Pátek, 20. květen

Kit se probudil s cizími vlasy v puse.

Znechuceně zaprskal, aby je dostal ven. Jen co se mu to podařilo, zavrtěl se, jak se snažil víc uvelebit a plánoval pokračovat ve spaní, ale hned nato loktem narazil do něčeho tvrdého.

Sykl bolestí a konečně otevřel oči.

Odhadoval, že to, co před sebou uvidí, budou stěny jeho, nebo Maxova pokoje. Rozhodně ale nečekal, že mu pohled dopadne na zelené dlaždičky jejich koupelny.

Zamračil se.

Když shlédl, zjistil, že Max na něm přímo ležel. Hlavu měl položenou na jeho hrudi a potetovanou rukou ho objímal kolem pasu. Byl celý zkroucený a jednu nohu měl přehozenou přes tu Kitovu, tu druhou zvláštně ohnutou, protože byl až moc vysoký na to, aby se do vany vešel celý. Počkat–

Co kurva dělali ve vaně?

Kit si pokusil vybavit události předchozí noci. Pamatoval si na hudbu a smích, na Adrian, která s radostí zapíjela narození své neteře... a taky na hodně, hodně tequily.

Musel se kousnout do rtu, aby se nezačal hlasitě smát. Tequila byla samozřejmě jeho nápad, a přestože se ten večer snažil držet na uzdě – vzpomínky na zápach dezinfekce a sterilní bílé stěny ho stále pronásledovaly – nic takového neplatilo pro jeho přátele. A pokud se snažil ujistit, aby byla nějaká láhev pokaždé při ruce nebo že připomínal, kdy byl čas na další panáky, to nikdo nepotřeboval vědět. Beztak proti němu neexistovaly žádné důkazy.

Kita nakonec bavilo jen posedávat stranou. S jointem v ruce pobaveně pozoroval ten chaos, který brzy nastal. Hlavně, pokud šlo o Maxe, protože byl přesvědčený, že Max a tequila byly ta nejlepší kombinace na světě. Opilý Max byl vždy zábavný, ale Max opilý tequilou byl úplně jiná liga. Nejenže přišel o jakýkoliv filtr, ale také byl neskutečně upovídaný a přítulný. Neustále tahal Kita, aby s ním tancoval a až moc si užíval Britney Spears. Také byl přesvědčený, že alkohol na něj neměl žádné účinky, a proto si dával další a další panáky.

Což byl důvod, proč skončili tady. Protože když se Maxovi v jednu chvíli udělalo špatně, Kit ho odtáhl na záchod a pomáhal mu zvracet. Když bylo po všem a Kit ho donutil si vypláchnout ústa a vypít sklenici vody, Max ho pevně objal a začal mumlat něco o tom, jak vděčný byl, že je tu s ním. Jen co se od něj ale odtáhl, zavrávoral a než ho Kit stihl zachytit, už seděl rozpláclý ve vaně. Kit se ho samozřejmě snažil vytáhnout, ale Max trval na tom, že se mu tam vlastně líbilo a že by se k němu měl přidat. A Kit brzy zjistil, že těm velkým hnědým očím prostě nedokázal odolat.

A tak usnuli ve vaně. A jeho záda a krk ho další týden rozhodně budou nenávidět.

„Maxi," zamumlal. V ústech měl sucho, a i když jeho kocovina nebyla tak silná jako obvykle, do spánků se mu pomalu začínala vkrádat nepříjemná bolest.

„Hmm." Max oči neotevíral. Místo toho svůj stisk na Kitově pase zesílil a víc se k němu přitulil.

Kit se pousmál a naklonil se, aby ho políbil do vlasů.

Stále si nemohl zvyknout na to, že něco takového mohl udělat. Nebo spíš... nemohl si zvyknout na to, jak přirozené to bylo. Po tom, co se stalo na terase, si nebyl jistý, co přesně měl očekávat. Nikdy nebyl ve vztahu a netušil, jak takové věci fungují. Navíc, tohle byl přece Max. Jeho nejlepší kamarád a člověk, který ho znal skrz na skrz. Který viděl ty nejošklivější, nejtemnější zákoutí jeho duše. Pochyboval, že by na ně nějaká vztahová pravidla nebo co vůbec platila.

