Pondělí, 21. únor

Adrian si narovnala kytaru, kterou v pouzdře nesla na rameni, když vstoupila do kavárny a zamířila si to přímo k Oliverovi, který se na ni z druhé strany pultu vesele šklebil.

„Těžký den?" zeptal se, když před ni postavil kelímek a s mrknutím jí podsunul i jednu sušenku.

„Vyčerpávající," zamumlala a vděčně z kávy upila. Měla za sebou sice jen jednu hodinu doučování, ale čas jako by se táhl a jí připadalo, že uběhla celá věčnost, než si mohla konečně sbalit věci a spěšně se rozloučit. Ráno samozřejmě zaspala, takže na sebe jen oblékla první tričko a džíny, které našla – a podle toho, jak moc kalhoty musela utáhnout páskem, troufala si tvrdit, že doopravdy patřily některému z kluků. Vlasy se jí nekontrolovatelně vlnily a nejspíš vypadala, jako by neměla daleko do hrobu. Jo, Adrian by nejradši zalezla do postele a do dalšího dne by z ní nevylezla.

„Kit?"

Zavrtěla hlavou. „Od soboty jsem ho neviděla." Bylo to tak poprvé za poslední tři dny, co opět spala sama, a přestože ji Kitovo kopání a mluvení ze spaní otravovalo, musela uznat, že jí jeho přítomnost chyběla. „Ty?"

„Ne," řekl. „Max byl s ním."

Přikývla a musela se usmát. „To je dobře."

Jednou rukou se opřela o pult a rozhlédla se po kavárně. Byla malá a útulná a snad na každém rohu se nacházely nějaké rostliny. Uvnitř seděla jen hrstka lidí. Na malém gauči v úplném rohu se k sobě tulil nějaký pár, opodál si postarší paní u jednoho ze stolů četla noviny a jen kousek od ní se zase tmavovlasá dívka skláněla nad svou knihou.

Adrian zamrkala a přimhouřila oči, jak se snažila zaostřit, protože by přísahala, že–

„Ale ne," dostal ze sebe Oliver.

Vzhlédla. „Proč jsi mi neřekl, že tu je Tori?"

Obranně zvedl dlaně vzhůru. „Netušil jsem, že tě musím o její přítomnosti pokaždé informovat."

„Samozřejmě, že musíš." Začala si sbírat věci.

„Adrian–"

Rukou, ve které svírala kelímek na něj mávla a málem celý jeho obsah vylila. „Ticho, tohle je moje šance."

Nevěřícně zavrtěl hlavou, ale rty měl zvednuté v pobaveném úsměvu. „Jsi šílená, víš o tom? Copak tě to ještě nepřestalo bavit?"

Zazubila se na něj. „Nikdy."

Adrian si nebyla jistá, co se mezi ní a Tori vlastně dělo. Od toho, co u ní přespala se neviděly. Což byla hlavně chyba Adrian, protože když se ráno vzbudila a zjistila, že Tori ještě spala, vyplížila se ven. Chtěla se vyhnout trapné konverzaci, a hlavně se bála, že kdyby zůstala, jen by tak všechno pokazila. Kolik si toho vůbec Tori pamatovala? Takto alespoň mohla předstírat, že se nic nestalo. Že se mezi nimi nic nezměnilo.

Tori ani nezvedla oči od knihy, když se Adrian usadila na prázdnou židli naproti ní. Kytaru si odložila k nohám a kelímek s kávou položila před sebe. Lokty se opřela o stůl a naklonila se blíž.

„Ne," bylo jediné, co ze sebe Tori dostala.

Adrian zakoulela očima. „Vždyť jsem ani nic neřekla!" vyhrkla. „A vůbec, jak jsi věděla, že jsem to já?"

Tori s povzdechem knihu zavřela a konečně se na ni podívala. Pokud by pohled dokázal zabíjet, Adrian si byla jistá, že už by dávno nedýchala. A i tak neměla daleko do smrti, protože jen co si všimla ostrých černých linek zdobících její oči, srdce jako by se jí v hrudi zastavilo. „Slyšela jsem tě přes celou kavárnu."

Adrian se ušklíbla. Copak mohla za to, že měla přirozeně výraznější hlas? „Co čteš?"

„O co se snažíš, Adrian?"

„Proč bych se měla o něco snažit? To se snad nemůžu bavit s jednou ze svých dobrých kamarádek, aniž bych měla tajné úmysly?"

