Čtvrtek, 21. duben

Když Oliver odcházel z práce, venku pršelo.

S nadáváním si přes hlavu přehodil kapuci – deštník samozřejmě nikdy nenosil – a s pohledem zabořeným do země a rukama v kapsách se rozešel domů. Proto si Chris, která k němu z druhé strany ulice mířila, ani nevšiml, dokud do ní plnou rychlostí nenarazil.

Vzhlédl a už otevíral pusu, aby se začal omlouvat, ale hned se zastavil.

Chris se na něj šklebila zpod zářivě zeleného deštníku. Ani ho nepřekvapilo, že ji potkal, protože i když nebyli domluvení, kdykoliv měla čas, čekala na něj, aby spolu buď zašli někam na jídlo nebo podnikli cokoliv jiného. On se tak mohl vypovídat a stěžovat si na všechny otřesné zákazníky, se kterými se ten den musel potýkat a ona se zase mohla chlubit tím, jakou další skrytou uličku v knihovně našla.

Co ho ale zarazilo, byl její účes. Protože Chrisiny vlasy, které jí dříve spadaly do půli zad, byly pryč a nyní se sotva dotýkaly její brady.

„Co–" začal, ale nestihl ani větu doříct, jelikož ho Chris popadla za ruku a stáhla k sobě, aby ho tak pod deštníkem mohla schovat.

„Ahoj, Olivere, taky tě ráda vidím. Jo, mám se dobře, co ty?" zamumlala sarkasticky. Svou ruku zahákla za tu jeho a aniž by mu dala čas na vzpamatování se, už se dala do chůze a táhla ho s sebou.

„Promiň," odpověděl spěšně. „Pěkný účes."

Zazubila se na něj. „Díky."

„Takže, co se stalo s tím vším..." Rukou si zamával kolem hlavy.

„Rozešla jsem se s Kylem," řekla jednoduše. „A potřebovala jsem nějakou změnu."

Oliver se prudce zastavil a ona s ním. Otočil se na ni. Bylo mu jedno, že nejspíš museli blokovat cestu. Tohle bylo důležitější. „Ty– Chris."

„Co?" zeptala se.

Stáli blízko u sebe, aby se pod deštník vešli a on očima těkal po její tváři, jako by snad dokázal odhalit všechny emoce, které by mohla skrývat. Jenže jakkoliv se snažil, nezdálo se, že by byla smutná. Vlastně by spíš řekl, že vypadala šťastnější, než jak ji kdy viděl. Víčka jí zdobily stříbrné třpytky a kolem krku jí viselo několik barevných řetízků. Usmívala se a působila tak moc sama sebou, že si nemohl pomoct, ale část obav z něj pomalu vyprchala. I tak se ale zeptal: „Jsi v pořádku?"

Přikývla. Sevření na jeho paži uvolnila a místo toho ho chytila za ruku, aby si s ním mohla proplést prsty. „Nikdy mi nebylo líp," odpověděla. „Říkala jsem ti, že byla jen otázka času, než to udělám. Jen jsem potřebovala popostrčit."

„Jak na to reagoval?"

Povzdechla si. „Doufala jsem, že to bude klidné. A nejdřív to tak vypadalo, ale brzo začal křičet. A potom jsme se hádali, ale nebylo to nic, co bych už předtím neslyšela. Neustále mluvil o tom, jak jsem se změnila, jak za to všechno můžeš ty a že mu bylo naprosto jasné, že jsem ho podváděla." Protočila očima. „A tak jsem mu řekla, ať jde do prdele a odešla."

Oliver se musel kousnout do rtu, aby se nezačal smát.

„Nejspíš se za ním budu muset vrátit, protože tam mám ještě nějaké věci, ale naštěstí jsem si většinu stihla odstěhovat."

„Ty jsi s ním bydlela, viď? Sakra... Máš– Máš, kde být?"

„Neboj, když jsem se rozhodla, že to opravdu chci ukončit, všechno jsem si zařídila. Před pár dny jsem si našla nový byt."

„To je dobře," řekl. „Ale kdybys to kdykoliv potřebovala, můžeš zůstat u nás, víš to? Vlastně jsem přemýšlel, že bysme ti mohli dát jeden z našich náhradních klíčů–"

Její smích ho přerušil. Přistoupila k němu a stoupla si na špičky, aby mu mohla dát rychlou pusu na tvář. „Já vím. Adrian už se nabízela."

