Úterý, 19. duben

Kit ležel na posteli, zíral na strop a zamyšleně točil s prstenem na svém prostředníčku. Slunce za okny pomalu zapadalo a barvilo jeho pokoj do teplých odstínů oranžové a on už se snad celou věčnost snažil donutit zvednout a dělat něco užitečného. Vedle hlavy mu ležela otevřená kniha, ze které přečetl první dvě stránky, než jeho myšlenky odletěly někam vysoko, vysoko do nebe. Přemýšlel, jestli by si neměl ubalit joint. Nebo si zapálit cigaretu. To by ale znamenalo vstát a otevřít okno nebo jít na terasu a nebyl si jistý, jestli na takovou aktivitu byl vůbec připravený. A tak dál ležel.

Prudce sebou trhl, když se mu mobil, který měl položený na břiše, rozzvonil. Se zamračením se po něm natáhl a následně vystřelil na nohy, když zjistil, kdo mu volal.

Mamka.

„Do prdele." Prsty si zajel do vlasů.

Už dlouho se mu nepokusila volat. Poté, co mu po jejich hádce nechala několik zmeškaných hovorů, od ní vlastně nic neslyšel. Zdálo se, že se mu snažila dát prostor a on za to byl vděčný. Díky tomu dokázal svůj smutek hodit za hlavu a zabavit se tak, aby si na své rodiče ani nevzpomněl, ale teď, když hleděl do rozzářené obrazovky, všechno, co se stalo, do něj silou kulového blesku opět narazilo.

I tak ale hovor přijal a mobil si přiložil k uchu.

„Kite?" ozvalo se z druhé strany.

Slyšet její hlas stačilo k tomu, aby se mu do očí začaly hrnout slzy. Kit si musel odkašlat, než odpověděl: „Mami." Snažil se mluvit klidně, bez emocí.

Helen s úlevou vydechla. „Kite, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě slyším. Jsi v pořádku?"

Měl co dělat, aby se nerozesmál. V pořádku? Co to bylo kurva za otázku? Někdy Kitovi připadalo, že neexistoval den, kdy by byl v pořádku. Snad nikdy se nezbavil toho otravného, hlodavého přesvědčení, že s ním bylo něco hluboce špatně.

„Co potřebuješ?" zeptal se místo odpovědi.

Helen se odmlčela a on přemýšlel, jestli ji náhodou neurazil. Ne, že by mu to zrovna dvakrát vadilo. „Kite, je mi líto, co se stalo a chtěla jsem, abys věděl, že nám na tobě opravdu hodně záleží a nikdy bychom nechtěli–"

Tentokrát se doopravdy rozesmál. Nám. Přestože si to teď možná nechtěl přiznat, věděl, že ona ho milovala. Ale snažit se ho přesvědčit, že se o něj i Richard zajímal? Ne, tomu odmítal věřit, protože pokud by se tak stalo, svět by se nejspíš začal točit na druhou stranu. „Přestaň lhát," řekl jednoduše a pěst ruky, ve které nedržel telefon, pevně zatnul. „Myslel jsem to vážně. Nehodlám si ničit život, a i když tě mám opravdu rád, pokud s ním budeš dál, nestojí mi to za to. Vím, že to se mnou není nejjednodušší, ale dokážu rozpoznat, jaké reakce nejsou fér. Zasloužím si něco lepšího."

Helen se trhavě nadechla a z tónu jejího hlasu usoudil, že brečela. „Kite, já se tak moc omlouvám."

Zavrtěl hlavou, i když ho nemohla vidět. „Neomlouvej se, dobře? Jen prostě potřebuju čas."

„Budu tě moct vidět?"

Kousl se do rtu. Všechny orgány se mu stahovaly do malé kuličky a on začal přecházet po pokoji sem tam. „Možná," řekl upřímně. „Ale musím si to rozmyslet. Až budu připravený, dám ti vědět."

Helen chvilku mlčela. „Dobře. Mám tě ráda, Kite."

Pousmál se. „Já tebe taky, mami," zašeptal.