Tori si ji prohlédla od hlavy až k patě a potom pozvedla obočí. „Odpověď je stále ne."

„Ale–"

„Je mi naprosto jasné, co řekneš: Jé, podívej se, Tori. Jsme spolu samy v kavárně, povídáme si... skoro jako bysme byly na rande!"

„Takhle nemluvím," odvětila. „A nic z toho jsem nechtěla říct." Dobře, to byla lež, protože Tori se docela trefila a Adrian měla v plánu přednést něco v podobném duchu, ale ten hlas byl úplně mimo a ona by tak nikdy nemluvila. „Ale když už jsi to zmínila, máš pravdu, vážně jsme tu samy."

„Ne, nejsme samy, protože já tu čekám na své opravdové rande."

Adrian se málem na kávě zadusila, jak se začala smát. Tori na ni ovšem dál hleděla svým kamenným pohledem dávající jasně najevo, že si nedělala srandu. A fajn, pokud chtěla hrát tuhle hru, Adrian byla připravená jí vyhovět. „Rande? Vážně? S kým?"

„S jedním klukem, kterého jsem potkala v baru," řekla. „Opravdu vysoký, široká ramena a snad ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděla."

„Zajímavé. A jak se ten úžasný kluk jmenuje?"

Tori ani nezaváhala, když ze sebe dostala: „Thomas."

A Adrian by možná byla nervózní z toho sebevědomí, které z ní sálalo a nejspíš by jí i věřila, kdyby Tori neměla prokouknutou skrz na skrz. Nejenže Tori na rande nikdy nechodila – s čímž se jí jednou jako opilá svěřila, protože nesnášela, když musela vést dlouhé a nudné konverzace, aby toho druhého poznala – ale také protože jen co jeho jméno vyslovila, oči krátce sklonila ke svým rukám položeným na stole a Adrian okamžitě věděla, že lhala. I tak ale odmítala být první, kdo tuhle jejich hru přeruší, a tak se usmála a přikývla. „Hm, tak to radši nebudu překážet," řekla a pomalu se začala zvedat. „Ale Thomase určitě pozdravuj a pokud vám to vyjde, ráda ho poznám."

Tori k ní opět vzhlédla a zmateně stáhla obočí k sobě, jako by doopravdy nečekala, že se Adrian zvedne a odejde. Krátce pohledem zalétla k hlavním dveřím a poté zpátky. „Je dost možné, že bude mít zpoždění," řekla. „Můžeš tu počkat, dokud nepřijde."

Adrian měla co dělat, aby se nepustila do vítězného tanečku. Radši se ale kousla do rtu, aby se nesmála a usadila se zpět na židli. Už tak se pohybovala na tenkém ledě a nechtěla zničit to, co se mezi nimi právě teď dělo. Ať už to bylo cokoliv. „Dobře," odpověděla jednoduše a poté kývla k její knize. „Co čteš?"

Hned na to se Tori rozmluvila a netrvalo dlouho, než se spolu začaly uvolněně bavit doslova o všem možném. O tom, co měla Adrian v plánu a jak se kluk, kterého doučovala, místo toho, aby poklidně hrál tak jak měl, snažil házet hlavou, jako to viděl na záznamech z rockových koncertů. Neustále se něčemu smály a Adrian byla celou konverzací tak zaměstnaná, že se s Tori ani jednou nesnažila flirtovat. Místo toho pozorně naslouchala, jak vypráví o svém večeru v práci, kde se nějací dva chlápci málem poprali a museli na ně zavolat policii. Ani si nevšimla, kolik bylo hodin a byl to až Oliver, kdo je musel upozornit, že budou brzy zavírat.

Thomas se, samozřejmě, nikdy neukázal.

....

Pátek, 25. únor

„A potom mi řekla, že mi zavolá s výsledky. Celou dobu se usmívala a zdálo se, že byla spokojená s mými zkušenostmi, a dokonce se smála mým vtipům, takže myslím, že to šlo dobře. "

Oliver jen částečně naslouchal Chris a jejímu blábolení o svém nedávném pohovoru. Ucházela se o místo v největší z draydaleských knihoven a byla z něj opravdu nervózní, přestože ji Oliver snad milionkrát přesvědčoval, že to má v kapse. Byl na sebe trochu naštvaný, ale jakkoliv se snažil, nedokázal se soustředit. Kdykoliv se pokusil vrátit zpět do přítomnosti, jako by ztratil nit vlastních myšlenek a ještě víc se zamotal do toho chaosu, který mu momentálně vládl v hlavě.

