Oliver očima propíjel obrazovku telefonu.

Oliver

Hej, jsi v pohodě? Nikde jsem tě neviděl.

Chris

Promiň, musela jsem něco nutně zařídit. Na příštím koncertě ale určitě budu!

Povzdechl si a telefon opět zastrčil do kapsy. Ani si neuvědomil, jak velkou radost mu přítomnost Chris na jejich koncertech dělala, dokud ji v davu nemohl najít. Jen co dohráli a konečně se dostali na taneční parket, automaticky se po ní začal rozhlížet. Jenže po Chris jako by se slehla zem, což ho upřímně trochu vyděsilo, vzhledem k tomu, že mu slíbila, že se ukáže. Na zprávu mu odpověděla až o hodinu později poté, co si paranoidní myšlenky pomalu našly cestu do jeho mysli a když neměl daleko do toho po ní začít pátrat.

„Hej, Walkere! Mohl bys laskavě zvednout ten svůj línej zadek a jít nám pomoct?" křikl na něj Kit, jenž stál na pódiu opodál a smotával nějaké kabely.

Oliver zavrtěl hlavou. Opíral se o bar a pozoroval, jak Max s Kitem zmateně pobíhají sem tam a snaží se co nejrychleji odnést veškerou jejich aparaturu do zákulisí, odkud ji zítra budou moct naložit do auta a odvést domů. Bar byl tichý a kromě jejich trojice a pár dalších zaměstnanců bylo všude prázdno. „Ne," odpověděl. „To kvůli vám jsem musel v té kose pobíhat po venku a jako idiot vás hledat. Víš, jaká mi byla zima?"

„Promiň, princezno. Úplně jsem zapomněl, jaká jsi citlivka."

„Je to hlavně tvoje chyba," řekl Oliver.

Kit si odfrkl. „Moje? To Max se mě snažil zabít!"

„Protože sis to kurva zasloužil," ozval se Max ze zákulisí.

„Aha, takže takhle to teda je? Zrádci. Spolčit se proti svému nejlepšímu bubeníkovi? Měli byste se stydět."

„Jsi náš jediný bubeník," poznamenal Max, který se vrátil zpět na pódium a se smíchem odskočil, když se po něm Kit ohnal paličkami. „A najít nového by nebylo tak těžké. Au!" Se zamračením se dotkl paže, kam ho Kit paličkou udeřil.

Oliver ale nakonec svolil a také se dál do uklízení. Jen co měli hotovo, od jedné z barmanek si vyprosili láhev vína, kterou si teď mezi sebou předávali, mezitímco klopýtali prázdnými ulicemi směrem domů. Max s Kitem se znovu hádali. Nebyl si jistý o čem, vzhledem k tomu, že je už před nějakou dobou přestal vnímat, ale odhadoval, že nešlo o nic důležitého. Strkali do sebe a pošťuchovali se, až jim nakonec musel víno zabavit, aby ho nerozbili.

„Jak jsi na tom vůbec s dodávkou, Kite?" zeptal se Oliver, když postávali ve vestibulu jejich budovy a čekali na výtah.

Kit se rozzářil. Opravování dodávky se stalo jeho hlavní prioritou a byl schopný strávit hodiny v nedaleké garáži, kterou si pro tyto účely pronajali. Často ho chodili kontrolovat a už několikrát ho museli doslova násilím odtáhnout domů, aby si alespoň trochu odpočinul nebo se najedl. „Skvěle! Dal jsem se do vyklízení vnitřku, ale ještě jsem nevymyslel, jak to tam uspořádat, abysme se všichni vešli. Taky jsem přemýšlel, že by část střechy mohla být skleněná. Představ si v noci zaparkovat někde na louce a pozorovat hvězdy."

„To zní skvěle," odpověděl Oliver, jen co se vměstnali do výtahu. Myslel to vážně. Sám byl radostí bez sebe, když dodávku poprvé spatřil, protože mu to připomnělo tátu a jeho vyprávění o starých dobrých časech. Jednou budu taky jezdit po festivalech, jako ty, řekl mu tehdy, když Ethan zrovna skončil s vyprávěním – bylo mu nějakých dvanáct. A vezmu tě s sebou.

