Adrian milovala svou kapelu a za nic na světě by ty tři šílence, kterým říkala nejlepší přátelé, nevyměnila. Lhala by ale, kdyby tvrdila, že si, jen co se za nimi zavřely dveře, neoddechla.

Byla radostí bez sebe, když Chris souhlasila s jejím plánem uspořádat jakousi dámskou párty a pustila se do oslavného tanečku, když i Tori jejich pozvání přijala. S alkoholem a hromadou jídla se usadily na koberec v obývacím pokoji. Chris z Oliverova pokoje přinesla několik desek a starala se o hudbu, mezitímco Tori se ujišťovala, že byly jejich sklenice vždy plné.

V jednu chvíli Adrian zavřela oči, hlavu si zapřela o gauč za zády a v tichosti si užívala přítomnosti ostatních. Pokud by se jí někdo před lety zeptal, kde se viděla v budoucnosti, nejspíš by ji nikdy nenapadlo, že skončí zrovna tady. Obklopená tolika skvělými lidmi a plná lásky.

„Upřímně, Chris, jsem překvapená, že jsi do jejich skupiny dokázala tak dobře zapadnout," říkala zrovna Tori. „Ne vážně, většina lidí se radši otočí a uteče, když je vidí poprvé."

Adrian se zamračila a podívala se na ni. „O čem to sakra mluvíš? Vždyť jsme ti nejmilejší lidi na světě."

„Jasně, po tom, co vás člověk doopravdy pozná, ale na první pohled?" Zamávala rukou, až málem obsah své skleničky vylila. „Max vypadá jako model vystřižený přímo z hlavní stránky časopisu, který by ti jednu vrazil jen kdyby ses na něj špatně podívala. Oliver zase všechny ignoruje a spíš připomíná přízrak, a i kdyby ses s ním chtěla bavit, nevíš jak."

Adrian protočila očima.

„Kit je možná jediný, kdo se snaží s ostatními bavit, ale má tak moc energie, že je to vyčerpávající. A ty–"

„Važ slova."

„Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale pokaždé vypadáš připravená kohokoliv zavraždit."

„To od tebe zrovna sedí."

Tori zavrtěla hlavou. „Podle mě si to ani neuvědomujete, ale kdykoliv jste všichni spolu, vytvoří se kolem vás taková bublina, skrz kterou se nikdo nemůže dostat. Člověk se musí začít bavit s jedním z vás o samotě a jen potom se mu možná podaří probojovat k celé skupině. A i tak je to těžké." Znovu se otočila na Chris. „Všimla sis, jak dělají takovou tu děsivou věc, kdy vedou skoro celou konverzaci jen tím, že se na sebe koukají?"

Chris přikývla a Adrian se s povzdechem napila vlastního vína. „Znám je skoro pět let, Kit šest a Max s Oliverem jsou spolu snad od chvíle, co se naučili chodit. Bydlíme spolu, hrajeme spolu, zavíráme se do studia, kde o sobě pokaždé zjišťujeme nové a nové věci, viděli jsme toho druhého v těch nejhorších chvílích." Pokrčila rameny. „Takové pouto jen tak neprolomíš."

„Vlastně jsem netušila, jak moc blízcí si jste, dokud jsem vás nepoznala," řekla Chris. „Nejdřív jsem si myslela, že jste prostě jen dobří přátelé, ale je v tom něco víc."

„Jsme jako rodina," řekla Adrian.

Chris naklonila hlavu. „Možná. Ale ani to mi nepřijde jako dobrý popis. Je to spíš něco jako... nevím, platonická láska? Ne– jako ta nejčistší forma lásky, která existuje. Taková, která přesahuje naše vlastní porozumění a která existuje naskrz času a vesmíru. Nejspíš jste se milovali v minulém životě a budete se milovat i v těch dalších." Pokrčila rameny. „Podle mě je to krásné."

Adrian si nebyla jistá, co na něco takového odpovědět. „To–"

„Netušila jsem, že jsi takový filozof, Chris," vložila se do toho Tori.

Chris sklonila pohled k zemi a tváře jí začaly červenat. „Jen hodně čtu."

Adrian zavrtěla hlavou a přisunula se ke Chris blíž, aby jí jednou rukou mohla obejmout kolem ramen a sevřít ji v krátkém objetí. „To bylo to nejhezčí, co jsem kdy slyšela. Nechceš nám psát texty? Oliver by se určitě nezlobil, kdybys nahradila jeho místo." A předtím, než se od ní zase odtáhla, věnovala jí jednu rychlou pusu na tvář.

