké věno... Pro království to bude výhra." „A pro ni?" „Na to se nikdo neptá. Má to jen vypadat tak, aby si myslela že si vybrala sama." Rozesmál jsem se.
„Ale ona si ho nevybere. Koho si má vzít? To James taky zjistil?" „Vikomt Jasper." Ironicky jsem se uchechtl. Znal jsem ho, ucházel se o ruku Wall. Táhlo mu na třicet a jediné, co na něm bylo dobré, bylo jeho postavení. Jinak byl jak za groš kudla, rozumu moc nepobral a choval se jako buran.
„Proč myslíš, že si ho nevybere? Co se v zahradě stalo, bratříčku?" „Nic se nestalo, jen jsme byli spolu." „Jen... Je pořád nevinná?" Zazíral jsem na ni s pokleslou čelistí.
„Tak počkej sestřičko, co se změnilo během těch pár hodin? Ty i tvůj budoucí manžel jste se mi snažili pomoct, abych se s ní znovu setkal. Díky tobě jsem za ní zmizel a teď tě zajímá toto?" „Uklidni se." Vytáhne se na nohy, chytá mě za dlaně a smutně se usmívá.

„Je mi jasné, co se stalo. Naše princátko se zamilovalo... Přeju ti to, bratříčku, ale... Nepůjde to. Chci jen vědět, že ona kvůli tomu neskončí pomalu na hranici... Jako zneuctěná synem krále. I tobě by to ublížilo... Všichni víme, že tys svou nevinnost dávno ztratil -" „Moje nevinnost nemusí nikoho zajímat, nemusím se nikomu zpovídat a rozhodně to neudělám. Ale uklidním tě, je pořád nevinná. Jí bych tohle udělat nemohl, ani kdybych chtěl sebevíc." „Líbí se mi že komentuješ toto, ale o zamilovanosti mlčíš, mám pravdu, viď?" „To je očividné, nemyslíš?" Ušklíbnu se a pohlédnu ke dveřím. Přikývne, chápe že má odejít, ale u dveří se ještě otočí.
„Nevybere si ho, protože ty to nedovolíš, že?" „Vdá se, pokud to bude chtít, z lásky. Ke mně. Ne k němu. Vezme si mě."

Rozhodnost z mého hlasu mě až samotného vyděsí. Nemám tušení, jak to udělám. Už jsem se tolikrát postavil proti slovu krále, že tohle mě přece nemůže vyděsit, ale teď je je to jiné.
Přislíbil život někoho kdo mu nepatří, někomu kdo může navýšit pokladnici a zajistit pomoc při válce... Ale... Vysoká cena, kterou ona nezaplatí.

I přes vztek, co mnou proplouval, jsem uléhal jsem s pocitem, že tahle noc byla dokonalá. Ona byla dokonalá. Pomotala mi hlavu.
Vše co řekla, udělala, jak se chovala, jak se mnou mluvila. Byla chytrá, rozhovor s ní nebyl fádní a hloupý. Měla svůj názor, dokázala vtipkovat, smála se mým vtipům. Diskutovala, když se mnou v něčem nesouhlasila. Nebála se projevit...
A to, jak byla krásná... Pokaždé, když jsem teď zavřel oči, viděl jsem ji. Temně zelené oči, hluboké, bezedné... Plné jiskřiček. Drobný nosík a dokonalá ústa. Blonďaté vlasy, smotané v elegantní drdol a světle šedé šaty, s dlouhou vlečkou a odhalenými rameny. Slušelo jí to, snažila se nebýt nápadná, ale přesto... A byla šíleně drobná, snad ještě víc jak moje sestry a já věděl, že ji chci chránit.

Že ji chci, že bude má.

Ať mě to stojí všechno.

Na druhý den, jsem brzy ráno zamířil do stájí. Sotva se začalo rozednívat... Kde je Mortensenovo panství jsem věděl velmi dobře a stejně tak jsem věděl, že se k němu dá dostat i od lesa. Nikdo mě nemusí vidět.
Sebral jsem pacholkovo oblečení, co se třepotalo ve větru na šňůře, a aniž by to někdo postřehl, zmizel jsem v lese.
Co udělám jsem pořádně netušil, chtěl jsem ji jen vidět. Říct jí, co se má stát a že to nedovolím. Nad ničím dalším jsem nezvládl přemýšlet. Nezajímaly mě následky, bylo mi jedno, že tímto vrážím otci kudlu do zad. Na ničem nezáleželo.

Nechal jsem koně před mýtinou, co vedla k panství. Ranní opar se pomalu rozplýval a jakmile jsem přeskočil plot, oddělující panství od mýtiny, protáhl jsem se do domu. Dveře vedly do chodbičky, která se větvila. Hned po pár metrech jsem potkal jakéhosi čeledína. Sjel mě pohledem, houkl dobré ráno a do rukou mi vrazil několik polínek s pokynem, ať to odnesu do kuchyně.
Přikývl jsem a vrátil se několik kroků zpět. Kuchyni jsem míjel hned na začátku. Jakmile jsem složil dříví ke kamnům, podala mi boubelatá, usměvavá kuchařka hrníček s černou kávou.

„Kdopak jsi chlapče? Jsi tu nový? Neviděla jsem tě ještě." „Dobré ráno. Děkuji. No, ano..." Pokrčím rameny, sleduje mě bedlivým pohledem a mimoděk si přitáhnu límeček haleny výš ke krku.
Jako kdyby do mě zabodla tisíc jehliček. Zkoumala mě, pak pokývala a dolila mi do hrnečku ještě trochu kávy.
„Pojď se nasnídat. Práce ještě chvíli počká." Ukáže mi směrem do dveří, odkud slyším šum.
Je to jídelna služebnictva, nechce se mi tam, ale ona mě do dveří něžně natlačí. Posadím se na kraj stolu a zahledím se na talíř, který přede mnou přistál. Musím se pousmát, snídani králů se to nepodobá ani zdaleka.
Ovesná kaše a polovina jablka. Bez řečí se do jídla pustím, nepotřebuju, aby se někdo začal vyptávat, kdo jsem. Najím se a zmizím.

