Uf *hluboký nádech a výdech*

Tohle závěrečné slovo a poděkování píšu už po několikáté, protože mi přijde, že nejsem schopná pořádně vyjádřit to, co chci. Jednou se rozepíšu až moc, podruhé vůbec neřeknu to, co jsem chtěla... ugh, jestli tohle bude moc dlouhé, zmatené a nezáživné, tak se omlouvám, ale vůbec nevím, jak to zorganizovat. Budu ho ale oživovat nějakými memes!

Ale pokud jste se dostali až sem, chtěla bych vám neskutečně poděkovat za veškerou vaši podporu a doufám, že se vám tenhle příběh líbil. A pokud ne, tak to je taky v pořádku.

Jak už jsem zmiňovala na začátku a snad milionkrát ve svých poznámkách mezi kapitolami, Less Than Zero je pro mě srdcová záležitost. Dohromady jsem na něm pracovala nějaké dva roky, ale přemýšlela jsem o něm mnohem delší dobu. Psala jsem ho v tom nejdivnějším období mého života a kolikrát jsem měla chuť se na to vykašlat, protože jsem bojovala s jedním velkým blokem a pochybami. Zároveň jsem se skrz tento příběh snažila dostat ze své komfortní zóny a trochu víc experimentovat.

Less Than Zero je tak trochu manifestací mé jedné velké existenční krize, která ve mně sice odstartovala už během Covidu, ale dosáhla svého vrcholu právě někdy před těmi dvěma lety. Pandemie pro mě byla neskutečně těžká, protože jsem zůstala zaseknutá v Anglii a neměla jsem možnost skoro nic dělat nebo se seznamovat s novými lidmi. Hodně jsem bojovala s úzkostmi, které mi tou dobou zabraňovaly dělat i ty nejjednodušší věci. Nebyla jsem schopná si objednat kafe nebo jít mezi víc lidí, aniž bych nezačala panikařit a dost jsem se kvůli tomu izolovala. Postupně jsem se z toho ale vyhrabala a znovu se naučila nějak fungovat. Doteď s úzkostmi jednou za čas bojuji, ale oproti tomu, co to bylo dřív, to je teď hračka.

A samozřejmě, aby toho nebylo málo, když jsem tohle překonala, tak přišla další velká facka v podobě totální krize identity. Nikdy jsem svou sexualitu nerada označovala něčím konkrétním a ani teď mi vlastně konkrétní „labels" nesedí, ale učení se o asexualitě mi opravdu s vlastní identitou pomohlo (stejně tak se ale neoznačuji přímo jako asexuál, ale nejvíc mi prostě vyhovuje to, že jsem „někde na ace spektru"). A když jsem trochu víc porozuměla tomu, jak pro mě přitažlivost funguje (co kecám, vůbec nechápu, jak to funguje), taky mi došlo, že mi na genderu lidí absolutně nezáleží a jsem otevřená čemukoliv.

A tak jsem si našla zálibu v queer a feministických studiích, na která jsem se při studiu soustředila a hrozně moc mi to pomohlo v tom, jak nejen sama o sobě přemýšlím, ale jak přemýšlím i o lidech kolem sebe. A byl to přesně tento rok, kdy jsem Less Than Zero opravdu začala psát.

Není teda nic zvláštního na tom, že tenhle příběh celou tuhle moji cestu reflektuje. Skrz něj jsem se také sama snažila porozumět tomu, jak láska a přitažlivost fungují. Chtěla jsem vzít nejrůznější heteronormativní a allonormativní představy o světě a totálně je překroutit. Začala jsem totiž být frustrovaná z toho, jak se lidé snaží vymezovat hranice mezi různými druhy lásky a odmítají pochopit, že každý má jiné priority a že každá láska je jedinečná, protože lidé jsou jedineční. A taky jsem chtěla trochu víc prozkoumat, co vlastně znamená termín „queer platonic relationship" a jak by něco takového mohlo fungovat.

Zpočátku to ale byl jen Oliver s Chris, jejichž přátelství mělo na něco takového poukazovat. Nakonec je to ale doopravdy celá kapela, která je jasnou ukázkou toho, že QPR existuje a má mnoho podob. A já vím, že jsem tvrdila, že je tahle kniha o hudbě, ale pravda je taková, že spíš pojednává o lásce a hudba je jen prostředek, skrz kterou ji vyjadřuju.