Hovor rychle ukončil a mobil zahodil, jako by se o něj popálil. Odrazil se od matrace a zapadl někam za postel. Na tom ale nezáleželo, protože momentálně měl dost práce sám se sebou. Kůži měl jako v plamenech. Celé tělo ho brnělo a žaludek se mu nepříjemně zvedal. Zoufale přecházel z jedné strany pokoje na druhou, protože pokud by zastavil, byl si jistý, že by vybuchl. Prsty si zajel do vlasů. Zakroužil rameny a poté si protřepal ruce, ale ten divný pocit ho stále neopouštěl.

Pohled mu dopadl na paličky ležící na stole a přemýšlel, jestli by se neměl zavřít do studia a všechnu energii ze sebe nevymlátit. V jedné ze skleněných láhví, která momentálně ležela vedle knihovny (už týdny se přesvědčoval, aby ji zvedl a vrátil do police), se nacházel ještě zbytek rumu. Anebo by se měl prostě sebrat a odejít do nějakého klubu. Hlasitá hudba by tak třeba přehlušila všechny jeho problémy.

Jenže si vzpomněl na to, co slíbil Maxovi. Alkohol a iracionální rozhodnutí nebyly správným řešením. Stačil ten nejmenší krok, aby všechno šlo do sraček. A byl si jistý, že pokud by udělal nějakou další blbost, Max by mu tentokrát neodpustil.

S povzdechem nakonec z postele popadl mikinu a mezitímco si ji přetahoval přes hlavu, vyklopýtal ven z pokoje, přičemž se mu podařilo bokem narazit do futer. S tichým nadáváním došel ke dveřím Maxova pokoje a zaťukal. Nečekal ale na jeho odpověď a hned vstoupil dovnitř.

Max seděl na posteli s akustickou kytarou položenou v klíně a notami rozloženými na šedivém povlečení. Ani nevzhlédl, když se před ním Kit zjevil. Pramen vlasů mu spadal do tváře a jeho prsty, na nichž se lesklo hned několik stříbrných prstenů, líně přejížděly po strunách.

Max nebyl špatný v hraní – přece jenom, všechno, co uměl, se naučil od Olivera – ale po kytaře se většinou natahoval jen v soukromí, a hlavně ji využíval ke skládání nových písní. Párkrát se jim podařilo ho přesvědčit, aby zahrál, když v baru předvedli jednu ze svých akustických show, ale těch bylo minimum. Přestože se na to na první pohled nezdál, Kitovi neušlo, jak moc Max žil pro ten chaos, který na jejich koncertech vládl. Jen co vystoupil na pódium a pod ruku se mu dostal mikrofon, jako by se z něj stal někdo jiný. Pokaždé vypadal připravený svrhnout vládu, nastolit anarchii, převrátit svět vzhůru nohama. A Kit ho sledoval s tichou fascinací. Možná neviděl víc než jeho záda a ten občasný úšklebek, když se na něj Max uprostřed písně otočil, ale i to mu stačilo na to, aby jeho vlastní tělo naplnila neskutečná energie.

„Máš čas?"

Max se svraštěným obočím konečně vzhlédl. „Jasně," řekl.

Kit se pokusil usmát, ale to gesto bylo až příliš křečovité, a tak to okamžitě zase vzdal. Místo toho svou pozornost přemístil na zeď za Maxovými zády. Tapeta imitující odhalené rudé cihly byla polepená desítkami fotek. Všechny byly černobílé, a přestože na ně z takové dálky pořádně neviděl, moc dobře věděl, co se na nich nacházelo. Některé byly z jejich koncertů: Max naklánějící se přes okraj pódia, aby si s někým plácnul; Kit s paličkami nad hlavou a pusou otevřenou, jak zrovna křičel; Oliver uprostřed výskoku a Adrian v hlubokém záklonu. Jiné byly pořízené na jejich večírcích. Když stáli namačkaní u sebe s nejrůznějším alkoholem a cigaretami v rukou a šklebili se do foťáku. A potom se jednalo o snad ty nejnáhodnější momentky: Oliver probodávající je pohledem, když se jeden den zjevili v jeho kavárně a vyfotili ho při práci; Kit s radostí malého dítěte pózující s velkou značkou STOP; Adrian se zvednutým prostředníčkem sedící na křesle ve studiu. Byly to útržky jejich života zvěčněné na kusech papírů a při tom pohledu Kita zahřálo u srdce, protože tohle byli lidé, na kterých mu tolik záleželo. Jeho přátelé. Jeho kapela. Jeho rodina.

