Pátek, 18. únor

„Víš, že se tu nemůžeš schovávat navždy, že jo?" zeptala se Adrian a otočila se na Kita po svém boku.

Mírně nadzvedl hlavu, kterou měl zabořenou v jednom z jejích velkých chlupatých polštářů a zamračil se. „Můžu se o to aspoň pokusit."

Zakoulela očima. Leželi na Adrianině posteli s notebookem položeným mezi nimi a koukali na jakousi reality show. Když Kit předchozí den do jejího pokoje vtrhl a bez váhání se zhroutil do jejích peřin, přičemž mumlal něco o příšerné kocovině, ani nebyla překvapená. Jednou za čas se u ní některý z kluků zjevil, aby si buď povídali, nebo protože ji chtěli otravovat. A také, aby jí kradli její velké deky. Byl to možná Kit, kdo u ní trávil nejvíc času. Často si jen povídali a vyměňovali si nejnovější drby, jindy pořádali maraton sledování těch nejšílenějších filmů nebo seriálů anebo mu Adrian lakovala nehty.

Tentokrát to ale bylo trochu jiné. Protože Kit měl na tváři jeden velký škrábanec a vypadal, že nemá daleko do slz. Protože po několika hodinách neodešel, ale místo toho požádal Adrian, jestli by nemohl spát s ní. Protože Kit ležel schoulený mezi jejími polštáři už dva dny a zvedal se jen minimálně, přičemž odmítal mluvit jak s Maxem, tak s Oliverem, a i když se vyptávala, stále se toho moc nedozvěděla.

„Kite, pokud se něco stalo–"

Hlasitě si povzdechl a tvář opět zabořil do polštáře. „Adrian, prosím," ozvalo se tlumeně. „Kdybych měl náladu na to mluvit o tom, co se stalo, tak bych dávno šel za těma dvěma ocasama."

Zamračila se. Notebook zaklapla a odložila stranou – stejně ani jeden z nich nedával pozor. „Jen se ti snaží pomoct."

Podíval se na ni. „Já vím." Přetočil se na záda a zahleděl se na strop, přičemž si pohrával se stříbrným prstýnkem na svém prostředníčku. „Jsem v pořádku," řekl nakonec. „Asi. Nevím. Myslím, že prostě potřebuju čas, abych to zpracoval. Ale budu v pořádku."

„Dobře," odpověděla. „Pomohlo by ti se zpracováváním jedno objetí?"

Pousmál se a automaticky otevřel náruč, aby se k němu Adrian mohla přitulit. Hlavu si položila na jeho hruď a nechala ho, ať si ji k sobě přivine blíž. Naslouchala pravidelnému tlukotu jeho srdce a zavřela oči. „Víš, že Isabella byla první, komu jsem řekla, že jsem lesba?" zeptala se. Nenechala ho ale ani odpovědět a dál pokračovala: „Uvědomila jsem si to docela brzo. Mohlo mi být takových třináct, když mi došlo, že se ohledně kluků necítím tak jako holky v mém věku. Bála jsem se to říct rodičům, protože mi přišlo, že by to nedokázali pochopit. Oba byli zaseknutí na té tradiční představě o tom, jak by vztahy měly vypadat. Možná to nebyla jejich chyba, protože máma vyrostla ve světě smluvených sňatků a tátova rodina byla zase hodně konzervativní a už tak měla problémy s tím, že si vzal někoho, kdo nebyl bílý. Proto jsem se s nimi radši nechtěla hádat, ale s Isabellou to bylo jiné."

Kit ji tiše poslouchal a dlaní ji hladil po paži. Adrian se nikdy netajila se situací ve své rodině a kluci se toho o ní hodně dozvěděli – hlavně protože prostě nedokázala držet jazyk za zuby. Přes to všechno ale tuhle historku zatím slyšel jen Max.