Zamračil se. „Adrian to věděla dřív než já?" Najednou se cítil opravdu ublíženě.

„Snažila jsem se jí utěšit po tom všem, co se stalo s Tori, a ty konverzace mě donutily přemýšlet. A potom jsme se jednou bavily a já to zmínila a–" Pokrčila rameny. „Fakt mi pomohla. Vlastně šla se mnou, když jsem jí řekla, že se chci nechat ostříhat. Ale měla jsem v plánu ti to hned říct, přísahám."

Usmál se a její dlaň v té své pevně stiskl, aby tak dal najevo, že si z toho doopravdy nic nedělal. Byl rád, že byla Adrian s ní a že si vzájemně pomohly. Odhadoval, že by beztak nebyl dobrou mentální podporou – ne, když mu Kyleovo neštěstí pokaždé tak moc zvedlo náladu.

„Děkuju, Olivere," řekla. „Za všechno, dobře? Někdy přemýšlím, co jsem udělala, abych si někoho jako jsi ty zasloužila. Vás všechny."

„To my si tě nezasloužíme," odpověděl jednoduše. Poté ji zatahal za ruku, aby se společně zase mohli rozejít. „Takže dneska slavíme? Upřímně, Chris, vážně by mě zajímalo, co jsi na tom klukovi viděla."

Šťouchal ho do boku. „Začala jsem s ním chodit na střední a tehdy byl fakt milý, přísahám! Nejspíš jsme si na sebe tak moc zvykli, že jsme úplně přestali vnímat nedostatky toho druhého."

„Tím pádem jsem rád, že sis to nakonec uvědomila."

„Jo," řekla. „Jo, já taky."

....

Úterý, 26. duben

Adrian byla natolik ztracená v myšlenkách, že si ani neuvědomila, jakou cestou šla, dokud nebylo příliš pozdě. Se sluchátky v uších a pohledem zabořeným do země sotva vnímala svět kolem sebe a jak se zdálo, její zrádné nohy ji dovedly do ulice, kde bydlela Tori. Jen co spatřila ty známé domy, zarazila se a přemýšlela, jestli by bylo lepší se obrátit a vydat se opačným směrem, anebo prostě zatnout zuby a co nejrychleji projít skrz.

Než ale stihla cokoliv udělat, jako na zavolanou se hlavní dveře jedné z budov otevřely a postava oděná celá v černé se po malém chodníku rozešla přímo k místu, kde Adrian dál stála jako přikovaná. Mhouřila oči, jak se snažila rozpoznat, o koho šlo, ale dívka měla hlavu skloněnou a nebylo jí vidět do tváře.

Adrian byla připravená se otočit a vzít nohy na ramena, ale v tu chvíli dívka vzhlédla a jejich pohledy se setkaly.

Srdce jako by jí udělalo několik přemetů a následně se zastavilo. Úplně zapomněla na to, kde byla nebo co chtěla dělat. Protože ta neznámá dívka byla samozřejmě Tori. Protože najednou neexistoval nikdo jiný než ony dvě a těch několik kroků, které je od sebe oddělovalo. „Adrian?"

Adrian si opatrně vytáhla sluchátka z uší a zastrčila je do kapsy. A potom – protože byla stále vykolejená a veškerá schopnost ovládat vlastní mozek opustila její tělo – jako největší idiot zvedla ruku a nervózně zamávala.

Tori se zamračila a přešla k ní blíž. „Co tady děláš?"

Kousla se do rtu a přemýšlela, jestli by jí věřila, kdyby řekla, že začala trpět denní náměsíčností. „Jdu?" dostala ze sebe.

„Jdeš?"

Přikývla. „Jo, jdu."

Tori si ji ještě jednou změřila pohledem, ale nakonec jen protočila očima. „Tak to si užij," řekla, než se sama rozešla opačným směrem.

A ten jediný pohled na její pomalu se vzdalující záda donutil Adrian k činu. „Tori, počkej!" Rozeběhla se za ní.

„Co?" zeptala se, ale nezastavovala. Vlastně jako by ještě o něco víc zrychlila.

„Můžeme si promluvit?"

„O čem?"

Adrian frustrovaně vydechla. O čem? O čem? Co takhle o tom, že žádný z jejích pokusů přenést se přes ni nefungoval? O tom, že se stále uprostřed noci budila a jediné, nad čím dokázala přemýšlet, bylo, jak moc jí Tori chyběla a že ji potřebovala mít u sebe?

