Čtvrtek, 18. listopad

Oliverovi dobrou minutu trvalo, než v kapsách kalhot nahmatal klíče a jen co je vytáhl, podařilo se mu upustit jak mobil, tak štos dopisů, které nesl v rukou. S nadáváním dveře do bytu otevřel a věci ze země sebral. Boty odkopl do rohu chodby a dopisy položil na konferenční stolek v obýváku. Z kuchyně se linula příjemná vůně a z dálky k němu doléhal tlumený zvuk hádky.

V kuchyni se kolem sebe točil Kit s Adrian a o něčem vedli horlivou debatu. Max stál opřený o zeď nedaleko a celou situaci pobaveně pozoroval. Když se Oliver postavil vedle něj, vesele se zazubil. „Čekám, kdy se navzájem zabijí."

„Neříkala jsem ti náhodou, abys ty lasagne hlídal?" křičela Adrian na Kita, přičemž se snažila utěrkou rozvířit kouř vycházející z otevřené trouby.

„Hned po tom jsi mi ale řekla, že mám umýt nádobí! Jak si to mám asi všechno pamatovat?"

Adrian ze sebe dostala salvu nadávek, což Maxe s Oliverem ještě víc rozesmálo. Na ruce si nasadila velké kytičkované chňapky a opatrně vytáhla pekáč z trouby. „Ty máš tak neskutečný štěstí, Williamsi."

Kit se spokojeně ušklíbl a Oliver si až teď uvědomil, že na sobě měl nějakou babičkovskou zástěru. Přemýšlel, kde k tomu sakra přišel, jelikož co tak věděl, žádnou zástěru nevlastnili, ale potom se rozhodl, že bude lepší se tím nezabývat. Bůh ví, co si Kit schovával v pokoji.

„A večeře se může servírovat," zahlásil Kit teatrálně a začal vyndávat talíře. „Přišel jsi akorát, Olivere."

Adrian zmateně zamrkala a otočila se na něj, jako by si až teď uvědomila, že má publikum. „Jé, ahoj. Jak bylo v práci?" zeptala se a pokusila si odhrnout pramen vlasů z tváře, ale chňapky jí to moc neumožňovaly. Se zamračením je odhodila na linku. „S Kitem jsme se nudili, tak jsme vám chtěli udělat večeři, ale nebyl to zrovna dobrý nápad. Ten idiot je chodící definice ADHD."

„Hej!"

Všichni ale nakonec usedli k jejich malému jídelnímu stolu a Oliver musel uznat, že lasagne byly opravu dobré – na to, jak to zpočátku vypadalo, že ti dva kuchyň podpálili. Po práci mu vyhládlo a vlastně by se spokojil i s kusem suchého chleba.

Oliver pracoval v malé kavárně, která se nacházela jen o jednu ulici dál od jejich bytu. Plat nebyl úžasný – a hraní v kapele nebylo o moc víc výdělečné – ale na pokrytí těch nejdůležitějších věcí to překvapivě stačilo. Navíc si to tam opravdu užíval. Většinou neměli rušno, a tak měl čas si povídat se svými kolegy nebo se stálými zákazníky. A taky mohl vypít kolik kávy chtěl.

Dnešek byl ale o něco zajímavější. Když totiž odcházel a zamykal za sebou hlavní dveře, někdo se nedaleko něj zastavil a tiše si odkašlal. Stála před ním dívka, kterou si matně pamatoval z toho večírku. Dlouhé vlasy měla spletené do copu a ten přehozený přes jedno rameno. Na kožené bundě se jí lesklo několik odznáčků a na sobě měla černo-červené kostkované kalhoty, které se Oliverovi tak zalíbily, že přemýšlel, jestli by se jí neměl zeptat, kde je koupila. Usmála se. „Takže tady pracuje kytarista nadějné draydaleské kapely?"

„Kdo? Myslím, že jsi na špatném místě."

Přimhouřila oči. „Teď když to říkáš, asi máš pravdu. Byl vyšší a měl lepší módní vkus."

Oliver se dotkl dlaní hrudi, jako by ho střelila do srdce. „Au."