A možná proto to bylo nakonec tak jednoduché. Ten večer totiž změnil úplně všechno a zároveň nezměnil vůbec nic.

Protože tohle byl jeho Max. Člověk, ke kterému si už od samého začátku vytvořil silné pouto, které ale nikdy nedokázal správně identifikovat, protože žádná definice jako by nebyla dostatečná. To, co mezi sebou měli, bylo mnohem víc než přátelství. Bylo to také mnohem víc než jen romantická láska.

I předtím, než se poprvé políbili, se často dotýkali. Byl to způsob, jakým spolu komunikovali – nejen jako kapela celkově, ale také jen mezi sebou. Objímání, držení se za ruku, jen letmý dotek ramen, když seděli vedle sebe... byla to připomínka toho, že se na sebe mohli spolehnout. Že ať se dělo cokoliv, mohli se o toho druhého opřít. Polibky a sex a usínání v objetí toho druhého – to všechno byly ve finále jen další způsoby, jak tuhle blízkost, tuhle lásku, kterou mezi sebou měli, vyjádřit... jak ji upevnit.

Nebylo to nic převratného. Nebylo to žádné dramatické vyvrcholení jako vystřižené z romantických knih, kde si hlavní hrdina najednou uvědomí, že se zamiloval. Ne, oni byli prostě Max a Kit, dokud z nich nebyli Max a Kit.

Když se jich Adrian zeptala, co by se stalo s Less Than Zero, kdyby se rozešli, Kit si uvědomil, že si to nedokázal představit. Nedokázal si představit den, kdy by Maxe ve svém životě neměl – kdy by neměl nikoho z nich. A možná to s nimi někdy nebylo jednoduché. Protože stejně jako byla jejich láska jemná a uklidňující, dokázala být ostrá a smrtící. Byla zuby a krev a nazývání se těmi nejhoršími jmény. Byla slzy a hloupá rozhodnutí, kterých později litovali. Ale možná to ji dělalo tak vzácnou. Protože ať už se dělo cokoliv, ať už si procházeli těžkým obdobím, věděli, že si k sobě zase najdou cestu.

„Maxi," oslovil ho znovu. „Vstávej, nebo přijdu o záda."

Max něco nesrozumitelného zamumlal.

Kit se s povzdechnutím z jeho sevření vyprostil a pomalu se posadil. Hlava se mu při tom pohybu zatočila a on musel pevně zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout, aby uklidnil svůj splašený žaludek.

To Maxe nejspíš konečně probralo, protože se pokusil přetočit na stranu, ale stejně jako Kit předtím, narazil do kraje vany. „Do prdele." Paží si zakryl oči. „Já tě zabiju, Kite. Tebe a tvoje tequily."

„Na mě to nesváděj, to ty jsi je do sebe házel jako o závod."

„Protože jsme oslavovali narození dítěte."

„Podle mě jsi po prvních třech úplně zapomněl, že nějaké dítě existovalo."

Max zaúpěl. „Už nikdy nepiju. Oficiálně se ze mě stává abstinent." Ruku nadzvedl a jedno oko otevřel, aby mohl Kita zpražit pohledem. „A za všechno můžeš ty. Nemáš na mě vůbec dobrý vliv."

„Hm, řekni mi, jak se opravdu cítíš."

„Chci umřít."

Kit si odfrkl a poplácal ho po noze. „Vstávej, Bručoune. Udělám ti kafe a nějakou pořádnou snídani."

Max znovu zaúpěl.

„Fajn, tak jenom to kafe."

