Dorazila jsem k baru a Steve tu ještě nebyl, tak jsem si sedla na lavičku před barem a čekala. Rozhlížela jsem se pořád kolem a už na mě začaly lézt i špatně myšlenky. Co když na naší schůzku zapomněl? Nebo co když mě prokouknul a ví že jsem z Hydry?......Sakra Rose!

Když už jsem si začínala myslet že dostanu panický záchvat, zpoza rohu baru vyšel usměvavý blonďák a mířil si to ke mě. Rychlé jsem si oddychla a rozešla se k němu.

„Čau! Já už jsem si začínala myslet že nepřijdeš." Pozdravila jsem ho. Ještě že je tady...

„Jo ahoj. A promiň že jdu asi o dvě minuty později." Zasmál se a já se podívala na hodinky.

„Ehmm no tak možná jsem trošičku paranoidní..." Zasmála jsem se taky a podívala se do země.

„No tak kam půjdem?" Zeptal se a mě až teď došlo že jsem vůbec nepromyslela to kam půjdem nebo co vůbec budeme dělat. Asi jsem na to měla myslet když je to asi jedna z nejdůležitějších věcí na mojí misi.

„Tak to nevím. Ale můžem se jen tak procházet a třeba povídat. Chtěla bych se konečně dozvědět co se ti to stalo." Navrhla jsem a spolu se Stevem jsem se rozešla ulicí.

„Tak čekám. Můžeš začít s vyprávěním." Pobídla jsem ho.

„Vážně to chceš vědět?... Není to až taak zajímavé." Zeptal se a já se usmála stylem *jo chci.

„Tak jo. Asi víš že jsem se chtěl dostat na vojnu ale tak nějak mě tam nechtěli vzít. Pak jsem někde potkal jednoho pána jménem Erskin. Prováděl jeden výzkum a vyráběl nějaké sérum na supervojáka..."

„Ehmm supervoják. Zajímavé. Nemohl ho napadnout nějaký méně stupidnější název?"
Vyrušila jsem ho a zasmála se.

„No to možná jo ale nech mě pokračovat jestli to chceš vědět celé. Nějak se prostě rozhodl že ho dá mě a tak mě dali do nějaké bedny a stalo se to. Erskina hned potom ale zabili a já vraha nestihl chytit." Po jeho celkem dlouhém vyprávění sklopil dolů pohled. A tak jsem se rozhodla situaci nějak odlehčit.

„Takže ty seš nějakej supervoják? A teď mi řekni že to mělo nějaký vedlejší účinky a ty máš ocas!" Řekla jsem na oko zděšeně a vypadalo to že se i trochu zasmál. Takže to zabralo. No Rose! Kdo by do tebe řekl že jsi tak zábavná! I když tě mohlo napadnout i něco mnohem lepšího...

„Ne neboj. Žádný ocas nemám. A co ty? Nějaké novinky?" Zeptal se mě a já začala přemýšlet co bych tak mohla říct. Moc se mi mu nechce lhát i když to vlastně dělám už do chvíle co jsme se poznali. Ale nemůžu mu to říct.

„Nooooooo... Tak já nevím." Panebože Rose! Cos to ze sebe zas vyklopila? Nemohla sis prostě něco vymyslet? Cokoliv jen ne tohle! Proč se mi zdá že pokaždé když mluví moje podvědomí, tak mi nadává?

„Jak jako nevíš? Tak snad si za těch deset let něco dělala. Víš co? Zahrajem si jednu hru. Budem si pokládat otázky a ten druhý na ně vždy musí odpovědět. Jo?" Navrhl a já jsem to přijala. „No tak já začnu. Máš nějakou práci?"

„Fakt musí být tvoje otázka zrovna na tohle. Ale oukej. Ne nemám." Odpověděla jsem i když to vlastně není pravda ale co jsme mu jiného měla říct? Pracuju jako špionka pro Hydru? Ani náhodou.

„Aha tak dobře."

„Tak teď já! Ehmmm.... Zápasil bys radši s krokodýlem nebo žralokem?" Zeptala jsme se na první blbost co mě napadla a on se rozesmál. „Co je? Vždyť tohle je úplně normální otázka!" Řekla jsem trochu uraženě, ale hned na to jsem se taky rozesmála.

„No jestli si myslíš že tohle je normální tak to já jsem divný."

„No tak odpověz."

„Asi s krokodýlem. Zdají se mi mírumilovnější."

Po pár otázkách které byly z mé strany většinou na něco divného jsme došli zpátky k baru.

„To už jsme zase tady?" Zeptala jsem se a rozhlížela se kolem.

„Asi jo. Chodili jsme asi v kruhu." Odpověděl Steve na moji spíš řečnickou otázku. „Tak co teď?" Zeptal se a já se zamyslela. Možná by jsem věděla kam ho vzít ale nevím jestli to nebude blbé. Ale co. To je jedno.

„Já bych asi věděla, ale musíš mi věřit." Řekla jsem a podívala se na něj vážným pohledem.

„Jasně. Věřím ti." Odpověděl a já ho vzala za ruku a táhla ho směrem do lesa.

„Proč jdeme do lesa?"

„Pšššt! Žádné otázky!"

„Jo, jo jasně."

Po asi pěti minutách jsme došli na místo.

„Páni. Tos postavila ty?" Zeptal se a díval se nahoru na strom s úžasem.

„Jo. Dalo to asi 6 měsíců tvrdé práce a projíždění tisíce návodů na internetu, ale podle mě se to vyplatilo. Chceš nahoru?" Zeptala jsem se ho a pozorovala jak obdivuje můj ručně postavený dům na stromě.

„Jo určitě!" Vyšplhali jsme spolu až na horu po dřevěných deskách připevněných na stromě.

Ahojky!
Tak jak se daří lidi? Blíží se prázdniny a já už vydávám desátý díl! Přijde mi to skoro jako nemožný, i když už je to vlastně skoro rok co tohle píšu, ale pořád mě to strašně moc baví. Naše hlavní *hrdinka* Rose je už plně v akci! Velice doufám, že se vám moje psaní líbí a budu rozhodně ráda za každý komentář a hlavně hvězdičky!

S famfárovým pozdravem,
Belly❤️