„Volala mi máma," řekl konečně.

„Kurva." Max ani neváhal a kytaru odložil. Během vteřiny byl na nohou a přešel k němu. „Jsi–"

„Nic mi není," skočil mu do řeči. Opravdu nepotřeboval, aby se ho někdo další ptal na to, jestli je v pořádku. „Můžeme–" začal a rukou si přejel po zátylku. „Můžeme odtud vypadnout? Je mi jedno kam, jen... přijde mi, jako by mě někdo napojil do zásuvky a teď mě všechno brní a potřebuju to ze sebe dostat. Normálně bych se šel někam ožrat nebo udělal nějakou kravinu, které bych litoval, ale... no, slíbil jsem, že pokud mě něco tak šíleného napadne, tak půjdu za tebou." Tváře mu hořely. Existovalo jen málo věcí, se kterými by se Maxovi nesvěřil, ale tohle byl krok úplně mimo jeho komfortní zónu. Přišel si neskutečně zranitelný a byl si jistý, že pokud by ho Max odmítl, asi by to nerozdýchal.

Maxovi se ale po tváři rozlil úsměv a Kitovi se skoro až zdálo, že byl... pyšný? „Dobře," řekl a z opěradla židle u psacího stolu zvedl svou koženou bundu. „Ale řídím."

Kit byl natolik překvapený, že ani nedokázal odmlouvat. Nebyl si sice jistý, co měl Max v plánu, ale když ho následoval ven z bytu a dovnitř výtahu, došlo mu, že mu to bylo úplně jedno.

....

Kit možná netušil, kam ho Max vezl, ale ani ho nenapadlo si stěžovat. Ne, když projížděli nočními ulicemi Draydale se staženými okénky, aby jim vítr cuchal vlasy, a hudbou puštěnou tak hlasitě, až mu vibrovala celým tělem. Jen co začala hrát nová písnička a Kit uslyšel první tóny těch krátkých kytarových riffů, nemohl se ubránit a nadšeně zahvízdal, mezitímco se rukama pustil do bubnování. Max za volantem se zasmál, ale i on si brzy pobrukoval.

I hitched a ride until the coast,

To leave behind all of my ghosts

Searching for something I couldn't find at home

Předtím, než se písnička přesunula do refrénu, se Kit naklonil a tentokrát dlaněmi zabubnoval o palubní desku. A překvapivě ani nemusel Maxe pobízet, protože krátce na to už oba zpívali z plných plic: „In a crooked little town, they were lost and never found!" Kitův falešný hlas naplnil celé auto a přehlušil i veškeré Maxovy pokusy držet se melodie. Vyprskl smíchy, když se Kit vyklonil z okénka a nejspíš vyděsil několik kolemjdoucích svým procítěným: „Fallen leaves, fallen leaves, fallen leaves on the ground!."

A tak to pokračovalo, dokud domy a pouliční lampy nevystřídaly stromy a hluboké lesy. Jen co Max odbočil na kamenitou cestu a auto začalo stoupat do strmějšího kopce, Kitovi konečně došlo, kam mířili. Zastavili na kraji malé vyhlídky tak, aby hudbu vycházející z auta stále slyšeli, i když přešli k dřevěné lavičce a stolu, na kterém rozložili své věci. Max totiž trval na tom, aby se cestou stavili v jednom z obchůdků na rohu jejich ulice, kde si koupili čokolády, brambůrky, limonádu a dvě krabičky cigaret.

Kit se jedné krabičky rovnou ujal. Vyskočil na stůl a usadil se na něj. Se spokojeným úsměvem si zapálil a zahleděl se před sebe. Díky tomu, že se vyhlídka nacházela na vrcholu asi nejvyššího kopce, který Draydale obklopoval, měli nyní město jako na dlani. Sledoval stovky oranžových světélek a hvězdy třpytící se nad nimi. Nebe překvapivě nebylo zatažené, a tak mohl vidět i srpek měsíce a blikající satelity. Z takové dálky mu všechno přišlo absurdně malé. Jako by město před ním nebylo reálné, ale spíš šlo o jakousi simulaci. Což překvapivě zmenšilo jeho obavy, protože na ničem přece nezáleželo, ne? Byli jen malými mravenci na jednom velkém kameni poletujícím ve vesmíru. Bylo by šílené nechat si zkazit náladu jen protože mluvil se svou matkou.