Vyžadovalo to hodně uplácení z Kitovy strany a nadávání z té Maxovy, ale nakonec se jim podařilo se z vany vyhrabat. Max musel ještě jednou zvracet a Kit ho při tom konejšivě hladil po zádech. A když spolu konečně doklopýtali do obývacího pokoje, zjistili, že nebyli jediní, komu se v noci nepodařilo dostat do postele. Oliver s Chris pospávali na zemi a pod jednou dekou se k sobě tiskli. Tori zase ležela celá zkroucená na gauči.

„Dobré ráno." Adrian s úsměvem vyšla z kuchyně. V ruce svírala velký hrnek, ze kterého se ještě kouřilo. Byla pobledlá a oči měla trochu napuchlé, ale jinak se nezdálo, že by na tom byla špatně. Kit nechápal, jak to bylo možné, vzhledem k tomu, kolik toho vypila.

Max pronesl několik dalších nadávek a Kit se jenom zazubil. Držel ho kolem pasu, aby náhodou neupadl.

Adrian si ho pobaveně prohlížela. „Vypadáš fakt hrozně."

Max se zamračil a ukázal jí prostředníček.

„Mimochodem, po včerejšku máš doživotní zákaz pouštět Toxic," řekla. „I když tvoje taneční kreace za to rozhodně stály."

„Nesnáším tě."

Mrkla na něj. „Taky tě miluju."

Kit se smíchem Maxe radši dostrkal k jeho pokoji, kde mu pomohl se převléknout a donutil ho zalézt si do postele. Kit si mezitím dal rychlou sprchu, připravil dva velké hrnky kafe, které položil na noční stolek nedaleko a sám poté ulehl vedle něj. Max se k němu okamžitě přitiskl a Kit mu automaticky začal pročesávat vlasy prsty.

„Podívej se na nás," zašeptal po nějaké době. „Kdo by řekl, že to budu jednou já, kdo se o tebe stará?"

Max natočil hlavu a podíval se na něj. Oči měl červené a rty popraskané. „Vždyť se o mě staráš vždycky."

Kit se pousmál a v tu chvíli mu přišlo, jako by mu srdce mělo brzy prasknout tím, kolik lásky v sobě drželo. „Staráme se o sebe navzájem," řekl nakonec a naklonil se, aby ho mohl políbit.

Max se spokojeně usmál a znovu zavřel oči. Netrvalo dlouho, než oba tvrdě usnuli.

....

Pondělí, 23. květen

„Stejně pořád nemůžu uvěřit tomu, že si tvoje máma našla přítelkyni," zamumlal Max, když společně s Oliverem mířili k jeho rodnému domu.

Stromy podél chodníku byly rozkvetlé a ve vzduchu visela vůně květin. Max si ani nepamatoval, kdy touto ulicí procházel naposledy, ale pohled na ty známé domy ho naplnil zvláštním pocitem nostalgie. Vzpomněl si na to, jak jako malý po té stejné ulici projížděl na kole sem tam. Jak s Oliverem museli skoro každé ráno sprintovat na autobus, protože oba samozřejmě zaspali. Jak spolu poprvé kouřili na nedalekém rohu, schovaní mezi vysokými keři, a jak se Oliver po prvním potáhnutí rozkašlal tak moc, že se pozvracel.

Ty časy mu chyběly.

Oliver si odfrkl. „Vážně?"

Max naklonil hlavu na stranu. „Víš co? Beru to zpět. Tvoji rodiče kolem sebe vždy měli takovou energii."

„Energii?"

„Mhm... duha byla vždycky jejich barva, nemyslíš?"

Oliver zaklonil hlavu a hlasitě se zasmál. „Idiote."

„Ne, ale teď vážně. Jak se ohledně toho cítíš?"

Na to Oliver neodpověděl okamžitě a nějakou dobu hleděl zamyšleně před sebe. „Upřímně?" řekl. „Mám z toho fakt radost. Když jsem se to poprvé dozvěděl, bylo toho hodně. Trochu jsem se bál, co se stane, až to na mě všechno dopadne, ale... nevím, myslím, že si to fakt zaslouží. Obě. Susan je úžasná a neskutečně mámě pomohla. A podle mě to je to jediné, na čem doopravdy záleží, nemyslíš?"