„Beth, dobré ráno. Zase? Koleduješ si o průšvih." Nějaký chlapík na konci stolu se dívá do dalších dveří. Usmívá se, stejně jako ostatní služebnictvo. Ženy se začínají klanět, muži sundávají klobouky a pokyvují.
„Dobré ráno všem. Nemohla jsem spát a kam jinam jít? Máte tu místo?" „Pro tebe vždycky, děvenko. Jídlo pro vás ještě nemám, ale nedáš si kaši?" Kuchařka se objevila s vařečkou v ruce, vypadá jako malý generál a konečně mi do zorného pole vstoupila osoba, která stála mezi dveřmi.
Už po hlase jsem věděl, kdo to je, ale i tak jsem měl co dělat, aby mi srdce nevyskočilo z hrudi.

Ta tam, byla princezna z plesů. Obyčejné šaty, blůzka na rychlo vázaná a vlasy spletené do copu, až teď mi došlo, jak je má dlouhé.

Usmívá se, sedá si vedle chlapíka, co po pár minutách zjišťuju že je hlavním správcem panství, a pouští se s ním do debaty o čerstvě narozeném hříběti.
Jídelnu co chvíli vyplní její smích, a když služebnictvo postupně opouští prostor, vyslouží poklonu a rozverné pozdravy, které mají k slušné etice dost daleko. Ale ona s nimi mluví stejně.
Zbývá mi posledních pár lžic, když se na mě správce otočí.

„Synku, a kdo seš ty? Jak se jmenuješ a odkud seš? Kde ses tu vlastně vzal? Jsi nový čeledín?" Stejně jako jeho oči, zapíchnou se do mě i ty její. Prozření přichází vzápětí. Vytřeštila oči, lapla po dechu a pak zachytila správce za rameno. Něco mu šeptem říká, vstřícnost a vlídnost kterou na mě pohlížel je pryč.
Chlapík má v očích strach, o překot se zvedá od stolu a hluboce se klaní, přitom koktá. Nepoznal mě, netušil, kdo jsem... Stejně tak zbrkle koktá, co dělám v jídelně služebnictva jejich pána. Přitom rudne, vzápětí bledne. Zjevně mu došlo, jak se mnou mluvil. Ale to je mi jedno, ocenil jsem to. Tahle bezprostřednost byla skvělá.
A snaha o mou nenápadnost ztroskotala. Nemá cenu předstírat, že nejsem ten, kdo si myslí že jsem.

„Potichu, prosím! Nejsem tu teď jako syn krále ale jako přítel vaší slečny." Správce dál koktá, utne ho Beth. Chytá mu tvář do dlaně, něco mu povídá, on pak přikyvuje a mizí. Zavře na petlici dveře, kterými odešlo služebnictvo a sám odejde dveřmi do kuchyně. I ty zavře a my osamotníme.

„Zayne..." „Odpusť mi to." Vytáhl jsem se na nohy a zamířil k ní. Ustoupí, narazí do zdi a vzápětí je uvězněná. Zapřu se jednou rukou o zeď, druhou ji přiložím na tvář. Semkne víčka, pak se pousměje.

„Tohle je to tvé, že to nějak vymyslíš? Nevyšlo ti to. Co sis myslel že uděláš? Že se tu nenápadně ztratíš jako čeledín a pak mě najdeš? Tolik služebnictva nemáme, aby někomu nepřišlo divné, že je tu někdo nový. Musíš odtud. Správce tě neprozradí. Zařídí ti i teď nenápadný odchod. Jak ses sem dostal?" „Musím s tebou mluvit." „Zayne..." „Prosím! Musím s tebou mluvit, je to důležité." „Ale ne tady." „A kde? Kdy?" Dveře tiše klaply, správce vstoupil a omluvně se pousmál.
„Můj pane, musíte jít. Není to vhodné a já nemůžu držet služebnictvo mimo tyto místnosti dlouho." „Beth...!" „Jak ses sem dostal?" „Přes mýtinu, přeskočil jsem plot a vešel do prvních dveří co byly otevřené..."
Otočí se ke správci, pokývne, vymaní se mi. Něco mu šeptá a pak se ke mně otočí. „Běž s ním, ano? Za mýtinou, po pravici... Teče tam potok, jdi podél něj. Přijdu tam, ale teď odejdi. Není to bezpečné."

Aniž by mě viděl někdo další, správce mě vyprovází. Omlouvá se, že mě nepoznal ihned. Šeptá, jak ho mrzí jeho rozmluva ke mně, ale já se jen usmívám, nic se nestalo. Přeběhl jsem mýtinu s vědomím, že nevím, jak dlouho budu muset čekat, ale bylo mi to jedno.
Kůň už zdálky řehtá na uvítanou. Umlčím ho a vedu ho kolem potoka, tak jak Beth řekla. Došel jsem ke studánce, posadil se a čekal. Uplynulo několik minut, za zády mi zapraskalo několik větviček a pak se objevila Beth. Stáhla si z hlavy kapuci a věnovala mi smutný pohled.

„Riskuješ a musel ses zbláznit. Co to děláš?" „Musím s tebou mluvit a chtěl jsem tě vidět... Zlobíš se?" „Neuvědomuješ si rizika." „Rizika? Vztek mého otce nebo tvého?" „Je to tvůj otec ale pořád je to král. A to je to hlavní a můj otec... Stěží mi uvěřil, že jsem se ztratila a místo paniky a volání o pomoc, dál hledala sama cestu ve vaší zahradě. Nevěří mi, že jsem byla sama. Protože i princ se vytratil a ve své komnatě nebyl." „Otec se mnou nemluvil, nevím, že mě někdo hledal a sestra mi to nepověděla. Kdyby to věděla, varuje mě. Ale pochop mě, tohle bylo nutné. Je mi jedno, jak se bude král zlobit, i tvůj otec."
„Jeden večer... Pár hodin a ty riskuješ všechno. Proč?" „Řekl jsem ti to včera-" „Sňatek z rozumu zavrhuješ a sňatek po několika hodinách vítáš? Neznáš mě, princi. Jsi bláhový." „A ty jsi v nebezpečí." Chtěla se otočit, odejít, ale teď se zarazila a přes rameno na mě pohlédla.