„Jsem Chris, mimochodem. Jestli si mě pamatuješ z minulého týdne," řekla.

Přikývl. Dost událostí toho večera sice měl v mlze, ale tohle si zrovna pamatoval. „Jo, já vím."

„Super. Nevypadal jsi totiž nejlíp."

Zasmál se. „Ty to s komplimenty opravdu umíš, co?" Pomalu se rozešel směrem k bytu. „Taky jdeš touhle cestou?"

Přikývla. Oliver zašátral v kapse své džínové bundy a vytáhl krabičku cigaret. Jednu si vzal a Chris také nabídl. Ta ale jen zavrtěla hlavou. Když si cigaretu zapaloval, zeptala se: „Kdy máte další koncert?"

Natáhl a zase vydechl. Vlastně si nebyl jistý. Většinou měli možnost hrát tak dvakrát do měsíce v jednom draydaleském baru, který vlastnila jejich kamarádka – Tori. Párkrát se jim poštěstilo domluvit se s jinými a většími bary, ale takové koncerty nebyly nikdy příjemné ani oblíbené, a tak podobné snahy brzy vzdali. Navíc, Black Moon byl skvělým útočištěm. Nacházel se v odlehlejší čtvrti města, kde svůj čas trávili hlavně mladí lidé a umělci všeho druhu. Čtvrť byla plná galerií, tajných podzemních klubů a snad každý dobrý tatér tam měl své studio. Navíc se zaměřoval na rockovou a alternativní hudbu, která lákala přesně tu skupinu obecenstva, pro kterou Less Than Zero představovali nový a nadějný objev.

„Nejspíš příští týden," řekl nakonec. „Kit má podle všeho zkoušky, ale nikdo z nás nevěří, že by na ně dorazil."

„Kit?"

„Náš bubeník," vysvětlil. „Ten s těmi šílenými vlasy, co se rád předvádí. Podle mě s tou školou beztak brzo sekne." Opět potáhl a přemýšlel, proč proboha vyprávěl úplně neznámé holce o jednom z členů jejich kapely.

„Taky jsem to málem udělala."

Oliver se na ni překvapeně otočil a potom si matně vzpomněl na jeho rozhovor s Adrian. „Co jsi studovala?"

„Historii a literaturu."

„Tak proto toho tolik víš o knihách."

Pokrčila rameny. „Vždycky jsem měla ráda knihy. Je to skvělý útěk před realitou a když čtu, aspoň se můžu na hodiny ztratit v hlavě cizí postavy a zapomenout na okolní svět."

Jako by mu dokázala číst myšlenky. „Mám to stejně," řekl. „Jenom s hudbou."

Hudba byla vlastně součástí celého jeho dětství. Tátův gramofon na polici v obývacím pokoji se skoro nikdy nezastavil a jeho sbírka starých desek se jen rozrůstala, až se skoro neměla kam vejít. Kamkoliv se člověk podíval, tam nějaká ležela – na gauči, na stole, na modrém koberci před záchodem, a jednou, což si vyžádalo mámin křik, ji dokonce schoval do police s těstovinami. A pokud to nebyl gramofon, jenž naplňoval jejich dům tóny nejrůznějších písní, byl to zvuk tátovy kytary, se kterou nacvičoval v garáži, nebo jeho veselé pískání doprovázené falešným zpěvem kdykoliv vařil. Často Oliverovi vyprávěl o svých mladých letech, kdy si s přáteli založil kapelu a v létě cestovali z jednoho festivalu na druhý. Oliver jeho historky miloval a možná to byl důvod, proč odjakživa snil o hvězdné kariéře kytaristy v nějaké slavné kapele. Chodil do nejrůznějších hudebních kroužků, nikdy z domu nevycházel bez sluchátek a večery trávil na všemožných koncertech.

Tahle láska se ještě víc prohloubila, když táta zemřel. Místo potěšení se pro něj ale hudba stala útěchou. Pomáhala mu skrýt se před reálným světem a zapomenout na všechno špatné. Se sluchátky v uších nemusel nikoho poslouchat ani se s nikým bavit. Hudba byla ochrannou dekou, pohlazením a hlasem, který sliboval, že všechno bude zase brzy v pořádku.

