Pátek, 10. prosinec

Ještě před několika lety by se Oliver popsal jako beznadějný romantik.

Potom ale dospěl. A zjistil, že to byla jen velká kopa sraček.

Na střední chodil s jednou holkou a miloval ji. Nebo si to alespoň myslel. Čím víc ale o svých pocitech jako starší přemýšlel, tím víc si byl jistý, že pravou lásku nikdy doopravdy nezažil. Co to vlastně bylo? Láska. Obyčejné slovo, které jako by dominovalo světem – nacházelo se v každé druhé písničce, v knihách a filmech či seriálech. Na každém rohu se mu někdo snažil vmést do tváře, že láska byla jediný smysl života. Oliver si možná kýčovité romantické filmy užíval (Kit si z něj často utahoval, jen aby se pokaždé připojil a na konci brečel jako malé dítě) nebo z plných plic zpíval texty svých oblíbených písní, dokud si nevykřičel hlasivky, ale sám si nebyl jistý, co láska vlastně byla. Někdy považoval ostatní za lháře, jelikož tak silná emoce přece nemohla existovat, jindy přemýšlel, jestli se v den jeho narození nestala chyba. Možná byl rozbitý a nikdy se nezamiluje.

Když nemohl usnout a s rozšířenýma očima hleděl na bílý strop, snažil se smířit s možností, že láska možná nebyla pro něj. Snažil se přesvědčit, že možná není schopný nikoho milovat a nikdo zase není schopný milovat jeho... že je to v pořádku, protože v životě jsou důležitější věci. Že romantická láska je přeceňovaná. Stále měl kolem sebe lidi, na kterých mu záleželo a které z celého srdce miloval. Miloval svého otce a matku. Nemohl by existovat bez svých přátel a klidně by se pro ně obětoval. Nejvíc na světě ale miloval hudbu. To, jak se v ní mohl ztratit a jak moc ho uklidňovala. Jak se díky ní mohl vyjádřit a zapomenout na celý svět.

Nic jiného nepotřebuji, přesvědčoval se. Jenže touha zažít to, o čem všechny písně zpívají, ho nikdy úplně neopustila.

Nyní ale věděl své. Láska možná byla krásná a jako by poháněla celý svět. A možná to byla jedna z mála věcí, která dělala život snesitelným, ale romantická láska, tak jak se ho ostatní snažili přesvědčit, nebyla jediná forma lásky, která existovala. A také nebyla ta nejdůležitější.

Když byl mladší, svou budoucnost měl naplánovanou do puntíku. Až bude starší, zamiluje se do nějaké krásné dívky, kterou si poté vezme, budou mít několik dětí a budou šťastní až navěky, protože přesně tak to má být. Jenže realita byla složitější, pocity komplikované a on ještě ke všemu musel bojovat proti stereotypům, které jako by byly zabudované do celé jeho osoby a přenášely se z generace na generaci.

Jeden z takových stereotypů byl celý jeho přístup k sexu. Protože od té doby, co byl trochu starší a rozuměl, o čem se ostatní bavili, došlo mu, že sex byl pro většinu lidí jakýmsi hnacím motorem. Všechno bylo o sexu. Bylo to něco, po čem by měl toužit a co až jednou zažije, jeho svět se převrátí vzhůru nohama a bude z něj někdo úplně nový. Měl by po něm toužit, protože to bylo normální.

Což by mělo znamenat, že byl Oliver nenormální, že jo? Nebo byl alespoň hodně zmatený, protože pokud byl sex tak úžasný a dokonalý, tak proč se po něm cítil... vlastně se po něm nijak necítil. Jako by snědl nějaké neochucené, neosolené jídlo. Samo o sobě se dalo jíst a utišilo jeho hlad, ale rozhodně si ho nějak extra neužíval. Sex možná nebyl špatný, ale zároveň prostě nebyl úžasný.