„A jak ses měl ty?"

Málem narazil do jedné z pouličních lamp a měl co dělat, aby nezakopl o vlastní nohy, jak se na poslední chvíli uhýbal. Zmateně zamrkal a podíval se na Chris. „Cože?"

Povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Nad čím přemýšlíš?" zeptala se.

Procházeli ulicemi Draydale směrem k Oliverově bytu. Když skončil v práci, Chris na něj čekala. Na jednom rameni nesla plátěnou tašku, která při každém pohybu zacinkala a usmívala se od ucha k uchu. S Adrian a Tori se rozhodly uspořádat jakousi přespávačku a daly jasně najevo, že Oliver, Max ani Kit nebyli zvaní. Což jim tolik nevadilo (Kit pronesl dramatický proslov o tom, jak zrazeně se cítil a Max vedle něj souhlasně přikyvoval), vzhledem k tomu, že tak sami mohli zajít do nějakého baru.

„Myslím, že chci navštívit mámu," řekl nakonec.

Chris se zastavila uprostřed chůze a Oliver udělal to samé. Překvapeně si ho prohlédla. „Vážně?"

Pokrčil rameny. Ten nápad mu strašil v hlavě od té doby, co musel opilého Kita odvést domů. Hlodal ho zvláštní pocit viny. Často si vyčítal, co se před lety stalo a když sledoval, jak těžce Kit celou situaci nese, všechna jeho lítost se jen zesílila. Vzpomněl si na Maxe a na to, jak ho on sám musel několikrát utěšovat, když se uprostřed noci zjevil u něj v pokoji s tím, že se zase s rodiči pohádal. Tehdy se cítil neskutečně vděčný za svou vlastní rodinu a sliboval si, že je nikdy neopustí.

A potom ten slib porušil.

Kitovy lesknoucí se oči s sebou přinesly vzpomínky na den, kdy naposledy viděl April. Na tu malou slzu stékající jí po tváři a na ten vztek smíšený se zklamáním a smutkem, který se mu tehdy rozlil hrudí. Další dny a týdny si vyčítal, že ji tam nechal, ale jakkoliv se snažil, nedokázal se donutit zvednout a přijet za ní. Jen představa, že před sebou opět uvidí svůj rodný dům a s ním se vrátí veškeré emoce, které se za sebou tak zoufale snažil nechat, mu na rukou tvořila husí kůži.

Jenže Max a Kit jako by mu připomínali, že stále ještě existovala šance, že by svůj vztah s ní mohl napravit. Byly to skoro čtyři roky od toho, co ji viděl naposledy a bůh ví, kolik se toho za tu dobu stihlo změnit.

„Myslím, že jsem připravený," řekl.

Chris se usmála a pevně mu sevřela ruku. „Pokud je to něco, s čím si jsi opravdu jistý, ráda tě doprovodím."

„Děkuju," řekl, i když netušil, jestli by vůbec dokázal vyjádřit tu vděčnost, kterou zrovna cítil. Přišlo mu, že se svět kolem něj zase o něco víc zaostřil – v rámci možností, samozřejmě, protože brýle mu stále ležely na nočním stolku, ze kterého je několik měsíců nezvedl. „Takže jsi říkala, že se ti pohovor povedl?"

Chris se zazubila a chytila ho za paži, když se znovu rozešli. „Jo, byla bych překvapená, kdybych tu práci nedostala."

Uvolněně si povídali o tom, jaký den zrovna měli a Olivera jako by naplnila nová vlna energie. Možná proto ho ani nepřekvapilo, že jen co překročili práh bytu, vstoupili do jednoho velkého chaosu. Z obývacího pokoje k nim doléhaly zvýšené hlasy Kita a Adrian. Oliver s Chris si vyměnili krátké pobavené pohledy předtím, než se za nimi přemístili.

Adrian seděla na gauči a rukama mávala kolem sebe tak moc, až málem Tori vedle sebe vypíchla oko. Kit s rukama založenýma na prsou stál naproti ní a zdálo se, že jediné, co bránilo nadcházející potyčce, byl malý stolek mezi nimi. Max se opíral o zeď jen kousek ode dveří vedoucích na terasu a celou situaci znuděně pozoroval, jako by podobné hádky byly na každodenním pořádku. Což nebylo daleko od pravdy.

„Jen abys věděla, byl jsem připravený se s tebou podělit o svou skvělou pleťovou masku, ale vzhledem k tomu, jak moc jsi mi ublížila, se k ní nikdy nedostaneš," říkal zrovna Kit.

