Pátek, 12. listopad

Celý svět se točil a Oliver věděl, že se další ráno probudí s nechutnou kocovinou.

To byl ale problém pro budoucího Olivera. Ten současný ležel na koženém gauči s hlavou opřenou o tvrdé opěradlo, přičemž zaujatě hleděl na tenkou prasklinu táhnoucí se po stropě a přemýšlel, jak vtipné by asi bylo, kdyby se na něj celý zhroutil. V domě bylo rušno a přes hlasité konverzace a veselý smích nebyla ani hudba linoucí se z nedalekých reproduktorů pořádně slyšet. Sum 41. V nose cítil zápach marihuany smíchaný s pivem, jenž si před nějakou dobou vylil na tričko, a začínal mít chuť na cigaretu.

Někdo si vedle něj odkašlal.

Oliver se narovnal a zamžoural na postavu před sebou. Místnost osvětlovala jen tmavě modrá LED světla a díky jeho rozmazanému vidění – což mohlo být způsobené jak množstvím alkoholu v krvi, tak faktem, že skoro nikdy nenosil své brýle – chvilku trvalo, než rozpoznal ty dlouhé tmavé vlasy a pozvednuté obočí. „Adrian!" vyhrkl. „To je pro mě?" Kývl ke dvěma skleničkám, které držela v rukou.

„Ne, pokud se budeš takhle roztahovat."

Nemotorně se na gauči posunul. Adrian se usadila mezi jeho nohama a zády se mu opřela o hruď. Jednu ze skleniček mu podala a Oliver si k ní podezřívavě čichl. „Co v tom je?" zeptal se, jako by na tom snad záleželo. Netušil, co všechno dneska vypil, jen věděl, že toho muselo být hodně, jelikož si ani nepamatoval, jak se z baru dostal sem... ať už byl kdekoliv.

Adrian pokrčila rameny a sama si ze svého drinku usrkla. „Trocha tequily, možná nějaká whiskey a cola."

Znechuceně se zašklebil, ale i tak se napil. „To namíchal Kit?"

„Hej, nic jiného tam nebylo. Kdybyste si nakoupili, mohl jsi mít pořádný koktejl."

Takže byli doma. „Ty tu bydlíš taky."

„A každý den toho lituju."

Oliver si odfrkl, ale nic na to radši nenamítal. Místo toho se znovu napil a předstíral, že Adrian, která se zrovna pustila do nadšeného mluvení o jejich dnešním koncertě, poslouchal.

Musel uznat, že se jim vystoupení povedlo. Jen co odehráli, ani neměli čas se vydýchat, jelikož je okamžitě obklopilo hejno lidí, kteří si s nimi chtěli povídat. Někdo ho objal kolem ramen, další ho poplácal po zádech a zařval mu do ucha něco jako: „Dobrá práce! Fakt jste to tam dneska rozbili." Než se nadál, už v ruce držel půl litr s pivem a nějaká holka se mu snažila vnutit své číslo. Bylo to dost otravné a nejradši by se schoval stranou od tolika pozornosti, ale dokud měl dostatek piva a držel se své kapely, věděl, že se celým večerem prokouše. O pár panáků později už poskakoval uprostřed tanečního parketu a zpocená těla kolem sebe nevnímal.

Většina komplimentů samozřejmě přicházela od jejich věrných fanoušků a lidí, kteří je podporovali už od samého začátku, ale Oliverovi pokaždé dokázaly zlepšit náladu. Od té doby, co jejich kapela vznikla, se totiž do každého vystoupení snažil dát alespoň část své duše. Hrál tak, jako by na ničem jiném nezáleželo, jelikož pro něj nic kromě hudby neexistovalo. Možná to znělo uboze, ale kromě své kapely neměl žádné jiné přátele a volný čas trávil s kytarou v ruce, kdy buď nacvičoval, nebo se snažil složit nové písničky. Nestěžoval si. Vlastně byl rád, protože mu přišlo, že jen tak si zachovával poslední zbytky rozumu.