Max se usmál a přikývl. Nic jiného by od něj ani neočekával. „Nemůžu se dočkat, až je uvidím," řekl.

Když se ale zjevili před brankou jednoho z řadových domů, Max se proti své vůli zastavil a pohled mu zalétl ke konci ulice. Dům jeho rodičů sice z takové dálky nebyl vidět, ale i tak se nad ním vznášel jako stín. Přemýšlel, co asi dělali. Pochyboval, že se něco změnilo. Nejspíš většinu svého času trávili zalezlí ve svých kancelářích, mezitímco se jejich život dál točil kolem toho samého: práce, práce, vzhled a reputace. Mluvili o něm někdy? Stýskalo se jim, nebo to byl jen další způsob, jak se s ním snažili manipulovat? Anebo snad předstírali, že žádný syn nikdy neexistoval, protože to bylo jednodušší než přiznat, že byl vším, proti čemu stáli?

Max nikdy dvakrát netoužil po slávě, ale najednou si představoval jak s ním jednou, za pár let, bude v televizi rozhovor a on se ujistí, aby zmínil jména svých rodičů a veřejně jim poděkoval. Protože všechno, kým byl – teplej pomalovanej vyvrhel společnosti – bylo hlavně jejich zásluhou. Bez nich by se totiž nikdy nedokázal dostat takhle daleko.

Oliver se s rukou položenou na brance také zastavil. „Maxi," oslovil ho opatrně.

Max zamrkal a otočil se na něj.

„Víš, že pokud chceš, tak za nimi můžeš jít? Klidně tě doprovodím. I když tvoje máma je asi poslední člověk, kterého bych chtěl vidět."

Nad tím se Max pousmál, ale zavrtěl hlavou. Ještě před rokem by o tom nejspíš vážně uvažoval. Snad po sté by se zkusil vrátit, přesvědčený, že to tentokrát bude jiné. Věřil by, že kdyby si s nimi jen promluvil, třeba by si konečně uvědomili své chyby. Přiznali by vinu a slíbili, že se zlepší, protože jejich syn pro ně byl přece důležitější než jakákoliv mylná přesvědčení. Jenže Max už dávno přestal být tak naivní. Jak to říkal Kit? Stejná krev neznamená, že jim něco dlužím.

„Ne," řekl nakonec. „Tam už mě nikdo nedostane."

Oliver si značně oddechl. „Díky Bože," zamumlal. „Víš– Já vím, že toho bylo tehdy hodně, když– když táta umřel, ale... vždycky jsi tam pro mě byl a já za to byl fakt neskutečně vděčný, ale myslím, že jsem úplně zapomněl, jak těžké to muselo být i pro tebe. Byli jste si s tátou dost blízcí."

Max se zadíval na jeden z keřů před okny. „Jo," přiznal. „Rozhodně to nebylo jednoduché, ale nic ti nevyčítám, dobře?" Otočil se zpět na Olivera. „Protože, i když jsi o tom možná tehdy nevěděl, taky jsi tam pro mě byl. Prošli jsme si tím spolu. Pomáhání ti se zármutkem pomáhalo s mým vlastním. Navíc, proč si myslíš, že jsem začal plánovat založení kapely? Jasně, aby tě to přivedlo na jiné myšlenky, ale taky, aby to odreagovalo mě. Podrželi jsme se navzájem."

Staráme se o sebe navzájem.

Oliver sklonil oči k zemi. „Dobře. To je dobře." Když se na Maxe znovu podíval, jeho výraz byl ale nečitelný. Působil trochu nejistě, možná ustaraně. „Jenom– vždycky se o nás strachuješ a snažíš se ujistit, že jsme v pořádku, ale doufám, že víš, že i na nás se můžeš spolehnout. Ať už tě trápí cokoliv."

