CW: Dobře, nebyla jsem si jistá, jestli sem dávat varování, protože to podle mě není strašné, ale jednoduše, Oliver se vrací domů, takže... hodně emocí! 

Pondělí, 21. březen

Branka hlasitě zaskřípala, když ji Oliver otevřel a společně s Chris vystoupali po schodech malého rodinného domu.

Bylo zvláštní tu stát. Dům byl známý. Cihlová omítka se sice nyní na místech odlupovala a červené dveře potřebovaly nabarvit, ale stále to bylo místo, kde vyrůstal a na které si uchovával nespočet vzpomínek. Na jednu stranu mu připadalo, jako by od té doby, co tu byl naposledy, neuběhl žádný čas. Jako by mu znovu bylo patnáct a vracel se ze školy domů, jen aby popadl kytaru a vydal se za Maxem, aby mohli trénovat. Potom se ale otočil a všiml si, že dříve pečlivě upravené keře byly přerostlé a větve nyní zakrývaly část vyklenutého okna, kde se nacházel obývák. V tu chvíli si připadal jako cizinec. Dveře byly až moc vysoké a jejich barva tmavší, než si pamatoval a opravdu k nim vedlo pět schodů?

Chris ho držela za ruku. Její přítomnost byla uklidňující. Představovala kotvu držící ho na jednom místě. Byla to momentálně nejbližší připomínka toho, co pro něj znamenal domov a jen díky ní se dokázal vymotat z labyrintu, jenž mu vládl v hlavě.

Usmála se na něj. „Nemusíš nikam spěchat," řekla. „Můžeme kdykoliv odejít."

Přikývl a donutil se zhluboka nadechnout a zase vydechnout.

Zazvonil.

Ticho, jenž následovalo, bylo přímo ohlušující a Oliverova duše, jako by na pár vteřin opustila jeho tělo. Neexistovalo nic jiného než hlasitý tlukot jeho srdce. Dlaně se mu potily a byl si jistý, že se brzy pozvrací.

Dveře se otevřely.

Oliver si moc dobře pamatoval, jak krásná April byla. Jako mladší si rád prohlížel stará fotoalba, která si jeho rodiče schovávali. Pamatoval si na její dlouhé světlé kadeře a široký úsměv. Velké oči plné lásky a radosti. April na lesklých fotografiích působila svobodně a bezstarostně – malý náznak rebelie odrážející se v tom, jakým způsobem nadzvedávala jeden koutek úst. Vždy byl přesvědčený, že její tvář patřila na obaly časopisů. A ani jako starší její kouzlo nikdy úplně nevymizelo. Možná se dokonce zvětšilo. Během toho, co vyrůstal, se ale přeměnilo v něco hřejivého a mateřského. Kdykoliv měl nějaký problém, pomohla mu. Objala ho, když měl špatný den a její tichý hlas ho uspával, když mu četla pohádky na dobrou noc. Smála se jeho hloupým vtipům a krásně voněla. Nadšeně tleskala, když jí předvedl píseň, kterou se zrovna naučil hrát na kytaru.

Člověk by očekával, že to, čím si April prošla, by se na ní fyzicky podepsalo. Jenže přestože po smrti svého manžela představovala přízrak – schránku jen sotva připomínající něco živého – a Oliver se obával pokaždé, když si všiml, že zase o něco víc zhubla nebo že kruhy pod jejíma očima nabraly o odstín tmavší barvu, April byla stále krásná. Strašidelně krásná.

Žena stojící před ním toho byla jen důkazem. Blonďaté kudrliny svázané do vysokého culíku měla sice na místech protkané šedí, ale stále se zdravě leskly. Její zelené oči se schovávaly za kulatými brýlemi – podobné těm, které ležely zahrabané někde v Oliverově pokoji – a lemovaly je vrásky, které se jen zvětšily, když se usmála. Na sobě měla volný bílý svetr a černé kalhoty s dírami na kolenou.

Když Olivera spatřila, rty pootevřela překvapením. „Panebože."

Pokusil se usmát, ale svaly jako by ho neposlouchaly. Také si byl jistý, že svým sevřením musel drtit Chrisiny prsty, ale nedokázal si pomoct. „Ahoj, mami."

April zhluboka vydechla. „Olivere," řekla a potom pohledem zalétla ke Chris a jejich spojeným rukám. Zamrkala, jako by se snažila z toho prvotního šoku probrat a otevřela ústa. Oliver se na tento moment snažil celý den mentálně připravit – představoval si desítky způsobů, jak jejich konverzace bude probíhat a co mu asi matka řekne. Přesto ho ale její první slova překvapila: „Pojďte dál, prosím vás."

