Uf, tak jo, jde se na to.

Zpočátku jsem měla v plánu tohle začít vydávat, až když jsem měla hotovo. Představovala jsem si, jak budu hodně editovat a psát miliony dalších verzí a že ho zveřejním až tak další rok. Jenže editace jsem dělala hodně v průběhu, protože prostě neumím psát první drafty (ať už jde o knihy, eseje, cokoliv). A také jsem si v průběhu uvědomila, že účel téhle knihy není to, aby byla dokonalá. Vlastně je to něco, co mi poslední rok dost pomohlo se znovu zamilovat do psaní.

Upřímně, tvorba tohoto příběhu byla jedna velká horská dráha. Před lety jsem tu vydala několik prvních kapitol pod názvem Boys In Bands, ale brzy ho smazala, jelikož jsem s ním nebyla spokojená a neměla na psaní čas. Přesto mi ale strašil v hlavě: jednou za čas jsem dostala nápad na scénu, jindy jsem viděla nějakou fotku a okamžitě si na ty postavy vzpomněla, napsala jsem scény vytržené z kontextu a zase je smazala. Jen co jsem se k psaní trochu víc vrátila, začala jsem plánovat a snad milionkrát to celé překopala. Některé postavy jsou stejné, jiné jsem trochu poupravila, jejich vztahy jsem totálně zamotala a dodala jim mnohem větší hloubku.

Jenže zároveň jsem se potýkala s neskutečným spisovatelským blokem. Asi největším, který jsem zažila, protože jsem se z něj nedokázala vykopat roky. Měla jsem tolik nápadů na scény, tak moc jsem chtěla psát a přivést postavy k životu, ale prostě jsem nebyla schopná. Příběh jsem po prvních dvou kapitolách na nějakou dobu zahodila, jelikož jsem byla přesvědčená, že jsem si prostě vymyslela něco, co se nedalo zrealizovat. Že jsem se do toho až moc zamotala.

Nakonec jsem se k němu ale vrátila. A pomalu, bolestně pomalu, jsem se jím prokousala. Byl to chaos. Jsem přirozeně docela chaotický člověk a pořádek je pro mě nepředstavitelné slovo, ale tohle byl extrém. Scény byly poházené všude kolem, některé nedokončené, jiné úplně random... lineární psaní? Co to je? Celá moje strategie psaní byla „follow the vibe", jelikož nic jiného se ani nedalo. A to, jak příběh ve finále vypadá, to jen reflektuje. Pokud hledáte nějakou velkou zápletku, nějakou hlubokou myšlenku nebo tak, tak bych vás chtěla upozornit, že ji asi nenajdete a měli byste následovat stejnou strategii jako já při psaní.

Jeden z důvodů, proč bylo tak těžké tenhle příběh napsat, byl fakt, že to je jeden velký skok z mé komfortní zóny. Do téhle doby jsem ráda psala fantasy a knihy nabité akcí, ale zjistila jsem, že mě lákalo zkusit něco trochu jiného.

Každá postava. Každá scéna. Každá myšlenka v sobě skrývá kousek mě. Less Than Zero se v jednu chvíli stal mým deníkem, kde jsem ze sebe mohla dostat všechno, co mě tak moc hlodalo, ale asi bych to nikdy nedokázala vyjádřit, kdybych se s někým bavila. Jedna ze strategií také byla tzv. „stream of consciousness", kdy jsem začala psát z pohledu nějaké postavy a nechala jejich myšlenky volně plout.

Tenhle příběh je dost založený na postavách, jejich povahách a jejich pohledech na svět. Pokud rádi čtete něco víc dějového, tak to asi nebude pro vás. Jeden z důvodů, proč jsem psaní tohohle příběhu nevzdala úplně, jsou právě postavy, na kterých mi tak moc záleží. Miluju každého z nich, a hlavně miluju jejich přátelství. Spousta scén je vlastně založená na jejich dynamice a nikdy se tam ani nic moc neděje, ale já jsem vždy hrozně nadšená, když jsou spolu a jen se baví.

Také bych sem ráda vypsala trigger warnings. Nechci tuhle knihu označovat věkově, jelikož každý to má v hlavě nastavené trochu jinak, ale rozhodně musím varovat před některými tématy.

Alkohol, cigarety a drogy jsou opakující se tématikou a provázejí nás celým příběhem. Všechny postavy se vyrovnávají se svými životy po svém a skoro nikdy to není zdravé. V každé druhé kapitole se někdo opíjí (nebo je alkohol zmiňovaný) a kouří jednu cigaretu za druhou. Nesnažím se to romantizovat nebo podporovat, ale někdy to tak prostě je a postavy v tomhle příběhu mají daleko do ukázkových příkladů. Co se týče drog, nejvíc se tam mluví o marihuaně, ale i tvrdší drogy v několika scénách hrají důležitou roli.

Mentální problémy, předávkování, pokusy o sebevraždu a obecně temné myšlenky jsou také časté. Znovu, žádná romantizace, ale tyhle postavy si prochází těžkými obdobími. Hlavní z mentálních problémů a nemocí potom rozebírám ADHD, depresi, úzkosti (panické záchvaty) a depersonalizaci a derealizaci.

Násilí je další. Jednou za čas dojde na pěsti, ale také se okrajově zabývám domácímu násilím a emoční manipulaci.

Sebepoškozování souvisí s alkoholem a drogami, fyzické sebepoškozování se tam neobjevuje, ale postavy si určitě ubližují.

Homofobie a problémy s rodiči. Nerada do svých příběhů zasazuji homofobii, ale tady hraje malou roli v jedné z dějových linek. Nenachází se tam ale žádné nadávky ani ty názory nejsou rozepsané. 

Celý příběh je jakýsi můj milostný dopis hudbě. Hudba v mém životě hraje hrozně důležitou roli, a přestože neumím hrát na žádný nástroj (ale hrozně ráda bych se naučila a už roky přemýšlím o tom si koupit kytaru) a ani neumím zpívat, je to něco, co mě doprovází snad všude a nedokážu být chvilku bez toho, aniž bych něco poslouchala. Zároveň miluju chodit na koncerty a obecně tu komunitu, která na nich panuje.

Knížka je dost LGBTQ+ zaměřená a pokud najdu jen jeden negativní komentář, tak ho okamžitě mažu. Chtěla bych ale dodat, že se tam nenachází nějaká velká romantická zápletka... nebo takhle, je tam hned několik romantických zápletek, ale netočí se to kolem toho. Celý příběh je v první řadě o přátelství a platonických vztazích. Jasně, mám tam hned dva páry, kteří se budou v průběhu snažit navigovat cestu svými city, ale nechci, aby to bylo to jediné, co bude čtenáře zajímat, protože všechny postavy jsou mnohem víc, než jen s kým se dají dohromady. Takže pokud vás zajímá hlavně romantika, asi to není pro vás.

Tak jo, pokud jste připravení na ten chaos, který celé Less Than Zero je, tak doufám, že se vám bude líbit a snad vám ty postavy přirostou k srdci tak moc jako mně. Na konci kapitol se můžete těšit na mé super komentáře, a to je asi všechno.

A samozřejmě jsem vytvořila i playlist (odkaz hodím i do komentářů):

Přeji krásné čtení! xx