V tichosti vedle sebe pokuřovali. Max se na něj nepokoušel mluvit a Kit přemýšlel, jestli ho sem nevzal právě protože věděl, jak by mu změna perspektivy pomohla. Ta myšlenka ho zahřála u srdce.

I hate this town, it's so washed up,

And all my friends, don't give a fuck

Zasmál se. Dokouřenou cigaretu zahodil na zem a obrátil se na Maxe. Nedíval se na něj, ale i tak si mohl všimnout toho, jak se mu koutky úst pobaveně zvedly. „Neříkej mi, že sis ten playlist připravoval přesně na tenhle moment."

„Nemůžu za to, že každá pop punková kapela nesnáší svoje rodný město."

Odfrkl si. „Ani se jim nedivím." Spokojeně si ale začal kývat hlavou a nohama pohupovat ve vzduchu.

„Takže," řekl Max těsně předtím, než se A Day To Remember pustili do refrénu a překazil tak veškeré Kitovy plány dát se do dalšího otřesného zpěvu. „Chceš mi říct, co se stalo?"

Kit si povzdechl a zapálil si novou cigaretu. „Nic zajímavýho," zamumlal. „Jen se ptala, jak se mám a jestli mě může vidět. Řekl jsem jí, že si to musím rozmyslet."

„A?"

Pokrčil rameny. „Chtěl bych ji vidět. Ale kdykoliv na to jenom pomyslím, je to jako bych byl zpátky v té místnosti s ním a radši bych si vytrhal všechny vlasy než to absolvovat znovu."

„Pořád je s ním?"

„Co já vím? Myslím, že jsem tak na polovinu toho hovoru ztratil vědomí a nic si nepamatuju. Hádám ale, že jo. Možná se mu pokusila promluvit do duše, ale určitě neodešla." Potáhl si a zase vydechl. „A upřímně? Je mi to úplně u prdele. Já se snažil a pokud ho bude chtít opustit, rád jí pomůžu, ale doufám, že ode mě neočekává, že se s ním zase začnu bavit. Ta loď se dávno potopila."

Max nijak neodpověděl. Kit se na něj podíval a přemýšlel, co se mu asi honilo hlavou. Nohy měl položené na lavičce před sebou a s lokty na kolenou si dlaní podpíral bradu. Zpod rukávu kožené bundy mu vykukovaly černé linky tetování; měsíc na hřbetě jeho ruky a ostnatý drát táhnoucí se mu přes klouby. Kolem prsteníčku a ukazováčku se mu zase vinuly listy jakési květiny, které byly částečně schované za jeho prsteny, a na prostředníčku měl vytetované malé srdce.

Kit znal snad každé z Maxových tetování. Nejenže se s nimi Max rád chlubil, ale také se s Kitem radil, kdykoliv dostal nápad na nějaké další. Což se ale tak často nestávalo, protože Max svá tetování moc dopředu neplánoval. Pokud našel nějakého tatéra, jehož tvorba se mu líbila, spíš si vybíral z jejich volných návrhů nebo jim rovnou nechával volnou ruku.

Někdy mu přišlo, že Max byl jako chodící paradox. Dost často se strachoval a pokud nevěděl všechny detaily nějakého plánu, znervózněl. Před jakoukoliv událostí si v hlavě dokázal vytvořit list toho, co by se mohlo pokazit a představoval si ty nejhorší možné scénáře. Přesto, pokud šlo o něco tak permanentního, jako bylo tetování, nikdy se nepozastavoval nad jejich hlubším významem nebo nad jejich umístěním.

