Středa, 13. červenec

Zbytek června kolem nich proletěl jako neřízená střela.

Většina měsíce se vznášela na vlnách příprav, vzhledem k tomu, že se čas jejich cesty do Francie nezadržitelně blížil. A tak Less Than Zero často trénovali a ujišťovali se, že jejich vystoupení nebude mít žádné nedostatky. Také pracovali na úpravě interiéru jejich dodávky tak, aby uvnitř měli nejen dostatečně místa na sezení, ale také velké úložné prostory. Chris jim dokonce přinesla nějaké spreje a oni tak několik dalších dní strávili nahrazováním dříve modré barvy dodávky svými malůvkami; Kit přes jednu stranu nasprejoval velký název Less Than Zero a Adrian s ostatními zase pomalovali každý volný prostor nejrůznějšími květinami. Zabralo to hodně času a neobešlo se to bez hádek, ale začátkem července byla dodávka připravená k odjezdu.

Červen byl také měsíc, kdy Kit slavil narozeniny a jejich oslavy se pro jednou obešly bez velkých skandálů. Nikdo na ně nezavolal policii a ani se nepustili do zbytečných rvaček. Vlastně to byl jeden z nejklidnějších narozeninových večírku, které kdy Less Than Zero zažili. Popíjeli, smáli se a hráli nějaké karetní hry, jejichž pravidla se jim Chris sice snažila vysvětlit, ale ani jeden z nich je nezvládal pochopit. A když se všichni pomalu vydali do postele, Max s Kitem se usadili na střechu, kde si povídali a pokuřovali, dokud slunce na obzoru nezačalo vycházet.

Den jejich odjezdu byl chaotický. Venku byla ještě tma, když se všichni dobelhali do kuchyně, aby do sebe kopli několik šálků kávy a pokusili se dostatečně probrat na to, aby se naskládali do dodávky a Torina auta. Věci si sice nastěhovali už předchozí den, ale ani tak se neobešli bez paniky. Kit pobíhal po bytě, přesvědčený, že něco zapomněl a obrátil snad celý svůj pokoj vzhůru nohama, jen aby se ujistil, že má opravdu všechno. Oliver se dohadoval s Tori o tom, kdo by měl řídit a jak by se měli střídat: Max dostal na starost dodávku a cestou ho měl vyměnit Oliver. Tori zase jela autem a Chris byla připravená ji za volantem kdykoliv nahradit. Jednohlasně bylo také rozhodnuto, že se Kit s Adrian řízení nebudou ani dotýkat.

Kit se sice zpočátku snažil argumentovat, ale přešlo ho to, jen co sebou s mumláním plácl na sedačku v zadní části dodávky, která sloužila jako gauč a postel dohromady, a během pár minut už spokojeně pospával. Adrian s Chris dělaly společnost Tori v druhém autě a Oliver s Maxem si tak mohli užívat tiché jízdy.

Ta trvala do chvíle, než zaparkovali v jednom z nákladních vozů, který je měl vzít tunelem z Anglie až na pobřeží Francie. Kit byl z cesty nadšený, ale jen co zjistil že ne, opravdu nebude moct koukat z okna na ryby a mořské hlubiny, začal si stěžovat.

„Jen říkám, že je hloupý vybudovat tunel pod mořem, když se z něj nemůžeš koukat ven," vysvětlil a potom se natáhl mezi sedadly, aby zvýšil hlasitost rádia.

Tori, Adrian a Chris se k nim na tu krátkou cestu připojili. Když si Kit ke rtům přikládal joint, Max ho plácl po ruce. Už tak jim několik lidí procházejících kolem věnovalo vražedné pohledy, a Max rozhodně netoužil po tom se hádat.

Kit se zamračil, ale joint nakonec schoval a radši se dal do hlasitého zpívání.

Zbytek cesty už byl veselejší. Sluníčko svítilo a oni se staženými okénky projížděli francouzským venkovem. Hudba dál vyhrávala a pokud měli Max s Oliverem dost Kita a jeho falešného zpěvu, na další z jejich odpočívacích zastávek ho jednoduše dostrkali do Torina auta, aby dělal společnost zase někomu jinému.

