Sobota, 19. únor

Třetí den strávený zahrabaný mezi desítkami Adrianiných velkých polštářů a zamotaný v hebké růžové dece, se Kit rozhodl, že měl dost litování se a že bylo na čase se dát konečně dohromady. Jenže přestože snad každou svou buňkou toužil po tom zbavit se té temné nálady, která se nad ním vznášela, nestačilo to. Touha byla možná fajn a on byl připravený udělat cokoliv proto, aby veškeré špatné vzpomínky odstrčil stranou a pokusil se nemyslet na to, co se před několika dny stalo, ale vlastním pocitům prostě nedokázal poroučet.

Snažil se zabavit. Adrian mu dělala společnost a v jejím pokoji vládla příjemná atmosféra. Nad hlavou jim svítila malá světélka, která uprostřed noci připomínala hvězdy a na polici kousek od nich hořelo hned několik svíček, jež naplňovaly pokoj příjemnou vůní vanilky. Byl to bezpečný úkryt. Jenže ani Adrianin melodický hlas a její pevná objetí nedokázaly Kita odreagovat. Jakkoliv se snažil, stále a stále dokola se vracel do jídelny a viděl před sebou tu otřesnou kytku a otcovu naštvanou tvář. Od teď už nejsi můj syn.

Kit měl vztek. Protože Richarda nenáviděl a netoužil po ničem jiném než s ním zpřetrhat všechny kontakty, ale i tak ho jeho slova bolela. Což bylo absurdní. Nestrávil snad poslední roky přáním si ho už nikdy znovu nespatřit? Nejsi můj syn. Copak jím někdy byl? Jak mohl být synem někoho, kdo ani nebyl otec?

Možná ho to tak bolelo, protože ještě donedávna mohl alespoň předstírat, že byl Richard něco víc – že na něj někde v hloubi duše možná byl pyšný a jen to nedával najevo. Stále existovala šance, že by si jeho přízeň mohl získat. Jenže v moment, kdy jeho ruka dopadla na Kitovu tvář, se tahle představa roztříštila na malé kousky. Byl to konečný rozsudek. Jedno velké finále.

Pokud se ale dokázal z něčeho otřepat, byl to otcův hněv. Už to udělal několikrát předtím a byl si jistý, že za pár týdnů bude zase v pořádku. Co ho ovšem tížilo víc a hrnulo mu slzy do očí, kdykoliv si na to vzpomněl, byla jeho matka a to, v jakém stavu ji viděl naposledy. Věděl, že s Richardem nikdy moc nebojovala, ale doufal, že alespoň jednou by se za něj mohla postavit. Místo Kita dala ale přednost jemu, a to zjištění bylo horší než jakákoliv facka.

Když se další den ráno vzbudil, přičemž mu hlava třeštila tak moc, že měl co dělat, aby se nepozvracel, všiml si, že mu poslala hned několik zpráv a měl od ní asi pět zmeškaných hovorů. V první vteřinu ho napadlo, že by jí měl zavolat a poslechnout si nějaké vysvětlení, ale hned na to mu došlo, že by si tak jenom ublížil. Místo toho telefon vypnul a odhodil někam do rohu pokoje. Od té doby se ho ani nedotkl.

Povzdechl si a pomalu se vymotal z deky. Skrz zatažené žaluzie do pokoje pronikaly malé střípky světla, jak venku vycházelo slunce. Adrian vedle něj hluboce spala. Ležela na zádech s rozcuchanými vlasy rozlévajícími se po polštářích – Kit se uprostřed noci několikrát probudil, protože se mu jakýmsi záhadným způsobem dostávaly do obličeje – a jednou paží si zakrývala oči.

Potichu, aby ji nevzbudil, vylezl z pokoje a zamířil do koupelny a radši se vyhýbal vlastnímu odrazu. Věděl, jaká troska ho na druhé straně čekala a nepotřeboval se cítit ještě hůř. Donutil se vysprchovat, vyčistit si zuby a obléct se do čistého oblečení. Další hodinu potom strávil sezením na vlastní posteli a zíráním do prázdna, mezitímco mu voda z vlasů odkapávala na ramena.