„Cože?" „Otec tě nevzal na ples jen proto, že jsi poprosila." „O čem to mluvíš?" „Za měsíc ti je osmnáct, sama jsi to řekla... Ples, co se pro tebe chystá... Je to jen kamufláž." „Nerozumím ti." „Chtějí aby sis vybrala ženicha." „Já to vím, i to jsem ti řekla. Chtěla jsem vědět, jaké to bude... A teď to vím, bude to strašné. Ale nemůžu riskovat, že někdo zjistí že včerejší noc jsem byla s tebou a ani dnes... Nejde to, jsi kdo jsi, stejně jako já." „Je to jen hra." Znovu se rozešla, došel jsem ji a zachytil za rameno a pak, bez zaváhání, ji objal. Lekla se, ale nesnaží se ode mě dostat, spíše naopak. Stiskl jsem ji víc a sklonil se.
„Je to jen hra, Beth. Je to jen jako. I kdyby se ti někdo zalíbil... Ženich je už vybrán." „Cože?! To... To ne! Lžeš!"
Vykroutí se mi, zlost se míchá se statečností, aby zadržela slzičky. Otevírá ústa, chce něco říct, ale neví co.
„Ne, můj otec a tvůj... Je to obchod, Beth. Vikomt Jasper se má stát tvým mužem. Já-já to nedovolím Beth. Nechtěl jsem se oženit, ne z rozumu, bez citů ale stačila mi včerejší noc. Nebylo to pomatení smyslů, řekl jsem to, co jsem cítil a cítím. Vem si mě za muže." Uteče jí několik slz, sklopí hlavu na pár sekund a když ji zvedne má v očích hrdost.

„Jasper..." Šeptne a usměje se. „Buran který se k ženám chovám jako k méněcenným. Muž, kterého jeho služebnictvo nesnáší a odmítlo ho už tolik žen, že je až s podivem, že se pořád snaží o sňatek." Sám se ušklíbnu, vystihla to dokonale.
„Jsi následovník trůnu, nevybral sis ženu doteď a nemůžeš svrhnout nařízení krále. Kvůli mně." „Kvůli tobě můžu, a chci to udělat. Nedovolím ti, si ho vzít. Nechceš být jeho ženou a nařízení krále tě k tomu nedonutí." „Jenže my dva se oficiálně nikdy nesetkali a nemůžeme přijít za mým otcem a pak za tvým že-že se vezmeme my dva. Vždyť... Tohle není pohádka, princi." „Nejsem princ! Nejsem následovník trůnu! Vzdám se nároku na trůn, stačí jen říct. Můžeme utéct ze země. Spolu!" Zamrká, pak se usměje a zavrtí hlavou.
„Podřídím se. Nic jiného mi nezbude. Jen-jen alespoň vím, jaký bude ten večer..." „Nemůžeš se podřídit! Po tom, co jsi mi řekla... Nikdy ho nebudeš milovat! Chceš přece lásku, ne rozum."

Zvedne oči a uslzeně se usměje. Pak mě pohladí po tváři.

„Mýlil ses. Někdo nás přece jen viděl, moje komorná... Řekla mi to v noci, když jsme se vrátili. Ona... Netušila, že je má matka poblíž. Čekala na náš návrat a my si myslely, že jsme samy. Nebyly jsme... Má matka ví, že jsem noc strávila s tebou. Nevěří mi, že-že jsi nedostal to, co jsi vždycky od žen dostal. Naznačila mi, že ženich je vybrán, ale netušila jsem, kdo to je. Já... Musela jsem slíbit, že se už nikdy s tebou nesetkám. Ne dokud nebudu vdaná paní. Já... Řekla jsem komorné, že noc s tebou byla... Krásná." Usměje se. „Že nejsi takový, jak na okolí působíš a matka... Myslí si, že jsem se zamilovala..." „A zamilovala?" Skloním se k ní, něžně ji zvednu bradu a netrpělivě čekám, co odpoví.

„Stačilo jen pár hodin..." Sklopí zrak a stáhne svou dlaň z mé tváře. „Nedovolím vikomtovi, aby si tě vzal, rozumíš?" „A jak to uděláš?" „Nech to na mně." Zašeptám a skloním se ještě níž. Nic mě v daný moment nezajímá, následky mi jsou ukradené.
Vydechla překvapením a pak se ke mně přitiskla. Její rty jsou jako pohlazením sametem, s něžností jaká mě u sebe překvapuje, je ochutnávám, svírám ji přitom v náručí a vím, že ji nechci pustit. Stejně jako jí, i mně stačilo jen pár hodin...

S nevolí ji pouštím, uteklo několik minut, kdy jsme byli v objetí. Kradl jsem její polibky, a přitom mezi nimi šeptal, jak se o vše postarám.
Jsem syn krále, pokud nám otec nedá požehnání, vzdám se koruny a opustíme zemi. Unesu ji, bez ohledu na následky.
Když se vracím domů, jsem smířený se vším.

Tři týdny do plesu, kdy nám alibi poskytoval správce jejich panství. Ona se den co den vytrácela na projížďky na koni a to že já zmizel na několik hodin, nebylo nikomu divné. U mě na to byli všichni navyklí.
Každý den jsme se setkávali u studánky, bloudili po lese ať už mlčky, nebo jsme ústa sotva zavřeli. Naprosté ticho panovalo však jen ve chvíli, kdy jsem zas a znovu zkoušel, jak její rty chutnají.
Blížící se datum plesu ji nervovalo, byla vyděšená a neustále se ptala, co chci udělat. Jen jsem vrtěl hlavou, vše se dozví v ten den.
Den před plesem se dozvídáme, že otec nabídl náš hrad, jako místo pro uskutečnění plesu. Chce tím Lordovi dokázat, jak moc si ho cení jako přítele a dopřát jeho dceři pocit, že je princeznou.

To ráno, když se vzbudím, je mi zle. Postavím se Koruně, postavím se otci a vím, že mi nikdo nepomůže. Sestra stála na mé straně, ale bylo lepší, aby si otec myslel že o ničem neví. Nebude se k ničemu vyjadřovat, bude to tak lepší. A jediný člověk, co chápal co Beth zažívá a jak se cítí, byl správce. On nám teď sice pomáhal, ale na plesu nebude a kdyby lord Mortensen věděl, že ho zradil jeho člověk, tak by ho v lepším případě jen vyhodil.