Chris tentokrát zrudla úplně a pokrčila rameny. „Podle mě máte něco hodně speciálního a byla by škoda to ztratit."

„To se nestane. Nikdy bych je neopustila." Ani se nad tím nepotřebovala pozastavovat. Byla to automatická myšlenka – stejně automatická jako dýchání.

Pokud by měla jmenovat svou nejhorší noční můru, nejspíš to byla představa, že by se Less Than Zero rozdělili. Nešlo přímo o kapelu jako takovou nebo jejich hudbu, protože v životech umělců občas dojde k momentu, kdy si potřebují dát pauzu a svou tvorbu zastavit – ať už aby nabrali dech, kreativitu nebo protože se jejich priority změnily. S tím se dokázala vyrovnat. Dokázala tolerovat budoucnost, kdy by neodehrávali koncerty nebo se nesnažili skládat nové písně, ale z myšlenky, že by se spolu přestali bavit, se jí dělalo špatně. A možná to nebyl jeden z nejzdravějších vztahů a nejspíš na sobě byli trošku závislí, ale Adrian to bylo jedno. Protože Maxe, Olivera a Kita milovala z celého svého srdce a byla si jistá, že je bude milovat, i když to samé srdce nakonec přestane tlouct.

Pousmála se a opět si lokla vína. „Pokud by to bylo legální, nejspíš bych si je všechny vzala. A to nesnáším svatby."

„A taky jsi lesba se vším všudy," doplnila Tori.

„To taky."

„Mám nápad!" vyhrkla Chris z ničeho nic a vyskočila na nohy, přičemž málem převrátila láhev vína na zemi a Adrian ji jen tak tak stihla zachytit. „Upečeme brownies."

Adrian se chystala protestovat, že péct v jejich stavu možná nebylo ideální, ale Tori ji přerušila: „Mám ještě lepší nápad." Na rtech se jí zjevil šibalský úsměv a Adrian následně zapomněla na veškeré své protesty. „Adrian? Víš, kde si Kit schovává trávu?"

„Hm?" Zmateně zamrkala, než se konečně vrátila do vlastního těla a zpracovala její slova. A jen co jí došlo, na co Tori naráží, zasmála se. „Líbí se mi, jak myslíš." A zamířila do Kitova pokoje.

O něco později byly brownies v troubě a v kuchyni to vypadalo, jako by vybuchla bomba. Při pečení se jim podařilo dopít zbytek vína a otevřít další láhev, ve které nyní zbývalo jen pár kapek. Mouka byla snad všude, po kuchyňské lince se válely talíře, misky a nejrůznější pánve, jak se v poličkách snažily najít pekáč a ve vzduchu visela vůně marihuany. Z repráku položeném na mikrovlnce se linula hlasitá hudba a Adrian, Tori a Chris kolem sebe se smíchem poskakovaly a z plných plic křičely text snad každé písně, která začala hrát.

Jen co na řadu přišla Avril Lavigne, kuchyně se změnila v taneční parket. Všechny tři se daly do hlasitého a falešného zpívání Sk8er Boi. V jednu chvíli Tori objala Adrian kolem ramen a začala se s nimi naklánět ze strany na stranu a Chris se zase nějakým záhadným způsobem podařilo najít dřevěný váleček a teď ho používala jako mikrofon.

Tori se smála a Adrian jako by při tom zvuku hořelo celé tělo. Z vlasů smotaných do pocuchaného drdolu jí vypadávalo několik tmavých pramenů a pod očima se jí zračily dvě rozmazané šmouhy od řasenky. Špičku nosu měla špinavou od těsta a Adrianinu přiopilou mysl nenapadlo nic lepšího, než se naklonit a olíznout ji.

Tori překvapeně rozšířila oči, ale neodstrčila ji. Vlastně udělala přesný opak a přitáhla si ji k sobě blíž. A než se stihla nadát, už se líbaly.

Adrian Tori pevně chytila za boky, aby neztratila rovnováhu, ale polibky jí s nadšením oplácela. Vlastně jako by úplně zapomněla, kde bylo nahoře nebo dole, a přestože si matně uvědomovala, že to možná nebyl nejlepší nápad, odmítala přestat.

