Středa, 1. prosinec

Kit nemohl spát. Znovu. Už třetí noc se dlouhé hodiny přetáčel v posteli a s každou další minutou měl pocit, že se brzy zblázní. V jednu chvíli mu bylo teplo, a tak ze sebe skopl peřinu, načež mu okamžitě naskákala husí kůže a on se zase přikryl. S nadějí, že ho třeba marihuana uspí, si ubalil jeden joint. Ten ale měl spíš opačný efekt a jeho myšlenky jako by byly hlasitější a mnohem temnější. S tichým zabručením zabořil hlavu do polštáře. Měl co dělat, aby se nezačal hystericky smát, ale nechtěl vzbudit ostatní. A tak se nakonec vyhrabal do stoje, přes ramena si přehodil deku a s krabičkou cigaret se vydal na terasu.

Přestože byla hluboká noc, město stále žilo. Po silnici pod ním projelo několik aut a z dálky k němu doléhalo houkání sirény. Před hospodou opodál u sebe stála skupinka lidí a něčemu se smála. Kit si přitáhl deku blíž k tělu a jeden lem stiskl mezi zuby, když šplhal po kovovém žebříku až na střechu. Tam se usadil s nohama visícíma přes okraj a zapálil si.

Jeden z důvodů, proč tak špatně spal, byl fakt, že před pár dny oficiálně skončil s univerzitou. Jen co bylo veškeré papírování hotové, velký kámen jako by mu spadl ze srdce. Přestože se tvářil, jak měl všechno na háku a škola ho nezajímala, myšlenka na zkoušky a na hory učení mu stále strašila v hlavě a on se nedokázal uvolnit. Samozřejmě věděl, že jít na univerzitu byla chyba, ale po střední neměl žádnou představu o vlastní budoucnosti a studium se zdálo jako skvělý způsob, jak oddálit důležité rozhodnutí ohledně své kariéry. Ne, že by nějakou měl na mysli, jelikož jedinou zkušenost, kterou s vyděláváním peněz získal, bylo jeho dealerování trávy, a to si jen tak do životopisu napsat nemohl. Mělo mu ale dojít, že studium práv nebylo zrovna dělané pro někoho jako on.

Nic z toho ale nebyl problém. Neplánoval být celý život zakopaný v kanceláři a už vůbec nechtěl obhajovat lidi, na kterých mu ani nezáleželo. Lákalo ho dobrodružství a dlouhé večery plné smíchu se svými přáteli. Už několikrát se zbytku kapely snažil navrhnout, že by si měli na léto pořídit dodávku a objet všechny možné festivaly. Možná bylo na čase, aby se Less Than Zero vydali na světové turné.

Co ho ale děsilo, a proč po nocích bloumal po střechách jako duch, byl fakt, že se o tu novinku ještě nepodělil s rodiči. Pokud šlo o matku, byl si jistý, že její reakce nebude negativní. Jistě pochopí, proč to udělal a podpoří ho – ani ona si určitě nemyslela, že by Kit studium někdy dokončil. Jeho otec byl ovšem jiný případ, protože druhý důvod, proč kdy na univerzitu nastoupil, bylo právě jeho přesvědčení, že z něj musí být někdo úspěšný, aby tak nepřinesl rodině ostudu. A přestože se Kitovi poslouchání takových rozkazů příčilo, nemohl si pomoct, ale chtěl rodičům udělat radost. Chtěl, aby na něj byli pyšní a mohli se ostatním chlubit, jak chytrý jejich syn je. Jenže jakákoliv snaha skončila jen jedním velkým zklamáním. Nejspíš to byl jeho osud; být ten kluk, o kterého se ostatní museli starat, protože se každý druhý den opíjel do němoty; odmítat brát své léky a místo toho se léčit znepokojujícím množstvím trávy; usmívat se a předstírat, že je všechno v pořádku, i když měl chuť mlátit hlavou o zeď a křičet, že neví, co má kurva dělat se svým životem.

Zbytek cigarety odhodil na zem a okamžitě si zapálil novou. Přemýšlel, jestli by se neměl zamknout ve studiu a mlátit do bubnů tak dlouho, dokud by ho veškerá frustrace neopustila. Tím by ale své spolubydlící už rozhodně probudil.

Prohlížel si vysoké budovy v dáli. Ve spoustě oken se ještě stále svítilo. Kdo byli ti lidé uvnitř? Proč oni nespali? Nacházel se ve světě ještě někdo, kdo byl stejně zmatený jako Kit?