Vlastní kytary se ale další rok nedotkl.

Nebylo to tak, že by nechtěl. Toužil po tom možná víc než kdy předtím, jelikož stejně jako ho poslouchání hudby uklidňovalo, její vytváření mu poskytovalo možnost, jak ze sebe všechny pocity dostat. Jenže kdykoliv se na kytaru opřenou v rohu pokoje, jež byla po tolika týdnech celá zaprášená, podíval, vzpomínky na tátu se mu vrátily a s nimi i ten hluboký smutek. Jeden večer, když přišel opilý z nějakého večírku, protože tou dobou také začal hodně pít a kouřit, ji dokonce málem roztřískal o zem. Naštěstí byl natolik při smyslech, aby se včas zastavil.

Ze stejného důvodu ani jednou nevešel do garáže. Několikrát se o to pokusil, jelikož věděl, že jeho mamka měla stejný problém. Chtěl být statečný a protřídit věci, které si táta uvnitř schovával. Jenže když stál přede dveřmi a ruku natahoval ke klice, vzpomněl si na dny, které tam spolu strávili. Táta seděl na vysoké barové stoličce a vybrnkával melodie svých oblíbených písní, přičemž Oliver byl na zemi a zády se opíral o zeď naproti němu a akordy se pokoušel naučit. Jindy spolu jen poslouchali alba oblíbených kapel, nebo sledovali videa z tátových starých koncertů.

Tehdy ode dveří rychle odskočil, jako by se popálil a vyběhl ven na čerstvý vzduch. Slzy se mu draly do očí a on se musel další dvě hodiny toulat po sousedství, než se uklidnil dostatečně na to, aby se vrátil domů.

To se ale změnilo, když ho Max jednou přivítal s novým nápadem: založení vlastní kapely. Max byl tou dobou asi jediný Oliverův kamarád – místní drogové dealery a školní zhulence, se kterými se na těch všemožných večírcích seznámil, totiž mezi přátele rozhodně nepočítal – a byl to jeden z mála lidí, které ze svého života totálně neodstřihl. Znali se od mala, jelikož spolu chodili do stejné školky a později i školy. Tehdy byl Max ještě ve školním sboru, ale poté, co jejich učitelka zpěvu neustále ignorovala jeho návrhy, že by mohli hrát modernější hudbu, se zpíváním nakonec sekl.

Oliver zpočátku nesouhlasil. Jak by také mohl? Kytarista, který odmítá hrát na kytaru by asi neměl velký úspěch. Po několik dnech přemlouvání ale nakonec svolil. Doufal, že možná díky tomu překoná svůj strach. Možná, když bude mít jeho hraní účel, temné myšlenky zmizí nebo se alespoň vzdálí tak, aby mohl konečně dýchat.

A nakonec se tak opravdu stalo. Jediné, co totiž Oliverovi stačilo, bylo mít u sebe někoho, kdo byl do hraní stejně zažraný jako on. S Maxem mohl skládat písničky a plánovat zářnou budoucnost, stejně jako to tehdy dělal s tátou. Hudba tak nakonec nesloužila jen k odreagování se, ale i jako způsob, jak uctít tátovu památku.

Oliver byl natolik ztracený ve svých myšlenkách, že si ani neuvědomil, že došli na konec ulice a on zmeškal svou zatáčku. Zastavil se na kraji obrubníku a nedopalek zahodil na zem, kde ho zašlápl botou. „Já jdu tudy," řekl a ukázal za sebe. Jako idiot teď bude muset obcházet celý blok, protože se nechtěl vracet stejnou cestou, aby se mu Chris náhodou nesmála. „Uvidíme se na příštím koncertě?"

Přikývla a usmála se. Při tom gestu se jí kolem očí objevily drobné vrásky. „To si piš."

Další dny se vznášely v té stejné rutině. Přes den chodil do práce a po večerech posedával v jejich studiu. Doopravdy to byla jen malá místnost přeplněná hudebními nástroji, kabely a blbostmi, které se jim nikam jinam nevešly. Max byt dostal od svých rodičů. Vzhledem k tomu, že si nemohli najít nájemníky, rozhodli se ho svému synovi věnovat a netrvalo dlouho, než se Oliver s ostatními nastěhovali.