„Je jen o rok starší, takže jsme si vždy byly blízké a říkaly si snad všechno. Tehdy jsme byly nejlepší kamarádky a neexistovalo nic, co by bylo tabu. A tak jsem to prostě jednou zmínila. Myslím, že jsme se zrovna bavily o nějakých celebritách a ona se rozplývala nad tím, jak sexy Orlando Bloom je a já jsem hned argumentovala, že Keira Knightley je mnohem hezčí."

Kit se začal smát. „Někdo by měl udělat studii o tom, jak Piráti z Karibiku způsobili historicky největší krizi identity mezi teenagery."

Adrian se zašklebila. „Koho by sis vybral ty?"

„Ne, ani nápad, nebudu se znovu pokoušet vybrat, protože by mi s velkou pravděpodobností vybuchl mozek."

Zasmála se. „Fajn. Ale jen abys věděl, Keira Knightley je prostě lepší." Varovně ho plácla po ruce, aby byl zticha, protože jí bylo jasné, že byl připravený oponovat a rychle pokračovala ve vyprávění: „Nakonec jsem teda Isabelle řekla, že se mi líbí holky a ona se nad tím ani pořádně nepozastavila. Jen se usmála a řekla, že je to super a kdykoliv jsme se později bavily o celebritách, s radostí poslouchala mé blábolení o tom, která herečka se mi líbí a proč." Povzdechla si. „Když jsem byla starší, odvážila jsem se, a nakonec to řekla i rodičům, kteří... no, rozhodně nebyli stejně otevření jako Isabella. Nedalo by se říct, že by byli naštvaní nebo tak něco, ale brzy mě začali ignorovat. Všechnu svou pozornost pomalu přetočili na Isabellu, a to ona byla ta talentovaná a šikovná dcera, kterou se chlubili, mezitímco já jsem byla sotva zmiňovaná."

Jejich rodiče byli docela přísní – chtěli, aby jejich dcery měly dobré známky a byly úspěšné, aby se dobře vdaly a všichni na ně mohli být pyšní. Přáli si, aby Adrian s Isabellou využily veškerých možností, které se jim naskytly.

Isabella byla vždy středem pozornosti. Byla chytrá a krásná a během svého magisterského studia si založila firmu, která měla skoro okamžitě úspěch a vydělávala neskutečné množství peněz. Adrian možná nebyla hloupá, ale nikdy nebyla zrovna nadaná, co se matematiky nebo vědy týkalo. Místo toho dávala přednost umění, hudbě. Uměla hrát hned na několik nástrojů a ráda si sama pro sebe malovala nebo něco tvořila – poslední rok se zamilovala do vytváření šperků, a to ona byla zodpovědná za většinu Maxových prstenů nebo Kitových náušnic. V očích jejích rodičů ale nic z toho nebylo dostatečné, protože se jednalo o koníčky. Ne něco, co by jí mohlo vydělat peníze.

Adrian ale nevadilo být přehlížená. Vlastně toho brzy začala využívat ve svůj vlastní prospěch. Bylo jednoduché se pozdě v noci vytrácet a chodit na různé večírky. Každý si zvykl na její experimentování, ať už s make-upem nebo oblečením. Dokonce i otázky o tom, proč odmítala používat tak krásné jméno brzy přestaly. A přestože ji rodina bombardovala stovkami hloupých a bezvýznamných pravidel, Adrian se cítila volná.

Když ji ovšem začali ignorovat poté, co se s nimi podělila o něco tak důležitého, bolelo to. Bála se, že jí vynadají nebo ji rovnou vydědí. Vlastně by byla mnohem spokojenější s negativní reakcí než s tím, co doopravdy přišlo. Protože pokud by na ni křičeli, alespoň by věděla, co si myslí. Místo toho ale přišlo nekonečné ticho, které ji dohánělo k šílenství.

„Isabella se mě snažila uklidnit, že až to zpracují, přejde je to. To se ale nikdy nestalo a já se radši zbavila všech nadějí, že se náš vztah někdy zlepší. Stále jsem se uklidňovala, že mám ji. Jenže Isabella brzy odešla na vysokou a já zůstala doma sama, což bylo... utrpení," pokračovala. „A tak jsem radši potulovala všude po Draydale a obcházela nejrůznější večírky, jen abych nemusela být doma. S Isabellou jsme přestaly být v kontaktu. Už předtím byl náš vztah trochu křehký, protože i když mě stále podporovala, nikdy se mě před rodiči pořádně nezastala."