„Nehodláš doufám skákat, že jo? Zrovna nemám energii na to tě oživovat."

Kit sebou trhl a shlédl, aby viděl na Maxe, který stál pod ním. Odfrkl si a posunul se na stranu, aby si vedle něj mohl sednout, když i on vylezl nahoru. Na sobě měl koženou bundu a kostkované kalhoty od pyžama. Hnědé vlasy mu vzadu prazvláštně trčely a Kitovi bylo jasné, že se zrovna vyhrabal z postele. „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."

Max pokrčil rameny a natáhl se po krabičce. Kit fascinovaně sledoval jeho dlouhé prsty, když si vytáhl jednu cigaretu a zapálil si. Před několika dny si je nechal potetovat, takže je měl ještě stále částečně opuchlé a červené. Všichni navíc museli skoro každý den poslouchat, jak si stěžuje, že ho kůže svědí. „Nevzbudils mě," řekl a vydechl obláček kouře. „Nechal jsi ale otevřené dveře a já se lekl, že se k nám někdo vloupal, když jsem šel na záchod."

„Kdo by lezl tak vysoko?"

„Co já vím? Mozek mi nepracuje zrovna dobře v takovou hodinu."

Kit dokouřil svou cigaretu. „Skončil jsem se školou," řekl a prsty si začal bubnovat o kolena, jak najednou nevěděl, co se sebou dělat. Přemýšlel, jestli by si neměl zapálit další. „Oficiálně," doplnil.

Max přikývl. „A jak se cítíš?"

Málem se zasmál. To by mě taky zajímalo, Maxi, pomyslel si. „Divně," řekl nakonec. „Cítím se líp, to rozhodně. Ale možná mi to je i trochu líto. Do té doby můj život aspoň k něčemu vedl. Teď jsem jedno velké nic. Bez titulu. Bez práce. Bez představy, co dělat dál."

„Pořád máš nás," navrhl Max.

Kit nedokázal odolat úsměvu, co se mu začal tvořit na rtech. „Jo, mám vás," řekl. „Někdy se ale bojím, že tomu bude brzo konec. Každý máte své vlastní životy a sny a já jenom čekám, než vás přestane bavit hraní si na rockové hvězdy a půjdete jinou cestou." Nebyl si jistý, proč se s tím najednou Maxovi svěřoval. Vinil za to ten zpropadený joint.

Max se zamračil. „Co tím myslíš?" zeptal se. „Co jsem si tak všiml, nikdo z nás nemá ponětí, co se sebou dělat. Proto hrajeme, ne? Abysme se necítili tak ztracení."

„Možná. Ale vy aspoň máte plán, co dělat, pokud to nevyjde. Oliver má svou práci, Adrian doučuje děti a vždycky byla ambiciózní, takže bych se nedivil, kdyby se brzy vyšplhala opravdu vysoko. A ty... no, ty máš hodně peněz."

„Pochybuju, že Oliver bude chtít pracovat v kavárně po zbytek svého života a ani Adrian asi zrovna netouží být neustále v přítomnosti malých rozmazlených spratků," řekl. „Navíc, moje rodina má hodně peněz, ne já," opravil ho. Nerad o svých rodičích mluvil a už vůbec nesnášel, když někdo zmiňoval jeho peníze. „A ta tvoje jich má taky docela dost."

„Ne jako vy."

Max zahodil nedopalek a na Kita se otočil. Jeho tmavé oči ho nyní propalovaly skrz na skrz. Kit si vzpomněl na den, kdy ještě chodili na střední. Bylo to krátce poté, co Kit souhlasil, že se do kapely přidá. Po úplně první zkoušce se rozhodli se na oslavu opít a když společně posedávali ve sklepě Maxových rodičů a bavili se o úplných nesmyslech, jak se jim jazyky pletly a svět se houpal ze strany na stranu, Kit se najednou narovnal. Konečně si vzpomněl, koho mu Max připomínal. „Vypadáš jako Leonardo DiCaprio v Titanicu, kdyby byl emo!" vykřikl tehdy.

„Očividně máš špatnou náladu," pokračoval Max.