„Jen se litují," řekl jim tehdy Max zamračeně. „Někde v hloubi duše vědí, že jejich chování není fér, a tak se mi to snaží vynahradit posíláním peněz. A potom ve schránce najdu reklamní lístky nějaké církve hlásající, že homosexualita je hřích a všichni půjdeme do pekla. Víš kolik mi za poslední rok poslali Biblí? Čtyři. Co mám kurva dělat se čtyřmi Biblemi?"

Pokud Oliver nebyl ve studiu, povaloval se na pohovce v obýváku a poslouchal Kita, jak nadává, že má spoustu úkolů do školy a nic nestíhá. Po několika hodinách zalezlý v pokoji se vždy jednou za čas vynořil, přičemž byl tak moc cítit trávou, že by se Oliver dokázal zhulit jen v jeho přítomnosti.

„Tak jak to jde?" zeptal se pobaveně.

Kit mu většinou ukázal prostředníček nebo zamumlal: „Běž do prdele."

....

Úterý, 23. listopad

„Klidně tě vyzkouším, jestli chceš," nabídl Max Kitovi, když se jeden den rozvaloval na jeho posteli a pohrával si s dřevěnými paličkami, které našel pod polštářem.

Uvnitř pokoje byla tma. Kit si většinou udržoval žaluzie zatažené a preferoval nažloutlé světlo lampy na stole, u kterého nyní zkrouceně seděl a zíral do obrazovky počítače. Postel samozřejmě neměl ustlanou a peřina byla celá zmuchlaná na jednom konci. Max musel odstrčit hromadu oblečení, která se na vrchu válela, aby si mohl lehnout, což si vyžádalo jeho zamračený pohled, ale hned na to se opět otočil na práci před sebou.

Kitův pokoj byl docela malý, anebo to tak Maxovi připadalo, protože měl všude tolik věcí. Stěny byly oblepené nejrůznějšími plakáty a v jednom rohu se na zemi válel zářivě oranžový dopravní kužel a značka STOP. Kužel i značku ukradli spolu – v obou případech se vraceli z nějakého nočního klubu, a přestože se Max snažil, nedokázal mu to vymluvit. Ne, když z toho byl Kit tak nadšený. Každé Vánoce kolem kuželu obmotal barevná světélka a pyšně se chlubil, jak krásný vánoční stromeček má. Na druhé straně pokoje poté stála malá knihovna, ve které se ale nenacházely knihy, nýbrž láhve alkoholu. Některé byly prázdné, jiné plné jen z části. Knihy se poté – protože i když se to nezdálo, Kit byl docela knihomol – válely všude jen ne na poličkách.

Max chodil Kita rád navštěvovat, a to hlavně když se „učil". Věděl totiž, že za to byl doopravdy rád, i když se snažil naoko předstírat, jak moc ho jeho přítomnost iritovala. Přestože si to nepřiznával, každému došlo, že univerzita pro Kita nebyla. Vlastně se na ni rozhodl nastoupit jen kvůli rodičům, kteří si prý vysnili, že z jejich syna bude buď slavný doktor nebo právník. „Nesnáším krev a z injekcí se mi dělá špatně," přiznal se, když Maxovi vysvětloval, proč bylo o něco přijatelnější se přihlásit na práva než na medicínu. Jenže i když byl Kit přirozeně chytrý – Max si pamatoval, jak dobré známky na střední měl, aniž by se pořádně učil – studium ho nebavilo. Než na univerzitu nastoupil, dal si rok volna a poté další, jen co se zázračně dostal do druhého ročníku.

„Co se vůbec učíš?" zeptal se a vyskočil na nohy. Opřel se mu o rameno a zamračil se, když si přečetl název článku: Patnáct zajímavostí, které jste nevěděli o pandách. Měl co dělat, aby se nezačal smát. „Kite?" zeptal se opatrně.

„Hm?" Ani k němu nezvedl pohled.

„Jak souvisí pandy s..." naklonil se ke stolu, kde si všiml otevřené učebnice. „... trestním zákoníkem?"