Kit ji stiskl pevněji. „Je mi to líto."

Pokrčila rameny. „Naštěstí jsem neměla moc času nad tím přemýšlet, protože krátce na to, co odjela, jsem narazila na vás. Jen co jsem viděla ten příspěvek, že hledáte nového člena, bylo mi jasné, že to místo musím získat. Ať to stojí cokoliv." Usmála se. „Doteď nezapomenu na ty vaše výrazy, když jsme se potkali poprvé."

„Mysleli jsme si, že jsi nějaký obyčejný týpek, který bude rád, že zahraje pár tónů! Nečekali jsme, že–"

„Že se před vámi zjeví tak krásná a sexy holka a svým hraním vám totálně vytře zrak?"

„Jo, asi tak."

„Měla jsem neskutečnou radost, když jste mě vzali," řekla. „Trochu jsem se bála, že budete hrozní idioti, ale nakonec se ukázalo, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života."

„Takže si nemyslíš, že jsme idioti?"

„Ne, rozhodně jste idioti, ale přesně to na vás mám ráda." Kit se zasmál a ona ho šťouchla do břicha předtím, než pokračovala: „Nikdy jsem se necítila, jako bych někam patřila. Ani ve škole jsem neměla moc kamarádů a pokud ano, skoro nic o mně nevěděli a spíš jsme se bavili, aby se neřeklo. Jen co jsem s vámi ale začala nacvičovat, konečně jako bych poznala, co to znamená být někde doma. Přijali jste mě takovou, jaká jsem a nikdy o mně nepochybovali."

„Bez tebe by to nebylo ono," řekl Kit. „Jsi náš balanc. Potřebujeme, abys nám jednou za čas řekla, ať používáme mozky."

„A i tak se vám to vůbec nedaří."

Vyjekla, když ji Kit začal lechtat a pokusila se vymanit z jeho sevření, ale on se jen zasmál a přitáhl si ji k sobě blíž. Ona ho naopak několikrát kopla, což si vyžádalo jeho hlasité nadávání, ale s lechtáním nakonec skončil. Dál ale leželi v pevném objetí a tiše naslouchali oddechování toho druhého.

„Víš, že nám na tobě záleží, že jo?" zeptala se nakonec do ticha.

„Mhm."

„A že ať už ti tvoji rodiče řekli cokoliv, máš nás. To my jsme tvoje pravá rodina a vždycky tě budeme podporovat. A jsme na tebe pyšní, dobře? Protože cokoliv špatného se ve tvém životě stalo, vždy jsi to překonal a nikdy ses nepřestal snažit."

Nijak jí neodpovídal, ale přivinul si ji k sobě blíž a vtiskl jí jeden rychlý polibek do vlasů. „Já vím," zamumlal nakonec. „Děkuju."

„Kdykoliv."

....

Max následoval Olivera, když se protlačovali davem lidí v malém klubu a snažil se balancovat sklenici piva v ruce tak, aby její obsah nelil všude kolem sebe. Když byl Oliver spokojený s jejich vzdáleností od pódia, na kterém si jedna z kapel zrovna připravovala nástroje, zastavil se a na Maxe se zazubil.

„Proč jsi mě sem zatáhl?" zeptal se Max a musel křičet, aby ho přes to hučení uvnitř vůbec bylo slyšet.

Oliver pokrčil rameny. „Potřebuješ se odreagovat."