A tak, když tehdy pozdě v noci seděli s Maxem na koberci v Oliverově pokoji a posílali si mezi sebou láhev levného a kyselého vína, rozhodl se, že bude pro jednou poslouchat svůj instinkt a dá si od vztahů pauzu. Potřeboval si urovnat vlastní myšlenky a vůbec přijít na to, kdo je. A Max mu s tím dost pomohl, protože i když on sám sex miloval, věděl, jaké to bylo cítit se jiný.

„Nemůžeš o sobě přemýšlet jako o méněcenném, jen protože nejsi schopný cítit sexuální touhu," řekl mu tehdy. Oliver si nebyl jistý, kolik toho vypil, ale vzhledem k tomu, že byl sotva schopný chodit, přišlo mu to jako ta nejgeniálnější věc na světě. „Sex a přesvědčení, že jen spojení muže a ženy jsou správné a všechno ostatní je proti přírodě... mužnost a ženskost... to všechno jsou jen termíny vymyšlené naší společností, abychom se rozmnožovali a tvořili nové konzumenty a pracovní síly. Je to způsob kontroly a důkaz, že o pravou lásku nikdy nešlo."

O pět let později, přestože byl stále zmatený a otázka, kým vlastně je, zůstávala nezodpovězená, alespoň věděl, že bezhlavé vrhání se do vztahů nebylo pro něj. Dával přednost přátelství a platonické lásce. Možná se nestranil té romantické a vlastně jí byl dost otevřený, ale v první řadě si s lidmi potřeboval vybudovat pevné pouto. Chtěl je poznat, chtěl jim věřit a chtěl, aby oni věřili jemu.

Když se mu Chris nenápadně vkradla do života, přišlo mu, jako by ji doopravdy znal už několik let. Konverzace s ní nikdy nebyly nudné a byl přesvědčený, že pokud by se spolu bavili déle, dokázal by se jí svěřit s čímkoliv.

A potom dostal pěstí.

Bylo to jako nepříjemné probuzení. Jako by se mu někdo snažil naznačit, že přestože on možná rozuměl tomu, jak komplikované vztahy a láska doopravdy byly, pro některé to bylo jednoduché: pokud mluvíš s mojí holkou, dostaneš přes držku, protože mám malé sebevědomí a bojím se, že by mě opustila, kdyby se na ni kdokoliv jen podíval.

Smutné.

Den se táhl pomalu. Oliver se snažil zabavit prací, ale ani rutina připravování kávy, povídání si s kolegy nebo uklízení, mu nepomohla. Vlastně dělala všechno ještě horší, protože tak měl čas na přemýšlení a samozřejmě, jediná událost, ke které se mu hlava stále vracela, byl ten večer, kdy dostal pěstí. Od té doby už sice uplynulo několik dní, ale malý strup na rtu mu to stále připomínal. Chris nepotkal a ani se neozvala. Nebyl si jistý, jestli by za to měl být rád nebo se obávat.

Klid ovšem netrval dlouho. Vlastně uběhly přesně dvě hodiny, než se dveře do kavárny otevřely a před ním stála známá dívka s kaštanovými vlasy.

Tady to máš, pomyslel si. Přesně to sis přál, ne?

„Ahoj," řekla tiše.

Neodpověděl. Netušil, co by měl říct. Měl ji pozdravit a usmát se, jako by se nic nedělo? Nebo by se měl začít dožadovat vysvětlení? Radši držel jazyk za zuby, jelikož se bál, že by řekl něco, co neměl.

„Můžeme si promluvit?" pokračovala Chris.

Otočil se na svou kolegyni, která se zády opírala o pult a koukala do obrazovky telefonu. „Hej, Katie," křikl na ni. „Jdu na cígo, dobře?"