Adrian do něj opět šťouchla, aby si získala jeho pozornost. Byla jejich nejmladší členkou a také talentovanou baskytaristkou. „Koukej," řekla a kývla ke skupince lidí postávající nedaleko výklenku, který vedl ke kuchyni. Dva kluci a jedna holka si zrovna o něčem povídali, přičemž jeden z nich – ten vysoký s rameny širokými jako profesionální sportovec – onu holku držel kolem pasu. „Vypadá to, že se vrátila."

„Kdo?"

„Christine," vysvětlila, jako by mu to snad nějak mělo pomoct. Povzdechla si. „Chodila na stejnou střední jako my. Byla v mém ročníku."

„Hm." Většinu svých středoškolských let měl v mlze, jelikož pokud se během hodin nesnažil vzpamatovat z kocoviny, pospával nebo do školy radši nechodil vůbec. A i tak měl lepší věci na práci než zjišťovat, co za lidi chodí do nižších ročníků. Vlastně ani Adrian neznal, dokud neodpověděla na jejich inzerát.

„Musela už skončit s univerzitou, proto je zpátky," řekla.

Oliver do sebe kopl poslední zbytky drinku předtím, než zahlásil: „Jdu na záchod," a vykroutil se z té podivné pozice, ve které seděli. Měl co dělat, aby se obličejem nerozplácl na zem, když se narovnal. Cestou ke koupelně se musel proplést kolem dalších lidí a jednou zakopl o plastový kelímek válející se po zemi. A jen co vstoupil dovnitř, přičemž mu nějakou dobu trvalo, než konečně v té tmě nahmatal vypínač, a ostré světlo ho udeřilo do očí, uvědomil si, jak moc opilý vlastně byl. Země pod nohama se s ním nakláněla ze strany na stranu a všechno bylo rozmazané. Vlastní končetiny ho neposlouchaly a cestou k záchodové míse bokem narazil do hrany umyvadla.

Když si umýval ruce, zadíval se na vlastní odraz v zrcadle. Musel mhouřit oči, aby na sebe dokázal zaostřit, a i tak se rychle odvrátil. Člověk na druhé straně totiž vypadal jako někdo úplně cizí a Oliver zrovna neměl náladu na to propadat existenční krizi. Beztak za to mohl všechen ten alkohol a tráva a fakt, že přes veškeré rady nikdy nenavštívil psychologa.

A tak se zhluboka nadechl a prsty si zajel do vlasů, aby si je mohl alespoň trochu upravit. Na místech je měl slepené z toho, jak se předtím potil a některé prameny se mu podivně kroutily. Rychle si je zastrčil za uši a potom se na patě otočil ke dveřím.

Chuť na cigaretu se zvýšila, jen co vešel zpět do toho chaosu, který uvnitř nastal a zamířil skleněnými dveřmi ven na terasu. Byla to jedna z věcí, kterou si na celém jejich bytě zamiloval. Když člověk přešel ke kraji, měl krásný výhled na město pod sebou a z takové výšky jako by i největší z jeho problémů přestaly existovat. A vzhledem k tomu, že se nacházeli v posledním patře, mohl vylézt po kovovém žebříku – ten si tam tajně přidělali jen krátce potom, co se nastěhovali – až na střechu.

Venku do něj okamžitě udeřil studený vítr a Oliver si přitáhl ruce k tělu, načež zjistil, že na sobě neměl svou džínovou bundu. Nejspíš ji musel nechat v baru, což znamenalo, že tam nechal i své cigarety a byl až moc líný na to, aby si zašel do pokoje pro novou krabičku. Navíc se mu tady líbilo. Hudba, která teď uvnitř hrála na plné pecky, byla venku sotva slyšet, protože ji přeřvával hluk přicházející z ulice pod nimi. Houkání sanitky, troubení, i projíždějící vlak v dálce.