Dlouhé hodiny jízdy tak nakonec utekly rychle a než se nadáli, nacházeli se jen pár kilometrů od místa, kde se měl festival konat. Měli ještě dost času, vzhledem k tomu, že jejich vystoupení bylo naplánované až na další den, a tak nikam nespěchali. A když v jednu chvíli narazili na velké jezero, které se podle množství aut zaparkovaných nedaleko zdálo mezi místními oblíbené, bez přemýšlení zastavili. Lidé polehávali na písečné pláži a opalovali se, další se koupali ve vodě nebo posedávali u stánků s občerstvením.

Max se spokojeně usadil do písku, mezitímco jeho přátelé sprintovali k vodě. On sám nebyl moc velký nadšenec koupání, a tak si radši zapálil cigaretu a sledoval, jak se Kit pokouší utopit Olivera. Přemýšlel, jestli by mu neměl říct, že možná nebyl nejlepší nápad zabít jejich jediného kytaristu, ale neměl energii na to se zvedat. Adrian s Chris je z dálky pozorovaly a Tori radši předstírala, že je nezná, a plavala někde na druhé straně.

Max natočil tvář k nebi a zavřel oči.

Pokud by takhle měl vypadat zbytek jeho života, nestěžoval by si.

....

Slunce už pomalu zapadalo, když na jedné z benzínek udělali poslední zastávku. Adrian se s úlevou vyhrabala z auta, vděčná, že si mohla protáhnout ztuhlé nohy. Plavání v jezeře ji sice rozproudilo, ale teď byla připravená ulehnout do něčeho měkkého a spát do dalšího rána.

Kluci si zapálili cigarety a Chris s Tori se zase vydaly na nákup jídla. Adrian se po chvilce přecházení usadila na obrubník jen kousek od jejich zaparkovaných aut a vytáhla svůj telefon. Zamyšleně se kousala do rtu, když hledala jméno Isabelly ve svých kontaktech. Přemýšlela, jestli byl dobrý nápad jí volat zrovna teď, ale nakonec se odhodlala a ťukla na ikonu videohovoru.

Netrvalo dlouho, než se na obrazovce objevila Isabellina tvář. Tmavé vlasy měla stažené do drdolu a působila neskutečně vyčerpaně, ale i tak se jí na rtech objevil drobný úsměv, když Adrian spatřila.

Adrian si ještě stále nezvykla na to, jak často spolu komunikovaly. Skoro každý den si volaly a Isabella jí s nadšením vyprávěla o malé Lottie a tom, jak se zrovna má. Pokud se nad svou dcerou nerozplývala, stěžovala si na to, jak nemůže po nocích spát nebo jak ji všechno bolí. Adrian ji zase s radostí poslouchala a občas si z ní utahovala.

„Adrian," řekla Isabella na pozdrav.

Adrian se zazubila. „Jak se má Lottie?"

„A já si myslela, že voláš, abys pozdravila svou milovanou sestru."

„Ta není tak zajímavá."

Isabella se zamračila a něco zamumlala, ale brzy se dala do vyprávění o tom, jak Lottie zrovna před chvilkou usnula a že spolu byly ten den na výletě v parku. Oči jí jiskřily radostí a Adrian se při tom pohledu samým štěstím svírala hruď.

Uprostřed vyprávění se u Adrian zjevil Kit a usadil se na obrubník vedle ní tak, aby mohl svůj obličej strčit před telefon. „Izzy!" zahulákal a vesele se na ni zašklebil. „Dlouho jsme se neviděli."

Isabella zakoulela očima, ale překvapivě hovor neukončila, což Adrian brala jako úspěch. „Kite," zamumlala.

„A dokonce si mě pamatuješ!"

„Jako by bylo těžký zapomenout na někoho–"

Kit ji ale nenechal domluvit. „Jak se má moje milovaná neteř?"

Isabella zmateně zamrkala a Adrian se musela kousnout do rtu, aby se nezačala smát. „Co–" začala. „Není to tvoje neteř."