„Myslíš si, že snad nevím, kde si ji schováváš?" zeptala se Adrian a vyskočila na nohy.

Kitovy oči se rozšířily překvapením. „Adrian, opovaž se–" Jenže to už se rozeběhla ke koupelně. Kit ji s nadáváním následoval a krátce poté, co jim zmizeli z dohledu, se z dálky ozval jekot a rány, jako by něco padalo na zem.

Tori se otočila ke Chris a prosebně se na ni podívala. „Řekni mi, že máš alkohol."

Chris nadzvedla tašku a zacinkala.

„Díky, Bože." Popadla Chris za ruku, aby ji mohla odtáhnout do kuchyně.

Oliver se s pozvednutým obočím otočil na Maxe. „Vážně? Ani ses je nesnažil zastavit?"

Pokrčil rameny. „Tohle bylo vtipnější."

Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Kam to spějeme?" zamumlal si pro sebe. Prstem ukázal směrem k chodbě, kam Kit s Adrian zmizeli. „Teď je to tvůj problém."

Max zaúpěl a prsty si zajel do vlasů, ale když žádný z jeho prosebných pohledů na Olivera nefungoval, nakonec protočil očima a vydal se ke koupelně, aby Kita odchytil a odtáhl. Po několika minutách už stáli ve dveřích a spěšně se loučili. Kit se sice stále mračil, ale alespoň už nevyjmenovával všechny způsoby, kterými chce Adrian zabít.

„Připravený se dneska pořádně ožrat?" zeptal se ho Oliver, jen co vešli do výtahu a pocuchal mu vlasy.

Při těch slovech jako by se Kit trochu uvolnil a usmál se. „Že váháš."

„Víte, myslím, že bychom měli přehodnotit naše způsoby vyrovnávání se s problémy," poznamenal Max. „Protože tohle není zdravé."

Oliver s Kitem se nejdřív podívali na sebe, potom na Maxe a potom znovu na sebe, než se začali hlasitě smát. 

....

Vítám vás v roce 2024 novou kapitolou. A překvapivě je dost veselá! A taky mi dovolte, abych tuhle část využila k malé povídačce, protože hej, myslím, že se to k tomuhle příběhu prostě hodí. 

Upřímně, nesnáším konce roku. Nejenže mě to pomalu se zvyšující číslo neskutečně děsí a jakožto někdo narozený na přelomu století mi to taky nonstop připomíná můj věk (což fuj), ale taky mám vždy takový hrozný pocit, že mi čas proplouvá mezi prsty a já nic nezvládla. Což samozřejmě není pravda a vždy se musím zhluboka nadechnout, vrátit se v čase zpátky a připomenout si, že za ten rok se toho stalo hodně. 

Takže bych si některé z nich chtěla připomenout. Odpromovala jsem a přestěhovala se zpět domů. Viděla jsem tunu dalších svých oblíbených kapel. VIDĚLA JSEM SLEEP TOKEN A ANI JSEM NEBREČELA! Navštívila jsem nová místa, ochutnala nové jídlo a poznala spoustu nových lidí. Ale hlavně jsem se dokopala k tomu, abych začala zveřejňovat Less Than Zero a bylo to asi to nejlepší rozhodnutí v mém životě.

Sice se teď nacházím v době hrozné nejistoty a fakt hodně bojuju s tím, že nevím, co vlastně chci, ani kam mířím a brečím častěji, než je tomu normálně, ale i tak věřím, že další rok přinese spoustu skvělých věcí. Mým mottem se totiž stalo: "Vždycky to nějak vyjde." A ona to je fakt pravda. Jakkoliv špatně se cítíte a máte pocit, že tohle už prostě dál nepůjde, nakonec se to prostě nějak vyvrbí. 

Všem vám moc přeju krásný nový rok a věřím, že se vám všechno, co si přejete, vyplní! A pokud chcete, klidně tento prostor využijte a pochlubte se svými 2023 úspěchy nebo s tím, co vám prostě udělalo radost. Přijde mi, že se často strachujeme z budoucnosti, až vždy zapomeneme, jak daleko jsme se posunuli (nebo alespoň já jo). 

Jsem moc ráda, že tu jste a že se tu s vámi budu moct setkávat i v dalším roce! Nejen u Less Than Zero, ale snad i u dalších budoucích projektů. 

A pro radost, našla jsem další accurate fotku našich postav: 

Love you xx