„Olivere." O cihlovou zeď kousek od velkých prosklených dveří se opíral další z členů kapely. Tentokrát se jednalo o jejich zpěváka. Max na rozdíl od Olivera ale nebyl takový idiot a věděl, že by se uprostřed listopadové noci měl tepleji obléknout. Z kapsy své kožené bundy vytáhl vlastní krabičku cigaret a pobaveně se na něj usmál, když ji k němu natáhl. Zpod rukávů mu vykukovaly černé linky jeho tetování, které se kroutily i na jedné straně jeho krku.

Oliver si cigaretu vzal a nechal Maxe, ať mu zapálí. Nemotorně se opřel o zeď vedle něj a s úlevou vydechl obláček kouře. „Díky," zamumlal.

„Jsi v pohodě?" zeptal se a několik pramenů hnědých vlasů mu spadlo do čela, když se na něj podíval.

„Nikdy mi nebylo líp."

Max se zasmál. „To si povíme zítra."

Oliver na zítřek nechtěl myslet. Jeden z dalších důvodů, proč koncertní večery tolik miloval, byla i volnost, kterou s sebou přinášely. Jasně, každý z nich vymetal večírky několikrát týdně, ale dnešek byl speciální. Dnes neexistovalo nic jiného než hudba a lidi, kteří ji rádi poslouchali. Svět plný dospěláckých povinností, práce a studia mohli nechat za hlavou a pro jednou se nekontrolovat.

„Kde je Kit?" zeptal se a opět potáhl z cigarety. Kit byl jejich bubeník a také jediný, koho za celý večer pořádně neviděl – ne, že by ho to překvapovalo, protože se stalo tradicí Kita po večírcích nacházet na těch nejprazvláštnějších místech.

Max pokrčil rameny. „Asi před hodinou jsem se ho snažil donutit vypít sklenici vody, ale poslal mě do prdele, takže mi je jedno, kde je."

Oliver se zasmál. Bůh ví, kde by skončili, kdyby Maxe neměli. Oliver by jistě přikývl na všechny Kitovy nápady a jednoho večera by nasedli na jednosměrný let někam na druhou stranu světa, kde by se zapletli s místní drogovou mafií a byli buď zajatí nebo odstřelení v zapadlé tmavé uličce. Adrian by se k nim možná přidala, ale spíš by si užívala volnosti, kterou by po jejich odchodu v bytě měla. Nejspíš by si na ně několik měsíců nevzpomněla.

Zamrkal a podíval se na Maxe, jenž očividně celou dobu něco říkal, ale Oliver ve víru svých vlastních myšlenek nezachytil ani slovo. „Jdu ti taky pro vodu," řekl nakonec a zmizel pryč.

Oliver si povzdechl a usadil se na chladnou zem. Na rukou se mu tvořila husí kůže a najednou litoval, že Maxovi neřekl, aby mu přinesl bundu nebo alespoň deku. Otřásl se a cigaretu si opět přiblížil k ústům, jen aby zjistil, že mu už dávno přestala hořet. Jak jinak.

Povzdechl si a už ji chtěl odhodit, když se před ním zjevil zapalovač a plamínek ohně. Vděčně k neznámému vzhlédl a setkal se s usměvavýma očima dívky s dlouhými kaštanovými vlasy. Pokrčila rameny a poté se usadila vedle něj. Kolena v potrhaných džínách si přitáhla k tělu a hlavu zaklonila tak, aby měla výhled na tmavé nebe. „Nesnáším města," řekla nakonec. „Kvůli těm světlům nejsou vidět žádné hvězdy."

„Proč se teda neodstěhuješ jinam?" zeptal se a jen co větu vyslovil, uvědomil si, jak útočně vyzněla.

Dívka se ale zasmála a pokrčila rameny. „Vlastně ani nevím. Dřív jsem si myslela, že jsou velká města plná nových příležitostí, ale–"

„Draydale je úplně na hovno," dokončil za ni a potáhl z nově zapálené cigarety. Nebyl si jistý, jestli měl problém s městem jako takovým, anebo Anglií obecně. S velkou pravděpodobností za to mohlo oboje; věčně šedé nebe a časté deště rozhodně nedělaly dobře jeho psychice.

