„Vím že cesta nahoru není úplně nejlepší ale za to cesta dolů bude lepší!" Řekla jsem když jsme došli nahoru do mého domku a ukázala jsem na otvor vevnitř fungující jako skluzavka.

„Jo jasně už se moc těším." Odpověděl mi na to a šel vidět trochu děs v jeho očích.

„No tak neříkej mi že se tak velký chlap bojí něčeho takového jako je skuzavka."

"Nee. Co? Já se nebojím. Já jen... Je to vůbec bezpečné?"

„Jo je neboj! Už jsem to sjela nejmíň 100x a z toho jsem si zlomila nohu jen 45x!" Šlo vidět jak ho tohle vyděsilo. „Ne ale teď vážně. Je to bezpečné. Dělala jsem si srandu. Je to na 99% bezpečné."

„Proč jen na 99?"

„Protože nohu jsem si zlomila jen jednou. A to když jsem to zkoušela poprvé a byl to jen kus dřeva mířící dolů do listí. A říkám ti že listí bolí. Zvlášť když je v něm schovaný ježek..." Ujasnila jsem mu a v hlavě si vybavila vyndávání bodlin z mého pozadí.

„Aha. Dobře." Usmál se a oči přesunul na místnost. Měla jsem tady všechny věci co jsem kdy potřebovala a tak nějak se mi líbily. Třeba když jsem někdy jen tak šla po ulici nebo ze školy a viděla něco někde jen tak ležet vzala jsem si to. Hodně věcí jsem vyhrabala z popelnic. Nechápu jak někdo mohl někdy vyhodit nemoc tak úžasného jako je ten takový zvon na záchod. (Budu doufat že víte co tím myslím...) Funguje skvěle i jako sklenička!

„Máš to tu hezké." Řekl a v tu chvíli přesunul své oči na můj luk. „Umíš to používat?" Zeptal se mě a já jsem k němu přešla a spolu s šípy si ho vzala do ruky. Pouzdro s šípy jsem si přehodila přes rameno a pobídla ho ať jde za mnou.

„Chceš něco vidět?" Zeptala jsem se a přešla k oknu které je na druhém konci domku.

„Proč ne?" Došel za mnou a já si vytáhla z pouzdra jeden šíp a natáhla ho na luk.

„Co mám trefit?" Zeptala jsem se a čekala co mi řekne.

„Ehm no tak třeba tam tu šišku." Ukázal na šišku která byla asi deset metrů od nás.

„Oukej. Jak chceš." Řekla jsem a zamířila. O ani ne sekundu později ležela šiška propíchnutá skrz na skrz šípem na zemi.

„Slušný."

„Chceš si to zkusit?"

„No já nevím."

„Ale no tak není to až tak těžké. ....Sralbotko..." Poslední slovo jsem jen tak potichu prohodila do vzduchu.

„Cos to teď řekla?"

„Co? O čem to mluvíš? Jen že to není až tak těžké."

„Ne já to slyšel." Usmál se a z ruky mi vytrhl luk a z mého pouzdra vzal jeden šíp. „Co mám trefit já?"

„Tak se mi líbíš! No dobře takže.... Zkus trefit tam tu ceduli. Je dost velká měl bys ji trefit." Ukázala jsem na ceduli s nápisem NESESTŘELOVAT LUKEM ŠIŠKY!!!

„Jak myslíš." Řekl a namířil pár sekund na to vystřelil a jeho šíp letěl asi tři metry a hned na to spadnul dolů.

„Asi jsi to málo natáhnul počkej. To musíš takhle." Řekla jsem a přistoupila k němu blíž. Chtěla jsem luk těsně pod jeho rukou a šíp natáhla spolu s jeho. „Počkej. Počkej.... A teď!" Zavelela jsem a šíp doletěl přímo doprostřed cedule. Hned na to na mě pomalu natočil hlavu a naše pohledy se střetli. Usmáli jsme se a já na něj stále hleděla a čekala co se bude dal dít. Nechtěla jsem aby tenhle moment skončil. Takhle jsem se ještě nikdy necítila. Bylo to... hezké.

Jenže najednou pod náma začala praskat podlaha a probrali jsme se z tohoto momentu.

„Co se to děje?" Zeptal se Steve a praskání začalo sílit.

„No ještě nikdy tady nebyl víc než jeden člověk. Asi jsme moc těžcí. Propadáme se." Vysvětlila jsem mu a pomalu se vydala ke skluzavce. Ještě před tím jsem mu ale z ruky ještě vzala luk a svoje šípy. Nemůžu je tady nechat. „Musíme se sklouznout."

„Dobře." Odpověděl a oba jsme se pomalu přibližovali k záchrannému místu.

Za malou chvíli jsme tam dorazili a pobídla jsem ho ať si sklouzne jako první.

„Jsi si jistá že se to pode mnou nezlomí?"

„Jo. Jasně." Odpověděla jsem ale sama jsem si nebyla jistá. Ale on si tam sednul a začal sjíždět dolů. Podívala jsem se dolů jestli dojel v pořádku. Za chvíli už stál dole a mával na mě. „Nebylo to až tak hrozný že jo?" Zařvala jsem na něj ale to jsem nejspíš neměla. Rychle se pode mnou začala dělat velká prasklina. Rychle jsem skočila na skluzavku jela dolů, jenže skluzavka začala padat a já s ní taky.

Čekala jsem na tvrdý dopad a pár zlomenin, ale najednou jsem ucítila měkké a teplé sevření. Pořádně jsem se podívala kde teď jsem a nade mnou se tyčil Steve. Držel me v náručí. Zachránil mě.

„E-h děkuju." Poděkovala jsem a Steve mě postavil na zem.

„To je jasné. Jsi moje kamarádka." Usmál se ale mě najednou něco bodlo u srdce. Jako by mě zabolelo to co právě řekl. Kamarádka.

Ahojky!
Jak se vede? Doufám že dobře, protože jsem tu s další kapitolou! Jeeej! Prosím potlesk! Příběh už se začíná trochu zamotávat. A skoro vůbec jsem si neuvědomila že už jsme za desátou kapitolou! To je neuvěřitelný! Budu moc moc moc ráda když na mi tady zanecháte nějaký ten koment nebo hvězdičku.

Ily'all
Belly❤️