Stejně rychle jako polibek začal, tak ale také skončil. Tori se od ní odtáhla a mezitímco se Adrian snažila vrátit zpátky do reality, přeběhla ke Chris, aby se přidala k jejímu poskakování a zpívání. Na jejím černém tričku nyní zářily dva bílé otisky rukou a Adrian se musela zády zapřít o kuchyňskou linku, jak se jí nohy změnily v želé.

Sledovala, jak Tori pohazovala hlavou a z drdolu jí postupně vypadávalo víc vlasů. Jak rukama kroutila kolem těla a její stříbrné prsteny se s každým pohybem na světle zaleskly. Nejradši by ji popadla za ruku a zamkla se s ní ve svém pokoji, kde by ji líbala tak dlouho, dokud by Tori nesténala její jméno a–

Ne, ne.

Adrian podobné myšlenky zase rychle zahnala zpátky, aby náhodou neudělala nějakou blbost. Modlila se, že nebylo vidět, jak moc se červenala a natáhla se po láhvi vína, ze které si pořádně lokla. Zhluboka se nadechla, aby tak uklidnila svůj splašený dech a poté vzhlédla. Zrovna hrála pomalejší písnička a Tori se se zavřenýma očima vlnila do rytmu, což Adrian donutilo si opět přilnout z láhve, protože– kurva. Když se otočila na Chris, zjistila, že druhá dívka na ni už dávno hleděla.

Pozvedla obočí v otázce, ale Chris jen zavrtěla hlavou a pousmála se.

Jako na zavolanou se ozvalo cinknutí.

Brownies byly hotové a Chris s Tori se s nadšením rozeběhly k troubě, div se o sebe nepřerazily.

Adrian se rozhodla využít situace a vymluvila se, že si jde zakouřit. Z šuplíku v obýváku vytáhla krabičku cigaret a vyšla ven na terasu. S úlevou se zhluboka nadechla nočního vzduchu a tentokrát byla vděčná za studený vítr, který jí okamžitě pocuchal vlasy a na rukou vytvořil husí kůži. Přistoupila až ke kraji a lokty se zapřela o zábradlí. Zapálila si.

Sledovala auta přejíždějící po silnici pod sebou a přemýšlela, co se to s ní sakra dělo. Anebo spíš... proč ji to, co se před chvilkou stalo, tolik překvapilo. Nebylo to tak, že by se s Tori líbila poprvé. Ani nebylo nic zvláštního na tom, že chtěla víc než jen polibky, protože když byla opilá, jediné, na co dokázala myslet bylo dotýkat se a dotýkat se a dotýkat se. Nic z toho ale nikdy nebylo tak intenzivní. A Adrian to začínalo znepokojovat. Poslední dobou se často vracela k těm nejmenším momentům: k tomu, jak se probudila v Torině objetí a sledovala její spící tvář, anebo když spolu před několika dny seděly v kavárně a bez přestání si povídaly.

Kdyby věděla lépe, řekla by, že se i přes veškeré své snahy do Tori zakoukala. Jenže to nepřicházelo v úvahu, a tak takové zjištění radši rychle odstrčila do nejzazšího koutu své mysli a byla odhodlaná na něj úplně zapomenout.

Dveře na terasu se otevřely. Modlila se, aby to nebyla Tori, protože si nebyla jistá, jak by reagovala, kdyby se spolu ocitly o samotě.

Dost se jí proto ulevilo, když se vedle ní objevila Chris. „Brownies už chladnou," informovala ji.

Adrian se usmála a otočila se na ni. Do téhle doby si ani neuvědomovala, jak moc byla za Chris vděčná. Na střední se spolu bavily jen párkrát. Chris trávila čas se svou skupinkou přátel, mezitímco Adrian se zase držela stranou a existovalo jen minimum lidí, jenž si dokázala pustit k tělu. Nebyla si jistá proč. Nebylo to tím, že by byla stydlivá a ani tehdy neměla problémy se sebevědomím. Většina jejích spolužáků jí ale nepřišla zajímavá a snažení se s nimi spřátelit pro ni spíš představovalo ztrátu času a energie. Často ale po Chris pokukovala a představovala si, jaké by to bylo, kdyby byly kamarádky. I tak ji ale nikdy neoslovila.