Když za Maxem přišel s nápadem, že by mu mohl dělat doprovod na jeden z koncertů dvou malých draydaleských kapel, okamžitě odmítl. Netoužil být mezi lidmi a už vůbec se nechtěl mačkat mezi zpocenými těly ve vydýchaném klubu a nechávat si šlapat na nohy. S tím se ale Oliver nedokázal smířit. Max se podle něj posledních pár dní až moc schovával ve svém pokoji a byl si naprosto jistý, že mu z toho pomalu začínalo hrabat. Max se snažil protestovat, ale argumenty mu brzy došly, protože Oliver měl bohužel pravdu. Nebyl si jistý, proč měl tak špatnou náladu. Možná za to mohlo to pochmurné a chladné počasí, anebo fakt, že s ním Kit přes veškeré jeho snahy odmítal mluvit. S velkou pravděpodobností to byla kombinace obou faktorů a Max byl unavený a rozmrzelý a ať se snažil jakkoliv, ničím se nedokázal zabavit.

„Kdo vůbec hraje?" Měl matnou představu o existenci pár dalších kapel pohybujících se v podobném žánru. Někteří občas přišli na jejich koncerty a povídali si s nimi, jiní je zase podporovali na sociálních sítích.

„Ghost Town a Overdose Syndrome," odpověděl Oliver a napil se ze svého piva. O krok musel přistoupit k Maxovi, jak se za ním někdo snažil procpat víc dopředu. „Kit se zná s kytaristou a zpěvákem Overdose a já už si je nějakou dobu chtěl poslechnout."

Max přikývl. Sám se párkrát toužil víc sblížit s dalšími kapelami, protože mu místní undergroundová komunita přišla uvolněná a přátelská. Navíc by se od nich mohl něco málo naučit a budování kontaktů se vždy hodilo. Jenže kdykoliv někde hráli, Less Than Zero se automaticky drželi u sebe a cizí lidi si k sobě jen tak nepouštěli.

Jen co začala první kapela hrát a hlasitá hudba se rozduněla místností, až měl Max pocit, že mu vibrovala celým tělem, došlo mu, jak moc mu chození na koncerty chybělo. Ještě donedávna to byl takový jeho a Oliverův zvyk. Skoro každý týden si ve městě vyhlédli nějakou akci, na kterou šli, buď aby si užívali vystoupení, kritizovali nejrůznější umělce, anebo do sebe klopili litry alkoholu. Max měl takové večery rád, protože nejenže při nich nejednou objevil opravdu talentované hudebníky, ale také díky tomu mohl trávit víc času s Oliverem. Poslední měsíce ale byly docela divoké a oni pořádně neměli čas být spolu o samotě. A přestože se vídali snad každý den, Maxovi došlo, že mu jeho nejlepší kamarád opravdu chyběl.

První kapela, Ghost Town, nebyla špatná. Max s Oliverem upíjeli ze svých pint, mezitímco zaujatě naslouchali a kývali hlavou do rytmu, přičemž se na sebe jednou za čas podívali, když se jim nějaká píseň zvláště líbila. Byli to doopravdy ale Overdose Syndrome, kteří si získali jeho velkou přízeň. Jejich hudba byla tvrdá a jen co se mu ty ostré kytarové riffy zabodly do uší, byl si jistý, že další den bude mít problémy se sluchem. Na tváři se mu ale objevil široký úsměv, protože ano, přesně tohle potřeboval.

Max miloval tvrdou hudbu. Což nebylo nic neočekávaného, vzhledem k tomu, že hrál v rockové kapele a celý jejich byt se vyžíval v poslouchání podobného žánru: přes indie po grunge nebo ten občasný punk a naskrz umělcům nejrůznějších dekád a koutů světa. Byl to ale ukřičený metal a nechutně tvrdé breakdowny, díky kterým mu srdce začalo tlouct rychleji a elektrické proudy mu přebíhaly po těle.

Oliver si tohoto faktu byl vědomý, což potvrdil jeho spokojený úsměv, když pozoroval Maxovu reakci. Prázdné sklenice brzy odložili na jeden ze stolků nacházejícím se na kraji parketu. Dav byl divočejší a uprostřed místnosti se pomalu začal tvořit kruh, jak se i píseň stupňovala. Max ani nemusel nic říkat. Jen si s Oliverem vyměnil krátký pohled a všiml si toho rebelského lesku v jeho očích, který nejspíš kopíroval jeho vlastní. Zazubil se a krátce na to se už cpali do centra dění.

