Hned co jsme se dosmáli, jsem se na něj podívala a zůstala pohledem na jeho očích. Nikdy jsem si nevšimla, že je má modré. On se taky pohledem zaměřil na mě a já jsem si začínala připadat jako bych vůbec nebyla na nějaké 'tajné' misi, a nebyla vůbec žádná špionka, ale jako bych byla jen na pokecu s kamarádem. Připadala jsem si normální.

Po chvíli jsem si uvědomila, že to trvá už moc dlouho a začíná to být i trochu divné, tak jsem se radši rychle podívala někam jinam a zasmála se. Sakra Rose! Co se to s tebou děje!

Steve se začal taky trochu smát a vypadalo to jakoby vůbec nevěděl co má dělat. Nooo což se mi moc nehodí, protože já taky nevím co teď. Měla bych se s ním nějak sblížit, což je můj úkol, ale jak? Mám ho pozvat někam ven? Né. To by bylo divný. Nebo vlastně to je celkem jedno. Rose. Vždyť ty už divná jsi!

Chtěla jsem se ho tedy zeptat jestli by si někam nechtěl vyrazit jako za starých časů, ale on mě s něčím předběhl. „Ehmm, nechtěla bys někdy třeba zajít někam ven? Jako za starých časů." Zeptal se a já se pousmála. „Víš, že přesně na to jsem se tě teď chtěla zeptat taky?" Teď se usmál i on. „Takže to znamená ano?" Chtěl se ještě ujistit a začal se zvedat ze židle. „Jasně!" „Tak zítra ve tři tady před barem?" „Jo. To se mi hodí." Odpověděla jsem a usmála se.

„Tak tedy ahoj." „Ahoj." Rozloučili jsme se a on odešel. Hned co odešel jsem do sebe rychle kopla zbytek vína a rozešla se taky ven.

Vyšla jsem z dveří a rozhlédla se po ulici. Nikdo tu nebyl. Popošla jsem o kousek dál a ze své kabelky si vytáhla 'komunikační zařízení'. Nahodila jsem profesionální výraz i když vím že mě teď nikdo nevidí a dala si vysílačku k uchu. „První krok dokončen. Zítra se máme sejít." Řekla jsem a čekala na odezvu. „Skvěle zařídil jsem ti být poblíž dám ti adresu. Dej nám vědět po tom setkání." Ozval se můj otec a já se usmála. Potom už mi jen dal tu adresu a já jsem tam vyrazila. Po asi 10-ti minutách jsme došla k trochu ošuntělému paneláku. Vešla jsem dovnitř a šla před byt s číslem 28. Klíče mi nechali pod rohožkou.

Být byl celkem malý a obyčejný. Malý obývací pokoj ve kterém byla malá sedačka a před ní stolek. Kuchyň kde byla jen ta základní výbava. Pokoj kde budu spát a jedna malá koupelna. To tady vlastně i úplně stačí. Stejně se tu nebudu moc dlouho zdržovat.

Už byl skoro večer a tak jsem se rozhodla si už jít lehnout. Došla jsem do pokoje a lehla si do postele. „Tak sladké sny Rose. Zítra tě čeká druhý krok tvé první mise." Povzdechla jsem si sama pro sebe a zadívala se do stropu. Snad to nebude pohroma a nic nepokazím.

...

Po vydatném obědě z čínské restaurace, kterou mi doporučil jeden z agentů, byl čas na to aby jsem si vybrala co si vezmu na sebe.

„Takže. Mám být ve tři před barem a kolik je? Půl druhé. Dobře takže..." Rozešla jsem se ke své skříni, ve které jsem měla oblečení. Samozřejmě že můj tatínek myslel na všechno. Fuj. To bylo divný. Říkat tatínek.

Začala jsme se v ní prohrabovat a hledala něco v čem bych mohla normálně chodit po venku a zároveň nevypadat jako úplný debil.

Nakonec aspoň půl hodině zkoušení si různých kombinací oblečení jsem se rozhodla pro obyčejnou černou sukni po kolena, bílé tričko a přes sebe si přehodila černou košili. Svoje celkem dlouhé vlasy jsem si nechala jako obvykle rozpuštěné a podívala jsem se na sebe do zrcadla. „Jo to ujde."

„Tak teď už jen čekat než bude čas." Řekla jsme si zas pro sebe, pozorovala hodiny a při tom přemýšlela co tam asi budu dělat.

Bylo už třičtvrtě na tři a tak jsme se rozhodla už pomalu vyjít. Cesta odsud k bytu kde jsem Věra byla trvá kolem deseti minut takže mi tohle úplně stačí. Vyšla jsme z být a zamkla ho. Při tom jsem se zhluboka nadechla a zase si řekla pro sebe jako nějaký mega velký frajer: „Tak jdeme na to bejby!" Hned na to jsem se ale rozesmála a vyrazila po schodech dolů směrem k baru.