Srdce se mu sevřelo. Ethan Olivera nikdy neviděl hrát. Samozřejmě, slyšel, jak nacvičuje nebo se předvádí a byl na několika jeho školních vystoupeních, ale nikdy se nedozvěděl o Less Than Zero. Nikdy se neseznámil s Kitem nebo Adrian a nikdy to nebyl on, kdo ho po koncertě poplácal po zádech a pochválil ho.

Občas přemýšlel, co by asi na jejich hudbu řekl. Líbila by se mu? Byl by na ně pyšný? Chodil by vůbec na jejich koncerty?

Chodil. Tím si byl Oliver naprosto jistý, protože Ethan by nikdy takovou příležitost neodmítl. Přeplněné bary a davy mačkajících se a zpocených lidí byly z nějakého důvodu něco jako jeho druhý domov. Navíc Oliverovu hudbu vždy s nadšením podporoval. Nejspíš by s sebou vzal i April. Stáli by úplně vzadu. Objímal by ji kolem pasu, přičemž by se do rytmu pohupovali ze strany na stranu a usmívali se od ucha k uchu.

Výtah dojel do jejich patra. Max vyšel jako první a Kit hned za ním. Jen co ale udělali prvních několik kroků, oba se okamžitě zarazili.

„Chris?" zeptal se Kit opatrně.

Oliver je se zamračením následoval. Chris seděla na zemi s koleny přitaženými k tělu a zády se opírala o zeď vedle dveří vedoucích do jejich bytu. Když si jich všimla, vyskočila na nohy a prsty si zajela do vlasů. Byla bledá a oči měla zvláštně napuchlé a červené, jako by před chvilkou brečela. „Ahoj," dostala ze sebe tiše.

Kit nervózně těkal očima mezi Maxem a Oliverem.

„Ehm." Oliver udělal krok dopředu. V ruce stále svíral nyní skoro prázdnou láhev vína. „Jsi v pořádku? Stalo se něco?"

Chris se na něj podívala a zavrtěla hlavou, načež se kousla do rtu. Možná se snažila zadržet další slzy. Odkašlala si. „Promiň, vím, že je pozdě," řekla. „Ale nevěděla jsem, kam jinam jít. Mohla bych– mohla bych dneska přespat u vás?"

Otevřel pusu, aby okamžitě souhlasil, ale poté si uvědomil, že rozhodnutí nebylo na něm. Podíval se na Maxe, ale ten už dávno kýval hlavou. „Jasně, samozřejmě." Usmál se a otevřel dveře do bytu, které jí podržel a komicky se mírně poklonil. „Adrian už dneska s velkou pravděpodobností nedorazí a my jsme rádi za jakoukoliv společnost."

Kit si odfrkl a Oliver protočil očima, ale všichni ho následovali. Chris se v obýváku usadila na gauč a Oliver si nemohl pomoct, ale musel po ní nervózně pokukovat. Rukama si objímala tělo, jako by jí byla zima – což s velkou pravděpodobností byla, protože na sobě měla jen mikinu a potrhané džíny.

Zamračil se.

Kit už se chystal rozvalit na křeslo, ale Max ho popadl za rameno a dostrkal ho směrem ven na terasu s tím, že si chce zakouřit. A když se Kit snažil protestovat, dal mu jeden rychlý pohlavek a strčil do něj větší silou.

Ticho, které v místnosti nastalo, bylo přímo ohlušující a řinčení v Oliverově uších o to nepříjemnější. Chris vypadala naprosto mizerně a on měl chuť se zeptat snad na milion otázek. Co se stalo, že nemohla na koncert přijít? Proč se jim uprostřed noci zjevila před bytem, oblečená, jako kdyby neměla čas přemýšlet nad tím, jaká venku byla zima? Byla v pořádku? Kvůli čemu brečela (protože přestože se to snažila zamaskovat, bylo mu naprosto jasné, že brečela)?

Nakonec je ale vyhnal z hlavy a místo toho z křesla popadl velkou chlupatou deku a přehodil jí ji přes ramena. Poté se usadil vedle ní a natáhl k ní láhev vína. Alkohol byl totiž odpovědí na všechny problémy, ne?

Chris zvedla koutek rtů do něčeho, co vypadalo jako pokus o úsměv a láhev si od něj vzala. Bez mrknutí víno dopila.