„Jsi připravený?" Vyšel jsem z komnaty a u schodů se střetl s otcem. Jen přikývnu, nabídnu rámě sestře, která mi věnuje povzbudivý pohled a stiskne mi dlaň.
„Už víš, co uděláš?" „Pravděpodobně... Jen vím, že jeho si nevezme." „Vytrácel ses za ní, viď? Každý den..." Přikývnu. Otec je daleko za námi, nic neslyší ale přesto se o tom teď bavit nechci.

Jakmile se dostaneme do tanečního sálu, s odporem hledím na vikomta. Ví moc dobře, že jí má slíbenou, jde to vidět už jen z toho pohledu. Ale stejně tak mi vadí pohledy ostatních šlechticů. Každý z nich doufá, že ona bude jeho.
Otec dovolil Beth zaujmout mé místo na jednom ze tří trůnů. To druhé obsadil lord. Vřele se usmívá na osazenstvo, stejně jako můj otec, který se ujal úvodní řeči.
Jakmile domluví, půjde si pro tanec první šlechtic. Musím se pousmát, je tu i několik princů, co se ucházelo o ruku mých sester, je to stejně úsměvné jako nechutné. Alespoň pro mě. Vědomí pro danou dívku, že už to zkoušel jinde a ona je jen náhradní možnost... Odfrkl jsem si a setkal se s očima Jamese. Je trůnům nejblíž, věnuje mi pohled, kývnutí a při pohledu na Beth se pousměje. Pak se znovu zahledí na mě a mrkne, povzbudivě.

Otec domluvil, několik šlechticů vykročilo, vikomt se div nepřerazil, ale přesto jsem rychlejší. Když jsem stanul před Beth, otec vytřeštil oči a davem to zašumělo. Stejně překvapený je i lord. Věnuje otci vyděšený pohled, ten se křečovitě usměje a pak omluvně pohlédne na vikomta.
Poklonil jsem se, natáhl ruku, kterou Beth ihned přijala. Sevřel jsem ji v náručí, věnuje mi pohled a její rty něco zašeptají.

„Ano, má paní?" Pořád jsme na doslech, hudba je zatím příliš tichá. „Nepouštěj mě." Šeptne, s úsměvem přikývnu a posuneme se doprostřed sálu.

Hudebníci se tváří rozpačitě a zároveň neví, jestli se usmívat nebo ne. Skladba nahradila skladbu, dávno jsem měl uvolnit místo jinému. Několik odvážlivců mi zkusilo zaklepat na rameno, s významným pohledem, abych uvolnil místo, ale já jen zavrtěl hlavou a znovu se zahleděl na Beth. Pokaždé maskovala cukající koutky a jen se ke mně přitiskla silněji.
Koutkem oka zahlédnu vikomta, o něčem mluví s lordem, ten překvapenost a šokovanost hrát nemusí; neví co má dělat.
Připojuje se k nim otec. Hostům věnuje křečovitý úsměv a sklání se k vikomtovi. Ten rozčíleně gestikuluje, je mi jasné že se ptá, co to má znamenat, ale nikdo mu nemůžu odpovědět.

Jakmile mají hudebníci pauzu, otec mě volá gesty k sobě. Ignoruji je, společně s Beth se připojuji k sestře a Jamesovi. Tichý debatní kroužek o tom, co právě probíhá utne sestra s důrazným „Otec!".
Když se otočím, otec mě pohledem vraždí.

„Elizabeth, Jamesi, dceruško." Pokyne těm třem a chytí mě za rameno. „Pojď se mnou, synku." „Nezlob se, otče, ale ne. Za chvíli začne hudba hrát." „Zayne...! Prosím!" Opět výhružný pohled, Beth mi stiskne ruku a kývne.
Otec mě vyvedl na terasu, zachytí se dlaněmi zábradlí a věnuje mi šokovaný pohled. Pak se několikrát prodýchne a tiše zavrčí, že ho sotva slyším, co to dělám, co to má znamenat.

„Jako co?" „Jako co?! Změň tón i vyjadřovaní, synku! Ptám se, co má tohle znamenat! Nemůžeš s Elizabeth tančit jen ty! Je to ples, aby měla možnost volby...!" „Možnost volby? Co když si už zvolila? Nevadí ji, že netančila s nikým jiným. To jsi mohl poznat. Nekývla na žádnou nabídku těch hrdinů, co to zkusili." „Zayne... Pro Boha tě prosím! Nech ji na pokoji." „Co ti vadí?!" Zavrčím a drze se usměju. „Ona si už vybrala." „Nevybere si tebe!" Zavrčí stejně jako já a zachytí mě za loket.
„Synku, žádám tě, nenárokuj si ji. Musí s ní tančit vikomt-" „Je to dívka! Ne slepice na trhu! Tohle není, že kdo zaplatí víc, tak ji získá!" „O čem to mluvíš?" „Já? Co spíše ty naznačuješ!" „Co naznačuji? A proč ty se chováš takto? Po dobu všech plesů, tě žádná nezaujala a teď-" „Teď co? Projevil jsem zájem a je to špatně? Co když ji chci, co uděláš, otče?!" Propaluje mě pohledem, pak zavrtí hlavou.
„Tahle dívka není pro tebe! Bude patřit jinému." „Vikomtovi? Kterému jsi jí zaslíbil, aniž by měla možnost se bránit? Jen kvůli jeho pozemkům a penězům?! Bude z ní komtesa, protože ty to tak chceš? Zeptal ses jí, co chce ona? Nebo její otec?!" Ztuhne, nejraději by mě podle pohledu uhodil ale pak svůj vztek ovládne.
„Co o tom víš?" „Všechno! A nevyjde ti to! Nedovolím ti, abys ji dal někomu, koho nechce, jako kdyby nebyla živý tvor. Buď bude má, s tvým požeháním, nebo bez něj. Ale jemu patřit nebude, rozumíš, otče?!"