A najednou mu bylo jedno, že se mačkal mezi zpocenými těly. Narážel do lidí kolem sebe a nechával sebou házet ze strany na stranu. Někdo mu šlápl na nohu a bota se mu částečně vyzula a také dostal loktem do žeber, ale nic z toho nebylo důležité. Protože v ten moment existovalo jen dunění bubnů a chraplavý hlas zpěváka na pódiu křičící text písně. Existoval jen Max a jeho zrychlený dech a pot stékající mu snad všude po těle. Věděl, že bude mít další den hned několik modřin, ale díky té euforii kolující mu krví bylo takové zjištění spíš vítané. Aspoň si tak na pár dní uchová krásnou vzpomínku.

Matně si byl vědomý, že se Oliver nacházel blízko něj, ale obličeje kolem sebe v takovém chaosu nerozpoznával. Byl až moc zaměstnaný snažením se udržet na nohou.

Hudba brzy skončila, kapela se rozloučila a než si Max uvědomil, co se stalo, už stál venku před barem a zhluboka se nadechoval čerstvého vzduchu. V uších mu pískalo a oblečení se mu lepilo k tělu, ale i tak se usmíval od ucha k uchu. Protlačil se davem, kterým se předtím nechal unášet a opřel se o chladnou zeď budovy za sebou, přičemž zašátral v kapse kalhot, aby si vytáhl cigaretu a zapalovač.

„Do prdele," ozvalo se vedle něj. Oliver k němu pomalu klopýtal. Držel se za nos a tiše nadával.

Max vyfoukl kouř a zasmál se. Vlastní hlas jako by slyšel z dálky. „A co se stalo tobě?"

Když se Oliver před Maxem zastavil, odtáhl ruku od obličeje a odhalil tak svůj zakrvácený nos. „Nějakej čůrák mi dal loktem do nosu," zamumlal a hlavu zaklonil, jak se snažil krvácení zastavit.

To Maxe z nějakého důvodu rozesmálo. Možná by se měl o svého kamaráda víc bát, ale oba věděli, do čeho se namočili, když do davu skočili. Navíc, krvácející nos nebyl zdaleka to nejhorší, co na koncertech viděl. Pamatoval si na jednoho kluka, který přišel hned o dva zuby a jiný si zase vykloubil rameno. V kapse ale našel kapesník a podal mu ho.

Netrvalo dlouho, než k nim přešla skupinka asi tří kluků a Max okamžitě poznal, že se jednalo o členy Overdose Syndrome. „Podívejme se koho nám sem čerti nesou!" vyhrkl ten nejvyšší z nich. Delší vlasy měl tak odbarvené, že působily bíle a na rtu se mu leskl černý kroužek. Pokud si Max dobře pamatoval, byl to jejich zpěvák. „Theo říkal, že v davu viděl někoho z Williamsovy party."

Max mu úsměv oplatil. „Chtěli jsme zjistit, jak je na tom naše konkurence," řekl. „Fakt dobrý koncert."

Následovalo krátké seznamování se, kdy se Max dozvěděl, že ten dlouhán se světlými vlasy byl Sam a jeho dva společníci se jmenovali Callum a Flynn. Max na každého kývl a na toho, kterého Sam představil jako Callum, se navíc usmál a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Tmavé vlasy zastřižené na krátko, snědá pleť, lesknoucí se septum piercing a potetovaná ruka, která svírala nějaký drink. Max si nemohl pomoct, ale musel uznat, že ten kluk byl zatraceně pohledný.

Brzy se zapředli do uvolněné konverzace o tom, co se jim na koncertě líbilo, co Less Than Zero plánovali a že by se někdy měli dát dohromady a zahrát společně. Když Oliverovi konečně přestala téct krev, přemístili se dovnitř baru a snad každý koupil jednu rundu panáků, které do sebe Max s radostí klopil jeden za druhým, protože tohle byl jeho čas na odreagování se a byl přesvědčený, že pokud bude na sračky, veškeré jeho problémy magicky zmizí.