Měl v plánu si promluvit s Maxem a potom snad i s Oliverem. Matně si pamatoval na jejich poslední konverzaci, ale vzhledem k tomu, jak moc opilý byl, měl většinu v mlze. Doufal, že na něj Max nebyl naštvaný, když zavolal Oliverovi a donutil ho před ním všechno zatajit. Nebylo to tak, že by si myslel, že Max nebyl schopný mu pomoct – vlastně měl často pocit, že to byl doopravdy jen on, kdo ho dokázal pochopit a uklidnit ho – ale nechtěl, aby ho viděl v takovém stavu. Hlavně, když mu na tváři zářil jeden velký škrábanec, což by mu jistě dělalo starosti a potom by mu musel vysvětlovat, že na to byl zvyklý a nic si z toho nedělal a že ne, rozhodně by neměl jít Richarda zmlátit.

Jenže i tak ho Max viděl. A Kit s ním další dny nemluvil.

Skvělé.

Očima zalétl k malým digitálním hodinám na stole. Bylo teprve osm hodin ráno a Max s velkou pravděpodobností spal, ale Kit měl pocit, že nedokáže čekat déle. A tak se zvedl a rozešel se k jeho pokoji.

Tam se ale nikdy nedostal, protože jen co vyšel na chodbu, Maxovy dveře se také otevřely. Nebyl to ale Max, kdo se před ním zjevil, nýbrž nějaký kluk. Zdálo se, že se snažil co nejvíc nenápadně vyklouznout z bytu, ale jen co udělal první krok, konečně si Kita všiml a zarazil se. Oči se mu překvapením rozšířily: „Kite," zamumlal tiše.

„Callume?" zeptal se Kit překvapeně. Callum byl jeden z jeho známých, kterého poprvé potkal asi před rokem, když tehdy seděl se Samem v baru. Oba hráli ve stejné kapele a Kit se se Samem přátelil hlavně protože od něj Sam kupoval trávu. Nikdy by ale nečekal, že Calluma potká zrovna tady. V jejich bytě. Plížícího se z Maxova pokoje. Pozvedl obočí. „A prej že si sem nikoho nevodí."

„Cože?"

Kit zavrtěl hlavou a odolal chuti se začít nevěřícně smát. „Nic," odpověděl. „Dveře jsou támhle."

Callum se na něj vděčně usmál a potom radši zmizel.

Kit nějakou dobu zíral před sebe, snažící se přijít na to, co se zrovna stalo. Ne, že by to potřebovalo extra vysvětlování: Max se vyspal s kytaristou Overdose, který se další ráno vyplížil ven, aby se vyhnul trapné konverzaci – zábava na jednu noc, žádné závazky, protože Max na vztahy přece nebyl. Kit tu stejnou situaci viděl tolikrát, že se v jednu chvíli dokonce stala součástí jeho ranní rutiny. Často si takové momenty užíval. S úsměvem posedával v obývacím pokoji a sledoval, jak se Maxovy aféry plíží bytem a jak jejich tváře pomalu červenaly, jen co zjistily, že je Kit nachytal. Většinou jim jen ukázal cestu ven, ale někdy se s nimi pokusil mluvit. „Nechceš něco k pití?" zeptal by se jako ten nejzdvořilejší hostitel. „Hm, a jaké máš plány s mým nejlepším kamarádem?" řekl by, když se cítil být extra zlomyslný.

Pohledem opět zalétl k Maxovým dveřím a s povzdechem se nakonec otočil na patě a radši se rozešel na druhou stranu ignorující ten nepříjemný tlak na hrudi. Najednou mu přišlo, že by s Maxem nedokázal mluvit, aniž by neodstartoval nějakou hádku a neměl náladu na to křičet. Místo toho se vydal do garáže a doufal, že ho opravování dodávky alespoň trochu odreaguje.

....

„Dobré ráno!"

Max byl připravený Olivera zavraždit.

S povzdechnutím zabořil hlavu do polštáře a pevně zavřel oči snažící se ignorovat tu otravnou bolest, která mu začínala pulzovat ve spáncích.