Max přikývl. Krk jako by se mu najednou stáhl a on si musel odkašlat. Věděl, že jeho přehnané strachování se byl jen způsob, jak zapomenout na své vlastní problémy – jeho přátelé mu ten fakt neustále připomínali – a přestože se snažil, bylo složité zbavovat se starých zvyků. I tak si ale dal předsevzetí: i když mu to bude nepříjemné, i když bude mít chuť si vytrhat všechny vlasy, pokusí se... pokusí se jednou nechat ostatní ať mu pomůžou.

Usmál se. „Já vím."

Oliver mu úsměv oplatil. „To jsem rád," řekl a potom kývl směrem k domu. „A teď pojď. Chci si užít trochu klidu a pohody předtím, než se tu zjeví ostatní."

....

Oliver měl pravdu. Susan byla skvělá. Byla plná energie a často se usmívala, vyprávěla mu nejrůznější příhody ze svých teenagerských let a také mu neustále něco nabízela. „Nechceš čaj? Kafe? Vodku?"

Nad tím posledním April nesouhlasně mlaskla. „Suz–"

„Co? Jen jsem myslela, že bysme mohli začít o něco dřív."

Max ale zavrtěl hlavou. Žaludek se mu začal zvedat, když jen pomyslel na alkohol a na to, jak před pár dny dopadl. A tak se radši spokojil s velkým hrnkem čaje.

Susan se také líbila jeho tetování. Všechna si fascinovaně prohlížela a poté ho bombardovala miliony otázkami. Chtěla si jedno pořídit, a tak zjišťovala, jak by si měla vybrat správného tatéra nebo jak velké by tetování mělo být. Když se ho ale zeptala, jestli to bude bolet, pobaveně protočil očima a Susan ho hned hravě plácla po ruce. „Nech toho!" zasmála se. „Vždyť víš, jak to myslím."

Když zazvonil zvonek, oznamující, že i zbytek jejich skupiny dorazil, tváře už ho samou námahou bolely.

Adrian, Tori, Kit a Chris svým příchodem odstartovali jeden velký hurikán. Došlo na veselé uvítání a představování se a Susan každého pevně objala. April zase tiše postávala stranou a vřele se usmívala. To ale bohatě stačilo. Max moc dobře věděl, jak uklidňující její přítomnost dokázala být. April kolem sebe měla takovou auru, která mu nejednou vyhnala z hlavy všechny negativní myšlenky a zbavilo ho veškeré paniky. I teď za ni byl vděčný, protože jak se brzy ukázalo, Kit a Susan tvořili vražedné duo. Adrian zase působila jako ztracené štěně. S vykulenýma očima a pootevřenými rty se držela blízko Susan s April, jako by byly tou nejvíc fascinující věcí na světě. Tori do ní jednou za čas musela šťouchnout, aby ji probrala.

Všichni se nakonec pomalu přemístili na zahradu. Max s Oliverem na verandě rozložili dlouhý dřevěný stůl a z kuchyně nanosili židle. Na trámy pověsili bílá světélka, díky kterým prostor působil přímo kouzelně.

Byla to doopravdy April, kdo navrhl uspořádat jakousi malou grilovačku, aby se všichni mohli seznámit a ona měla konečně šanci potkat ty slavné Less Than Zero a jejich pomocníky.

Slunce už pomalu zapadalo, když byli s přípravami hotovi. Oliver se ujal obsluhování grilu a s vidličkou v ruce několikrát vyhrožoval Kitovi: „Jestli se mi do toho budeš motat, tak přísahám, že to budeš ty, koho vykuchám."

Adrian s Chris se zase daly do míchání drinků. „Neboj, Maxi, nebudou vůbec silné," ujišťovaly ho, ale to, jak se Chris šklebila, ho vůbec neuklidňovalo.

On sám se připojil k Tori, aby jí pomohl prostřít stůl a nanosit na něj zeleninu a nejrůznější pečivo.

„Proč jsi nám neřekl, že je tvoje máma tak sexy, Olivere?" poznamenal Kit, když se April se Susan zrovna nacházely někde uvnitř domu. „Teď už aspoň víme, po kom to máš, hm?" A plácl ho po zadku, načež okamžitě vyjekl a uskočil stranou, když se po něm Oliver ohnal vařečkou.