Po šesti letech Chris stála vedle ní a usmívala se, jako by se snad znaly celý život a Adrian přemýšlela, jestli se jí tak vesmír nebo jakákoliv jiná vyšší síla nesnažily dát druhou šanci.

„Takže ty a Tori," začala a Adrian se musela zasmát nad její upřímností. Chris si odkašlala a pohled sklonila k nohám. „Promiň, jestli je to přes čáru, ale nemohla jsem si nevšimnout toho napětí mezi vámi."

Adrian měla co dělat, aby potlačila další smích. „Jo, jsme hodně nenápadné, já vím." Natáhla k ní krabičku s cigaretami. Chris si ji nejistě prohlédla, ale potom pokrčila rameny a jednu si vzala a nechala si ji zapálit. „Promiň, jestli to bylo moc," pokračovala Adrian a svůj nedopalek zahodila přes zábradlí. Povzdechla si. „Tori a já... jsme jen kamarádky. Asi– je to dost komplikované. Ale rády se jednou za čas provokujeme – teda, hlavně já ji provokuju – a potom to dopadá takhle."

Chris si odfrkla. Pod světlem měsíce její pleť působila mnohem bledší, než doopravdy byla a dlouhé vlasy kolem ní splašeně vlály. Na uších jí visely velké červené náušnice ve tvaru hvězd. „Když myslíš."

„Snažíš se tím něco naznačit?"

Pokrčila rameny. „Nevím," řekla. „Jen mi přišlo, že je v tom něco víc. Máte mezi sebou takové napětí, víš? A když se na sebe koukáte..."

„Nijak se na sebe nekoukáme." Adrian doufala, že zněla přesvědčivě, protože v tenhle moment si nebyla jistá absolutně ničím. „A jak jsem řekla, jsme jenom kamarádky. Věř mi, tolikrát jsem zvala Tori na rande a mělas vidět, jak mě odehnala. Jen se občas líbáme, když se opijeme, nic zvláštního. A vůbec, i kdyby mezi námi nějaké napětí bylo, nemám o vztahy zájem." Cítila se trochu bez dechu, jak ze sebe slova chrlila.

Chris ji tiše pozorovala, ale nic neřekla. Jen přikývla a dokouřila zbytek své cigarety a poté ji zahodila. K Adrianině překvapení jí položila ruku kolem ramen – byla o něco menší, takže se musela opravdu natahovat – a rozešla se s nimi zpět dovnitř bytu. „Neboj, nebudu se z tebe snažit dostávat tvá nejtajnější tajemství. Ale kdybys chtěla, můžeš se mi s čímkoliv svěřit."

Adrian se vděčně usmála a trochu víc se do jejího objetí opřela. Přestože své kluky milovala, občas se od nich potřebovala vzdálit a být v přítomnosti někoho jiného – někoho, kdo ji neměl prokouknutou skrz naskrz a kdo se na její situaci mohl podívat s odstupem. Chris připomínala vlnu čerstvého vzduchu.

„A teď pojďme zjistit, jestli ten návod z internetu fungoval."

....

Když se Kit poprvé připojil k Less Than Zero, netrvalo dlouho, než mezi ně zapadl. Oliver měl zpočátku strach, protože pokud šlo o jeho přátelství s Maxem, nerad mezi sebe pouštěl někoho dalšího. Byl zvyklý, na jejich dynamiku – věděl, co od Maxe očekávat, jaké vtipy před ním mohl říkat, jaká témata byla tabu, jak se projevovaly jeho panické záchvaty a co ho dokázalo uklidnit. Max zase věděl všechno o Oliverovi. Představa, že by se musel seznamovat s někým novým, pomalu se jim otevírat a doufat, že ho přijmou takového, jaký je, ho děsila a vyčerpávala zároveň. Také měl strach, že pokud mezi ně vstoupí někdo jiný, přijde o Maxe úplně.

Nic z toho se ale nestalo. Oliver vlastně nevěděl, jak přesně by měl popsat energii, kterou s sebou Kit do jejich skupiny přinesl. Něco málo o něm slyšel: to, že zásoboval většinu školy marihuanou, že měl známosti na každém druhém rohu a nejeden člověk si ho okamžitě zamiloval. Možná proto si nejdřív myslel, že byl Kit prostě jen jeden z dalších otravných populárních kluků, jejichž sebevědomí dosahovalo biblických rozměrů.