„Co?" Kit se konečně probral a narovnal se. Podíval se na Maxe a poté na učebnici. „Jo tohle? Na to jsem se vykašlal, nemá to cenu. Hele, věděl jsi, že pandy mají šest prstů?"

Max nevěřícně zavrtěl hlavou. Kit ho nepřestával fascinovat. Z té nejobyčejnější věci vždy dokázal udělat něco zajímavého. Bavilo ho poslouchat, kdykoliv mu horlivě vyprávěl o svém nejnovějším nálezu: ať už to byly náhodné fakty (jako že pandy mají šest prstů), nové písničky anebo triky s paličkami, pokaždé do toho byl zažraný a Maxovi se automaticky zvedla nálada.

Nedokázal odpovědět, jelikož se musel smát.

Kit do něj strčil a poté se zvedl na nohy. „Nech toho," zamumlal a protáhl se. Tričko s nápisem Green Day měl pomačkané a na krku něco, co vypadalo jako–

„To jsou gumoví medvídci?" Přešel k němu, aby si je pořádně prohlédl. Na stříbrném řetízku mu opravdu viselo několik přívěsků ve tvaru gumových medvídků nejrůznějších barev.

Kit ho plácl po ruce. „Jo, Adrian mi ho dala. Je to jeden z jejích nejnovějších výtvorů," řekl a obešel ho, aby mohl z pokoje zamířit do obýváku.

Max ho následoval. „Kolik že ti vlastně je?"

Kit se na něj zašklebil.

V obývacím pokoji našli Olivera, jak se rozvaluje na gauči a Adrian, která seděla na koberci na zemi a zírala do obrazovky telefonu. Jen co ale vstoupili, široce se na ně usmála.

„Tak jak to jde?" zeptal se Oliver.

Kit jen zavrtěl hlavou a usadil se vedle něj, mezitímco si Max zabral křeslo naproti nim. „Seru na to," řekl rozhodně. „K čemu mi to bude? Na právníka nemám, a i tak bych ho nechtěl dělat."

Adrian naklonila hlavu na stranu. „Takže oslavujeme?"

„Prosím. Pokud v sobě brzy nebudu mít aspoň kapku alkoholu, tak se zblázním."

Adrian vyskočila na nohy a za minutu se vrátila z kuchyně s láhví vína v jedné ruce, a pytlem brambůrek v té druhé. Na sobě měla jen vytahané tričko s nápisem „Fuck The Police" a podobně zubožené tepláky s dírou na koleni (Max by přísahal, že ty stejné viděl nedávno na Oliverovi). Dlouhé vlasy jí trčely ven z rozcuchaného drdolu a bez make-upu najednou vypadala mnohem mladší.

Adrian byla jeden z těch otravných lidí, kteří dokázali vypadat dobře snad v čemkoliv a často této schopnosti využívala. Jeden den vypadala sofistikovaně, v ten druhý z ní byla rocková hvězda se vším všudy: černé linky, potrhané kalhoty a tričko, které odhalovalo snad všechno. Byla krásná a Max jí často záviděl tu opálenou pleť a dlouhé husté vlasy, které podědila po matce, jež pocházela z Indie. Díky ní si ale docela rozšířil vlastní šatník. Kdykoliv měli nějaký koncert, rád střídal obyčejné oblečení s tím více extravagantním. Už několikrát se po pódiu promenádoval v krátké sukni nebo upnutých šatech. Nejvíc si ale oblíbil černé oční stíny a nalakované nehty.

Někdy si představoval, jaké by to asi bylo, kdyby se v baru zjevili jeho rodiče a viděli by ho. Pamatoval si, jak se tvářili, když domů přišel s prvním tetováním a jak dlouhý proslov měli, když jim oznámil, že je gay. Jeho matka by možná omdlela a otec by s velkou pravděpodobností dostal infarkt. A pokud by to nějakým zázrakem rozdýchali, nejspíš by další den ve schránce našel mnohem víc než homofobní letáky a Bible.

Z nějakého důvodu ho ta představa uklidňovala.