Vešel jsem do sálu na poslední chvíli. Hudebníci se chopili nástrojů a lhal bych, netvrdit, že ostatní šlechticové nebyli připraveni vyrazit za Beth při zaznění prvních tónů.
Úleva v její tváři, když mě spatřila byla nahrazena strachem. Tvářil jsem se víc než jen zlostně. Rozhodným krokem jsem k ní mířil a bez jakéhokoliv pocitu studu, jsem ji sevřel v náruči dřív, než se hudba rozezněla.
Sestřička i James si vyměnili pohled, ale neřekli ani popel.
„Zayne?" Tiché špitnutí a nejistý pohled Beth. Sklonil jsem se, otřel se jí bradou o čelo a zavrtěl hlavou.

„Chcete ještě tančit, má paní?" „Co chceš udělat?" „Co myslíš?" Znovu jsem se sklonil a vzal jí přitom za bradu. Těká mi očima po tváři a nejistě se pousměje.
„Svět má opravdu v něčem pravdu, umíš se tvářit víc zlostněji než samotný Bůh pomsty. Ale teď se díváš jinak." „Protože jsem už u tebe. Můžeš za to ty." Odtrhl jsem od ní zrak. Otec se vrátil a teď něco šeptal lordovi. Ten věnoval nejistý pohled vikomtovi a pak promluvil. Hned poté sklopil pohled a otcův pohled se mísil ve spojení překvapení a vzteku.

„Chceš tančit, nebo..." „Nebo?" „Nebo zmizíme do noci." „Kam? A jak?" Cestu k rodičům zatarasila tančící těla. Ano, viděli na nás, stejně jako my na ně, ale přesto...
„Jsi ochotná se mnou zmizet?" „Ano."
Bez dalších slov jsem jí vzal za ruku. Ze sálu jsme vyšli v klidu, stejně jako přes jídelní sál. Ale jakmile jsme došlápli na chodbu, věnoval jsem jí pohled.

„Pospěš si." Letmo jsem jí pobídl k rychlejší chůzi, která přešla do mírného běhu. Neubránil jsem se uznalému úšklebku, střevíčky nebyly dobrou volbou, ale přesto se nebránila.
Proběhli jsme hradem, nádvořím až do stájí. Stráže si nás nechápavě prohlíželi, ale nikdo nezasáhl.
„A co teď?" Vypískla, pak se začala smát. Vyhoupl jsem se na koně a ji si vytáhl k sobě. „Co je to?" Překvapeně pohlédla na brašnu, kterou jsem připevnil na sedlo přes plesem.
„Uvidíš. Nerozmyslela sis to?" „Unáší mě korunní princ... Ať jsi jakýkoliv, každá princezna a vlastně každá dívka, by dala všechno za toto." Zasmál jsem se jí do vlasů, jednou rukou jí objal a pobídl koně.
Jakmile jsme projížděli branou, strhl se poprask. Velitel stráží křičí, aby spustili bránu, dva strážní se pokouší koně zastavit. Odrazil jsem jednoho a druhý se stáhl sám, ve strachu že dopadne stejně jako jeho kolega.

„Skloň se!" Zavrčím, pobídnu koně. Dusot kopyt se rozléhá průčelím a jakmile jsme na mostě, brána s rachotem zapadne na své místo. Křik, aby ji okamžitě zvedli. Bojácný strážný mi věnuje pohled a zakřičí nazpět, že se lano zaseklo. Uškrnu se, pobídnu koně a zvolníme až ve chvíli, kdy mám hrad daleko za zády.
Beth ani nedutala, svíral jsem ji v sevření, druhou rukou pevně držel otěže a ona se křečovitě držela za moje předloktí.

„Kam jedeme?" „Nebude se ti to líbit, ale tam nás hledat nebudou. Na to jsou moc vystrašení." Přes rameno na mě pohlédne, potlačím smích. Tváří se vyděšeně a stisk zesílí. „Myslíš Havraní kopec?" „Přece se nebojíš, jsou to jen povídačky, co se říkají dětem, aby tam nechodili." „No právě... Ale nějak ty povídačky vzniknout musely." „Neboj se, se mnou jsi v bezpečí. I na kopci. Jsou to jen zříceniny, rodiče jen nechtějí, aby se tam děti zranili. Duchové ani strašidla neexistují." Věnuje mi skeptický pohled a přitiskne se mi silněji na hruď.

Na pár sekund zabořím obličej do jejích vlasů a pak koně z jemného klusu přinutím do trysku. Když jsme na místě, tváří se on, že je z nich ten nadšenější, že jsme na místě. Skloní hlavu, okusuje trávu a je mu úplně jedno, co se o tomto místě povídá. Je rád, že ho neženu dál a dál.

„A teď co? Tady...?" „Pojď." Natáhnu k ní ruku. Pochybovačně na mě pohlédne, pak na dlaň ale přece jen vklouzne svou do mé. Přitáhl jsem si ji blíž a tentokrát se už pobaveného úsměvu neubránil.
„To nejstrašidelnější tady, jsem já. Ne duchové, strašidla, přízraky... A ani Bílá paní tu není." Koutky jí zacukají, přitiskne se a z mé náruče se rozhlédne kolem nás.
Uznávám, hra stínů je dokonalá, tma se dá krájet a paprsky měsíce si hrají s lidskou myslí bravurně. Stisknu ji a něžně ji pobídnu k pohybu.

Ze zřícenin je na tom nejlépe bašta. Dá se v ní pobývat a nevědět to, nevzal bych jí sem. Vymyslel bych něco jiného, ale okolí bylo opředeno tajemstvím a i já, když jsem tu byl poprvé se bál. Jenže čím víc času jsem tu strávil tím víc nahradila strach racionální úvaha. Jenže lidé kolem živili báchorky o strašidlech natolik vehementně, až jím samy uvěřili a to teď hrálo pro nás.
Protáhli jsme se do bašty. Chladno a ponuro nahradilo po pár minutách plápolání ohně a praskání dříví. Beth se posadila kousek od ohniště, ohřívala si ruce a pak se pobaveně rozhlížela kolem nás.