Nic ho ovšem nepřipravilo na toho pravého Kita. Toho, který se rád usmíval a nedokázal si odpustit hloupé vtípky a který musel být neustále v pohybu. Brzy je s sebou tahal na nejrůznější večírky a seznamoval je s tolika lidmi, že Oliver nechápal, jak si dokázal pamatovat všechna jména. Snad na každého byl milý a lásky měl na rozdávání.

Kit byl zároveň jedním z nejvíc pozorných nepozorných lidí. Možná se často ztrácel v konverzaci a neustále něco zapomínal, ale netrvalo mu dlouho, než zaregistroval Maxovy úzkosti nebo Oliverovy tendence uzavírat se sám do sebe a stranit se ostatních kdykoliv byl ve stresu. Nikdy to před nimi nezmiňoval, ale Oliver brzy odhalil jeho strategie. To, jak se u něj zjevil, kdykoliv zaraženě hleděl do prázdna a začal se vyptávat: „Hej, Olivere, co by sis vybral? Přijít o sluch anebo už nikdy nevidět? Protože já jsem si vždycky myslel, že bych radši neviděl. Nikdy bych nechtěl přijít o hudbu, ale potom mi došlo, že bez zraku bych se asi zbláznil. Navíc, hudbu nepotřebuješ slyšet, aby sis ji užil. Tu v první řadě cítíš. Vibruje ti tělem a duní v hrudi. Existuje tolik hluchých hudebníků a..." Olivera to iritovalo a měl co dělat, aby se na něj nerozkřičel. Jenže přesně o to se Kit snažil. Jeho žvanění ho mělo rozptýlit a přivést zpět k sobě. A i když to nechtěl přiznat nahlas, bylo to zatraceně účinné, protože kdykoliv se otočil, aby mu vynadal, jako by opět našel nit spojující ho s okolní realitou a vrátil se do vlastního těla.

Podobně Kit rozptyloval i Maxe. Když začal panikařit, jednoduše mu položil ruku na rameno a rozmluvil se. Na nic se ho neptal, jen mu začal vyprávět nejrůznější drby. „Támhlety dvě?" slyšel ho jednou Oliver, když Max seděl na zemi nedaleko jejich školních skříněk s koleny přitaženými k tělu a popadal ztracený dech. Kit se s nohama nataženýma před sebou opíral o zeď vedle něj a uvolněně mluvil, jako by nešlo o nic zvláštního – jen dva kamarádi debatující o kravinách během volného času mezi hodinami. Kývl ke dvěma dívkám postávajícím nedaleko. „Rozhodně spolu něco mají. Nedávno jsem je viděl, jak se plíží do prázdné třídy. Schválně jsem se držel blízko a sledoval, jak o pár minut později vylézají. Jedna si snažila upravit rozmazanou rtěnku a ta druhá měla zase úplně rozcuchané vlasy. Sleduj, sleduj! Vidíš, jak se na sebe usmály? Jasně, že mám pravdu. Na tohle mám prostě čuch."

Když se ho na to Oliver později zeptal, Kit jen pokrčil rameny. „Když celý život žiješ s tímhle chaosem," ukázal si na hlavu, „tak se naučíš dost věcí rozpoznávat. Vím, jaké to je a to, co pomáhá mně, očividně pomáhá i vám."

Kit si s Maxem nakonec vybudoval opravdu silné a pevné pouto, ale on překvapivě nežárlil. Vlastně za ně byl šťastný. Měli na sebe opravdu dobrý vliv, a navíc se nikdy nechovali tak, aby se cítil odstrčený.

Oliver totiž brzy zjistil, že každý potřeboval trochu Kita ve svém životě.

Jenže díky Kitově optimismu bylo často jednoduché ignorovat, když se necítil dobře. Na první pohled by si asi nikdo nevšiml ničeho zvláštního. Nikdo by nezaregistroval, že byl tišší, než tomu bylo normálně nebo že jeho očím chyběl jejich typický lesk. Kit se možná smál, ale byla to jen jedna velká hra. Častěji zíral do prázdna, nervózně poklepával nohou a pintu piva před sebou přímo hltal.

Seděli u stolu v jedné malé zapadlé hospodě nedaleko jejich bytu a uvolněně si povídali. Většinou mluvil jen Max s Oliverem a Kit souhlasně přikyvoval, i když jejich konverzaci nejspíš vůbec nevnímal. Max k němu vysílal ustarané pohledy, ale jakkoliv se snažil, veškeré pokusy přivést ho na jiné myšlenky selhávaly.