„Hm, v tom se ale mýlíš, Izzy. Less Than Zero totiž všechno sdílí. Co je Adrian, to je naše, a naopak." Mrkl na ni. „Adrian říkala, že jí pouštíš hudbu, a tak jsem si dovolil vytvořit seznam kapel, které bys měla přidat do svého repertoáru. Posloucháš?" Odkašlal si. „Knocked Loose, Slaughter to Prevail, Fit For An Autopsy– Au!"

Adrian se Isabelly zželelo, a tak do Kita strčila takovou silou, že z obrubníku přepadl. Zamračil se na ni, ale ona jen mávla rukou, ať zmizí. Kit se s povzdechem vyhrabal na nohy a dobelhal se k Maxovi s Oliverem, kteří se opírali o kapotu dodávky nedaleko a pobaveně je pozorovali. „Ani jsem se nedostal k Infant Annihilator," zaslechla, jak říkal Maxovi naštvaně.

Když se Adrian znovu otočila k obrazovce, tentokrát opravdu vyprskla smíchy. Isabella na ni vyděšeně hleděla. „Dělá si srandu," vysvětlila rychle, i když si byla jistá, že pokud se jednou stane, že Kit zůstane s Lottie o samotě, určitě s ní bude takové kapely poslouchat. S dobrou hudbou se musí začínat už do mala, nebo tak něco.

Isabella si dlaní vyčerpaně přejela po tváři. „Já vás asi nikdy nepochopím."

„Nejsme tak hrozní, když nás víc poznáš."

„O tom dost pochybuju."

„Stejně nemáš na výběr. Souhlasila jsi, že se mnou budeš trávit víc času a oni jsou součástí balíčku."

„Myslím, že půjdu říct Charlesovi, že si měníme jména a stěhujeme se do jiné země."

„Přestaň být tak dramatická."

Isabella se dala do protestování, ale Adrian ji přestala vnímat. Z dálky k nim totiž mířila Tori s Chris. V rukou nesly nejrůznější láhve s pitím a také nějaké jídlo a sladkosti. Adrian sledovala, jak svůj úlovek vyložily na kapotu auta a kluci se na jídlo okamžitě vrhli. Tori se otočila na Adrian a pozvedla obočí, když si všimla, že s někým volala. Pusou naznačila: „Isabella?"

Adrian přikývla a mávla na ni, ať k ní přijde blíž. „Chci ti někoho představit," řekla směrem k Isabelle.

Nejspíš ji přerušila uprostřed věty, protože se její sestra zarazila a chvilku na ni s otevřenou pusou hleděla. „Koho?"

Tori už byla u ní a Adrian se široce usmála, když ji chytila za ruku a stáhla k sobě na obrubník tak, aby mohla být v záběru. „Tohle je Tori," řekla. „Moje... přítelkyně." Do této doby tak Tori před nikým neoznačila a bylo zvláštní to vyslovit nahlas. I tak ale jako by neexistovalo nic správnějšího a Adrian měla co dělat, aby se nezačala červenat. „A tohle je moje sestra, Isabella."

Isabella si Tori zaujatě prohlížela. Oči měla přimhouřené, jako by se snad snažila Tori prokouknout skrz na skrz a Tori jí podobný pohled oplácela. „Jsem ráda, že konečně můžu poznat tu slavnou Tori," řekla nakonec Isabella.

„Adrian mě zmiňovala, jo?"

„Zmiňovala? Málem mi vymluvila díru do hlavy. To je samé: Ona je tak krásná a nemůžu uvěřit, že je zrovna se mnou nebo a to, jak líbá–"

„Promiň, Iz, už musíme končit," skočila jí Adrian do řeči a hovor rychle ukončila. Tentokrát se opravdu červenala.

Tori ale nebyla vůbec vykolejená. „Tvoje sestra se mi opravdu líbí," řekla.

Adrian si telefon zase zastrčila do kapsy. „Promiň, ale je zadaná."

„To se dá jednoduše změnit."