Oliver si nebyl jistý, co dělat. Opravdu nebyl dobrý v utěšování. Sám měl co dělat, aby se vypořádal s vlastními emocemi a jediná věc děsivější než jeho city, byly city druhých. Toužebně se zadíval ke dveřím na terasu a přemýšlel, proč ho v tom Max nechal samotného. Byl to on, kdo se s podobnými situacemi dokázal vyrovnat nejlépe. Vždy z rukávu vytáhl nějaké moudro a slzy ho nikdy nerozhodily.

„Promiň," dostala ze sebe Chris tiše.

„Nemusíš se omlouvat," řekl. „A nemusíš nic vysvětlovat."

Vzhlédla a oči se jí opět leskly. Oliver najednou zatoužil po další láhvi vína. Nakonec ale vyskočil na nohy a natáhl ke Chris ruku. „Pojď, dám ti nějaké oblečení na spaní a můžeš zůstat u mě v pokoji. Já si lehnu k Adrian."

Chris přikývla a beze slova ho následovala. Oliver jí půjčil nějaké ze svých starších tepláků a mikinu a nechal ji, ať si zaleze do jeho postele. Sám z opěradla židle popadl několik kusů oblečení, ve kterých doufal, že bude moct spát a pomalu se vydal ven.

„Olivere–"

„Hm?"

Chris ležela zachumlaná pod peřinou a ven vykukovala jen část její hlavy. „Mohl bys tu zůstat se mnou? Nechci být sama," řekla, přičemž se posunula ke kraji tak, aby na posteli vytvořila víc místa.

Oliver se zarazil, ale nakonec přikývl. Spěšně na sebe navlékl první tepláky, co našel a zalezl si k ní. Chris se k němu přitulila a on ji nechal. Jednou rukou ji objal kolem ramen a do vlasů jí věnoval krátký polibek. Přestože jeho utěšovací schopnosti nebyly nejlepší, věděl, jak uklidňující fyzická přítomnost někoho jiného mohla být. Možná netušil, co se stalo, ale byl přesvědčený, že se mu Chris svěří, až bude připravená. Prozatím se dokázal spokojit s tímto.

„Je mi líto, že jsem nestihla váš koncert," zašeptala.

Zavrtěl hlavou. „O moc jsi nepřišla," řekl. „Adrian někomu hodila pivo do obličeje."

Chris vzhlédla a zamračila se. „Teď mě to štve ještě víc."

„Neboj, určitě to nebylo naposledy. Less Than Zero totiž potíže přímo přitahuje."

Zakoulela očima a tvář mu opět zabořila do hrudi. „Proč mám pocit, že si rvačky užíváte?"

Pousmál se. „Spíš jsme ve špatnou chvíli na špatném místě."

„Hm, jasně," zamumlala.

„Jednou jsme takhle mířili z baru a zastavili se u jedný autobusový zastávky, abysme si zakouřili, když se u nás zjevili nějací dva kluci. Oba měli kapuce na hlavách a ptali se nás, jestli nemáme zapalovač. Kit jim jeden půjčil, ale to jim očividně nestačilo, protože se hned začali vyptávat na miliony dalších věcí. Nejdřív chtěli vědět, jestli máme drogy na prodej, potom se nám snažili nějaké vnutit. Když jim Kit řekl, ať jdou do prdele, jeden z nich vytáhl nůž. Snad nikdy jsme neběželi tak rychle."

Cítil, jak se Chris nevěřícně zasmála. „Jak je možné, že jste pořád naživu?" zamumlala. Mluvila pomalu a zdálo se, že neměla daleko do spánku.

Pokrčil rameny. Upřímně? I jeho samotného to často zajímalo. „Asi máme prostě štěstí."

Na to už mu neodpověděla. Oliver chvilku naslouchal jejímu pravidelnému dýchání, a nakonec i on sám zavřel oči.

....

Max se smíchem zavrtěl hlavou, když se Kit vedle něj pustil do zpěvu, jen co z telefonu položeném mezi nimi začala vyhrávat hudba. Už nějakou dobu posedávali na terase – přesněji na starém dřevěném stole, který jednou našli u popelnic a vzhledem k tomu, že byl v opravdu dobrém stavu, hned si ho nastěhovali. Max měl nohy položené na jedné z rozkládacích židlí před sebou a lokty se opíral o kolena, přičemž Kit vedle něj seděl v tureckém sedu a kýval sebou ze strany na stranu. Jednou za čas strčil ramenem do toho Maxova.