„Tohle je poslední varování, Williamsi."

„Kit má náhodou pravdu," ozvala se Adrian. V ruce svírala skleničku mojita s růžovým deštníčkem uvnitř. „Myslím, že jsem se zamilovala." Zasněně se zadívala někam do dálky.

Oliver nevěřícně těkal pohledem z jednoho na druhého. „Copak vám musím připomenout, že oba s někým chodíte?"

Adrian se zasmála, mezitímco Kit přiskočil k Maxovi a s pořádným mlasknutím mu dal pusu na tvář. „Neboj, Max ví, že nemám oči pro nikoho jiného než pro něj."

Max si odfrkl. „Spíš začínám litovat všech svých dosavadních rozhodnutí," zamumlal, ale i tak si k sobě Kita přitáhl a pořádně ho políbil. Ne, že by byl žárlivý nebo tak něco, samozřejmě...

„Nejspíš nakonec zabiju já sám sebe." Když Max od Kita odstoupil, všiml si, jak vedle Olivera stojí Chris a soucitně mu svírá rameno. Musel se kousnout do rtu, aby nevyprskl smíchy.

A nějak podobně probíhal i zbytek večera. Všichni se bavili a cpali si břicha výborným jídlem. Atmosféra byla neskutečně uvolněná, a přestože Max dokázal vycítit nejistotu, která z Olivera sálala, co se týkalo April a toho, jak by se k sobě měli chovat, přítomnost ostatních jim rozhodně pomohla zahodit všechny smíšené pocity za hlavu a prozatím si užívat to, že zase mohli být spolu.

Když byli po jídle a jen upíjeli ze svých drinků – Adrian samozřejmě lhala, protože byly sakra silné – Tori si odkašlala a všechnu pozornost tak přenesla na sebe.

Nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho a Adrian jí pod stolem chytila za ruku. „Chtěla– chtěla bych tento moment využít k takovému malému oznámení," řekla, nad čímž všichni okamžitě zbystřili. Max zvědavě pozvedl obočí. „Když jste před pár měsíci navrhli, že bych vám mohla dělat manažerku a pomoct vám dostat se na festivaly, tak mi to přišlo šílené. Jenže potom jsem o tom začala trochu víc přemýšlet a něco si vyhledala."

Max zatajil dech a společně s ním i všichni ostatní. Kit se na židli dychtivě naklonil dopředu.

„Ve Francii existuje jeden festival, který v rámci svého programu pořádá soutěž pro začínající kapely," pokračovala. Tentokrát zněla víc sebevědomě. „Je otevřená malým kapelám v Evropě a pět z nich je potom vybráno, aby na festivalu zahrálo. Tam fanoušci hlasují pro vítěze, který získá možnost vystoupit na jednom slavném fesťáku v Kanadě."

Kit poklepával klouby o stůl a Max k němu automaticky natáhl vlastní ruku. Vděčně jí chopil a začal si pohrávat s Maxovými prsty a prsteny na nich. Poslední dobou se z toho stal takový zvyk. Když byl Kit až moc neklidný a jeho vlastní prsten ho nedokázal dostatečně zabavit, nabídl mu ty své. Bylo to vzájemně prospěšné, protože Kitův dotek zase zklidnil Maxovo splašené srdce.

„A tak jsem vás přihlásila, protože proč ne? Poslala jsem jim odkaz na jednu z vašich písniček a také na vaše sociální sítě. Na kterých, mimochodem, budete muset zapracovat, protože... proboha, copak nikdo z vás neumí zacházet s technologií?"

Adrian si odfrkla a Oliver se ušklíbl. Všichni ale byli tak napjatí, že ani nedokázali odmlouvat. Navíc, Tori měla naprostou pravdu.

Zhluboka se nadechla. „A před pár dny jsem od nich konečně dostala odpověď."