„Víš o tom, že si o nás lidi často myslí, že jsme dvojčata?"

Tori přimhouřila oči a prohlédla si ji od hlavy až k patě. Poté pokrčila rameny. „Fajn, hádám, že ty mi budeš stačit."

Adrian do ní strčila ramenem předtím, než se vyhrabala na nohy. „Maxi, Olivere, jedu s vámi!"

Tori ji ale zastavila, když ji popadla za ruku. Přitáhla si ji k sobě a hluboce ji políbila. Dotek jejich rtů Adrian vyhnal všechny myšlenky z hlavy a ona se k Tori přitiskla blíž. Nepouštěly se, dokud si kluci za jejich zády výrazně neodkašlali, aby je upozornili, že byl čas se opět vydat na cestu.

....

Čtvrtek, 14. červenec

Kit si připadal jako ve snu, když prošli hlavní bránou do areálu festivalu. Srdce mu hlasitě bušilo a koutky úst ho námahou bolely z toho, jak moc se usmíval. Davy lidí proudily mezi stagemi a stánky s občerstvením. Z dálky k němu doléhaly zvuky bubnů a zpěvu, slyšel smích a křik. Slunce neúprosně pálilo a ve vzduchu bylo společně se smaženým jídlem cítit i něco jiného; svoboda, radost.

„Panebože," vyhrkl. Elektrický proud mu přímo koloval žilami a Kit se nedokázal udržet a začal nadšením poskakoval. Roztáhl ruce a několikrát se zatočil, než se podíval na ostatní. Srdcové sluneční brýle, které ukradl Chris, si sundal z očí a položil na čelo. „Tohle je asi nejlepší den mého života."

Max si odfrkl a Tori nevěřícně zavrtěla hlavou, ale i oni se kolem sebe rozhlíželi s tím největším údivem v očích. Oliver se smál od ucha k uchu a Adrian s pootevřenými rty těkala z jedné strany na druhou. Chris vypískla radostí a přeběhla ke Kitovi, aby se k jeho oslavám mohla připojit. Vyskočila mu na záda a do vzduchu zvedla pěst. „Kupředu!"

Kit neváhal, když se rozeběhl. Předtím, než se ale s Chris ztratili někde v davech, zaslechl za sebou Maxův pobavený hlas: „Už je nikdy neuvidíme, co?"

„Hej!" křikla po nich Tori. „Nezapomeňte, že v pět máte zkoušku!"

Navzdory obavám zbytku kapely, se Chris s Kitem neztratili. S nadšením prozkoumali snad každý stánek a každé zákoutí. Chris umírala smíchy, když se Kit pokoušel lámanou francouzštinou objednat jídlo, dokud prodavač nevzdal všechny pokusy o to mu porozumět a ke Kitově zklamání na něj začal mluvit anglicky. Dokonce narazili na stan, kde nabízeli dočasné tetování. Nemuseli spolu ani mluvit – stačil jediný pohled a identické úsměvy – a už mířili dovnitř. O něco později oběma zdobila zápěstí malá sedmikráska.

S ostatními se setkali v průběhu. Pokud si chtěli poslechnout stejné kapely, dali si vědět rychlou zprávou a brzy už stáli v davu namačkaní vedle sebe. Zpívali a skákali a nechávali se unášet hudbou zařezávající se jim do uší. Veškerá nervozita, kterou možná cítili z nadcházejícího vystoupení, se vytratila a nahradila ji jen čirá euforie.

A takhle to šlo stále a stále dokola, dokud se čas jejich koncertu nezačal nevyhnutelně blížit. Zkouška proběhla v pořádku a Less Than Zero byli připravení předvést jednu velkou show. Shromáždili se v prostoru za pódiem určeném pro kapely, kde si spolu povídali a snažili se odreagovat od faktu, že za chvíli měli vyšplhat nahoru a hrát.

Oliver kouřil jednu cigaretu za druhou a Adrian se odmítala pustit Toriny ruky. Max se po pár minutách ztratil a Kit ho našel o kousek dál posedávajícího v trávě. Zamyšleně hleděl před sebe a pohrával si s prsteny. Ani se na Kita neotočil, když se usadil vedle něj.