Možná prostě začínala šílet. Možná ztratila tu poslední nit, která ji spojovala s realitou.

Všechna ta nevyřčená slova deroucí se jí na jazyk se ale donutila spolknout. „To je jedno. O čemkoliv? Jak se máš?"

Tori se zastavila a otočila se na ni. „Cože?"

Pokrčila rameny. „Dlouho jsme se neviděly a já vím, že to mezi námi není zrovna nejlepší, ale... chybíš mi, Tori. A nemusíme mluvit o tom, co se stalo, pokud nechceš. Sakra, klidně bych si s tebou povídala i o počasí, pokud by to znamenalo, že spolu zase můžeme trávit čas."

Tori se zamračila, ale nad těmi slovy jako by z ní část napětí zmizela. Očima těkala po Adrianině tváři, jako by se snažila odhalit, jestli její nabídka nebyla jen nějaký trik. Nakonec si ale povzdechla. „Chceš zajít někam na jídlo?"

„Jako na rande?" vyhrkla Adrian dřív, než se dokázala zastavit a v duchu si vynadala. Některých zlozvyků se člověk prostě nezbaví, co?

K jejímu překvapení se na ni ale Tori nerozkřičela. Nevěřícně zavrtěla hlavou, ale Adrian neušlo, jak jí koutek rtů pobaveně zacukal. „Jasně."

Adrian se široce usmála. „Jo, tak dobře."

....

Nakonec skončily v jedné rušné hospodě jen o pár ulic dál. Usadily se k malému stolu v samém rohu a objednaly si porci hranolek a dvě plechovky coly k tomu. Uvnitř bylo docela hlučno, ale Adrian brzy zjistila, že za to byla ráda. Hlasité konverzace jim totiž umožňovaly mít soukromí a ubíraly tak na vážnosti celé situace. Prostě byly jen dvě kamarádky, které se v jedno pozdní odpoledne rozhodly sejít, aby si mohly povídat.

To napětí mezi nimi bylo ale přímo hmatatelné. Přestože Adrian nikdy neměla problém vést s Tori konverzaci, najednou jako by nedokázala najít ta správná slova. Bála, že kdyby otevřela pusu, zahltila by Tori přemírou informací a komplikovaných pocitů a nemohla si dovolit ji vystrašit podruhé.

Když jim barman přinesl jídlo i pití, vděčně se po hranolkách natáhla, aby se tak alespoň nějak mohla zabavit.

„Kromě táty se nebavím s nikým jiným ze své rodiny."

Adrian překvapeně zvedla oči od dřevěného tácku, který celou tu dobu propalovala pohledem a zamračila se. „Co–"

Tori ji ale neposlouchala. „Narodil se v Jižní Koreji," řekla. „V devatenácti se přestěhoval do Londýna, aby mohl studovat architekturu a na univerzitě se seznámil s mojí mámou. Nejspíš se měli fakt rádi, protože se o pár měsíců nastěhovali k sobě. A potom máma otěhotněla a všechno šlo do prdele." Zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá, proč si mě nechala, když na to očividně ani jeden nebyl připravený. Možná si prostě mysleli, že to zvládnou. Máma kvůli mně ale nakonec se školou musela skončit, což se na ní dost podepsalo. Začala pít a přestala se o mě zajímat. Když táta odpromoval, rozešel se s ní, odstěhoval se a vzal s sebou i mě. Tehdy mi byly tři roky a od té doby jsem o mámě nic neslyšela."

Adrian skoro až nedutala, jak hltavě absorbovala všechny informace – každý střípek Torina života. Netušila, proč jí Tori tohle všechno vyprávěla, ale byla za to vděčná. „Tori–"

„Ne, Adrian, chtělas o mně vědět něco víc, tak ti to říkám."

„Nemusíš to dělat," oponovala. „Byla jsem opilá a naštvaná, ale nemyslela jsem to tak, že se mi za každou cenu musíš svěřit s celým svým životním příběhem. Vlastně mi nemusíš říkat vůbec nic a–"

„Ale měla jsi pravdu," skočila jí do řeči. „A chci ti to říct. Vždy mi toho tolik vyprávíš o sobě a své rodině a já ti nikdy neřekla nic o té své."