Když se ho na to Kit jednou zeptal, jen pokrčil rameny. „Každý má tetování z jiného důvodu. Někdo si na sobě chce nechat zvěčnit něco, co je pro ně důležité. Pro někoho jako já jsou důležitá tetování obecně," řekl. „Je to tak trochu jako oblečení nebo šperky. Lidé se svým stylem často snaží vyjádřit kým jsou nebo nosí určité věci, aby si dodali sebevědomí. Ještě předtím, než jsem poprvé vstoupil do tetovacího studia, přišlo mi, jako by moje kůže nebyla doopravdy moje. Jasně, určitě to mohlo být tím, že jsem byl gay vychovaný v dost homofobním světě, ale ten pocit byl někdy přímo doslovný. Opravdu to nebyla moje kůže, protože s každým dalším tetováním se ten pocit zmenšoval až jsem najednou v zrcadle neviděl někoho cizího, ale sebe. A bylo jedno, jestli jsem si nechal vytetovat obyčejnou kytku nebo portrét svého mrtvého mazlíčka."

Kit tehdy vyprskl smíchy. „Vždyť jsi nikdy žádného mazlíčka neměl."

„To byl jen příklad, ty pako. Chápeš ale, co tím myslím?"

Jo, Kit ho chápal a docela se mu takový přístup líbil. Sám často chtěl tetování, ale byl až moc nerozhodný, takže všechny pokusy nakonec vzdal a doufal, že jednou třeba přijde chvíle, kdy něco uvidí a pomyslí si, ano, přesně tohle si chci nechat navždy vyrýt do kůže.

„Takže už tátu nechceš nikdy vidět?" zeptal se Max a vrátil tak Kita zpět do reality.

Zamračil se a shlédl ke svým rukám. „Ne," odpověděl jednoduše. „Možná bych se s ním chtěl vidět, kdybych si myslel, že se dokáže zlepšit. Jenže on se nikdy nezmění a já opravdu nehodlám ztrácet čas s tak otřesným člověkem. A je mi jedno, že je to můj táta. Stejná krev neznamená, že mu něco dlužím."

Max hlasitě vydechl a Kit se na něj zvědavě otočil. Jejich pohledy se setkaly a Kitovi přišlo, jako by se v tom jeho zračily obavy a možná trocha nejistoty. Poté ale Max mrkl a bylo to pryč. Kit ale přemýšlel, jestli se za jeho otázkou náhodou neskrývalo něco víc. „Proč?"

Pokrčil rameny a sám si vytáhl další cigaretu. Znovu se zadíval na město. „Jen jsem byl zvědavý."

Kit přikývl. Sice mu nevěřil, ale dál se nevyptával. Beztak věděl, že na to dříve nebo později přijde. Místo toho zavřel oči a zhluboka se nadechl nočního vzduchu. Nechával se unášet hudbou vycházející z auta a šustěním listů nad jejich hlavami. Byl klidný a uvolněný a pro jednou si nepřipadal jako největší zklamání. 

....

Někdy si fakt říkám, že jsem neskutečný génius. Ne vážně, už dobu bojuju s jednou kapitolou, která měla vyjít místo téhle. Potom mě ale napadlo, že bych vlastně mohla zveřejnit tuhle, kterou už jsem měla nějakou dobu napsanou, protože není nijak kontextově ani časově vyhrazená. A díky tomu jsem získala čas na to, abych zeditovala tu, co měla přijít! Navíc jsem zjistila, že takhle to má lepší spád. 

Tuhle kapitolu miluju. Hele, jestli jste za tu dobu nepochopili, že Kit a Max jsou moje nejoblíbenější dynamika na psaní, tak nevím. Ale s nimi je všechno tak přirozené a já bych doslova dokázala napsat celou knihu, kde se spolu jen baví xD. A Kit je mood, pokud jde o Fallen Leaves, protože ji taky nedokážu poslouchat v klidu. 

Znám všechna Maxova tetování? Ani nápad lol. Všechno to vymýšlím za chodu a jak mě to zrovna napadne. Ale máme k nim nějakou backstory! Víte, jak lidé často říkají, že pokud máte problémy s nějakou částí svého těla a stydíte se za ni, tak byste si ji měli nechat potetovat, protože člověk se tím potom automaticky chce chlubit? Jo, Max si tuhle radu vzal opravdu k srdci. 

Oh, oh, oh! Taky jsme se dostali k Maxově pokoji, což znamená, že jsem popsala už všechny. Fakt jsem chtěla, aby byly odrazem jejich osobností a myslím, že se mi to docela povedlo. 

A protože mých posledních pár dnů bylo úplně na hovno, hodím si sem něco na rozveselení:

Love you xx