Očividně. Ještě aby neměl mít špatnou náladu, když za poslední tři dny dohromady naspal tak čtyři hodiny, a i ty byly protkané nepříjemnými sny, kvůli kterým se budil celý zpocený. Max ho ale nenechal odpovědět a pokračoval: „Takže nebudu tohle tvoje trucování brát vážně a ani se nebudu snažit vysvětlovat, že nemáš pravdu, protože vím, že to víš i ty. Ale máš ještě dost času přijít na to, co dělat. Titul není všechno. A ať už sis v té své duté hlavě umanul cokoliv, Less Than Zero tu pořád bude. Ještě jsme ani nezačali."

Kit věděl, že dělal iracionální závěry. S ostatními se přece shodli, že budou brát věci pomalu. Malé kluby a bary jim zatím vyhovovali a za pár let by se možná mohli pokusit prorazit i do větších měst. Poté opustit hranice a budovat si pevnou fanouškovskou základnu. Sláva je možná lákala prvních pět minut, ale jen co se nad tím trochu víc zamysleli – životy mnohých jejich oblíbených hudebníků se jim při tom promítly před očima – a zkusili si na stejné místo dosadit sami sebe, došlo jim, že by to byl jen krok do záhuby.

„Takže říkáš, že si konečně pořídíme dodávku?"

Max se zasmál. „Možná to tohle léto vyjde."

Kit pozvedl obočí a snažil se sedět v klidu, i když mu celé tělo bzučelo nadšením. „Vážně?"

„Pokud nám samozřejmě zařídíš vystoupení na nějakých festivalech."

„Dohodnuto."

Na střeše seděli ještě další půl hodinu, dokud se Kit nezačal třást zimou. Únava na něj konečně dopadla, takže si ani nestěžoval, když Max zavelel, že byl čas se vrátit do postele. Po té krátké konverzaci se Kit cítil volnější a klidný. Veškeré jeho předchozí myšlenky byly najednou k smíchu a on nakonec bez problémů usnul a neprobudil se až do pozdního odpoledne.

....

Čtvrtek, 9. prosinec

Restaurace byla moderní a nóbl – přesně takový typ podniku, kam by Adrian nikdy dobrovolně nepáchla. Hosteska u hlavních dveří si ji s přimhouřenýma očima prohlédla od hlavy k patě a ret zkroutila do opovrhujícího úšklebku, když jí Adrian řekla, že by měla mít rezervaci. Dnes večer si opravdu dala záležet na svém vzhledu. Oči měla zvýrazněné tmavými stíny, dlouhé vlasy navlněné a pocuchané, a dokonce si vzala tu černou průsvitnou halenku, která odhalovala její podprsenku stejné barvy. Hosteska nakonec ale jen zakoulela očima a zavedla ji ke stolu v zadní části restaurace vedle vysokých oken, ze kterých byl vidět snad celý noční Draydale.

Isabella tam na ni už čekala. Ani se na Adrian neusmála na pozdrav a jen pozvedla obočí, když svou sestru spatřila. „Netušila jsem, že sem pouští prostitutky."

Adrian si přiložila dlaň na hruď a posadila se. „To si myslíš, že dělám? Jak ty mi ale lichotíš!"

Isabella zavrtěla hlavou a oči zabodla do jídelního lístku před sebou. S Adrian si byly hodně podobné, což obě neskutečně vytáčelo. Měly stejně tmavé a husté vlasy – ty Isabelly byly ale kratší a pečlivě vyžehlené – a velké hnědé oči. Adrian možná měla o něco kulatější obličej v porovnání s ostrými hranami čelisti a vystouplým lícními kostmi své sestry, ale pokud by se na ně kdokoliv podíval z dálky, myslel by si, že byly dvojčata. Isabella byla ale doopravdy o rok starší a často se to snažila dokázat.

Adrian se rychle ujala vinného lístku a přemýšlela, jestli by svou sestru měla pohoršit tím, že si objedná láhev jen pro sebe. Rozhodně si bude potřebovat dodat dost kuráže, aby dnešní večer vůbec přežila.

Byla ráda, že se tentokrát sešla jen s Isabellou. Na jejich posledních dvou schůzkách totiž nejen že musela tolerovat sestřino vychloubání se tím, jak se vede její firmě a jak už se bude brzy stěhovat do nového domu, ale také se musela pokoušet být milá na jejího manžela, který dával jasně a hlasitě najevo, co si o Adrianině stylu života doopravdy myslel. Isabellino kritizování ještě dokázala snášet, ale poslouchání nějakého slizáka, jenž měl očividně pocit, že si může říkat co chce a že všemu automaticky rozumí, jen protože byl muž, bylo to poslední, po čem toužila.