„Konečně jsme s Oliverem viděli Overdose," říkal zrovna. „Fakt se mi líbili. Myslím, že bysme spolu měli odehrát nějaký koncert."

Kit do sebe kopl zbytek piva a Oliver stáhl obočí starostí. To už bylo jeho čtvrté. Možná měl vysokou toleranci a dokázal přepít kdekoho, ale tímto způsobem se dostával do nebezpečného teritoria.

„Myslím, žes dělal něco víc, než jen viděl Overdose," poznamenal Kit.

Max se zamračil. „Cože?"

„Callum," odpověděl jednoduše. „Potkal jsem ho, když se snažil vyplížit z bytu."

Max začal červenat a pohled radši sklonil ke svým rukám na stole. „Jo, no... možná jsme se nechali trochu unést."

Kit přikývl. Oliver očekával, že začne mít své typické poznámky, nebo bude Maxe vyzvídat, ale místo toho se jen zvedl ze židle a s tichým „Jdu si pro další," zmizel u baru.

Max zabořil tvář do dlaní.

„Co to sakra bylo?"

Max zavrtěl hlavou. „Netuším," zamumlal a poté vzhlédl. Oči mu ustaraně zalétly k místu, kde si Kit povídal s barmanem. „Přijdu si jak na horské dráze. V jednu chvíli se mnou mluví a v tu druhou se úplně uzavře a nedokážu s ním pohnout. Podle mě si není jistý, jak by se měl cítit a dost se sebou bojuje."

Oliver věděl, jaké to bylo. Když tehdy April opustil, cítil se rozporuplně. Měl na ni neskutečný vztek, ale zároveň jí nedokázal vynadat. Stále mu na ní záleželo, a i když věděl, že to, jak se k němu chovala, nebylo fér, ty roky, kdy se o něj starala, kdy ho plně podporovala a zahlcovala tak velkým množstvím lásky, až měl někdy pocit, že praskne, na to přece nemohl jen tak zapomenout.

„Myslím, že už nemůžeme nic dělat," řekl. „Potřebuje si to sám v hlavě urovnat a až bude připravený, přijde za námi."

„Nesnáším to. Nesnáším, když vidím, jak trpí a nemůžu mu pomoct. Nejradši bych všechno vzal na sebe a–"

„Máš vlastní problémy," skočil mu do řeči Oliver. Bylo sice hezké vědět, že existoval někdo, na koho se mohli obrátit, pokud se stalo něco špatného, jenže Max se pohyboval v extrémech. „Nemůžeš se nás snažit ochraňovat věčně, jinak tě to zničí. Měl by ses soustředit i na sebe."

Max si povzdechl, ale nakonec odevzdaně přikývl. Natáhl se po vlastním pivě a pořádně se napil.

„Bude v pořádku," ujistil ho Oliver.

Max neměl čas odpovědět, protože Kit už byl na cestě za nimi a když se usadil zpět na své místo, to zvláštní napětí, jako by se úplně vytratilo. Pousmál se a pohledem těkal z jednoho na druhého. „O co jsem přišel?"

....

„Myslíš, že jsou mrtvé?" zeptal se Max nejistě, když hleděl na Tori, Chris a Adrian, které ležely zkroucené na gauči a vypadaly, že jsou jen částečně při vědomí.

Mohlo být kolem jedné ráno, když se rozhodli vrátit zpět na byt. LED světla v obývacím pokoji zářila modrou barvou a z nedalekých repráků se linulo brnkání akustických kytar. Všude bylo ticho, což je samozřejmě znervóznilo. Když poté narazili na ta tři zamotaná těla, nebyli si jistí, jak přesně zareagovat.

Kit se natáhl pro jednu z brownies ležících na stolku před gaučem a přičuchl si k ní. Zasmál se. „Takhle to dopadá, když mi bez dovolení lezeš do věcí," řekl směrem k Adrian, která jako jediná působila, že má alespoň malou představu o dění kolem sebe. „Kolik jste toho snědly?"

Adrian něco zamumlala. Ležela mezi Tori a Chris. Nohy i ruce měly zamotané do sebe ve zvláštním objetí a nezdálo se, že by byly připravené se rozdělit. „Kite, ten gauč se mě snaží sníst zaživa."

