Středa, 30. březen

Další z Adrianiných setkání s Isabellou překvapivě nebylo tak špatné. Možná za to mohl fakt, že se jí pro jednou podařilo sestru přesvědčit, aby vynechala luxusní restaurace a místo toho ji zavedla do parku. Obloha sice byla plná mraků a slunce jen jednou za čas vylezlo, ale vzduch byl překvapivě teplý a kvetoucí stromy a květiny podél cesty Adrian stačily k tomu, aby se začala usmívat od ucha k uchu. Milovala jaro.

Procházely se pomalu. Isabellino břicho bylo už dost velké, takže se často musely zastavovat. Jedna z jejích prvních otázek, když se setkaly, byla, jestli se ho chce dotknout, což Adrian okamžitě odmítla. Nebyla si jistá proč, ale jen z té představy jí přebíhal mráz po zádech. Radši se spokojila s posloucháním Isabellina stěžování si, jak ji bolí záda a že po nocích nemůže spát.

„Už víte, jestli to bude holka nebo kluk?" zeptala se, když se usadily na lavičku u většího jezírka. Kachny se držely blízko břehu a čekaly, až jim některý z kolemjdoucích hodí kus jídla. Adrian pobaveně sledovala malou holčičku, která si dřepla jen kousek od vody a chlebem v ruce před zvířaty mávala. Když jedna z kachen začala vylézat ven, zaječela a běžela se schovat za tátovy nohy.

Isabella zavrtěla hlavou. „Ne, shodli jsme se, že to pro nás není důležité a necháme se překvapit."

Adrian se usmála. Bála se, že by ji pozvala na večírek jako vystřižený z amerických filmů. Isabella by zjistila pohlaví svého dítěte, dostala stovky různých dárků a zbytek dne strávila bavením se o plínkách a kočárcích. Něco takového by totiž znamenalo konec jejich vztahu a už nikdy by s ní nepromluvila.

„Jak se máš, Adrian?"

Adrian se na ni překvapeně otočila, ale Isabella hleděla před sebe s jednou rukou položenou na břiše. Odkašlala si. „Není to špatné," odpověděla. Byla nejistá, protože Isabella se během jejich rozhovorů o její život většinou nezajímala. Možná se ze slušnosti zeptala nebo přikyvovala, když jí Adrian sdělila nějakou novinku, ale spíš se takovému tématu vyhýbaly. Adrian věděla, co si o ní její rodina myslela. Věděla, že si šeptali o tom, jak byla závislá na drogách nebo že se dokonce zapletla s místním gangem. A i když Isabella těm povídačkám nevěřila, určitě měla vlastní předsudky.

„Máš někoho?"

Ta otázka ji trochu zaskočila. Její zrádná mysl se ale automaticky vrátila ke vzpomínkám na Tori a na to, jak se vedle ní před několika dny probudila. Od toho rána se s ní neviděla, ale nedokázala na ni přestat myslet. Stále před sebou viděla jejich společné chvíle, všechny ty polibky a rozhovory a na hrudi jako by se jí pokaždé usadila neviditelná tíha a prsty ji svrběly z toho, jak chtěla Tori zavolat. Snad po milionté ji chtěla pozvat na rande, protože třeba, třeba by to tentokrát vyšlo. Jenže když zírala na její jméno ve svých kontaktech, přesvědčila se, že to bylo zbytečné. Že o ni Tori doopravdy neměla zájem.

Kousla se do rtu a dostala ze sebe tiché: „Ne."

Isabella si ji zvědavě prohlížela. „Jaká je?"

„Cože?"

Zakoulela očima. „Jaká je? Ta, která se ti líbí? A nesnaž se mi to vymluvit, vidím ti to na očích. Vždycky vypadáš jako ztracené štěně. Podobně ses tvářila, když jsi byla zamilovaná do té holky ze školy. Jak se jmenovala? Emma? Emily?"

„Eden," zamumlala Adrian a pohled zabořila do země.