Hrozně moc mě bavilo prozkoumávat příběhy všech čtyř hlavních postav a toho, jaký vztah k hudbě mají. Oliver je někdo, kdo se na hudbu obrací ve svých nejtěžších chvílích a zároveň je to něco, co mu připomíná jeho tátu. Pro Kita je to únik před realitou a způsob, jak ze sebe dostat všechnu energii. Je to něco, co mu jde a při čem se nemusí přetvařovat. Pro Adrian je to zase způsob, jak převzít kontrolu sama nad sebou a nad svým tělem. A Max se skrz ni uklidňuje. Hrozně se mi líbilo jeho přirovnávání hudby k chaosu. A je vtipné, že paradoxně někdo, o kom byste si mysleli, že potřebuje mít vše naplánované dopředu a musí mít nad věcmi kontrolu, se bude tak moc vyžívat právě v něčem tak nepředvídatelném. Na druhou stranu to dává naprostý smysl. Protože v chaosu na ničem nezáleží. Nepotřebujete si vymýšlet katastrofické scénáře, protože nejenomže na to nemáte čas, ale s velkou pravděpodobností se všechno, co se mohlo posrat, už dávno posralo a vám tak nezbývá nic jiného než si tu jízdu užívat.

A pokud mluvím o chaosu... aah, je logické, že si Max vytvoří silné pouto s Kitem, přímým ztělesněním toho slova. Hele, už od začátku jsem měla v plánu ty dva dát dohromady a jedna z mých poznámek je, že MAX A KIT BUDOU MÍT EPICKOU ROMANTICKOU ZÁPLETKU!! (takhle to tam mám napsané). Ale oh boy, nečekala jsem, že z toho nakonec bude tohle. Chtěla jsem ale, aby to bylo takové klidné, nenápadné, ale zároveň neskutečně moc nápadné. Jako když máte dva nejlepší kamarády a o pár let později se zjeví na srazu s tím, že spolu chodí a vy jste jakože: „Jo, to dává naprostý smysl." A jak jsem řekla, tahle knížka se možná soustředí na lásku, ale nesoustředí se na romanci.

Umírala jsem smíchy nad těmi komentáři u části, kde je odhaleno, že se Max a Kit už předtím políbili. Ne fakt, já jsem si říkala, že to bude super „ooh" odhalení a místo toho přišlo jen samé „nikdo nejsme překvapený". A ve finále je to mnohem lepší, než kdyby to nikdo nečekal, protože O TOHLE JSEM SE PŘESNĚ SNAŽILA.

Ale fun fact: všichni se jednou políbili. Oliver už na začátku prozradil, že se jednou ze srandy líbal s Kitem, což Max prostě záviděl (nejenže tajně slintal nad Kitem, ale taky protože Oliver byl jeho nejlepší kamarád PRVNÍ a tohle se nedělá), a tak to musel napravit. Adrian s Kitem jsou potom šílenci, takže proč ne? A situaci Adrian x Max vidím jako skvělou wlw a mlm solidaritu.

A Max a Kit? Nevím, co bych k těm dvěma měla dalšího říct. Ten Kitův vnitřní monolog o tom, jak se mezi ním a Maxem po tom, co se políbili, nic nezměnilo, protože už předtím jejich vztah vzdoroval všem sociálním normám, to dostatečně vystihl.

Jebat na sociální konstrukce.

....

Psaní i vydávání Less Than Zero byla jedna velká horská dráha. Emocí, událostí, reakcí... mého způsobu psaní. Vydávání samo o sobě bylo potom skvělé, protože to bylo období, kdy jsem chytala depky z toho, že absolutně nevím, co se sebou dělat po tom, co jsem skončila se školou. Fakt jsem se někdy až klepala nedočkavostí, když jsem měla nějakou kapitolu vydat a jakékoliv upozornění mi vykouzlilo ten největší úsměv na tváři. A všechny ty komentáře byly jako takové hezké pohlazení na duši a něco jako: „Nejsi v tom sama. Všechno bude v pořádku."

S Less Than Zero ale žádné další plány doopravdy nemám. Jasně, budu ráda, když ho přečte víc lidí a třeba se dostane na podobný level jako Deset, ale ve finále mi to je jedno. Miluju každou tu postavu a bude těžké se s nimi rozloučit, ale myslím, že mi jsou až moc blízcí na to, abych se o ně dělila s více lidmi. Tenhle příběh je doslova napsaný mou vlastní krví a slzami a asi bych nepřežila, kdyby stovky lidí viděly ty nejzazší kouty mé mysli nebo by to snad četl někdo, kdo mě reálně zná (never happening, ne, fuj, noční můra).

Less Than Zero je totiž hlavně experiment. Byl to způsob, jakým jsem si chtěla zkusit psát něco, co jsem do této doby nedělala, a díky němu jsem zjistila, že mě to opravdu baví. Že ráda píšu příběhy soustředící se hlavně na postavy a jejich vztahy. Že mě baví rozebírat mentální problémy a dlouhé existenční krize.