Katie ani nevzhlédla a jen mávla, ať si dělá, co chce. Uvnitř kavárny beztak seděl jen jeden další člověk. Oliver kývl na Chris, ať ho následuje a provedl ji místností, která sloužila jako šatna pro zaměstnance a ven ze dveří do malé uličky, kde se nacházelo několik popelnic. Automaticky si vytáhl cigaretu a zapálil si. Zády se opřel o cihlovou zeď a sledoval Chris, která se před něj postavila. Nervózně si pohrávala s cípem své košile a očima těkala všude kolem.

„Chtěla jsem se omluvit," řekla nakonec. „Za Kylea."

Pozvedl obočí. „Nepotřebuji, aby ses mi ty omlouvala."

„Nevěděl, co dělá," pokračovala. „Jen je dost žárlivý a občas se tím nechá ovládnout."

„Žárlivý?" Odfrkl si. „Viděl jsem dost žárlivých lidí, ale tohle byl naprostý extrém. Je to agresivní hajzl a upřímně, nechápu, proč by s ním někdo jako ty chodil."

Výborně, pomyslel si, když spatřil, jak se Chris přes tvář přehnalo ublížení a o krok ustoupila. Přesně proto jsi měl držet hubu, idiote.

„Nic o něm nevíš," řekla a její hlas byl chladný. „A nic nevíš o mně."

„Přesně tak. A ty zase nevíš nic o mně. Takže pro příště by bylo dobré si něco zjistit předtím, než mě zatáhneš do nějakého šíleného drama se svým pošahaným přítelem."

„Do ničeho jsem tě nezatahovala!" vyhrkla. „Nebo si snad myslíš, že jsem to udělala schválně? Že jsem se jen snažila Kylea naštvat a tys byl ve špatnou chvíli na špatném místě?"

Pokrčil rameny. Upřímně, přesně to si myslel.

Zavrtěla hlavou. „Nebylo to úmyslné, dobře? Jen jsem si myslela, že by z nás mohli být přátelé, protože se zdálo, že toho máme hodně společného. Ale podle všeho jsem se mýlila," řekla. „Takže můžeš dál pokračovat v trucování, už tě otravovat nebudu." Pomalu se rozešla pryč.

Oliver zahodil cigaretu a chytil ji za paži, aby ji tak zastavil. Otočila se na něj. Byla menší než on, takže musela zvednout hlavu, aby mu viděla do očí. „Chci být přáteli."

„Vážně? Protože zatím to tak nevypadá."

Povzdechl si a ruku opět spustil podél těla, jen aby ji okamžitě zvedl ke svým vlasům a zastrčil si pramen, který mu vypadl z culíku, za ucho. „Promiň," řekl nakonec. „Jen musíš pochopit, proč jsem tak opatrný. Protože pokud se budu muset pokaždé, když spolu někde jsme, bát, že se vedle mě zjeví tvůj přítel a dá mi pěstí, protože došel ke špatnému závěru, tak mi to za to asi nestojí."

Chris ho pozorně sledovala, ale nic neříkala.

„Myslím, že se oba můžeme shodnout, že tu nejde o nic romantického, ne?"

Přikývla.

Spokojeně se usmál. „Fajn. Tím pádem slibuješ, že Kyle chápe, že se mu nesnažím ukrást jeho holku?"

„Už jsem ti přece řekla–"

„Ne, ne, ne, já vím, co jsi řekla. Jenže kdyby toho Kyle doopravdy litoval, byl by to on, kdo tu stojí, ne ty."

Chris se zamračila a rozhodila rukama. „Co po mně chceš, Olivere?"

Pokrčil rameny. „Nevím. Asi tě chci pochopit. Chci se ujistit, že jsi v pořádku a že můj prvotní názor na tvého přítele je mylný. Protože pokud z nás budou přátelé, bude mi záležet na tvém bezpečí a kdyby některý z mých kamarádů chodil s někým takhle agresivním, měl bych o ně strach."

Protočila očima. „Jsem v pořádku," řekla. „S Kylem jsme spolu už několik let a můžu tě přesvědčit, že je mnohem zajímavější a přátelštější, než se na první pohled zdá. Nemáš se proč bát."