„Á, Eden," řekla Isabella pobaveně. „To bylo samé: Iz, ty to nechápeš, ona je tak krásná, nebo Dneska se na mě usmála, když mi podávala propisku, určitě to musí něco znamenat!"

Adrian zaúpěla a kdyby Isabella nebyla těhotná, nejspíš by ji z lavičky shodila. Musela se ale spokojit jen s praštěním ji do ramene. „Buď zticha. Tehdy jsem byla úplný idiot a ta holka byla bolestně hetero."

„A tahle?"

Adrian si povzdechla. „Je jí to jedno."

„Takže jaký je problém?"

Kousla se do rtu. Protože přesně to byla ta otázka, ne? „Já." Zhluboka vydechla. „Myslím, že já jsem ten problém."

Bylo divné to vyslovit nahlas. Ten pravý důvod, proč měla strach přiznat si vlastní city. Proč se tak dlouho přesvědčovala, že pro ni Tori neznamenala nic jiného než bezvýznamný úlet. Protože, co když Adrian prostě nebyla dostatečně dobrá? Neřekla jí Tori přece něco podobného? Že byla otravná a hlasitá a až moc sebevědomá.

Adrian byla vždy přesvědčená, že byla vůči vztahům lhostejná. Jenže pravda byla doopravdy jinde. Když večer usínala, často si představovala, jak vedle ní leží někdo další. Jak se k nim bude moct přitulit a nechávat si do ucha šeptat sladká slova. Miluji tě. Jsi krásná. Myslím na tebe. Potřeba mít u sebe někoho dalšího připomínala neviditelné svrbění a jakkoliv se snažila, nedokázala se ho zbavit úplně.

Jenže přestože byla Adrian sebevědomá a nikdy by na sobě nic neměnila, věděla, že ne každému se její povaha líbila. Byla hlasitá a otravná a... někdy prostě byla až příliš. Ne každý ji dokázal tolerovat. A do této doby si z toho nedělala velkou hlavu, ale najednou o sobě pochybovala.

„Adrian," oslovila ji Isabella.

Povzdechla si a vzhlédla. Hleděla jí do očí a její pohled jako by se Adrian propíjel skrz kůži

„Co?" zeptala se. Nepotřebovala poslouchat kritiku od někoho dalšího. Ne dneska.

Jenže Isabella ji neurazila. „Jsi úžasná," řekla a vyrazila jí tak všechen vzduch z plic. „Pokud tě ta holka nechce, tak její chyba, protože neví, o co přichází. Jsi silná a krásná a odhodlaná jít za tím, co chceš. Měla bys na sebe být pyšná. A pokud to nedokáže vidět, tak ti za to nestojí. Ta pravá si k tobě najde cestu."

Adrian začalo nepříjemně pálit v očích. Zamračila se. Neměla v plánu brečet na lavičce v parku a už rozhodně ne uprostřed tak krásného jarního dne nedaleko třpytícího se jezírka, mezitímco k nim doléhal křik a smích dětí. I tak jí ale jedna slza pomalu stekla po tváři. „Já–" pokusila se ze sebe dostat.

„Mrzí mě, že jsem ti něco takového neříkala častěji," pokračovala Isabella. „Myslím, že jsem v jednu chvíli začala žárlit a úplně zapomněla, že bych měla být tvou oporou. Ale stále jsi moje malá sestřička a chci pro tebe to nejlepší, dobře? I když to tak někdy nevypadá."

Adrian popotáhla. „Nesnáším tě," zamumlala, ale nedokázala si pomoct a musela se zasmát. „Fakt jsem si na té řasence dala záležet, víš to?"

Isabella nevěřícně zavrtěla hlavou. „Ty jsi fakt idiot."

„Buď zticha a obejmi mě."

A tak se objaly. Bylo to trochu divné, vzhledem k tomu, že se Isabellino břicho neustále pletlo do cesty, ale i tak to nakonec zvládly. A poté jen seděly vedle sebe, Adrian s hlavou položenou na jejím rameni, a vdechovaly vůni jara. Na krátkou chvíli se zdálo, že všechny jejich rozdíly byly zapomenuté a Adrian se ujala naděje. Možná to byl začátek. Možná si k sobě opět našly cestu.

