-1936-

„Tati můžu se tě na něco zeptat?" Zeptala jsem se svého táty, který jako vždy seděl ve své pracovně a na něčem pracoval. „Ano, zlatíčko?" Odpověděl mi hned a otočil se na mě na své židli.

„Kolikrát ti mám říkat abys mi už neříkal zlatíčko! Už jsem velká. No a proto se tě chci na něco zeptat......" Trošku jsem se zamyslela a podívala se na svého otce, který čekal co že mě vypadne. Zhluboka jsem se nadechla a začala.

„ Můžu jít do školy? Do normální školy. Prosím. Tati já vím, že se můžu učit tady, ale v normální škole je to lepší. Chodí tam normální lidi a můžu si tam najít třeba i nějaké kamarády. A tady jenom sedím sama v nějaké místnosti, kde jsou jenom nějaké gorily, se kterýma se nedá vůbec bavit a navíc mě toho ani moc nenaučí. Tati. Prosím!? Já tam vážně chci." Dořekla jsem svůj dlouhý proslov a dívala se na svého otce co mi na to řekne, protože zatím vždycky, když jsem se ho na to zeptala řekl ne.

„Zlatíčko, podívej. Já bych tě tam moc rád pustil, ale vždyť víš v jaké jsme situaci. To co o nás ti lidi šíří a všechno. Kdyby se někdo dozvěděl, že jsi z Hydry hned by tě vyhodili a kdo ví co ještě." Odpověděl mi a já jsem si povzdechla.

Bylo to kvůli toho, že mi řekl zase ne a taky kvůli tomu, že mi zase řekl zlatíčko. Jak já to nesnáším.

„Ale tati. Já si budu dávat pozor. Nikomu to neřeknu. Je mi už 15 a navíc mám výcvik, takže se dokážu ubránit, kdyby se něco stalo. Prosím. Kdyby to nevyšlo, tak už tě budu poslouchat." Stála jsem si za svým a štěněčím pohledem, který mám famózně nacvičený, jsem se dívala na tátu. On si povzdychl a po chvíli přemýšlení konečně něco řekl: „No dobře. Hned někomu řeknu ať tě tam zapíše. Ale jestli se ti něco stane tak tě zabiju. Jo a vím, že jsem nejlepší."

Nemohla jsem uvěřit tomu co právě řekl. Já půjdu do školy! To je tak skvělé. Ani nevím jak dlouho už po tom toužím. Já vím, že většina lidí by do školy nechtěla a už vůbec by z toho nebyla tak šťastná, ale když žijete celých 15 let zavření v jedné budově, kde není moc lidí s, kterýma se dá normálně mluvit, tak už to tady nevydržíte a chcete někam vypadnout. No tohle je prostě můj život.

„Děkuju tati! Ale zas tak moc si nevěř." Obejmula jsem taťku a s úsměvem odešla do svého pokoje.

...

Po asi hodině radování se z toho, že mě táta pustil do školy jsem zalezla do postele. To je vážně super! Já se tak těším!

Začala jsem se nudit, tak jsem se rozhodla, že půjdu za Colem. Cole je můj nejlepší a vlastně asi taky jediný, kamarád. Většinou s ním trénují boj a povídám si. Prostě mi to pomáhá, se aspoň trochu uvolnit.

Šla jsem do trénovací místnosti, protože většinou bývá právě tam. Když jsem tam došla byl tam. „Čau blbe!" Pozdravila jsem ho. Vždycky se takhle urážíme, prostě nám to přijde strašně vtipné. „Čus štětko!" Pozdravila mě nazpátek a oba jsme se zasmáli.

„Tak co? Vyšlo ti to u táty?" Zeptal se mě. Předtím než jsem šla za tátou jsem se stavila za Colem a řekla mu, že tam jdu. „Jo! Sice napřed váhal jako obvykle, ale nakonec jsem zapojila moje dokonalé přesvědčovací schopnosti a voala! Dovolil mi to!!" Odpověděla jsem s radostí a praštila do boxovacího pytle, který vysel přímo přede mnou.

„Dáme souboj? Schválně jestli mě teď porazíš." Zeptal se Cole a u toho se provokativně usmál. „Ha, to levou zadní. Až s tebou skončím už se nikdy neusměješ! Těch posledních 96 soubojů jsi měl jenom štěstí!" Zasmála jsem se a postavila se před něj. „To jsou jenom ty tvoje začáteční řečičky! Tak se ukaž!" Snaží se mě vyprovokovat a taky se postavil do bojové pozice.

Zaútočila jsem jako první, kopem do břicha, on ho, ale vykryl a začal boj.

...

Nebudu vám vykládat jak to dopadlo, ale určitě vám můžu říct, že na tenhle boj jen tak nezapomeneme. To jak jsem ho rozválcovala se nedá jen tak zapomenout! Možná, že to bylo naopak, ale nechme to být...

Byl už večer a já jsem nemohla usnout. Tak moc jsem se totiž těšila na zítřek. Zítra už jdu totiž do školy. Pořád přemýšlím jenom o tom jaké to tam bude. Jestli mě to třeba zklame a nebude to prostě podle mých představ, a nebo, že to bude úžasné a najdu si tam aspoň nějaké kamarády.

(786 slov)

Čauky! Zdar! Čusky Busky! A nebo prostě Ahoooj!
Jsem tu zas a spolu se mnou je tu i první díl téhle triologie, kterou taky doufám, že dopíšu. Budu ráda když mi do komentářů napíšete jaký na to máte zatím názor a dáte hlas. Podpoříte
mě tak a snad budu psát i častěji. No nic tak se mějte famfárově a AHOOOOJ!

Belly♥️