Zpočátku je sem odtáhl, aby nechal Oliverovi s Chris trochu soukromí, ale už to byla hodina a ani jednomu se nechtělo vrátit zpátky dovnitř. Noc byla klidná, a přestože foukal studený vítr, Maxovi bylo i v jeho tenké kožené bundě teplo, za což mohl nejspíš poděkovat všemu tomu alkoholu, co vypil. Po nějaké době před ním Kit s pozvednutým obočím zamával ubaleným jointem. Max protočil očima, ale neodmítl, když na něj přišla řada.

„Welcome to a new kind of tension. All across the alien nation. Where everything is meant to be okay!" Kitovy tmavé kudrliny létaly sem tam, jak zuřivě házel hlavou a rukama bubnoval ve vzduchu. Kousky popela mu létaly kolem těla, ale jemu očividně nevadilo, že mu joint samým máváním přestal hořet. Slova křičel tak hlasitě, až Max přemýšlel, jestli brzy nevzbudí celý Draydale.

V jednu chvíli se k němu natočil a Max věděl, co bude následovat ještě předtím, než před něj Kit joint strčil, jako by to byl mikrofon a zazubil se na něj.

Max opět zakoulel očima, ale i tak ze sebe vší silou dostal: „Well, maybe I'm the faggot, America!"

Kit se zasmál a znovu do něj šťouchl. A najednou zpívali z plných plic oba, jako by nezáleželo na ničem jiném a celý svět přestal existovat. Max neváhal a nechal se vyzvednout do stoje, když k němu Kit natáhl ruku. Museli se navzájem přidržovat, aby ze stolu nespadli, ale to byla asi poslední z jejich starostí. A Max byl štěstím bez sebe. Protože za jiných okolností by nestál na rozviklaném stole jen kousek od kraje terasy, ze které by mohl snadno přepadnout, a nekřičel by text American Idiot jako ten největší šílenec. Jenže noc byla krásná a v žilách mu stále kolovaly zbytky adrenalinu (a alkoholu a marihuany) nejen z koncertu, ale také po té skoro-rvačce. A Max byl volný a lehký a Green Day zněli zatraceně dobře.

Takhle pokračovali ještě několik dalších písní. Smích smíchaný s žalostnými pokusy o zpěv se rozléhaly nocí a pokud na ně někdo chtěl zavolat policii, tak ať, protože Max by se jim nejspíš vysmál do tváře.

Well, if you wanted honesty,

That's all you had to say.

Při další písničce Kit zaječel a chytil Maxe za paži tak prudce, až měli opravdu co dělat, aby neztratili balanc úplně. Max vyjekl leknutím a v panice ve volné ruce sevřel předek Kitova trička, aby neupadl. Kit ale očividně nic z toho nevnímal, protože s širokým úsměvem zpíval dál.

For all the dirty looks,

The photographs your boyfriend took,

Remember when you broke your foot,

From jumping out the second floor?

Stáli naproti sobě a Kit měl ruce položené na obou jeho ramenech a Max se stále zoufale držel jeho trička – stačil jen jeden malý krok dozadu a byl by na zemi – ale i on se usmíval od ucha k uchu, když se společně pustili do refrénu: „I'm not okay, I'm not okay, I'm not okay! You wear me out!"

Kitovy modré oči byly rozšířené a několik pramenů vlasů mu spadalo do čela. Tváře se mu červenaly a Max měl pocit, že ho snad nikdy neviděl takhle šťastného. Ani moment, kdy jim nedávno ukázal novou dodávku se nevyrovnal té nekonečné radosti, která se mu nyní odrážela v očích. Nemohl pomoct, ale také se usmíval, až ho koutky úst samou námahou bolely. A možná byla tma a zima, ale on by přísahal, že se při tom jediném pohledu přemístil na sluncem zalitou pláž, protože Kitův smích jako by mu přebíhal po kůži a stejně jako sluneční paprsky ho zahříval.