....

Pátek, 8. duben

„Williamsi, pokud sebou nepřestaneš cukat, tak přísahám, že tě strčím z okna."

„Copak je to moje chyba? To tys mi málem vypíchla oko!"

„Protože sebou neustále vrtíš!"

Byl to jeden z jejich dalších koncertních večerů, a tak se mačkali v malé místnůstce schované za pódiem a čekali, než je Tori zavolá. Max posedával na rozvrzaném stole v úplném rohu a nohama kopal ve vzduchu, mezitímco sledoval, jak se Adrian pokoušela Kitovi, který seděl na starém gauči jen kousek od něj, už asi dobrých deset minut namalovat oční linky. Oliver si na druhé straně ladil kytaru a úspěšně je ignoroval.

„Kurva," Adrian zanadávala, když sebou Kit už po několikáté trhl. Hlasitě si povzdechla a poté mu vylezla na klín. Kit překvapeně vyjekl, ale Adrian mu jen strčila dlaní do hrudi, aby ho donutila se opřít o polštáře za sebou. Pevně ho chytila za čelist a s přimhouřenýma očima se dala do práce. Vzhledem k tomu, že Kita svou váhou držela na místě, aby se tolik nehýbal, měla během pár minut hotovo a se spokojeným úsměvem si svůj výtvor prohlížela.

„Annie, přestože si myslím, že jsi neskutečně krásná a z celého srdce tě miluju, takový zájem o tebe nemám," poznamenal Kit a přejel ji pohledem od hlavy až k patě.

Max na ně sice z takového úhlu pořádně neviděl, ale dokázal si představit, jak Adrian zakoulela očima předtím, než mu vlepila jeden rychlý pohlavek. „Ještě pořád ti to oko vypíchnout můžu." Varovně na něj zamířila hrotem tužky.

Kit zvedl dlaně vzhůru. „Promiň, vzdávám se."

Adrian tužku sklonila, ale hned na to ho bouchla do ramene.

„Au! Co zas?"

„To bylo za tu Annie," odpověděla a potom se vyhrabala do stoje a otočila se na Maxe, který se celou dobu tiše smál. „Myslím, že bych měla dostat nějaké uznání," zamumlala a potom ukázala na Kita, který se postavil vedle ní a vesele se zazubil. „Tadá."

Max byl najednou rád, že seděl na místě. Černé linky totiž jako by ještě víc zvýraznily tu intenzivní barvu Kitových modrých očí. V kontrastu s jeho pocuchanými vlasy a stříbrnými náušnicemi vypadal jako pravá rocková hvězda. Na krku měl ten svůj řetízek z gumových medvídků, což možná ubíralo na jeho image, ale Maxovi přišlo, že to tak skvěle podtrhovalo jeho povahu.

Kit pozvedl obočí stále čekající na jeho odpověď a Max si musel odkašlat předtím, než ze sebe dostal: „To– Jo, ehm, vypadáš fakt dobře."

Kit se široce usmál a mrkl na něj předtím, než se rozešel k Oliverovi. „Hej, Oli! Myslím, že bys měl nechat Adrian, ať tě taky trochu zkrášlí–" větu ani nestihl doříct, protože to už byl Oliver na nohou – kytara dávno zapomenutá – a vrhl se na něj. Kit zanadával a rozeběhl se ven z místnosti takovou rychlostí, že se málem přerazil o vlastní nohy.

Dveře za nimi bouchly a Adrian s Maxem mohli z dálky zaslechnout Oliverův křik. „Jak jsi mi to řekl?!"

Max se usmál. Nebyl si jistý, co měl po jejich rozhovoru na střeše očekávat. Další dny se kolem Kita snažil chodit po špičkách, ale brzy se ukázalo, že to nebylo potřeba. Kit se totiž usmíval a byl plný své typické hyperaktivní energie. Po tom Kitovi, který mu se slzami v očích vyprávěl o svých sebevražedných myšlenkách, jako by se slehla zem.