„Budeme tady žít, můj pane?" Koutky jí cukají, ale očima mi dává najevo, že pokud řeknu ano, bránit se nebude. K žití to tu ale nebylo, na několik nocí pro přespání budiž, ale jinak... Maloval jsem si to dokonale; pár dní zde, dokud se k nám nedonese že náš otcové hledají a slibují, že si Beth vikomta brát nemusí. Že svolí k našemu sňatku... Pak jsem ochotný se vrátit. S ní, jako se svou budoucí ženou. I kdyby podmínka našeho sňatku byla, že se mě otec zřekne a vykáže nás ze země. Na tom mi nezáleželo.
Nahlas povídám to, co si myslím. Ihned se chytá toho, jak se k nám donesou zvěsti. Krčím rameny, potřebujeme jíst. Ráno zajedu do nedaleké vesničky, na tržišti bude plno klepů a rozhodně mě nikdo nepozná. Jen se naculuje, přikyvuje a pak se znovu, s obavou v očích zeptá, co když mě otec vyhostí ze země, bez koruny, bez prostředků. Kvůli ní. Kvůli někomu, koho vlastně pořádně neznám, ale přesto riskuju všechno.

Rychle zvážněla, bylo po úsměvu a s nejistotou na mě hleděla. Snažila se usmívat, ale byla v křeči a po chvilce to vzdala. Moje mlčení jí k tomu napomohlo. Sklopila hlavu a trhla rameny.
„Nebo se prostě vrátíme, že jsme to přehnali. Já-já si vezmu jeho a pro tebe otec domluví nějakou urozenější šlechtičnu." „Nechci se vrátit, ne takto. A rozhodně si nechci vzít princeznu a tobě nedovolím si vzít vikomta. Chci tebe, Beth a je mi jedno, jak málo se známe. Vím, že to takhle má být, že to je to, co jsem chtěl. Nechci jen loutku, která bude umět etiketu ale jinak nebude vědět zhola nic. Ani se mi nepostaví, když bude s něčím nesouhlasit. Tak, prosím, tohle už nikdy neříkej. Nechceš jeho, chceš mě. Nebo se pletu? Málem jsi se mnou přišla o nevinnost, to bylo bezmyšlenkovití jednání? Oba víme, že kdybych to nezastavil, stalo by se to na té mýtině." Zvedne oči, vypískne se.
Povalil jsem jí na chladnou zem, vystlanou zbytky sena z dob dávno minulých, a s drzostí vepsanou ve tváři, na ni nalehl. „Chybělo k tomu jen tak málo." Zašeptám jí do ucha. Zachvěje se, vplete mi prsty do vlasů a nevinně se pousměje.

„Zneuctil bys mě." „Ale ty by ses nebránila, nebo ano?" „Ne." Špitne mi do rtů a když jí vyhrnu šaty, baštu vyplní tichý ale hysterický smích. Zavrčím, frustrovaně vydechnu a hravě jí skousnu bradu.

„Vážně?" „Co vážně?" „Vzdáš se všeho, pro mě?" „Už jsem to udělal a nikdy litovat nebudu." Něžný úsměv, obejme mě kolem krku a když nás přetočím, abych byl dole, pobaveně zvedne hlavu.
„Copak?" „Ani dnes mi nevezmeš nevinnost?" „Áh, nezlob, má paní. Ne tady." Vyprskne smíchy, sevřu ji v objetí a když usne, mám pocit, že držím v náruči celý širý svět.

Budím se dřív než ona. Leží u mě, ve tváři ji sedí naprostá spokojenost a rozbitým oknem dovnitř vnikají něžné paprsky slunce. Lechtají ji na tváři, ze spánku krčí nos a nevědomky mě rozesmívá. Je tak dokonalá a ani o tom neví. Vytáhnu se dosedu, zabráním dalším paprskům ji lechtat a pitomě se uculím.
Sukně šatů se jí vyhrnula, ukazuje mi holé nohy. Zaskřípu zuby, nemůžu být takový, ne teď, ne tady, ale přece jen mi na mysl vyskočí vzpomínka na jedno odpoledne na mýtině.
Nevinné doteky na těle toho druhého, najednou skončila na trávě a její rozzářené oči mluvily jasně. Nebránila by se mi, chtěla mě, chtěla se mi dát a já to utnul na poslední chvíli. Takhle to být nemělo, ne tam.

Týden.

Utekl rychle a kam oko dohlédlo, neviděl jsem ani jednu stráž nebo rovnou vojsko našeho království, co by po nás pátralo. Možná jen kdesi v dálce, skupina jezdců s chocholy na přilbách v barvách našeho království, ale neměly odvahu se přiblížit alespoň natolik, abych si byl stoprocentně jistý.
Dva dny poté, co jsme obydleli baštu jsem vyjel do vesnice. Nepoznal mě nikdo a zatím panovala jen tichá šeptanda; princ se ztratil.

Až šestý den, šeptanda na tržišti zesílila. Ztratil se nejen princ, ale i dcera lorda Mortensena.
Vybíral jsem jablka, přitom naslouchal klepům.

Vikomt Jesper je vzteklý, měl baronesu slíbenou a ta mu utekla s královským floutkem. Král je vzteky bez sebe a lord kapituloval; pokud někdo ví, kde má dceru ať jí vzkáže, že se nezlobí a chápe to. Omlouvá se. Chápe, proč utekla s princem. Je mu jasné, že v tom jsou city. A klepy z jeho sídla povídaly, že by se nebránil sňatku jeho dcery s princem.
Hřálo mě to u srdce, on byl na naší straně, nic jiného mu ani nezbývalo, ale dokud neotočí můj otec tak se nevrátíme.
Nic nám nechybělo, nebylo to útulné ani vhodné ale přece jen, byli jsme spolu a to nám stačilo.

Až další týden, kdy jsem byl sám rozhodnut se vrátit s prosíky, aniž bych to nahlas přiznal, se otcův názor změnil. Ještě že tak. Venku začínalo mrznout a zimu tady, bychom nepřežili. Buď se vrátíme nebo budeme muset za hranice království a tam si někde něco najít. V jiných měsících by mi kočovný život nevadil, ale v zimě to bylo moc riskantní.

Další návštěva tržiště, kde na každém volném rohu bylo vylepeno sdělení, že král žádá syna aby se vrátil.
Nedalo mi to, nezeptat se jedné z prodávajících co to má znamenat. Divadlo o tom, jak nejsem zdejší a jen projíždím fungovalo. Dala se do povídání a pak mě donutila k upřímnému úsměvu.