Když byl mladší, zpočátku z toho byl smutný. Chtěl, aby ho rodiče přijali takového, jaký je, stejně jako to viděl, kdykoliv navštívil Olivera, jehož rodina podporovala snad každé jeho rozhodnutí. Místo toho ale musel poslouchat dlouhé lekce o tom, co je správné (pilně se učit, nosit pečlivě upravené oblečení a chodit do kostela) a co je špatné (všechno, co Max dělal). Jeho rodiče ale naštěstí nebyli často doma, protože dlouho do noci pracovali, a tak pro ně bylo těžší ho zastavit. Nejvíc ho bavilo sledovat ty pobouřené pohledy matky, kdykoliv přišel s něčím novým: když si poprvé nalakoval nehty, když si domů přivedl svého prvního přítele, když mu Oliver věnoval jednu ze svých kytar a on se učil hrát.

Odstěhoval se v první možnou chvíli. Po smrti svého dědy zdědil docela velkou sumu peněz, kterou mu rodiče schovávali na vysokou. Vzhledem k tomu, že se na školu ale nechystal, mohl si tak pronajmout malý byt a nějakou dobu tam žít. Se svou rodinou zpřetrhal veškeré kontakty. Už na střední si uvědomil, že je vlastně nepotřeboval, jelikož to byli doopravdy jeho přátelé, které považoval za svou pravou rodinu, ale musel počkat, dokud nebyl alespoň plnoletý. I tak se s ním matka snažila komunikovat a otec na něj dokonce přepsal jeden z prázdných bytů, který pronajímal a kam se s celou kapelou později nastěhovali. Po takovém gestu se je rozhodl navštívit, ale když se mu dostalo stejného proslovu, jaký už slyšel snad stokrát předtím, věděl, že to opravdu nemělo cenu.

Rodiče mu ale dál jednou za čas posílali velké sumy peněz a on toho hodlal pořádně využít. Less Than Zero si tak mohli pořídit nové nástroje a kvalitní vybavení, vytvořit si doma malé hudební studio a Max si zase mohl část peněz zainvestovat, aby se hudbě mohl věnovat na plný úvazek. Věděl, že měl štěstí. Zatracené štěstí. Všichni se ale shodli, že pokud šlo o hudební kariéru, nepotřebovali peníze, aby si vybojovali cestu na vrchol. Jasně, možná měl Oliver novou kytaru a díky kvalitním mikrofonům dokázali nahrát jedno album, ale nikdy si neplatili za reklamy. Svou tvorbu šířili za pomoci přátel a díky občasnému sdílení na sociálních sítích. Zjistili totiž, že jim atmosféra malých klubů vyhovovala mnohem víc než představa vyprodaných stadionů.

....

Takže se dostáváme trochu hlouběji do životů postav! Nebyla bych to já, kdybych do příběhu nepřidala trochu zármutku a vyrovnávání se s úmrtím někoho blízkého. A ta část, kdy Oliver mluví o svém otci a o jeho vztahu k hudbě je vlastně úplně první věc, co jsem do tohohle příběhu napsala. Každý člen kapely má vlastní důvody, proč hraje a proč  pro ně hudba tolik znamená. Pro Olivera to je jeho táta a to, že pro něj je hudba dobré odreagování se. 

A Chris je znovu na scéně a bude hrát důležitou roli! 

Také jsme se dostali do hlavy Maxovi. Max je láska a prostě ho nejde nenávidět. Navíc mě hrozně baví rozebírat jeho rodinné problémy. A taky jsem se zamilovala do jeho dynamiky s Kitem. 

Když už mluvíme o Kitovi... ano, Kit je přesně ten člověk, který jako opilý krade značky a kužely. Navíc kužel jako stromeček je inspirovaný mým kamarádem, který měl se svými spolubydlícími na bytě podobnou ozdobu (já sama jsem se jednou taky snažila ukrást a dokonce se nám podařilo jeden rok získat takový miniaturní). Gumídkový řetízek? Nutně něco takového potřebuji. A Kitův styl studování? Můj styl studování. 

Adrian je opět na scéně a můžu vám slíbit, že se v další kapitole dočkáme jejího POV, protože já tu holku miluju (okay, miluju všechny).

Díky moc za všechny hlasy a komentáře, jste nejlepší! xx