Někdy si říkám, že by možná bylo nejjednodušší, kdyby to prostě skončilo.

Pokud měl Max pocit, že se zblázní, když jen pomyslel, že by se Kit nechtěně předávkoval v nějaké zapadlé ulici uprostřed Draydale, to, co cítil, když ta slova slyšel, bylo snad desetkrát horší. Nemohl si pomoct, ale musel se v duchu vracet do minulosti. Copak si toho nikdy nevšiml? Myslel si, že ve svých přátelích dokázal číst jako v otevřené knize, ale Kitovo přiznání odhalilo, jak příšerně se mýlil. Nikdy ho nenapadlo, že to bylo tak špatné. Jasně, snad každý z nich měl sebedestruktivní tendence – jejich časté pití a kouření, zamotávání se do problémů a rvaček toho bylo jen důkazem – ale to všechno byly jen povrchové problémy a nikdy to nebylo tak vážné. Až na to, že bylo, a on si najednou připadal jako největší idiot.

Jeden z mála důkazů, že jejich konverzace byla reálná, byl fakt, že Kit po nocích nemohl spát. Max s ním každý večer seděl na střeše, přičemž poklidně pokuřovali a povídali si o všem a o ničem zároveň. Někdy mluvili o hudbě; o tom, jaká kapela zrovna vydala nové album nebo jakou písničku nedávno objevili. Jindy se Kit rozmluvil o vážnějších věcech: popsal mu, co přesně se stalo, když navštívil rodiče a Max měl co dělat, aby nenasedl do auta a nerozjel se za nimi. Kit ho ale zastavil a ujistil ho, že už se s tím dávno vyrovnal a že nepotřeboval nikoho jiného než Less Than Zero.

Max se mu také svěřil. Řekl mu, kdo byl ten zrzavý kluk z baru (Kit se nad tím skoro celou dobu ušklíbal a Max přemýšlel, co špatného mu kdy zrzci udělali, že k nim cítil tak silnou zášť) a také mu popsal, jak se seznámil s Callumem a že by měli pozvat Overdose, ať si jednou zahrají s nimi.

Pohyb před ním ho probral z přemýšlení. Zmateně zamrkal a zjistil, že mu Adrian luskala prsty před očima, aby si tak získala jeho pozornost.

„Hm?" zeptal se. „Říkalas něco?"

Adrian zavrtěla hlavou. „Přísahám, že začínáš být horší než Oliver," zamumlala. „Říkala jsem, že jsem nedávno našla fakt skvělou sukni. Myslím, že by sis ji měl vzít na příští koncert."

Oliver s Adrian o Kitových temných myšlenkách nevěděli a Max jim neplánoval nic říct. Až, nebo pokud, na to bude Kit připravený, jistě si s nimi promluví – do té doby jen doufal, že jeho slib něco znamenal a kdyby se to zhoršilo, přijde za ním.

„Jo, jasně," odpověděl, aniž by věděl, s čím vlastně souhlasil.

„Nepraštil ses náhodou do hlavy? Anebo za to můžou mé skvělé schopnosti v make-upu?"

To ho konečně probralo a Max vykulil oči. „Cože?"

Pousmála se, ale nic dalšího neříkala. Místo toho zvedla tužku, kterou stále držela v ruce. „Chceš, abych namalovala i tvoje?" 

....

Naši čtyři oblíbení idioti jsou zase spolu a přichází další koncert, takže tady máte pořádnou nálož chaosu. Přijde mi vtipné, že všichni z kapely kromě Olivera používají vyhrazeně svoje přezdívky a neradi jsou oslovovaní svým celým jménem. A potom je tu Oliver... pokud mu řeknete Oli, tak byste měli utíkat. A Ollie? Fuu, to už rozhodně nepřežijete. 

Pokud jste to z tohohle nepochopili, už fakt chci jaro. 

Z nějakého důvodu mi Wattpad přestal posílat upozornění a vůbec netuším, co je špatně.

Love you xx