Když píseň skončila, konečně se usadili a snažili se popadnout dech. Kit opět zapálil joint a posílali si ho v tichosti mezi sebou, přičemž hleděli na budovy před sebou a naslouchali zvukům projíždějících aut z ulice pod nimi. Hudba linoucí se z telefonu teď byla klidná a chlácholící.

And somewhere,

Somewhere the atoms stopped fusing.

I'm still your favourite regret,

You're still my weapon of choosing.

„Promiň za dnešek," řekl Kit nakonec.

Max několikrát zamrkal. Euforie z předchozího zpívání možná pomalu odeznívala, ale tráva na něj naopak začínala působit, takže mu chvilku trvalo, než přišel na to, o čem Kit mluvil. Upřímně, na předchozí událostí úplně zapomněl a jejich dnešní koncert jako by se odehrál před lety. Pokrčil rameny. „Vlastně mi to nevadilo. Docela jsem si užíval tě sledovat."

Kit si odfrkl. „Jasně, a proto jsi mi vyhrožoval, že mě zabiješ."

„To byl jen reflex," řekl.

Kit se zasmál a nevěřícně zavrtěl hlavou, ale dál nic neříkal. Max si naposledy potáhl z jointu předtím, než mu ho předal a poté nastala další chvíle ticha.

„Přemýšlel jsi někdy, co by z tebe bylo, kdybys nikdy nebyl v kapele?" zeptal se Kit konečně a nedopalek zahodil přes okraj.

Max naklonil hlavu na stranu a s překvapením zjistil, že ne. Pokud se ho kdokoliv zeptal, jaké měl plány do budoucnosti, neviděl nic jiného než Less Than Zero. Někdy z nich byly slavné rockové hvězdy vyprodávající jeden stadion za druhým, jindy dál pokračovali v hraní v zapadlých klubech, ale pokaždé byli šťastní. „Ne," odpověděl upřímně. „Zpívání a hraní bylo vždycky nejdůležitější součástí mého života a žádná jiná budoucnost neexistovala."

„Vážně? Copak tě nikdy nelákalo dělat něco jiného?"

„Když mi bylo dvanáct, dostal jsem nápad, že by ze mě mohl být učitel."

Kit se na něj překvapeně podíval. „Učitel?"

Přikývl. „Jo, přešlo mě to ale hned po tom, co jsem se Olivera snažil doučit fyziku a málem ho při tom zavraždil. V tu chvíli jsem zjistil, že nemám zrovna největší trpělivost a že by rozhodně nebyl dobrý nápad mi dávat na starost děti. "

To Kita rozesmálo a Max se na něj podíval. „Co ty? Chtěl jsi dělat něco jiného? Kromě právníka, samozřejmě," zavtipkoval.

Kit zavrtěl hlavou a několik kudrlin mu spadlo do čela. „Nikdy jsem nechtěl dělat právníka, ne doopravdy," řekl. „Fascinovala mě ale spousta různých povolání a aktivit a nejradši bych zkusil všechno. Psycholog, architekt, malíř nebo profesionální hráč rugby."

„Rugby?"

Kit do něj strčil ramenem. „Hej, byl jsem v tom fakt dobrej! Bylo toho na mě ale moc a pokaždé, když jsem se začal učit něco nového, vždycky mě to nadšení brzy přešlo."

„Kromě bubnů."

Pousmál se. „Jo, kromě bubnů." Nějakou dobu mezi nimi bylo znovu ticho, dokud neřekl: „Dost jsem o tom všem přemýšlel a... mám pocit, že nemám žádnou představu o tom, co ze mě v budoucnu bude. Nic mě neláká. Netoužím po budování si kariéry nebo tak něco."

Max pokrčil rameny. „Já taky ne," řekl. „Podle mě je to jeden velký výmysl."

„Co myslíš?"

„Studium, kariéra, šplhání po nějakém pomyslném žebříku. Myslím si, že..." Zarazil se snažící se zformulovat vlastní myšlenky. „Měl bys studovat, protože tě to baví, ne abys dostal dobrou pozici v nějaké zapadlé kanceláři a každý den zíral do obrazovky počítače, dokud se ti nevypálí všechny mozkové buňky. Stejně tak bys měl pracovat někde, kde se chceš zlepšovat, protože tě ta práce naplňuje. Ať je to cokoliv. A nemělo by být špatné chtít dělat něco, co není zrovna výdělečné nebo to nevyhovuje tradiční představě o tom, jak kariéra vypadá."