„Ahoj," řekl Kit.

„Ahoj."

Kit si přitáhl kolena k hrudi. Z místa, kde seděli, měli výhled na vysoký plot a pár stromů na druhé straně. Stále bylo teplo a ani lehký vánek nepomáhal tomu, jak moc se potil. Byl si také jistý, že měl od sluníčka spálený nos a nejspíš i většinu těla.

„Koukej, nechal jsem si udělat svoje první tetování." Ruku se sedmikráskou natáhl směrem k Maxovi. Ten ji chytil ve své a palcem po obrázku opatrně přejel. „Není to pravý, ale myslím, že by to vypadalo dobře. Přemýšlel jsem, že bych si tam nechal vytetovat něco jiného. Třeba takovou nulu."

Max k němu zvedl oči. „Nulu?"

„Hm, jako Less Than Zero. Možná bych před to dal mínus. Nebo takový ten zobáček, co značí méně, víš?"

Max neodpověděl. Dál ho ale hladil po zápěstí.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se ho Kit.

„Vlastně ani nevím." Kousl se do rtu. „Nad tím, jak šťastný jsem. Jak obrovský strach mám, že to poseru. Jak moc vděčný jsem, že vás všechny můžu mít po boku."

Kit si propletl prsty s těmi jeho a pevně je stiskl. „Myslím, že to tam zabiješ."

Max zakoulel očima.

„Já si nedělám srandu. Viděl ses někdy? Jsi jako Bůh, kdyby se nechal potetovat a byl tak desetkrát zajímavější."

„Bůh?"

„Budu ti muset postavit svatyni a začít se modlit."

„Ty jsi takovej idiot."

Kit se zamračil. „To od tebe není hezký. Jsem tvůj největší věřící, měl bys mě víc respektovat."

„A ty by ses jednou měl naučit, jak být zticha."

„Takže to funguje?"

„Co?"

Kit se pousmál. „Snažení se tě rozptýlit."

Max si povzdechl, ale jejich spojenou rukou si Kita přitáhl k sobě a políbil ho, čímž mu odpověděl na všechny otázky. Kit spokojeně zavřel oči a nechal se jeho přítomností na pár minut pohltit.

„Dostanu tam nahoře pusu i dneska?" zeptal se, když se od sebe konečně odtáhli a kývl k pódiu za jejich zády.

Max ho probodl pohledem.

„Znamená to ano? Minule to lidi fakt milovali... a já taky, mimochodem."

Z dálky na ně někdo zavolal, ať se laskavě vrátí zpátky, protože mají brzy začít. Max Kitovi neodpovídal, když se zvedl a vydal se za ostatními, aby si nechal nasadit sluchátka a naposledy se ujistil, že bylo všechno v pořádku. Kit ho následoval a s Adrian si na povzbuzení plácli předtím, než mu byly do rukou vražené paličky a někdo ho už postrkával dopředu.

Kit si prohrábl své pocuchané vlasy a nadšeně zahvízdal. „Jdeme na to!" A když probíhal kolem Maxe, aby mohl vyšplhat po schodech na pódium, krátce ho políbil na tvář.

Jeho příchod byl doprovázený hlasitým potleskem a Kit se snažil nevěnovat moc velkou pozornost tomu, kolik lidí se na ně přišlo podívat. Nebyl to obrovský dav, ale rozhodně byl větší, než na co byli zvyklí v Black Moonu. Venku ještě stále bylo světlo, a tak si během své cesty k bubnům mohl diváky prohlížet. Několik z nich stálo v úplně první řadě a hlasitě dávalo najevo svou podporu. Kit jim vesele zamával.

Jen co se dostal za bubny, následoval ho i zbytek kapely. Nejdřív Adrian, jejíž rty se pootevřely v překvapení a divákům poslala několik vzdušných polibků. Poté Oliver, který působil o něco nervózněji a vykuleně těkal pohledem sem tam. Max ke svému mikrofonu přiběhl jako poslední. Potlesk se ještě zdvojnásobil, jak Kit mával paličkami nad hlavou, aby tak lidi vyburcoval. Velká část diváků postávala roztroušeně stranou, ale postupně se začali víc a víc přibližovat.