Nebyl si jistý, kolik času uteklo, ale náramně se bavil. Kluci z Overdose byli opravdu přátelští a jak Max, tak Oliver si s nimi rozuměli. Na nějakou chvíli se dokonce přemístili na taneční parket, kde zrovna hrála jakási popová písnička, jejíž text každý křičel z plných plic. Čas se brzy změnil v jednu velkou rozmazanou šmouhu a Max ani netušil, jak se dostal ven. Opět se opíral o zeď baru a pokuřoval, mezitímco se bavil s Callumem o... o čem se vůbec bavili? Byl až moc zabraný tím, jak blízko u sebe stáli a jak dobře Callum voněl, že mu všechno ostatní bylo jedno.

„Co si o tom myslíš?"

Max zamrkal. „O čem?"

Callum přimhouřil oči. Takhle zblízka si Max mohl podrobněji prohlédnout jeho dlouhé řasy a krátce pohledem zalétl i k jeho rtům, které se roztáhly do širokého úsměvu. Callum zavrtěl hlavou, ale překvapivě nepůsobil naštvaně. Místo toho k Maxovi přistoupil ještě blíž, až se skoro dotýkali. „To je jedno," zamumlal předtím, než ho chytil za tričko a políbil ho.

Max reagoval téměř okamžitě. Cigaretu zahodil a ruce obmotal kolem Calluma, aby si ho k sobě mohl přitáhnout blíž a polibek tak prohloubit. Bylo to krásné a příjemné a Maxovi najednou došlo, jak moc mu to chybělo. Říkal pravdu, když se nedávno přiznal, že s nikým dlouho nic neměl. Byl až příliš zaměstnaný tím dramatem mezi Oliverem a Chris, odehráváním koncertů a potom celou tou věcí s Kitem, že se ani nesnažil s někým flirtovat nebo aktivně hledat nějaké zabavení na jednu noc.

Teď, když se ale líbal s Callumem jen kousek od nějakého zapadlého klubu, kde do sebe Oliver se zbytkem jejich nových přátel nejspíš dál lil neskutečné množství panáků, uvědomil si, že přesně tohle potřeboval. Protože všechny jeho myšlenky točící se kolem těch stejných katastrofických scénářů a obav se konečně utišily. Protože Callum byl jen nějaký náhodný kluk, kterého doopravdy vůbec neznal a on zase neznal jeho. Protože tu byli jen oni dva, teplo sálající z jejich těl a matná ozvěna ABBY doléhající k nim z vnitra baru.

....

Já bych jen chtěla říct, že moje schopnost vymýšlet jména kapel v téhle knize? On fire! Jakože sorry, ale Overdose Syndrome je ten nejlepší a nejvíc badass název pro kapelu. Děkuji za pozornost. Ne, doopravdy mi pomáhal generátor, kdy jsem projížděla miliony návrhů a snažila se je nějak dát dohromady. Ale i tak, je to skvělý. 

Já: Koncerty jsou to nejlepší místo na světe. Takové moje comfort místo. 

Taky já: Co? Dostat loktem do nosu? Úplně normální, jednou jsem někoho viděla bez zubů. 

Jsem ale velký nadšenec moshpitů. Sice neskočím do každého (když jsem třeba byla na While She Sleeps, tak to byl neskutečný masakr, že bych tam fakt přišla o život), ale hrozně mě baví. A ty modřiny potom hrdě nosím a mám je jako takový dočasný suvenýr. Minulý týden jsem měla jít na koncert a byla jsem připravená se v jednom totálně rozmrdat, ale nakonec byl bohužel zrušený, takže si to alespoň užívám skrz Maxe. 

Jinak Overdose se ještě budou objevovat, protože mi přišlo důležité ukázat, že i podpora mezi kapelami je důležitá.