„Panebože, já asi omdlím," zamumlal Kit a Maxovy prsty sevřel pevněji.

„Tori, prosím, už to vyplivni," řekl Oliver.

Tori se zazubila. Teď jako by si přímo užívala, že je může mučit. „Dostali jste se tam," řekla s širokým úsměvem. „Jste jednou z těch pěti kapel!"

Celý svět kolem Maxe zmizel a jediné, co zůstalo, byl hukot v jeho uších.

Matně vnímal, jak Kit s hlasitým výskotem vyskočil na nohy a jak se k němu postupně přidali i ostatní. Susan se dokonce dala do oslavného tanečku. Objímali se a gratulovali si. Smáli se a děkovali Tori. Max ale dál seděl a zíral před sebe. Stále se snažil zpracovat to, co Torina slova vůbec znamenala.

Dostali se tam. Měli možnost zahrát někde jinde, než byl malý bar někde uprostřed Draydale. Pojedou do Francie. Kitův sen – sen každého z nich – se konečně vyplnil.

Max se musel štípnout do ruky, protože takové zprávy byly až příliš dobré na to, aby to byla pravda. Měl chuť se přidat k tomu povyku. Oslavovat s ostatními. Také by se ale rád zkroutil do klubíčka v nějakém tmavém rohu. V očích ho pálily slzy a hruď se mu svírala tak obrovským štěstím a neskutečnou láskou, že měl problémy se nadechnout.

Odsunul se od stolu. Nebyl si jistý, jestli si ho někdo všiml, když se postavil a prostě odešel. Bylo mu to ale jedno, protože potřeboval ticho a klid. A tak zamířil k místu, o kterém věděl, že mu ho poskytne – do Oliverova starého pokoje.

Tam se po zabouchnutých dveřích svezl až na zem a rozbrečel se. 

....

Vůbec jsem nečekala, že bych byla schopná tohle vydat tak brzo, ale včera jako by mě něco posedlo a já psala jako o závod. A překvapivě to nebylo tak špatné. A Less Than Zero oficiálně dosáhlo 100k slov, což je naprosto šílené. Když jsem to plánovala, myslela jsem, že bude mít něco kolem 80, možná těch 100, ale jak to tak vypadá, nakonec to bude mnohem víc. Minule jsem se dala do psaní jedné scény (na kterou se mimochodem hrozně těším, až si ji přečtete), která měla být jen malá část jedné kapitoly, ale už teď má přes 1k slov a to ani není dokončená. 

Mimochodem, tohle je Oliver, když musel poslouchat Adrian a Kita mluvit o tom, jak je jeho máma sexy (tuhle scénu jsem v hlavě měla tak hrozně dlouho lol): 

A taky nezapomeňme na Maxe *hej, co kdybysme spali ve vaně* a Kita *jo, to vlastně není špatný nápad*. No braincells in sight. 

A máme tu malé překvapení! Soutěž, do které je Tori přihlásila doopravdy existuje. Jmenuje se Planetrox a zapojuje se do ní hned několik zemí. Česko je třeba jednou z nich a Rock for People hostuje finále, kde právě vybrané kapely hrají. V předchozích ročnících ji například vyhráli právě John Wolfhooker nebo další z mých milovaných domácích kapel jako Glad for Today, Skywalker a From Our Hands. Je to fakt skvělá příležitost a zkušenost. Samozřejmě to automaticky neznamená, že protože jste vyhráli a dostali se do Kanady, budete okamžitě slavní, ale je to právě o tom oslovit zase trochu jiné publikum a zahrát si na pódiích, kde hrají i mnohem větší a populárnější kapely. 

Tori si prostě řekla, že by to mohla zkusit a ani jim to nesdělila, protože jim nechtěla zvedat naděje a potom je třeba zklamat, kdyby se to náhodou nepodařilo, ale hele... ono to zafungovalo! 

Trochu mě děsí to, že se pomalu řítíme do finále, protože si nejsem jistá, jestli se se vším vůbec dokážu rozloučit. 

Love you xx