U ucha se mu ozval smích a matrace se s ním zhoupla, jak se Oliver rozvalil vedle něj. „Jaká byla tvoje noc? S Callumem jste se docela brzo vytratili, co?"

„Walkere, jestli brzo nesklapneš, tak tě vlastnoručně zaškrtím," zamumlal. Přesně tohle byl důvod, proč to s alkoholem tak často nepřeháněl. Přišlo mu, že umírá. Anebo už umřel a teď se nacházel v pekle.

Možná měli jeho rodiče nakonec pravdu...

„Mám ti snad připomenout kolikrát jsi mě nebo Kita otravoval, když jsme měli kocovinu?"

Max tiše zabručel. Snažil se moc nehýbat, protože měl pocit, že se s ním celý svět kýval ze strany na stranu a kdyby se jen o centimetr posunul, nejspíš by se pozvracel. Vlastně si nebyl jistý, jestli vůbec vystřízlivěl. „Přines mi vodu," zamumlal. „A kafe. A nějaký prášek."

Oliver si odfrkl. „Jsem snad tvoje služka?"

Donutil se otevřít oči a konečně se na svého kamaráda podívat. V pokoji bylo šero, díky tomu, že v noci překvapivě nezapomněl zatáhnout závěsy, ale i tak byl ten malý pohyb zatraceně bolestivý. „Prosím," dostal ze sebe nakonec chraplavě.

Oliver si dramaticky povzdechl, ale brzy byl na nohou a mířil ven z pokoje. „Co já bych pro tebe neudělal?"

Trvalo asi další hodinu, než se Max dostatečně probral. Vděčně do sebe vyklopil celou sklenici vody, a poté tiše usrkával horké kávy, mezitímco se snažil vzpomenout na všechny události předchozí noci. Oliver seděl s nohama překříženýma na druhé straně postele a pobaveně ho pozoroval. Nebyl si jistý, jak bylo možné, že byl tak čilý, protože co si tak pamatoval, také toho dost vypil, ale odhadoval, že ho uzdravila zlomyslnost a potěšení z Maxova neštěstí.

„Vlastně se ani nemusím ptát, jaké to bylo," řekl Oliver. „Tvoje tělo je toho důkazem."

Max se zamračil, ale poté si všiml, kam jeho pohled mířil. Ani se nepotřeboval dívat do zrcadla, aby věděl, jak vypadá. Možná byla celá jeho noc rozptýlená do drobných útržků, ale tahle část mu v paměti utkvěla. Rty na nahé kůži, nehty zarývající se mu do zad, tiché sténání, tělo na těle... Díky svým tetováním většinou neměl problém se zakrýváním cucfleků. Mezi černými linkami ale stále vyčnívalo dost prázdných míst: jedna strana jeho krku, to malé místo přímo pod jeho klíčními kostmi a většina jeho břicha. Jak se zdálo, Callum si dal záležet, aby se ke každému dostal a vzhledem k tomu, že na sobě neměl tričko, hádal, že měl Oliver na jeho výtvory výhled z první řady.

Zavrtěl hlavou. Ani se nevzbudil, když Callum odešel, za což byl vděčný. Jen doufal, že pokud Overdose znovu uvidí, nebude to mezi nimi divné. Jejich kapela se mu opravdu líbila a nerad by to všechno zkazil. „To víš, kytaristi," řekl.

Oliver pozvedl obočí, ale potom se smíchem nevěřícně zavrtěl hlavou. „A já myslel, že to se říká o bubenících."

Max nad tím jen mávl rukou. V tichosti dopil zbytek kávy. „Když už mluvíme o bubenících," dostal ze sebe nakonec. „Viděl jsi Kita?"

„Ne. Mluvil jsem ale s Adrian a prej už se neschovává u ní v pokoji."

To Maxe překvapilo a trochu probralo. „Vážně? A kde je teď?"

„V garáži."

A najednou jako by veškerá kocovina opustila jeho tělo. Vyhrabal se do stoje a přeběhl ke skříni, aby z ní vytáhl nějaké čisté oblečení a poté zamířil do sprchy přesvědčený, že dnes mu Kit Williams nedokáže utéct.

....