„Jo, tak nějak." Pramen vlasů si zastrčila za ucho. „Mimochodem, jsem Christine," představila se. „Ale všichni mi říkají Chris."

Christine. Pokoušel si vzpomenout, o čem se před chvilkou bavil s Adrian. Nejspíš Chris znala, ale on se vypařil předtím, než se stihl dozvědět víc. „Oliver."

„Líbil se mi váš koncert."

„Díky."

„Less Than Zero... Bret Easton Ellis?"

Pousmál se. Snad nikdy se nesetkal s někým, kdo by tu spojitost našel. Rád by řekl, že jméno jejich kapely bylo touto knihou inspirované, ale pravda byla taková, že se jen tehdy ve škole znuděně procházel po knihovně, když na ni v jedné z polic narazil. „Náhoda," vysvětlil jednoduše. „Nikdy jsem ji nečetl."

„Věděl jsi, že ji Ellis vlastně pojmenoval po písničce Elvise Costella? Zajímavé, jak tyhle věci fungují."

Zavrtěl hlavou. To opravdu nevěděl.

„Párkrát jsem o vás slyšela, když jsem ještě chodila na střední, ale nevěděla jsem, že jste tak dobrý," pokračovala.

„Na střední jsme taky dobrý nebyli." Vlastně mu s Maxem nějakou dobu trvalo, než našli další členy. Kit například chodil do stejného ročníku, ale ani jeden o něm nevěděli nic jiného, než že měl hodně kontaktů a zásoboval polovinu školy trávou. Když o něm ale později zaslechli, že byl nadaný bubeník, okamžitě ho zkontaktovali. Adrian se přidala až o rok později poté, co oni tři studium nějakým zázrakem dokončili. V tu dobu jen občas potají cvičili v garáži Maxových rodičů a zahráli na jednom školním koncertě a několika večírcích.

„Tím pádem jste se hodně zlepšili."

„Znamená to, že jsme si získali nového fanouška?"

„Rozhodně," řekla. „Příští koncert na vás budu křičet z první řady a možná i na pódium hodím podprsenku."

Málem se na cigaretě zadusil. Odkašlal si a zbytek odhodil na zem, kde ho zašlápl botou. „Už se nemůžu dočkat."

Za jejich zády se ozvalo zaskřípání dveří a následné: „Chris?" Hned na to se před nimi zjevil onen vysoký kluk, kterého Oliver s Chris viděl. Teď, když stál na lepším světle a viděl mu do tváře, připomínal mu jednoho z těch namachrovaných rugby hráčů, které na střední tolik nenáviděl. Díky upnutému tričku jeho svaly přímo vynikaly a vlnité hnědé vlasy měl pečlivě upravené. „Tady jsi," řekl, když si všiml Chris.

Zvedla se a on ji objal kolem ramen. Mírně se nakláněl na jednu stranu. Nejspíš už toho musel také dost vypít. „Kyle, tohle je Oliver," řekla. „Kytarista té kapely."

Kyle se na Olivera podíval, jako by mu až teď došlo, že tam sedí. „No jasně! Byli jste fakt dobrý, kámo." Otočil se na Chris. „Jdeme, zlato?" Naklonil se k ní a vášnivě ji políbil.

Oliver pohled zabodl do svých ošoupaných Vansek, jako by byly to nejzajímavější na světě.

„Tak snad se zase uvidíme, Olivere," probralo ho z přemýšlení. Když ale zvedl hlavu, Chris už k němu byla otočená zády a pomáhala Kyleovi klopýtat zpět do vnitra bytu.

„Zatím," zamumlal.

Zavřel oči a hlavu si zapřel o chladnou zeď. Připadalo mu, jako by se nacházel na malé loďce uprostřed oceánu a vlny s ním pohupovaly ze strany na stranu. Loďka se ale brzy změnila v jeden velký kolotoč, z čehož se mu začal zvedat žaludek a netrvalo dlouho, než vystřelil na nohy a přeběhl ke kraji terasy, kde se naklonil přes zábradlí a všechno ze sebe vyklopil.