„Já našeho prince chápu, vdavky z rozumu... Ještě že já měla jen syny, kdybych měla dceru, nepřenesla bych to přes srdce. Chápu proč se neoženil, ani když musel a chápu, proč s ním baronesa utekla. Máme moc krásného prince, pane. I když působí zle, je v jádru dobrý chlapec a byl by dobrým králem." „Z čeho soudíte? Co jsem tak zaslechl, po zdejším království, nemají o něm valné mínění." „Je svůj, to lidu na jednu stranu vadí. Ale jednou, před pár lety tu byl. Jel na koni, v družině a jeden maličký chlapeček, budiž mu země lehká, byl chromý a moc nemocný. Křičel nadšením, když ho spatřil. Víte, náš princ má nejkrásnějšího koně v okolí, je to statný hřebec a ten maličký byl unešený. Jak z koně, tak z prince. A princ, i když riskoval, donutil svou stráž, aby mu dala chlapce do náruče a s ním v sedle projel celou vesnicí. Pak ho zavezl matce do domu a na vzpomínku mu nechal svou přilbu. To by neudělal nikdo, kdo má místo srdce led."

Pousmál jsem se a přikývl. Pamatoval jsem si toho maličkého moc dobře a píchlo mě u srdce, když mi řekla že zemřel.

Cestou zpět jsem jel kolem hřbitova. Vymámil jsem z hokynářky jméno chlapce a pak mu na náhrobek položil dřevěného koníka...

Rozhodnutí vydržet ještě týden, jsem se opět v polovině týdne vrátil na trhy. Div jsem se nepřizabil, když jsem zahlédl vojsko v čele s otcem. Projížděli vesnicí, otec se sám ptal lidí, zda neviděli prince. Když zastavil u hokynářky, věnovala mi pohled. Ani mi nedošlo, že mě mohla poznat. Ale netušil jsem, koho poznává. Jestli ve mně vidí prince nebo jen toho projíždějícího muže.

„Neviděla, Vaše Výsosti." Odvětí a nabídne jim ošatku s ořechy. Otec si ze slušnosti jeden vzal a smutně pokýval.

„Ale pokud bych ho viděla, co mu mám vzkázat?" Svým způsobem, drzost. Otec zastavil koně a jeho družina si vyměnila pohledy. Stejně jako lidé kolem. „Aby se vrátil." Vydechl otec po chvíli napjatého ticha.
„Aby si přestal hrát na hrdinu a přišel domů, i s lordovou dcerou. Nezlobím se. Už ne. Chápu to a jejich odhodlání mě donutilo přemýšlet." Znovu se odmlčel, pohlédl na svého rádce a něco mu řekl. Tomu sjela čelist, pak ale kývl. I s koněm zamířil na konec družiny k hlasateli.

Družina se dala znovu do pohybu a otec se znovu zastavil.

„Moje rozhodnutí je konečné a kdokoliv ho poruší, bude souzen." Zamrkám, jaké rozhodnutí?

Hlasatel vylezl na podium, kde jinak řečníval zástupce vesnické rady a na rychle psaném lejstru se na pár sekund zasekl. Nervózně si odkašlal a přejel lid pohledem.

„Z rozhodnutí našeho krále, jeho Výsosti Eduarda IV, se zakazuje nutit dívky, ať už urozené či nikoli, do svazku manželského."
Davem to zašumělo, přestal jsem poslouchat a zamáčkl se do temnějšího kouta uličky, kolem které otec projížděl.
Když družina zmizela a šum tržitě nabral na síle, vynořil jsem se a zamířil za hokynářkou. Věnovala mi pohled a pousmála se.

„Slyšel jste vše, pane?" „Nešlo to přeslechnout. Alespoň někde, se něco změní." „Vraťte se domů, i slečna." „Cože? O čem to mluvíte?" „Náš princ je opravdu moc hezký a jeho úsměv nejde zaměnit." Zvedne obočí a usměje se.
„Poznala jsem Vás ihned, vaše Výsosti. Nepamatujete si mě, ale když jste byl malý, byla jsem chůva vaší nejstarší sestry a jsou věci, co věk nezmění. Máte pořád úsměv a výraz toho rošťáka, co ničil panenky sester a po sestrách střílel z praku, schovaný v korunách stromů." Zamrkám, úsměv se rozšířil.
„Vybral jste si dobré místo, tam lidská noha nezavítá. Na kopec... Ale už je na čase se vrátit domů. Lid, stejně jako já, je při vás. I když to nahlas neřeknou. Báli se jen následků, vaše jednání a odpor k sňatkům byl mnoha lidem po chuti, ale postavit se nařízení krále... Nikdo by takhle neriskoval. Ale nečekala jsem, že král změní své nařízení. Ale pro Vás a slečnu je to požehnání. Tak se vraťte domů a usedněte na trůn, kam patříte. Vy, ne někdo jiný."

Doslova mě dostrkala ke koni, ani si nenechala zaplatit potraviny.

Až když jsem seskočil z koně a protáhl se za Beth, došel mi pořádně význam otcových vět.

Beth mi vklouzla do náruče, táhla mě k ohni a stavěla se na špičky. Dožadovala se polibků a já jí je stejně jako v posledních hodinách a dnech, bez ostychu oplácel. Byla moje, se vším co k tomu patřilo.
Stalo se to dnes v noci. Bránil jsem se, šeptal jsem jí do rtů že ne tady, ne takto. Není to místo, kde by se to mělo stát, ale trvala na svém a když bylo po všem, drze se usmála.
„Přišla jsem o nevinnost, teď mě už otec nemůže nutit, nikdo o mě nebude stát. Jen ty." Pobaveně jsem se ušklíbl, sevřel jí v náručí a stejně jako teď, málem ji rozdrtil.

Rychlé shrnutí informací, co jsem se dozvěděl a pak jsme přemýšleli. Opravdu se hned vrátit, nebo ještě počkat. A kam? Hrad nebo jejich panství.... Vyčkali jsme do konce týdne, přituhlo ještě víc a hrdinství muselo jít stranou. Ale vrátili jsme se až když den zahalil stín tmy.
Okolí hradu jsem znal mnohem lépe než stráže, nikdo neměl tušení, že jsem se vrátil. Až když jsme byli v mé komnatě, zazvonil jsem na svého sluhu. Objevil se rozčarovaný, v úboru na spaní. Jakmile nás spatřil, výkřik jsem musel utlumit svou dlaní.
Koktá přivítaní, chápe důležitost situace a tiše, bez povyku plní mé rozkazy.