O něco později Kita v garáži opravdu našel. Posedával na zemi a zády se opíral o kolo dodávky. Rádio v rohu místnosti tiše vyhrávalo a ve vzduchu mohl cítit vůni oleje a benzínu.

Max k němu pomalu přešel. Trochu se bál jeho reakce, ale Kit ani nezvedl hlavu, když si před něj sedl. Nějakou dobu nic neříkal, jen sledoval, jak točí se stříbrným kroužkem na svém prostředníčku a zahřálo ho u srdce, když mu došlo, že to byl ten stejný prsten, který mu před pár dny věnoval.

These days I'm a circuit board.

Integrated hardware you cannot afford.

The perfect start to a perfect war.

Putting down the roses picking up the sword.

Z kapsy vytáhl proteinovou tyčinku, kterou našel v kuchyni a položil ji před Kita, což si konečně získalo jeho pozornost. Zvedl k němu oči, ve kterých se mu krátce objevila emoce, kterou ale Max nedokázal rozluštit a poté se mu koutek úst částečně zvedl do úsměvu, jak se po ní natáhl a strčil si ji do kapsy.

Max musel pevně zatnout zuby, když si všiml modřiny na jeho tváři. Nevypadala tak strašně jako tehdy v noci a z velké části vybledla, ale i tak se mu z toho jediného pohledu vařila krev v žilách.

„Opovaž se," dostal ze sebe Kit konečně.

Max se zamračil. „Vždyť jsem nic neřekl."

„Ani nemusíš, tvůj výraz dal všechno najevo."

„Já jenom–" začal Max snažící se zformulovat myšlenky. „Nejradši bych–"

Kit mu ale skočil do řeči: „Nepůjdeš zmlátit mýho tátu."

Max si povzdechl. „Proč ne? Očividně nemá problém mlátit tebe, takže nevidím nic špatného na tom, ukázat mu, jaké to je."

Nad tím sebou Kit trhl a Max najednou litoval, že něco řekl. Místo toho, aby se s ním ale začal hádat, Kit svou pozornost radši znovu přemístil na prsten. „Protože to za to nestojí," řekl tiše. „Co tak vím, klidně si může shořet v pekle."

Max si odfrkl a naklonil se trochu blíž. „Co se stalo?" zeptal se opatrně.

Kit neodpověděl hned. Několik tmavých kudrlin mu spadalo do čela a Max musel uznat, že nevypadal zrovna nejlíp. Pleť měl bledou, pod očima tmavé kruhy a rty popraskané a obecně působil tak neskutečně vyčerpaně, že i Maxova kocovina představovala ten nejmenší problém.

Between the pain and the way you look,

I'm stuck in a time where the mountains shook.

„Nenávidí mě." Zhluboka se nadechl a poté se na Maxe opět podíval. Tentokrát se mu v očích leskly slzy. „Jenom tam seděla a nic neřekla. Ani se za mnou neotočila, když jsem odešel."

A Maxe opět popadla chuť se prostě zvednout a nakráčet si to ke Kitovým rodičům a jasně jim dát najevo, co si o nich myslí. Protože moc dobře věděl, jaké to bylo. Jaké to bylo zjistit, že těm, komu byste měli bezmezně věřit a kdo by vás měl podporovat, na vás doopravdy vůbec nezáleželo. Pamatoval si na večery, kdy se schovával pod peřinou a snažil se utišit své vzlyky. Kdy jediné, co si přál, bylo jedno krátké objetí; jedno pohlazení po vlasech a tiché: „Jsme na tebe pyšní."

I tak ale nevěděl, jak na Kitova slova reagovat. Protože mu nechtěl lhát. Bylo to na hovno. Bolelo to a tu bolest si sebou nejspíš ponese po zbytek života. Bude se za ním vznášet jako stín, a i když se možná naučí ji ignorovat, nikdy nezmizí úplně. Jenže to mu teď přece nemohl říct. A tak mu položil ruku na koleno a povzbudivě ho stiskl. „Je mi to líto," zašeptal.