Pozorně si ji prohlížel. Až teď si všiml, že měla na tváři drobné pihy a její oči nabíraly na jasném světle spíš zelenou než hnědou barvu. „Dobře," řekl nakonec.

„To je všechno?"

Zazubil se a natáhl k ní ruku. „Co takhle začít od začátku? Oliver Walker."

Nevěřícně zavrtěla hlavou, ale na rtech jí pomalu objevil pobavený úsměv. „Christine Anderson," řekla, když si spolu potřásli.

„Těší mě, Christine. Co bys řekla, kdybych tě pozval na kafe?" zeptal se s přehnaně zdvořilým hlasem a poté pokynul, aby se rozešli zpět dovnitř kavárny. „Možná ti i tajně podstrčím jeden muffin." Mrkl na ni.

Chris se tentokrát doopravdy zasmála.

A tak se zrodilo nové přátelství.

....

Klíče zašramotily v zámku a Kit sledoval, jak se Adrian doklopýtala do obývacího pokoje. Vypadala příšerně. Dlouhé vlasy měla rozcuchané a řasenku rozmazanou, což mu překvapivě připomnělo ten článek o pandách, který nedávno četl. Oblečení měla v podobně zuboženém stavu, navíc byla bledá a působila, jako by neměla daleko do zvracení. Což mu samozřejmě udělalo radost. Konečně si bude moct on z někoho utahovat.

Zazubil se. „Kdepak jsi byla? Neslyšel jsem tě v noci přijít."

Adrian se zhroutila na gauč vedle něj a tvář mu zabořila do ramene. Něco zabručela.

„Byla jsi s Tori?"

„Jo."

Nad tím Kit zpozorněl. „Cože? Nekecej! Konečně souhlasila?" Fascinovala ho Adrianina výdrž, co se flirtování s Tori týkalo. Nebyl si přesně jistý, co mezi nimi doopravdy bylo, ani proč Adrian tak moc trvala na tom, že ji jednou na rande dostane, ale kdykoliv její snažení se sledoval, neskutečně se bavil, a tak nic nenamítal.

„Ne," zamumlala, ale hlavu nezvedala. „Opila jsem se a zavolala jí. Pomáhala mi zvracet."

„Jak romantické."

Strčila do něj. „Pokud jsem s ní někdy měla šanci, teď jsem to posrala."

„Určitě si myslela, že jsi okouzlující."

„Skoro jsem jí brečela v náručí o tom, jak nechci mít děti."

Kit si nemohl pomoct, ale tentokrát se musel začít smát. Na to už neměl co říct.

Adrian si povzdechla a narovnala se. „Včera jsem se sešla se svou sestrou," vysvětlila. „Oznámila mi, že je těhotná."

Kit přikývl. Adrian se svou rodinou moc nemluvila a jednou se mu svěřila, že to byla vlastně jen Isabella, se kterou se dokázala občas bavit, protože tajně doufala, že se jednou udobří a opět budou kamarádky. Jak se ale zdálo, propast mezi nimi se spíš prohlubovala. „Tak to gratuluji," řekl. „Budeš skvělá teta."

Adrian si odfrkla. „Budu úžasná teta," opravila ho. „Ta, která má tunu peněz, menší sklony k alkoholismu a nikdo neví, co za práci doopravdy dělá."

„Až na tu tunu peněz zatím splňuješ všechna kritéria."

„Neboj, k tomu se brzy dostanu," řekla a poté si lehla na záda a hlavu si si mu položila do klína. „Myslíš, že děláme něco špatně?" zeptala se po chvilce. „Neměli bysme si taky zakládat rodiny a mít svatby?"

Kit si vzpomněl na svou konverzaci s Maxem před několika dny. Co jsem si tak všiml, nikdo z nás nemá ponětí, co se sebou dělat. Najednou se necítil jako to největší zklamání, a přestože ho Adrianina otázka měla znervóznit, spíš ho zvláštně uklidnila. „Copak chceš mít svatbu?"