Donesl Beth čisté šaty, které tu zbyly po sestře, stejně tak něco k jídlu a zajistil, že v umývárně nikdo nebude. Potřebovali jsme oba vodu a mýdlo jako sůl. Rychlé oplachování v nedalekém jezeře pod kopcem nebylo až tak dokonalé, jak se na první pohled tvářilo. Až pak, kdy skoro minula půlnoc, jsme konečně osaměli. Sluha se vzdálil s příslibem, že nás neprozradí. Zmizel mi z komnaty a jakmile se Beth zavrtala do peřin, něžně se usmála.

„Na kopci to bylo krásné, ale tohle je o trošku lepší." „Kecko." Se smíchem si k ní lehám a když nás ráno budí sluha, a oznamuje že král akorát snídá, vydáváme se za ním.

Vešli jsme zadními dveřmi, otec nerušeně snídal, aniž by nás zaznamenal. Služebnictvo podél zdí ustrnulo. Mávnutím ruky jsem je vykázal z jídelního sálu.
„Co se děje?!" Ani otcovo zaburácení, je nedonutilo se zastavit. Postavil se, až židle s rachotem spadla.

„Přísaháš, že pokud ty porušíš královo nařízení, budeš souzen?" Vydechnu rozhodným hlasem. Otec ztuhl, pak se prudce otočil.
Beth ustoupila o půl kroku za mě, vysekla pukrle a s nevinností smíchanou s obavami, věnovala otci plachý úsměv. Pak se lehce schovala za mě.

„Zayne...?" „Otče." Pokývnu a dál mu hledím do očí. „Vydal jsi nařízení, opravdu to tak bude? Chápeš to? Nás?" „Synku!" „Ne! Stůj!" Chtěl se rozejít k nám, cítím, jak mě Beth zezadu chytila za košili.
„Přísaháš, že nás necháš být? Že souhlasíš s tím, že Beth je má? Že bude má žena, z lásky ne z donucení? Že vikomt ztratí veškeré nároky na ni? I za cenu souboje, pokud se s tím nesmíří?" „Pokud bude chtít boj, bude ho mít, ale ona, ona je tvá." Nezaváhal ani na vteřinu, rozhodný hlas zavibroval sálem a pak k nám vykročil.

„Tvé sestry se mnou nemluví. Safaa, ačkoliv to byl sňatek z rozumu se přece jen bude vdávat z lásky a je silně proti tomu, aby se vikomt stál mužem Elizabeth. Stejně jako James. A lord, váš otec, má paní, mi už na plese oznámil že sňatku s vikomtem nedá své požehnání. Pochopil mnohem rychleji, že vy dva... Že jsou mezi vámi city. Stačil mu tvůj pohled na ni, Zayne." Zastavil se dva kroky před námi.
„Vsadil jsem ho do vězení, den poté co vás družina nikde nemohla naleznout." Beth zalapala po dechu. Otec zvedl ruku, v jakémsi konejšivém gestu.
„Již dávno je na svobodě, pochopil jsem to. A souhlasím s tím, synku." Poraženecky pokývl a sklopil pohled. „Odpustíš mi? Vy oba?"

Beth odpověděla na souhlas dřív než já. Otec si ji přitáhl do náruče, chvíli si ji prohlížel a pak se usmál.
„Žádná šlechtična by ti nedala to, co tak chceš Zayne. Jen ona. Už to chápu, věř mi. Dal jsi mi lekci... Jen mi řekni, kde jste, pro Boha, byli?!" Nečeká ani na odpověď, přivolává sluhu, ihned ho posílá na lordovo panství. Jeho dcera je zpět, musí ihned přijet...

„Jsi připravena? Rozhodnuta?" Vešel jsem do její komnaty. Půl roku trávení času na hradě a panství Mortensenových. Vleklo se to, ale pro nás to byla jen chvíle. I přes to všechno, svatbu jsme odložili.
Zákaz o sňatcích byl skoro až posvátný, nás nic nenutilo a společně strávený čas jsme si užívali, aniž by nám ho posvětila církev a otec. Nikdo se nezmohl na odpor, ani vikomt který jen hořce stravoval fakt, že Elizabeth si vybrala mě a on už může jen doufat, že se do něj nějaká zamiluje, protože bude chtít, ne z donucení.
A až dnes, nastal ten den, kdy mi měl lord předat svou dceru podle všech právoplatných zákonů.
Beth se otočila od zrcadla, celá v bílém. Komorné tiše prskaly, že podle tradice ji nemám vidět, ale s pobavenými úsměvy mizely z komnaty.

„A ty?" „Víc než kdy bych mohl být, má královno." „Královno? To předbíháš." Rozesmál jsem se, trhl rameny a přistoupil k ní. Sevřel jsem ji v objetí a políbil na odhalené rameno.
„Vážně? Je to jen otázka času, než mi otec předá korunu a z princezny bude královna." „Těšíš se na korunu nebo na to, že budeme svoji?" „Už jsme svoji a tohle na tom nic nezmění, nemyslíš?" Usměje se, natočí hlavu a vtiskne mi polibek na tvář.
„Princ nebo král, odejdi. Uvidíš mě v kapli." „Princezna nebo královna, pořád drzá." „Jsem jen svá." „Ne, jsi má."
Vyprskla smíchy, obrátila se mi v náručí a její ústa se přitiskla na moje...

****************************************
Touto povídkou bych Vám chtěla popřát krásný Štědrý den a vánoční svátky jako takové :o) ♥

A stejně jako ty dvě předchozí, i tuto jsem si užila. Nečekaně, byla napsána jako první, ale šetřila jsem si ji na dnešní den :o) A upřímně doufám, že zvládnu napsat ještě povídku s Harrym nebo s Liamem, na obě si nevěřím. Tak či onak, povídka by byla přidána na Silvestra večer, den strávím v práci a nevím, jestli ji zvládnu tam přidat :o)  

♥♥♥

Za chyby či překlepy se omlouvám, prostě něco i přes snahu uteče :o)