„Protože nedokážu držet jazyk za zuby a potřebuji si každému vylévat srdce. Neočekávám, že všichni začnou dělat to samé na oplátku," vysvětlila. Chris měla pravdu, každý si něčím procházel a bylo jen na nich, kdy – a pokud vůbec – se o to podělí s ostatními. Fakt, že jí samotné nedělalo problém mluvit o svém trauma, neznamenal, že to tak měl každý. Nikdo jí nic nedlužil. „Nechtěla jsem na tebe tlačit a je mi líto, jestli to tak předtím vyznělo."

„Já vím," odpověděla Tori. „Vím, že jsi to nemyslela špatně. Ale chci ti to říct, dobře? Takže buď zticha a poslouchej."

Ten tón Adrian donutil okamžitě zmlknout. Cítila, jak jí tváře nabírají rudou barvu.

Tori si toho jistě musela všimnout, protože se spokojeně uculila, než pokračovala: „Takže, táta dokončil školu, stal se docela úspěšným architektem a já se měla skvěle. Šla jsem na univerzitu–"

„Šla jsi na univerzitu?"

Tori zakoulela očima. „Copak? Nevypadám na to?"

„Ne, ne, tak jsem to nemyslela," vykoktala. Vlastně dávalo naprostý smysl, že by Tori šla studovat, protože byla neskutečně chytrá. „Jen jsi o tom nikdy nemluvila."

Pokrčila rameny. „Nebylo to zajímavé, navíc jsem po roce skončila."

„Proč?"

„Nebylo to pro mě. Přišlo mi zbytečné obětovat tři roky něčemu, co bych ani nechtěla využít, a tak jsem toho nechala. Odstěhovala jsem se a začala pracovat v baru. Když jsem zjistila, že předchozí vlastník chce Black Moon prodat, rozhodla jsem se ho koupit. Měla jsem peníze, co mi táta nechával na školu, navíc jsem si za ty roky docela našetřila a překvapivě to vyšlo."

„A tvůj táta?" zeptala se zvědavě. „Máte dobrý vztah?"

„Asi? Jen jednou za čas spolu mluvíme. Když jsem šla na univerzitu, rozhodl se přestěhovat zpět do Koreji. Nejdřív se mě snažil přesvědčit, abych šla s ním, ale mně se tu líbilo. Jednou za pár měsíců si zavoláme, ale ani jeden nejsme zrovna... nejsdílnější lidé." Tori se kousla do rtu a podívala se stranou. „Nejsem dobrá se slovy," dostala ze sebe nakonec. „A rozhodně neumím mluvit o svých pocitech, ale... nikdy jsem pro nikoho nebyla první volbou. Ať už každý tvrdil cokoliv, všichni nakonec odešli. A nikdy mi to nevadilo. Jsem ráda sama, protože tak mě alespoň nikdo nemůže zklamat. Protože jediný, na koho vím, že se můžu spolehnout, jsem já. Je to osvobozující. Ale–" odmlčela se. „Ale taky si myslím, že je to způsob, jak utíkám před realitou. Odmítám se s lidmi sbližovat, protože se tak chci ochránit. Protože se bojím, že se popálím. A– a myslím si, že jsem to samé dělala s tebou."

Adrian těžce polkla. O stůl se zapřela lokty, aby se k Tori mohla naklonit blíž. Toužila po tom se po ní natáhnout, pevně ji sevřít. Říct jí, že nemá v plánu odejít. Že by ji nikdy neopustila. Jenže to porozumění, které se mezi nimi pomalu budovalo, bylo stále křehké. Stačil jediný dotek a všechno se mohlo roztříštit, a to Adrian odmítala dopustit. Ne znovu.

Tori své tmavé oči zvedla k ní. „Hodně jsem o tom přemýšlela. O tom, co se stalo a... nechci se celý život schovávat. Nechci přijít o těch pár dobrých věcí, které mám."

Adrian přikývla. Natáhla se po plechovce a pořádně se napila, mezitímco si snažila urovnat vlastní myšlenky a možná si dodat trochu odvahy. „Omlouvám se," řekla nakonec, když pití zase odložila.

Tori se zamračila. „Adrian–"

„Ne, nech mě to říct, prosím." Zhluboka se nadechla. Z nějakého důvodu se jí potily dlaně, a tak je rychle schovala do klína. „Ten večer jsem nemyslela, dobře?" Bylo zatraceně těžké být před někým zranitelná, ale i když na ni každá buňka křičela, aby se opět stáhla do sebe, donutila se zatnout zuby. Byla odhodlaná složit všechny ty kousky zase dohromady. „Byla jsem sobecká. Byla jsem plná tolika pocitů a potřebovala jsem je ze sebe dostat předtím, než bych praskla, ale přestala jsem brát ohled na ostatní." Pokrčila rameny. „Ale chci se zlepšit, protože mi na tobě fakt záleží."