Kit si odfrkl. „Skvělá myšlenka, Maxi, ale nějak se uživit musím, ne?"

„Bohužel," zamumlal. „Ale v ideálním světě..."

„V ideálním světě bych nepracoval vůbec," přerušil ho. „Jen bych se válel a odehrával koncerty a nic by mě netrápilo."

Max se zasmál. „Amen." Znovu se na něj podíval. „Už jsi o tom řekl rodičům? O tom, že jsi skončil se školou?"

Kit pohled sklonil k rukám ve svém klíně a nevědomky si začal pohrávat s prsty. Byl to jeden z jeho zvyků, kdykoliv byl nervózní nebo se potřeboval zabavit. „Jen mámě," řekl. „Skoro vůbec nebyla překvapená a řekla mi, že mě bude plně podporovat, ať už se rozhodnu dělat cokoliv jiného. Táta ale... Vím, že by mi to mělo být jedno, protože už dávno nejsem malej kluk, co se snaží za každou cenu získat jeho pozornost a chválu, ale nemůžu si pomoct a bojím se mu to říct. Hlavně taky vím, jak ta konverzace bude probíhat. Ten jeho proslov o tom, jak si myslel, že mám na víc a že je zklamaný, bla bla bla." Odfrkl si. „Jako by mi někdy řekl něco jiného. Mám pocit, že i kdyby ze mě byl nejúspěšnější právník na světě, našel byl si důvod, proč mě kritizovat."

Max přikývl. Pokud šlo o komplikovaný vztah s rodiči, naprosto tomu rozuměl. „Měl by být pyšný," řekl. „Hlavně, když je jeho syn jeden z nejmilejších a nejvtipnějších lidí, které jsem kdy poznal. A taky to umí kurva rozmrdat na bubnech."

To Kita rozesmálo, a i Maxovi se pobaveně zvedly koutky. „Ještě jsi zapomněl dodat, že jsem hrozně sexy."

„Zase bych to tolik nepřeháněl." Shlédl k vlastním rukám a při pohledu na své stříbrné prsteny ho něco napadlo. Jeden si z prstu opatrně stáhl a podal ho Kitovi.

Pozvedl obočí. „Žádáš mě o ruku?"

Max zakoulel očima a strčil do něj. „Idiote," zamumlal. „To je pro tebe, aby sis měl s čím hrát, když musíš sedět v klidu." Kývl ke Kitovým rukám, kterými si nyní bubnoval o nohy. „Aby ses furt nevrtěl."

Nad tím se Kit zazubil a prsten si navlékl na prostředníček, načež s ním hned začal různě točit a sundával si ho a zase nandával. „Díky."

„Od čeho jsou kamarádi?"

And out there,

Stuck in a quantum pattern,

Tangled with what I never said,

You say it doesn't matter.

....

Tahle kapitola má všechny mé oblíbené věci. Platonic cuddles! Green Day! My Chemical Romance! Kit a Max a jejich hluboké konverzace na střeše/terase! Sleep Token!

Vím, že texty písní v příbězích nejsou mezi všemi oblíbené, ale mně se to tam prostě hodilo. Protože Max a Kit byli jako mladší neskutečně emo a MCR byl jejich život. A ten Sleep Token na konci je taková moje guilty pleasure, protože tahle kapela žije v mém mozku 24/7 a Blood Sport je láska.

Playlist k příběhu sice stále dokola upravuji, ale jsou v něm písničky a kapely, co se v příběhu nachází nebo se objeví (a další tuna těch, které se mi k tomu hodí): https://open.spotify.com/playlist/5A1AXYVcF0JREQmyr2aRTP?si=wtXQgjb7Q4quMRXr2Zgs9A&pi=e-ov6eQR8mTQmI

Nedávno jsem taky našla pár fotek, které mi Less Than Zero hrozně připomínají a trochu si s nimi pohrála. Tady je jedna:

Jinak vím, že příběh byl do této doby fakt hodně plotless a byly to spíš takové random náhledy do dní celé kapely, ale pomalu se k něčemu jako je "děj" prokousáváme.