A jak už jsem dřív zmiňovala, začala jsem v průběhu pracovat na něčem novém. Trochu jsem zrecyklovala své minulé nápady a začala to rozvíjet. Jediné, co zatím s jistotou dokážu říct je, že to bude další LGBTQ+ heavy příběh (sapphic hlavní hrdinky, protože jsem se totálně zamilovala do psaní Tori a Adrian), trans vedlejší postava, hodně se bude soustředit na mentální problémy a bude to mít takový trochu víc temnější nádech. Tak trochu jsem si řekla, co kdybych zkombinovala celou diskografii The Amity Affliction a album This Place Will Become Your Tomb od Sleep Token? Protože všechny se hodně soustředí na vodu a oceány. A pokud je jedna věc, o které ráda píšu? Jo, je to moře. Takže asi tak.

....

Já vím, já vím, už jsem skoro u konce, nebojte! Teď je ale čas na mou pořádnou děkovací část. A pokud budu znít jako ten největší ubrečený idiot, tak ticho, dobře? Let me have my moment...

Děkovala jsem sice v průběhu a potom všem v komentářích, ale mně to pořád přijde málo. Takže díky, díky, DÍKY. Díky za všechny z vás, co si našli čas Less Than Zero přečíst a kteří se dostali až sem. Za to, že jste si našli čas zanechat komentáře a dali si na nich opravdu záležet. A upřímně, i to množství srdíček u různých odstavců mi dělalo hroznou radost! Za to, že jste se smáli mým hloupým vtipům a prožívali všechny ty silné emoce společně s mými postavami a že jste se do nich dokázali vžít a pochopit je, i když dělali jedno hloupé rozhodnutí za druhým. Fakt, neexistuje větší kompliment než vidět, že všechny postavy milujete stejně jako já a že se s nimi dokážete ztotožnit.

Díky za všechny povzbuzující komentáře a všechnu chválu. Za to, že jsem se mohla pobavit a že jsme spolu mohli vykřičet trochu naší frustrace. Nedělám si prdel, když řeknu, že vy všichni, co jste se dostali až sem, jste momentálně moji nejlepší kamarádi a věřila bych vám doslova s čímkoliv. Ne, vážně, asi vás všechny budu muset zapsat do své závěti. Chcete moji adresu? Klíče k mému domu? Dokonce bych vám dala svoji milovanou kopii The Secret History se všemi svými anotacemi (okay, to už je příliš... na to jsem až moc emočně vázaná lol). Anebo si vás všechny adoptuju!

Budu moc ráda, když si s vámi budu moct povídat i mimo Less Than Zero. Insagram, Tumblr (teoreticky Discord? ale na to už jsem úplně levá)... kdekoliv, kdykoliv. Vím, že některá témata, kterým jsem se věnovala, mohla v některých z vás probudit nějaké otázky, emoce a možná jste si díky tomu něco uvědomili, takže určitě jsem tu pro vás, pokud si o tom chcete promluvit!

Zároveň bych chtěla udělat takové osobnější poděkování, a to asi těm nejúžasnějším čtenářům, které jsem si kdy mohla přát: girl_from_Jupier, not_in_chains a Stromenka04. Vy tři jste hrozně dlouhou dobu byli jediní, kdo Less Than Zero četli od samého začátku a vydrželi. A nejenomže vydrželi, ale doslova jste, jen co jsem kapitolu zveřejnila, naskočili a začali mě spamovat těmi nejúžasnějšími reakcemi. Šílenost. A miliony díků patří hlavně not_in_chains, která je tu se mnou... fuu, už neskutečně dlouho a nechápu, jak jsem jí ještě nezačala lézt na nervy, ale fakt, asi ani slovy nedokážu vyjádřit, jak moc to pro mě znamená. A shout out dalším legendám: Eeefka a SkautkaAira.

Okay, už musím končit nebo budu brečet (zase). Pokud vám tohle všechno připadá až moc dramatické, ticho... tohle je můj příběh a dělám si co chci.

....

Doufám, že jste si z tohoto příběhu něco odnesli. Možná jste se i něco nového naučili. Ještě jednou díky za tu lásku, kterou jste ke všem těm postavám projevili, protože to pro mě znamená opravdu moc. Děkuju za to, že jste se smáli nad Kitovými šílenostmi, rozplývali jste se nad Maxem, podporovali jste Adrian (protože víme, že to ona je ta baddest bitch of them all) a objevovali jste sebe sami společně s Oliverem (nebo jak by řekla girl_from_Jupier: Ollieee!)

A pokud máte jakékoliv otázky, sem s nimi.

Posílám všem nekonečně moc objetí, pusinek, úžasné hudby a v neposlední řadě každému z vás přeji, abyste si jednou také našli své Less Than Zero.

A snad se zase brzy uvidíme.

Love you xx

- Andy