Nastalo mezi nimi ticho. To bzučení hlasů, které Adrian úplně vytěsnila z hlavy, se vrátilo a s ním i uvědomění si, kde vlastně byly. A že hranolky už nejspíš musely být studené.

„Takže si myslíš, že bysme to mohly zkusit znovu?" zeptala se Tori tiše. Tak tiše, až Adrian přemýšlela, jestli ji vůbec slyšela správně.

Usmála se. „Jo, samozřejmě." Udělala bych pro tebe cokoliv.

„Ale začneme jako kamarádky, dobře?" Tori ji zpražila přísným pohledem. „Žádné zvaní na rande."

Adrian se kousla do rtu. Milovala zvát Tori na rande. Donutila se ale přikývnout.

„Žádné opilé líbání se," pokračovala Tori.

„A to střízlivé?"

„Adrian, já přísahám, že–"

Se smíchem zvedla dlaně vzhůru. „Dobře, dobře, moje chyba," řekla. Úsměvu se ale nedokázala zbavit, protože přesně tohle potřebovala. To provokování a pošťuchování se. „Ale já mám taky jedno pravidlo."

„Vážně?"

„Jo. Žádné rtěnky."

Tori pozvedla obočí. „Žádné rtěnky?"

Přikývla. „Žádné rtěnky, jinak se nedokážu ovládat. A víš co? Když už jsme u toho, tak žádné oční linky, nebo vysoké podpatky, nebo..." Zamávala před ní rukama. „Tohle všechno."

Tori už se také pobaveně usmívala. „Tohle všechno? Takže chceš, abych chodila nahá?"

Adrian vykulila oči. „Ne!" vykřikla – hlasitěji, než bylo potřeba. Potom si se zaúpěním položila čelo na stůl a přemýšlela, jakou silou by se do něj musela praštit, aby ztratila vědomí. „Jak by se ti líbilo oblékat se jako jeptiška?" zamumlala. „I když, jak se znám, i to by se mi nejspíš líbilo. Jeptišky jsou zatraceně sexy."

Tentokrát se Tori opravdu začala smát a Adrian překvapeně vzhlédla. Samozřejmě, nebylo to poprvé, co slyšela, jak se Tori směje, ale nikdy to nebylo takovým způsobem. Hlavu měla zakloněnou a ramena se jí třásla. A Adrian si nemohla pomoct, protože i když nejspíš musela znít jako ten nejubožejší romantický hrdina skládající špatné básně o své životní lásce, byla si jistá, že se Torin smích právě stal jejím nejoblíbenějším zvukem.

„Nemyslela jsem to tak, že musíme být kamarádky navždy," řekla Tori konečně, když se uklidnila. Tváře měla červené a v očích se jí stále leskly slzy. „Jen... vezmeme to pomalu, dobře? Žádná iracionální rozhodnutí."

„Ale to je můj nejoblíbenější druh rozhodnutí!"

„Adrian–"

„Fajn, fajn. Ale s těmi rtěnkami to myslím vážně."

Tori nevěřícně zavrtěla hlavou. „Dobře."

„Dobře." 

....

Tuhle kapitolu už nikdy ve svém životě nechci vidět. Ne, vážně... co to sakra je? Fakt s ní nejsem vůbec spokojená, ale jakkoliv jsem ji přepisovala a plánovala, pořád mi na tom něco vadilo. Myslím, že je to prostě jenom nějaký blok nebo něco v mé hlavě, co se  rozhodlo, že bude mít s touhle kapitolou problémy, takže jsem se pokusila zatnout zuby a zveřejnit to. Jinak bych se nikam nepohnula a nejspíš by mě to na nějakou dobu odradilo od dalšího psaní. 

Navíc se to ke konci úplně zvrhlo? Jakože netušila jsem, že k tomu dlouhému seznamu Adrian a jejích kinks ještě připíšu jeptišky, ale here we are! Já tu holku miluju. Ale podívejme se na to, Tori s Adrian spolu zase mluví. Yayy! A taky... ding dong, Kyle is gone! xD 

Hrozně moc se těším na další kapitoly a na to, co na ně řeknete, protože si myslím, že nikdo není připravený na to, co přijde. 

Love you xx (málem jsem na to zapomněla)