„Nikdy nepochopím, proč by si někdo chtěl takhle znetvořovat tělo," řekl tehdy, když si všiml Adrianina tetování. Měla dvě. Dvě malé slunečnice na svém zápěstí a motýla na předloktí. Ani jedno nebylo zrovna výrazné. „Určitě toho budeš litovat, až budeš starší."

Měla co dělat, aby držela jazyk za zuby, ale poté, co se rozhodl rozebírat její milostný život a jak už by si brzy měla najít přítele – nad tím si Adrian nemohla pomoct a musela se pobaveně smát, což si vyžádalo Isabellin varovný pohled – protože nebude mladá navěky, dala mu jasně najevo, kam by si takové kecy měl strčit. Isabella se na ni samozřejmě naštvala a než se každá zase vydala svou vlastní cestou, dala jí jednu velkou přednášku o tom, jak je dětinská a že by se konečně měla chovat jako normální člověk.

Velká část večeře se nesla v tichosti a Isabella s Adrian si prohodily jen několik zdvořilých slov. Nechápala, proč její sestra tak moc trvala na tom, aby se alespoň jednou za pár měsíců scházely, když si očividně neměly co říct a preferovaly by jinou společnost. Hádala, že to byl způsob, jak ji mohli rodiče monitorovat, protože věděli, že pokud Adrian zvládne někoho po dobu dvou hodin alespoň trochu tolerovat, byla to právě Isabella.

„Jsem těhotná," oznámila Isabella krátce poté, co dojedly.

Adrian měla co dělat, aby se na víně nezadusila. Tváře jí díky alkoholu hořely a místnost byla najednou rozostřená. Přemýšlela, co by na to měla odpovědět. Pokud by se takovou novinku dozvěděla od svých přátel, její reakce by byla trochu jiná, protože děti pro ně nepřicházely v úvahu. Jediný pohled na Isabellu ji ale přesvědčil, že to bylo plánované. Samozřejmě, že si chtěla založit rodinu. Měla přece manžela, nový dům a stabilní práci, co jiného by si člověk přál? A tak si odkašlala a dostala ze sebe tiché: „Gratuluji."

„Díky," odpověděla Isabella a nespouštěla z ní oči, jako by očekávala nějaký sarkastický komentář. „Chtěla jsem, abys to věděla ode mě."

Přikývla. Pamatovala si, když jí poprvé řekla, že se bude vdávat. Byla překvapená, že ji na svatbu pozvala, jelikož co tak věděla, její rodina svou mladší dceru radši moc nezmiňovala. Isabella se navíc chtěla vdávat v pravém indickém stylu, protože i její snoubenec sdílel indické kořeny, což znamenalo velké oslavy, honosné oblečení a hory jídla. Adrian nebyla zrovna nadšená z představy, že bude muset celý den konverzovat s desítkami vzdálených příbuzných a hostů a vysvětlovat, co dělá se svým životem, ale chtěla svou sestru podpořit. A také se docela těšila, až si na sebe vezme své sytě zdobené sárí. Vždy milovala extravaganci a nikdy si nenechala ujít možnost se pořádně vystrojit.

Svatba ve finále nebyla tak špatná. Dokonce dokázala v klidu odpovídat na ty stejné otázky a s žádným z příbuzných se nepohádala. Velkou zásluhu na tom ale měl fakt, že do sebe celý večer házela jeden drink za druhým, až se opila tak moc, že přede všemi zvracela do ozdobného květináče a zachovala si tak reputaci ostudy rodiny. Max ji tehdy musel vyzvednout a Oliver s Kitem byli celí bez sebe, když viděli, v jakém stavu dorazila domů a utahovali si z ní.

Konverzace po tomto zjištění ale nebyla o moc lepší. Adrian pomalu dopila svou sklenici vína, přičemž se dozvěděla, že termín, kdy se dítě mělo narodit, byl v květnu a jak jejich rodiče byli samou radostí bez sebe, když se to dozvěděli. Adrian se usmívala a přikyvovala, přičemž si nemohla pomoct a přemýšlela, jak bylo možné, že čas utíkal tak rychle. Bylo to jako včera, když ještě chodila do školy a jediný její problém bylo, co si zrovna obléct na sebe, nebo kde se v pátek konal nějaký večírek. A teď tu seděla a řešila děti.

Ve svých dvaceti třech letech se najednou cítila neskutečně stará.

Láhev vína si nakonec odnesla s sebou a ignorovala zvědavé pohledy lidí v restauraci a sestřino neschvalující zavrtění hlavou. Na ulici se rychle rozloučily a poté se vydaly vlastní cestou.