„Ahoj, ahoj!" pozdravil Max do mikrofonu s tou typickou energií, která se ho během každého koncertu ujala. „Jsme Less Than Zero, a pokud vám to nedošlo z toho, jak vtipně mluvíme, přijeli jsme k vám z Anglie." Kit mu možná neviděl do tváře, ale dokázal si představit, jak se široce usmívá. „A teď chci vidět pořádný bordel!"

A potom už jen stačilo pár úderů do bubnů a Kit byl ztracený. Svět se ztišil, šumění v hlavě ustálo a on byl v transu. Nevnímal splašené bušení svého srdce, ani své zrychlené dýchání. Místo toho kompletně splynul s hudbou a nechal se jí unášet. Svaly ho námahou bolely a po zádech mu stékal pot, ale on si užíval každou vteřinu.

Za svůj život Kit vystřídal mnoho závislostí. Ať už to byl alkohol, tráva nebo cigarety, velkou část své existence strávil hledáním a držením se čehokoliv, co by ho na chvilku odreagovalo od těch temných myšlenek strašících mu v hlavě. Nebylo to zdravé a snažil se proti tomu bojovat, ale pokud existovala jedna závislost, které se nikdy nechtěl zbavit, byla to tahle. Hudba a lidé, kteří si ji plnými doušky užívali. Sdílení tak krásných zážitků s těmi nejlepšími lidmi.

Ke konci jedné z jejich posledních písniček jim něco červeného proletělo nad hlavou a dopadlo na zem jen kousek od Kitových bubnů. Kit se zvědavě naklonil, ale nedokázal identifikovat, co to bylo, dokud nedohráli. Až když Max udýchaně předmět sebral a zvedl ho nad hlavu, mu došlo, že se jednalo o krajkovou podprsenku.

„Díky," zamumlal Max do mikrofonu. „Tohle je asi nejlepší dárek, který jsme zatím dostali."

Oliver vyprskl smíchy a pohled přemístil na někoho v první řadě. Kit ho následoval a sám se začal usmívat, když si všiml Chris, která na ně s foťákem v ruce mávala.

Adrian přeběhla k Maxovi a podprsenku mu sebrala. „Můžu si ji nechat?" zeptala se tak, aby ji všichni slyšeli.

Chris jí ukázala zdvižený palec.

Jako poslední písničku zahráli Justify Me. A i když Max předtím kroutil očima, Kit se svého polibku nakonec opravdu dočkal. Reakce diváků byla podobně nadšená jako poprvé a ten jásot ho zahřál u srdce. Měl potom co dělat, aby se nerozbrečel, když se Max s publikem začal loučit a děkoval jim.

Less Than Zero se postavili vedle sebe, objali se kolem ramen a uklonili. A než zmizeli z pódia úplně, Adrian s Oliverem rozházeli pár trsátek a Kit do davu zase hodil své paličky. S posledními vzdušnými polibky se unaveně doklopýtali do zákulisí, kde padli do jednoho velkého skupinového objetí a několik dobrých minut se nepustili.

....

V soutěži se nakonec umístili na třetím místě, ale oslavovali to tak, jako by vyhráli. Pili a tancovali a poslouchali své oblíbené kapely nebo jen postávali v davu a sledovali neznámé umělce a objevovali novou hudbu. Smáli se a povídali si a jednoduše si užívali zbytku dne plnými doušky. Taková příležitost a zkušenost jim totiž ve finále dala mnohem víc než nějaká pomyslná medaile. Navíc, jak jim Tori s radostí sdělila, jejich vystoupení jim získalo nové fanoušky.

Jen co se dozvěděli výsledky, zavolali April se Susan a málem se přizabili, jak se každý snažil dostat k telefonu, aby něco řekl. Obě z nich měly samozřejmě radost a nadšeně jim gratulovaly.