Pokud bylo zvláštní po letech stát před svým rodným domem, ještě zvláštnější bylo vejít dovnitř. Věšák na bundy ani velké zrcadlo vedle šatní skříně se nezměnily. Bílé stěny chodby byly stále plné zarámovaných fotek, na které se ale Oliver odmítal dívat, a přesně jak očekával, jedno prkno dřevěné podlahy tiše zaskřípalo, když na něj stoupl. Až když je April zavedla do obývacího pokoje, se prudce zastavil.

Místnost nebyla o moc rozdílná od toho, co si pamatoval. Skrz skleněné dveře mohl vidět na terasu a malou zahradu za ní. Na trámech verandy visela houpačka, na které April dřív často posedávala a četla si knihy, mezitímco Oliver pobíhal po zahradě a hrál si. Během letních večerů – to byl ještě opravdu malý – si jí sedával na klín a nechával se uspávat mírným pohupováním a jejím hlasem, když mu začala předčítat. Jako starší se zase s Maxem vsázel, kdo dokáže toho druhého co nejvíc rozhoupat, až houpačku jednou přetrhli a Max si narazil zadek. Bylo to také tam, kde mu Max přednesl svůj návrh založit si kapelu. Oliver tehdy na houpačce seděl s nohama zkroucenýma pod sebou a poklidně pokuřoval, přičemž Max si vylezl na zábradlí naproti a nadšeně popisoval, jak se z nich jednou stanou rockové hvězdy.

Hnědý gauč byl plný barevných polštářů a malá knihovna vedle něj stále působila, že se brzy zhroutí pod tou hromadou knih, jež byly uvnitř napěchované. Co se ovšem změnilo a co Olivera donutilo zírat s otevřenou pusou, mezitímco se snažil bojovat proti slzám deroucím se na povrch, byl fakt, že vinylové desky se nyní neválely na jakémkoliv volném povrchu, ale místo toho visely na zdech, až nebyla vidět jejich dříve žlutá barva.

„Nevyhodila jsi je," zašeptal nevěřícně.

April se zastavila po jeho boku. „Samozřejmě, že ne," řekla. „Tvůj táta je miloval z celého srdce. Myslím, že by mě začal strašit, kdybych se jich jen špatně dotkla."

Měl chuť se smát. Měl chuť brečet. Otočil se k ní, aby si mohli vidět do tváře. Chris se opatrně vyprostila z jeho sevření a ustoupila stranou, aby jim dala prostor.

Oliver si nebyl jistý, co by své matce měl říct. Za ty roky si často představoval, jak by jejich setkání probíhalo. Někdy se objímali. Někdy se smáli. Většinou na sebe ale křičeli a Oliver jí vyčítal všechny důvody, proč ho zklamala. Jenže teď, když stál naproti ní a hleděl do těch známých očí, veškerý vztek opustil jeho tělo. Místo toho cítil neskutečnou úlevu. „Promiň," zašeptal. „Promiň, že mi trvalo tak dlouho–" hlas se mu zlomil.

April byla brzy u něj. Možná byla o hlavu menší než on, ale když ho objala, znovu se cítil jako ten malý kluk, který měl zrovna noční můru. Pevně se k ní tiskl, jako by její přítomnost dokázala odehnat všechno zlé. Hladila ho po vlasech a Oliver nedokázal dělat nic jiného než brečet a brečet.

„Jsem tak ráda, že tu jsi," zašeptala. I jí se hlas třásl.

„Nezavolala jsi," dostal ze sebe. „Nechtěl jsem odejít, ale tys mi nedala na výběr. Přestala jsi odpovídat a já se nedokázal vrátit."

April popotáhla. „Je mi to líto. Je mi to tak líto, Olivere."

Odtáhl se dostatečně na to, aby na ni viděl. „Jsi v pořádku?" zeptal se. Rozhodně vypadala lépe, než když tenkrát odešel. Život se jí vrátil do očí a její úsměvy nebyly falešné. „Uzdravila ses?"

Zavrtěla hlavou. „Ne. Myslím, že z toho už se nikdy neuzdravím, ale mám u sebe někoho, kdo mi pomáhá se se vším vypořádat."

Oliver cítil nepříjemný tlak na hrudi. Měl to být on, kdo jí pomáhal. Ne nějaký cizinec. „Koho?"

Jako na zavolanou se z chodby ozval dusot nohou, jak někdo sbíhal po schodech a brzy se v obývacím pokoji zjevila žena s tmavými vlasy sestříhanými do krátkého mikáda. Zarazila se a vykulenýma očima těkala z jednoho na druhého. Když jí pohled dopadl na Olivera, ústa v překvapení otevřela. „Olivere..."

Zamračil se. „Susan?" Susan byla ta sousedka, která mu před lety slíbila, že bude na April v jeho nepřítomnosti dohlížet.