Pravda byla taková, že se Adrianin život tolik nelišil od toho puberťáckého. Snad každý týden se někde opíjela nebo se svou kapelou řešila ty největší kraviny. Jediný rozdíl byl v tom, že teď byla dospělá a nikdo jí nenakazoval, co má dělat. Navíc většinu času trávila ve společnosti lidí, kteří si života užívali podobným způsobem, a tak jako by úplně zapomněla, že si mnozí stejného věku zakládali rodiny. Měli plnohodnotnou práci, nebo studovali, aby jednu takovou brzy získali, a měli jasnou představu o vlastní budoucnosti.

A ona mezitím klopýtala temnou ulicí a upíjela z drahého vína, které ani nebylo tak dobré.

Z kapsy vytáhla mobil a rychle vytočila známé číslo.

„Děje se něco?" ozval se z druhé strany hlas Tori.

„Chceš se totálně ožrat?"

....

Tori se s ní sešla spíš, protože o ni měla strach, než že se chtěla připojit. Adrian to ale nevadilo a než za ní stihla dorazit, zvládla dopít zbytek vína a po cestě si v malém obchodě koupila láhev vodky, jež hltala jako by to byla voda a ona roky nepila. Seděla na schodech vedoucích k hlavním dveřím jednoho z městských domů, protože se jí nohy motaly tak moc, že ani nedokázala stát a opět si lokla, načež se znechuceně zašklebila, když si vodka propálila cestu jejím krkem.

„Panebože," ozvalo se před ní. „A co se stalo tobě?"

Adrian se na Tori zazubila a rychle se postavila, což ale jen způsobilo, že ztratila rovnováhu a při prvním kroku klopýtla a málem se skutálela na zem. Tori ji ale stihla zachytit a tiše zanadávala, když Adrian tvrdě narazila do jejího těla.

Usmála se. „Ahoj," zamumlala a zadívala se jí do očí. Tori na sobě neměla ani stopu make-upu a vlastně vypadala, jako by ji Adrian vytáhla přímo z postele – což byla nejspíš pravda, protože se ani nepodívala na čas, když jí zavolala. Vlasy měla smotané do drdolu a na sobě jen velkou mikinu a podobně vytahané tepláky.

A Adrian přišlo, že v životě neviděla nikoho krásnějšího.

„Pojď, bydlím jen kousek odtud a v tomhle stavu tě nenechám samotnou venku."

Adrian ani neprotestovala, když jí vodku sebrala a vyhodila do blízkého koše. Byla štěstím bez sebe, když ji Tori chytila za ruku a odvedla do svého malého bytu. Bydlela sama a byt nebyl moc velký – měl jednu koupelnu a velkou místnost, která fungovala jako kuchyň, ložnice i obývací pokoj dohromady – ale uvnitř byl pořádek a působil hrozně útulně. Byla to příjemná změna od chaosu, ve kterém Adrian normálně žila.

Se smíchem se rozvalila na tmavě zelený gauč. „Nikdy jsem u tebe doma nebyla," řekla nadšeně. „Znamená to, že se náš vztah dostal na novou úroveň?"

Matně si uvědomovala, jak špatný nápad byl vypít tolik alkoholu během tak krátkého času, ale zároveň dávno přišla o veškeré zábrany a cítila se neskutečně lehká. Vlastně zapomněla, proč se tak moc opila. Nic ji netížilo a svět byl krásný, jednoduchý.

„Vypij to."

Pevný hlas ji probral a Adrian se pokusila usadit. Hlava se jí motala a sedačka jako by se ji snažila sníst zaživa. Nechala Tori ať jí strčí sklenici s vodou do ruky a hltavě se napila, až se malém zadusila.

„Pomalu, proboha," zamumlala Tori a radši sklenici zase položila na stranu, když se Adrian rozkašlala. „A žádný vztah neexistuje," dodala.

Povzdechla si a k druhé dívce zvedla oči. „Proč?" zeptala se a možná při tom zněla jako malé dítě. „Máš mě ráda. Jakkoliv se to snažíš popřít, vidím ti to na očích."

„Jsi otravná."

Adrian pokrčila rameny. „To už mi řeklo víc lidí."

„A hlasitá a až moc sebevědomá–"

„Hej, teď jenom vyjmenováváš mé dobré vlastnosti."

Tori se zamračila. „Už jsem řekla, že jsi otravná?"