Skupinka lidí, co stála opodál, se začala smát, ale on na ně jen mávl rukou, ať jsou zticha.

„Na, vypij tohle, prosím tě," ozvalo se za ním. Max mu podával sklenici vody. Tentokrát ale nebyl sám. Kolem ramen ho totiž držel Kit, který se na Olivera vesele šklebil. Kudrnaté vlasy měl z nějakého důvodu mokré a v jedné ruce svíral poloprázdnou láhev vodky, kterou měl nakloněnou tak, že část obsahu vyléval na zem.

Oliver do sebe vodu vděčně kopl. „Vypadáš příšerně," řekl Kitovi. Vzpomněl si, že předtím, než se vydali domů, spolu seděli na baru a soutěžili, kdo vypije víc panáků. Kit samozřejmě vyhrál a Oliver litoval, že se nevzdal po prvních třech.

Kit se zamračil. „Jsem naprosto v pohodě. Hele, jak udržím rovnováhu," řekla pokusil se předvést něco, co připomínalo plié, ale málem se přerazil o vlastní nohy.

Max ho naštěstí zachytil. „Jdi spát, Olivere," poradil mu. „Já se tady o naši baletku postarám."

Přikývl. Na to nemohl nic namítat. Stačil jediný pohled na Kitovu vodku a měl co dělat, aby znovu nezvracel. Radši se rychle rozloučil a zamířil ke svému pokoji. Tam sebou vděčně plácl do postele a během pár minut byly všechny události této noci zapomenuty.

....

Fucking hell, okay... ahoj! 

Jsem moc ráda za každého, kdo si tento příběh otevřel a rozhodl se mu dát šanci. Je mi jasné, že to nebude pro všechny, ale doufám, že se tu s pár z vás uvidím. Upřímně jsem úplně zapomněla, jaké to je zveřejňovat něco nového a psát tyhle poznámky. Ale hrozně mi to chybělo a těším se, až se do toho zase pořádně pustím. Neustále někde vidím, jak si lidé stěžují, že je Wattpad mrtvý, tak jsem si řekla: "Hold my beer," a jsem zpátky. Jéj! 

Většinu věcí jsem psala ve své uvítací kapitole, takže to asi nebudu opakovat. Pokud jste přemýšleli nad tím, proč má tahle kniha takový název, tak snad vám na to tahle kapitola odpověděla. Nebudu lhát, ale snažit se pojmenovat kapelu? Kurva těžký. Ani nevím, kde jsem přišla s tím, že by to mohlo být Less Than Zero. Možná to bude mou posedlostí Donnou Tartt a poslouchání podcastu o Bennington College, kde jsem se o Ellisovi dozvěděla. Jeho Less Than Zero jsem si už několikrát chtěla přečíst. Ono, když si zjistíte, o čem ta kniha je, tak se to skvěle hodí. A název jsem fakt chtěla mít v češtině, ale nenapadalo mě nic, co by příběh dostatečně vystihovalo... kromě Less Than Zero, samozřejmě. 

Příběh je vyprávěný skrz 4 POV, tedy dostaneme se do hlavy každému členovi kapely a nemůžu se dočkat, až vám je pořádně představím. Ani netušíte, jak moc je miluju. 

Doufám, že jste si Oliverův pohled užili a vím, že vzhledem k tomu, že je to první kapitola, může toho být hodně, ale snad to nebylo moc zmatené. 

Jako vždy, budu moc ráda za jakýkoliv ohlas. Upřímně, pojďte do mě i s pořádnou kritikou, protože proto tu jsem, ne? Je dost možné, že budu některé kapitoly ještě v průběhu upravovat, pokud si všimnu chyb nebo nebudu spokojená, ale nemělo by to být drastické. Ani nevíte, kolikrát jsem za tenhle rok každou kapitolu přečetla. 

Uf, okay, budu se těšit na všechny hlasy a snad i komentáře! xx