S kelímky plnými piva v rukou a únavou zavrtávající se jim až do morku kostí, se poté vyšplhali do kopce naproti velkému pódiu, kde zrovna jedna z populárnějších kapel odehrávala svůj koncert. Tam se usadili do trávy a zaposlouchali se. Adrian se zády opírala o Torinu hruď, Oliver s Chris se posadili vedle nich a Max s Kitem zase ulehli na záda kousek pod nimi, mezitímco spolu o něčem s hlavami blízko sebe tiše debatovali.

Slunce už dávno zašlo a studený letní vítr Olivera hladil po kůži. Dunění vycházející z obrovských reproduktorů se mu obalovalo kolem těla, a pokud dostatečně zaostřil na velké obrazovky po stranách pódia, dokázal rozpoznat siluety hudebníků povzbuzující dav pod nimi.

Nemluvili spolu. Slova by nedokázala popsat ten pocit, který se mezi nimi vznášel. A Oliver se o to ani nemusel pokoušet, protože si byl jistý, že i ostatní cítili to samé.

Vzpomněl si na Maxe a jeho teorii o spřízněných duší. Tehdy se mu opravdu líbila, ale až teď jako by doopravdy pochopil její význam. Protože pokud existoval moment, kdy byla jeho duše nejúplnější, bylo to právě nyní.

A tak jen seděli a vdechovali tu atmosféru. Bylo na ní něco zvláštně magického, neuvěřitelného. Po tom, čím si prošli a jak špatné karty jim osud rozdal, by si asi nikdo z nich nepředstavoval, že by se někdy mohli dostat až sem. Plní lásky a obklopení něčím, co pro ně znamenalo domov, si plnili své sny. Přes tu bolest a hádky a strach, přes klacky, které jim život házel pod nohy a chvíle, kdy se všechno zdálo být ztracené, nikdy se nevzdali. A možná že jejich budoucnost byla nejistá a nejspíš budou muset překonávat další a další překážky, ale jedna věc zůstávala neměnná:

Ať už se stane cokoliv, pokud budou držet při sobě, přežijí i ty nejtěžší chvíle.

Oliver si prohlížel své přátele. Maxovi s Kitem se i přes ten hluk podařilo usnout. Kit měl jednu ruku přehozenou přes Maxův pas a Max zase ležel s tváří zabořenou v jeho vlasech. Tori s Adrian už dávno přestaly vnímat své okolí a něco si pro sebe šeptaly a vyměňovaly si líné polibky. Chris si opřela hlavu o Oliverovo rameno a pobrukovala si.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se ho po nějaké době.

Oliver si položil tvář na její hlavu. „Že neexistuje místo, kde bych byl radši."

Když poprvé Maxovi navrhl, jak by se jejich kapela měla jmenovat, začal se mu smát. Prý je to docela vystihovalo, protože nebyli jen nuly, ale míň než nuly. Jenže jak Oliver brzy zjistil, méně bylo někdy více. A Less Than Zero?

No, Less Than Zero byli všechno.

....

Happy Pride month, my loves! 

Podle mě neexistuje lepší čas na to tuhle knihu ukončit. 

A pokud chcete vědět, proč mi trvalo další měsíc, než jsem novou kapitolu vydala, tak za to může z velké části to, že jsem neměla vůbec čas a ani moc inspirace. Další problém byl v tom, že jsem si neustále musela dávat pauzy, protože mě každá část rozbrečela. Editování téhle kapitoly? Horor. Vypadalo to asi tak, že jsem přečetla nějakou část, začala brečet, rozhodla se k tomu něco dopsat, což mě rozbrečelo ještě víc... a takhle to šlo pořád a pořád dokola. 

Nechci to tu zamořovat svými kecy, těch si užijete v další kapitole. Mé závěrečné slovo se trochu zvrhlo, takže vás varuji. Pokud to nechcete celé číst, tak mi to vadit nebude. Jsem ráda, že jsem vás tu měla a mějte se krásně. Pokud ho chcete číst, budu se na vás těšit.