Adrian se zazubila. „Každý den mi to připomínáš," řekla a natáhla prsty, aby se mohla jemně dotknout jejích ostrých lícních kostí. Nebyly jako ty Isabelly, přísné a skoro až nebezpečné. Spíš jí dodávaly urozenost – jako by byla potomkem starodávných králů a královen. „Jsi krásná."

Tori zavrtěla hlavou a zase její ruku sklonila. Svou dlaň ale nechala ležet na té Adrian. „A ty jsi úplně na mol."

Adrian si odfrkla. „Provinilá." Poté si povzdechla a položila si hlavu na její rameno. „Isabella je těhotná," řekla, jen co se vzpomínky z dnešního večera začaly vracet.

„Tvoje sestra?"

„Hm."

„To je dobře, ne? Budeš teta."

Přikývla. Ta myšlenka byla vlastně docela příjemná, ale Adrianiny obavy ji úplně zastínily. „Je to hrozně divný," řekla a narovnala se. Pramen vlasů si zastrčila za ucho. „Pamatuju si, jak jsme si hrály s panenkami a jak mi rozkazovala, co mám dělat. Jako by to bylo včera. A teď bude mít dítě. Co se stalo?"

Tori pokrčila rameny. „Lidé dospívají a jejich priority se mění."

Adrian se zamračila. „Měla bych mít já dítě?"

Tentokrát se Tori zasmála, ale Adrian jí věnovala vážný pohled, a tak přestala. „Vždyť nechceš mít děti."

„Ne, to nechci." K tomu rozhodnutí došla už někdy ve svých patnácti. Představa vlastních dětí ji nikdy nelákala a vlastně si byla dost jistá, že neměla žádné mateřské pudy. Kdykoliv to ale někomu řekla, každý ji začal ujišťovat, že to se určitě změní, až bude starší. Děti jsou to nejlepší, co tě může potkat. Chceš po sobě přece něco zanechat, ne?

„A na tom není nic špatného." Tori na ni upřímně hleděla těma svýma hlubokýma očima a Adrian najednou dostala obrovskou chuť ji políbit.

„Myslíš, že já někdy dospěju?"

Tori zavrtěla hlavou a na rtech jí hrál drobný a láskyplný úsměv. Natáhla se, aby jí jemně odhrnula pramen vlasů z tváře. „Nejspíš ne," řekla upřímně. „Ale přesně to se mi na tobě tak líbí." A poté si Adrian přitáhla k sobě, a pevně ji objala.

Vděčně se k ní přitulila a zhluboka se nadechla její vůně. Voněla jako ovoce a nějaká květina, ze které se jí ale začala točit hlava a žaludek se jí nepříjemně stáhl. „Myslím, že budu zvracet," zamumlala Tori do trička.

„Hlavně ne tady, prosím. Pojď," a odvedla ji na záchod, kde ze sebe Adrian vyklopila celou předraženou večeři.

....

Hej já si do téhle doby ani neuvědomila, jak často se Max vždycky zjevuje, aby všechny obohatil svými moudry. Ale ne, přesně proto ho miluju. 

Kit skončil se školou a je naprosto ztracenej. Upřímně, když jsem psala ten jeho vnitřní konflikt, tak jsem byla celou dobu jako: "Mood, mood, mood." Protože taky nevím, co bych kurva měla dělat se svým životem. Jak říkám... všechno, co píšu, je jakýmsi způsobem pohled do mé vlastní hlavy a do mého vlastního života (jen možná trochu víc zdramatizované xD). 

A Adrian! Jsem moc moc ráda, že se vám zalíbila, protože je pro mě hrozně důležitá. Celé to její přemýšlení, jestli nedělá něco špatně a neměla by mít svatbu a pořídit si děti, i když nic z toho nikdy nechtěla, protože lidé jejího věku to dělají, je hrozně real. 

No a potom se zjevila Tori, samozřejmě. Mě hrozně moc baví ji psát, protože Less Than Zero jsou jakože chaos, chaos, chaos a ona je ten člověk, co stojí stranou s tím nejvíc resting bitch face a jen všechno sleduje a lituje veškerých svých životních rozhodnutí. 

Jinak můžu s radostí říct, že zveřejnění příběhu očividně fakt pomohlo, protože jsem si k tomu včera sedla a napsala skoro 2k slov. Sice jsem si to po sobě nečetla a je mi jasné, že to bude příšerné, ale hej... alespoň něco!