„Několikrát i volala," pokračoval, jako by ho neslyšel. Max se nemusel ptát, o kom mluvil. Helen potkal jen dvakrát, ale vždy mu přišla sympatická. Byla usměvavá a kdykoliv vstoupila do místnosti, jako by s sebou přinesla teplo, které si Max spojoval s milující se rodinou a domovem – takové, které nikdy doma nezažil a ke kterému se přiblížil jen, když navštěvoval Olivera. Nikdy by neřekl, že by někdo tak přátelský a milý byl schopný udělat něco tak strašného. Jenže, jak už se dávno naučil, první dojmy dokázaly být klamné. „Možná jsem jí to měl zvednout. Anebo zavolat zpátky a poslechnout si její výmluvy."

Max zavrtěl hlavou. „Ne, udělal jsi dobře. Nezaslouží si tě Kite. A je na čase, aby si to oba uvědomili."

„Jen jsem si myslel– myslel jsem si, že aspoň ona bude stát při mně. Že mám aspoň ji, ale–" Hlas se mu v polovině věty zlomil a slzy si tentokrát opravdu našly cestu ven z jeho očí.

Max nevěděl, co dalšího říct, a tak si ho přitáhl k sobě. Hruď se mu bolestivě sevřela, když poslouchal jeho vzlyky. Přes všechno strašné, co se mu kdy stalo, a to, jak se zdálo, jako by mu život s radostí házel klacky pod nohy, Kit neztrácel optimismus. Kdekoliv byl, tam se snažil rozdávat pozitivní energii a jeho úsměvy a hloupé poznámky (Maxe fascinovalo pozorovat, jak jeho mozek fungoval a jak dokázal najít spojitosti mezi těmi nejnáhodnějšími myšlenkami) dokázaly každému zvednout náladu.

Vidět ho v tomhle stavu bylo proto o to bolestnější. Protože poprvé od té doby, co se seznámili, Kit jako by naprosto rezignoval. Veškeré odhodlání a boj opustily jeho tělo a ani Max tentokrát nevěděl, co říct, aby ho dostal zpět na nohy. A tak ho jen pevně držel a litoval, že neexistoval způsob, jak by alespoň část jeho bolesti dokázal přenést na sebe.

„Nevím, co mám dělat, Maxi," mumlal mu Kit do trička.

Max ho sevřel pevněji. „Jeden den za druhým," zašeptal. „Jeden den za druhým a brzy se to zlepší." Nebyl si ale jistý, koho se takovými slovy snažil přesvědčit. Sebe nebo Kita?

Cold blood, hot blood

Running to your heart when you're thinking of.

....

Netuším, co je za den. Cukroví a bramborový salát mi už lezou i ušima. Něco jako pohyb pro mě neexistuje. Ale jsem spokojená a pro jednou se fakt snažím si tohohle "klidu" užívat a nepropadat svým úzkostlivým myšlenkám. Jak se máte vy? 

Fakt těžko odolávám chuti třeba za den zveřejnit hned několik kapitol, protože můj mozek nezvládá pochopit, že je sice super, že mám přes 20 kapitol předepsaných, ale co potom? Protože jsem za poslední měsíc napsala úplný hovno a očividně se to nelepší, takže by se docela hodilo nahnat si nějaký čas a třeba něco dopsat. Protože to, v jakém stavu je Less Than Zero po 25. kapitole? Chaos, naprostý chaos a z představy, jak to budu editovat, se mi chce brečet. Někdy mi přijde jako by to napsal někdo úplně jiný. Někdo, kdo je v psaní fakt mizerný. 

Anyway...Jak se vám Less Than Zero zatím íbí? Musím říct, že si vůbec nedokážu představit, jak tenhle příběh působí na někoho, kdo to čte poprvé, ani jestli cokoliv z toho, co píšu dává smysl a tak. Ale z těch komentářů odhaduju, že jste si postavy fakt oblíbili a ani nevíte, jak moc mě něco takového těší. Ne fakt, čtení komentářů je highlight mého dne a buď z nich umírám smíchy nebo skoro brečím. Já vím, že se budu opakovat, protože nic nedokáže vyjádřit tu vděčnost, kterou cítím, ale fakt díky, že tu jste a čtete!  

Love you xx