Zamračila se. „Ani nápad. Manželství je přeceňovaný."

„Tak vidíš."

„I když, pokud by se mnou Tori šla na rande, nejspíš bych si ji musela vzít. Mám pocit, že je moje spřízněná duše."

Znovu se zasmál. „Jsi šílená."

„To rozhodně. Ale ty nemáš co říkat. Kolika lidem jsi za poslední měsíc dal svoje číslo? Sešel ses vůbec s někým nebo jsi je ignoroval?"

To byla úplně jiná situace. Kdykoliv se Kit objevil na nějakém večírku, dokázal se bavit doslova s kýmkoliv. Kdykoliv se jen trochu napil, měl pocit, že všichni kolem něj jsou ti nejlepší lidé, které kdy potkal. Každý byl najednou jeho kamarád, a tak jim na sebe dal kontakt. Dost z nich bylo samozřejmě neskutečně atraktivních a občas si někoho přivedl domů nebo šel k nim, ale většinou si řekl, že jim napíše další den. Když ten den ale nadešel, v té přemíře nových zpráv a žádostí o přátelství se ztrácel. Navíc ho představa, že se s někým bude muset seznamovat, zvát je na rande a pomalu zjišťovat, jestli za to jejich budoucí vztah stojí, naprosto vyčerpávala. Nejradši by celou takovou fázi přeskočil. Chtěl být s někým, koho bude znát lépe než sám sebe, ale neměl v plánu vylévat si srdce nějakému cizinci. Čímž se samozřejmě dostal do slepé uličky.

Nestihl odpovědět, jelikož se v obýváku zjevil Max. Vlasy mu spadaly do čela a musel si je několikrát odhrnout. Byly už docela dlouhé a Kit měl chuť vzít nůžky a konečně mu je ostříhat. Na druhou stranu ho zajímalo, jak by vypadal s dlouhými vlasy a ta představa se mu docela líbila.

„Zase jsi rozdával holkám číslo?" zeptal se Max. V ruce svíral velký černý hrnek, ze kterého upil, když se usadil na křeslo naproti nim.

„Ne."

Max pozvedl obočí.

„Kdo si jako myslíš, že jsem, Maxi?" řekl Kit na obranu a poté se vesele zazubil. „Rozdal jsem ho taky klukům."

„Děvko," poznamenal, ale koutky mu pobaveně zacukaly.

„Mhm." Kit začal prsty nevědomky prohrabávat Adrianiny vlasy a rozplétat všechny zacuchané prameny. „A co jsi ty teda? Myslíš, že jsem si nevšiml té promenády kluků plížících se brzy ráno z tvého pokoje?"

„Promenády? Vždyť jsem si nikoho nepřivedl skoro měsíc!"

„Pravda," ozvala se Adrian, která měla nyní oči zavřené a spokojeně se usmívala. „Ty totiž většinou chodíš k nim."

„Buď zticha."

Zazubila se. „Co ten tvůj barista? Znovu jsi mu napsal nebo už nikdy nehodláš vstoupit do Starbucks?"

Kit se zamračil a přemýšlel, o čem Adrian mluví. Hned na to se ale začal smát. „Proto odmítáš chodit do Starbucks? Vyspal ses s nějakým baristou?"

„A nebylo to jen jednou," doplnila Adrian.

„Adrian! Už se ti nikdy s ničím nesvěřím." Kit si všiml, jak Max pomalu začínal nabírat červenou barvu, což ho rozesmálo ještě víc. „A ne, nechodím do Starbucks, protože jejich kafe je odporný."

„Jasně," zamumlal Kit. „Takže barista neuspokojil tvé touhy, co?"

Max se na křesle trochu víc zhroutil a něco tiše zabručel, přičemž si dlaní zakryl tvář.