Max se zamračil a nejistě se na Kita podíval. „Budou v pořádku?" zeptal se.

Kit pokrčil rameny a sám si ukousl. Oliver měl chuť začít protestovat. Kit v sobě měl už několik pint a míchat alkohol s marihuanou možná nebyl nejlepší nápad, ale nakonec se rozhodl držet jazyk za zuby. Kitova nálada byla už teď křehká a nepotřeboval mu dávat další důvody, proč dělat špatná rozhodnutí. „Jen se z toho potřebují vyspat."

Max Kita pozoroval s podobně ustaraným pohledem, ale nakonec si s rezignovaným povzdechem položil ruce na boky. „Budeme je muset odnést. Tori může zůstat u Adrian a Oliver věnuje svou postel Chris."

„Ne," zastavila je Adrian. „Nemůžete nás rozdělit. Buď budeme všechny spolu, anebo se nehneme."

Max zakoulel očima a Oliver se kousl do rtu, aby se nezačal smát. Adrian zněla, jako by byla připravená se vrhnout do bitvy. Chris po jejím boku něco souhlasně mumlala. Vlasy jí spadaly do tváře a jednou rukou objímala Adrian kolem pasu.

„Fajn," odpověděl Max. „Ale nemůžeme vás přenést najednou. Musíte se pustit."

To odstartovalo další vlnu protestů, ale nakonec se jim jakýmsi záhadným způsobem podařilo všechny tři dívky rozmotat a odnést k Adrian do pokoje. Její postel byla dostatečně velká na to, aby se na ni bez problémů vešly. A vzhledem k tomu, jak se k sobě okamžitě opět přitiskly, jako by byly magnety přitahované neviditelnou silou, Oliver odhadoval, že s tím neměly problém.

Max je přikryl jednou z Adrianiných velkých růžových dek. „Připomeň mi," řekl Kitovi, „že až je jednou zase napadne pořádat holčičí noc, musíme schovat veškeré tvé zásoby."

„Nic z toho by se nestalo, kdyby mě pozvaly."

„Hej, kluci?" ozvala se Adrian. „Vzali byste si mě, kdybyste mohli?"

Všichni tři si vyměnili zmatené pohledy. „Cože?" zeptal se Oliver nechápavě.

„Kdybych vás požádala o ruku, všechny tři najednou... vzali byste si mě? Protože já vás jo," řekla.

„Samozřejmě, že bysme si tě vzali," odpověděl Kit automaticky. Nevěřícně zavrtěl hlavou a potom pokynul Maxovi s Oliverem, ať se vydají směrem ke dveřím. „Dobrou, Adrian."

„Miluju vás!" zakřičela na ně ještě předtím než se s pobavenými úsměvy a tichými: „Taky tě milujeme," a „Dobrou," vypotáceli ven z pokoje a sami si zalezli do postelí. 

....

Okay, dlouhá kapitola, kde se toho děje docela dost. Holčičí noc! Tohle mě hrozně bavilo, protože jsem samozřejmě chtěla dát prostor i našim holčičím postavám. Navíc jsem chtěla trochu ukázat, jak Less Than Zero působí na okolí. Protože my sice vidíme, jak je celá kapela neskutečně chaotická a že jsou to ti největší idioti, ale jak Tori říkala, zvenčí to působí úplně jinak a upřímně, potkat je v reálném světě... asi taky nervozitou uteču. 

 A Adrian *rozhodně nejsem zamilovaná do Tori* Miller je opět na scéně. Já ji miluju. Když jsem příběh začala psát, netušila jsem, jak moc se na ty dvě fixuju, ale jejich vztah mě začal hrozně bavit. No a samozřejmě trávové brownies a tancování na Avril Lavigne v kuchyni! 

Také doufám, že jste si nemysleli, že Kit bude jen tak v pořádku. Ta první část Oliverova POV je takový můj love letter celé té postavě, protože přestože všechny naprosto miluju a nemám mezi nimi "oblíbence", Kit se pro mě během psaní stal hrozně důležitým a je to prostě moje comfort postava. 

A taky... mám hned několik Pinterest nástěnek věnovaných Less Than Zero, takže pokud vás celý ten "vibe" baví, určitě se podívejte (odkaz v komentáři). Jedna je pro celé Less Than Zero a každá postava má potom i svou vlastní. ☺️