„Takže přesně naopak! Proč se mu vyhýbáš?"

„Protože když mu navrhl, že by z toho mohlo být něco vážnějšího, Max zpanikařil a souhlasil, i když nechtěl. A od té doby ho z plných sil ignoruje."

„Adrian, proboha!"

Adrian ale jen mávla rukou a ani neotevřela oči. „Co? Vždyť říkám pravdu. Navíc, podle všeho máš jako jediný z nás aspoň trochu zajímavý milostný život," řekla. „Já stále dokola dostávám košem a Kit... no, nejsem si jistá, co se děje tam, ale taky to není žádná sláva. Au!" Zamračila se, když ji Kit zatahal za vlasy.

„Vy dva byste si měli najít něco zajímavějšího na práci," zamumlal Max.

Dveře do bytu v dálce znovu bouchly a dovnitř tentokrát vstoupil Oliver. Ramena měl svěšená a působil unaveně, ale když své spolubydlící spatřil, část napětí jako by z něj opadla. Očima těkal od jednoho k druhému a zvědavě pozvedl obočí – jako jediný z nich dokázal zvednout jen jedno, což Kita neskutečně vytáčelo, a i teď se snažil odolat chuti ho napodobit, i když věděl, že bude vypadat, jako by zrovna seděl na záchodě.

„Adrian, vypadáš hrozně," poznamenal Oliver a Adrian k němu na oplátku zvedla prostředníček.

„Ty taky nejsi nejhezčí," řekla a poté otevřela oči, aby se na něj konečně podívala. „Těžký den v práci?"

Zavrtěl hlavou a jeden světlý pramen, který mu vypadl z culíku, si zastrčil za ucho. „Ani ne," odpověděl. „Chris se ukázala."

Nad tím všichni zpozorněli. Adrian se posadila tak rychle, že Kitovi málem vyrazila zuby a Max ze sebe dostal tiché hvízdnutí.

„Co chtěla?" zeptala se Adrian.

Oliver pokrčil rameny. Plátěnou tašku odložil na zem a s povzdechnutím se usadil na opěradlo vedle Maxe. „Omluvila se za svého přítele. Prý se občas nechá unést žárlivostí."

„Spíš to zní, že je naprosto agresivní zmrd," poznamenala Adrian.

„Přesně to jsem jí taky řekl."

„A vůbec, proč se za něj omlouvala ona? Copak to nedokáže sám? I když, podle toho, co jsem viděla mám pocit, že ten kluk nemá dostatek mozkových buněk ani na zavázání si vlastních tkaniček, takže..."

Kit vyprskl smíchy. „Vsadím se s tebou, že hraje rugby. Nejspíš se chudák až moc často praštil do hlavy."

Nad tím se všichni zasmáli, a i Oliver se značně uvolnil.

„Co řekla potom?" zeptal se Max zvědavě.

„Chce být moje kamarádka," odpověděl Oliver.

Adrian se zamračila. „Abys mohl znovu dostat přes držku?" zamumlala. „Řekl jsi jí ne, že jo?"

Oliver sklonil pohled k zemi, což Kita znovu rozesmálo a i Max se začal šklebit. Samozřejmě, že ji neodmítl. Přestože se na první pohled možná zdál chladný a odtažitý, své srdce doopravdy nosil na dlani.

„Ty idiote," řekla Adrian a Kit s Maxem se teď už doopravdy smáli o sto šest. „Ty si o tu nakládačku doopravdy koleduješ."

Oliver rozhodil rukama. „Nevěděl jsem, co jiného říct, dobře? Navíc mi přišlo, že někoho takového potřebuje. Nemyslím si, že má hodně přátel. Působila docela osamoceně."

„Jasně, a ty jsi princ na bílém koni, který ji za každou cenu musí zachránit."

„Adrian, no tak," ozval se Kit. „Potřebujeme trochu zábavy, ne? A tohle je naprosto geniální!"

Adrian zakoulela očima a Oliver si se zaúpěním položil hlavu na Maxovo rameno. Povzbudivě ho poplácal po vlasech. „Tvůj pohřeb," zakončila nakonec, ale i jí se na tváři objevil drobný úsměv.

„Líbí se jí naše hudba," zamumlal Oliver do Maxova trička.

Kit se zazubil. „To samozřejmě mění celou situaci. Až Max konečně odsouhlasí můj návrh na nový Less Than Zero merch, jedno tričko jí věnuju."

Asi před rokem si nechali potisknout několik triček. Jednalo se jen o jednoduchý název jejich kapely a trička ve finále nebyla tak populární, jak zpočátku očekávali. Pár jejich stálých fanoušků si nějaká koupili a ten zbytek rozdali svým kamarádům, ale malý zájem je demotivoval v tvoření dalších. Kit ovšem zastával názor, že pokud by trička měla lepší design, šla by na dračku. Proto s Adrian už několik měsíců pracovali na novém návrhu – on přicházel s nápady, mezitímco ona se je zase snažila přenést na papír. Jejich nejnovější výtvor se mu opravdu líbil, ale Max stále váhal.

Kitův komentář okamžitě rozpoutal novou debatu týkající se merche, takže netrvalo dlouho, než bylo celé drama Oliverova života zapomenuto.

....

Existenční krize? Kdo? Já? *pokukuje po Less Than Zero* Jak vás to napadlo? 

Jakože musím říct, že jsem vždy začala psát nějakou scénu a pak z toho vyšlo něco jako tenhle Oliverův dlouhý rant o smyslu lásky a já na to potom koukala a byla jakože: well, we don't have time to unpack all of that. Ale ne, tahle část byla vlastně další z úplně prvních věcí, co jsem napsala, hlavně, když jsem se rozhodla, že Oliver bude ace... a potom mi trochu utekl i na tu aromantickou stranu. 

Přijde mi fascinující sledovat, když se lidé snaží popsat rozdíl mezi platonickou a romantickou láskou a ještě vtipnější je, když nad tím začnou trochu víc přemýšlet a nakonec jsou jakože: huh, já vlastně nevím. Protože jaký je rozdíl? To, že se líbáte? Že spolu spíte? Lidi se líbají a mají sex, i když se nemilují a proč byste svému nejlepšímu kamarádovi nemohli dát pusu, když by s tím souhlasil? Existují páry, které nemají sex a nejsou o nic míň než páry, které ho mají. Existuje věc jako kamarádi s výhodama a tak dále a tak dále. Prostě... je to komplikované a lásku vlastně ve finále dokážete definovat jen vy sami podle sebe, protože jsme každý úplně jiný. A já vím, že to může bolet si to přiznat, protože naše společnost je prostě postavená na hlavu, pokud jde o lásku, ale ve finále, romantická láska fakt není tak důležitá. 

Sice jsem řekla, že je Oliver ace, ale ono postupem příběhu se tak nějak začne pohybovat na aroace spektru, ale jeho aromantickou stránku jsem se rozhodla moc nedefinovat, protože, no... tahle jeho část to asi dobře vysvětlila. 

Nevím proč, ale ta celá druhá část a Adrian, Kit a Max rozebírající svoje milostné životy mě hrozně baví, protože oni jsou takoví idioti, co se tohohle týče. Taky si nejsem jistá proč, ale rozhodla jsem se ze všech udělat lidi, které děsí vztahy (cože? projektování vlastních problémů na postavy? nikdy!) a pokud existuje nějaká věc, kterou odmítám tolerovat, tak je to slut shaming, takže nic takového. A Kit má neskutečnou disaster bi energii a nesnažte se mi to vymluvit xD 

Čímž se dostávám k tomu, že tohle byla má hlavní inspirace: 

Díky moc za to, že tohle čtete, hlasujete a komentujete! Love you xx