April od něj odstoupila a nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho. „Hádám, že se Susan se už znáte."

„Ty..." Tentokrát to byl on, kdo mezi nimi zmateně těkal pohledem. Přišlo mu, že Susan tu byla z jiného důvodu, než že April jen navštěvovala, ale jakkoliv se snažil spojit všechny nitky dohromady, jako by se do nich ještě víc zamotával. „Já... Co?"

Zoufale se otočil na Chris, která působila, že se zuby nehty snaží udržet od toho, aby se nesmála.

April si odkašlala. „Myslím, že tohle bude na delší povídání," řekla. „Máte hlad?"

....

S hrnkem plným horké kávy se usadil na schody vedoucí z verandy na zahradu. Zahrada nebyla moc velká – dlouhý obdélník obehnaný vysokým hnědým plotem, přes který člověk viděl na pozemek sousedů. V jednom rohu stála vysoká jabloň a kousek od ní pár záhonků. Když byl mladší měli i velké pískoviště, na kterém si často hrál a s nadšením stavěl hrady a kopce nebo zkoušel, jak hluboko se se svou lopatkou prokope. Toho se samozřejmě zbavili, jen co Oliver dosáhl puberty, ale i tak, když se soustředil, dokázal v trávě rozpoznat matný obrys čtverce.

Byl sám. Nikdo neprotestoval, když se omluvil, že musí jít na chvilku na vzduch, protože se mu z toho množství nových informací začínala motat hlava.

Hrnek si položil vedle sebe a zapálil si cigaretu.

Nebyl si jistý, jak přesně reagoval na to, když mu matka sdělila, že s ní Susan žila. Že byly spolu. Vlastně na několik vteřin ztratil vědomí a když se vrátil zpátky, April vysvětlovala, že si před dvěma lety našla opravdu dobrého psychologa, který jí hodně pomohl a díky Susan se dokázala vyhrabat z hlubokých depresí a vrátit se k normálnímu životu. V rámci možností, samozřejmě, protože některé dny byly lepší, jiné horší.

Oliver za ni byl šťastný. Neskutečně šťastný, ale také si nemohl pomoct a vyčítal si, že se víc nesnažil. Že s ní nezůstal, když na tom byla tak špatně. Jenže on sám na tom tehdy nebyl nejlépe. Dusil se a byl si jistý, že kdyby neodešel, nepřežil by to. Možná to znělo zvráceně, ale jeho odchod je s velkou pravděpodobností oba zachránil.

Slyšel, jak se dveře na verandu otevřely a naslouchal tichým krokům. April se usadila vedle něj a on k ní beze slova přistrčil krabičku cigaret i zapalovač. Jednu si vzala.

Tiše pokuřovali, než se Oliver konečně odhodlal a promluvil: „Nenapsala jsi."

Možná jeho jednání nebylo nejlepší, ale April nebyla nevinná. Protože Oliver se s ní alespoň snažil komunikovat a všechny pokusy vzdal, až když bylo jasné, že o nic z toho neměla zájem. Samozřejmě věděl, že byla nemocná, ale podle všeho už uplynul skoro rok od toho, co se postavila zpět na nohy. A za tu dobu se mu ani jednou neozvala.

April se zhluboka nadechla. „Je mi to líto," řekla. „Ale měla jsem strach. Já– hodně jsem ti ublížila a bála jsem se, že už se mnou nechceš mít nic společného. Přesvědčila jsem se, že je ti beze mě líp. Nechtěla jsem ti kazit život."

Oliver dokouřil cigaretu a nedopalek odhodil do nedalekého popelníku. „Chyběla jsi mi," přiznal. „Bylo to pro mě hodně těžké a potřeboval jsem tě. Ale ty jsi byla pryč. Měl jsem pocit, že za všechno můžu já–"

„Ne," přerušila ho okamžitě. Vlastní cigaretu uhasila a poté se natáhla po jeho ruce a pevně ji sevřela. „Nemáš si co vyčítat. Byla to moje chyba. Já jsem tvoje máma a měla jsem se snažit víc. Možná nedokážu změnit to, co se stalo, ale budu se snažit ti to vynahradit." Její pohled byl intenzivní, zelené oči plné slz. „Chci být ve tvém životě a zlepším se. Susan mi hodně pomáhá a chci, abysme zase byli rodina."

Oliver si zpočátku myslel, že až April znovu potká, jen tak jí neodpustí. Jenže teď, když si ji prohlížel a viděl, jak se jí do těla navrátil život, nedokázal udělat nic jiného, než ze sebe vypustit veškerou zášť a smutek. Protože si prošli těžkým obdobím a on už ztratil jednoho rodiče – nepotřeboval přijít i o druhého. Věděl, že cesta před nimi bude trnitá, že ne všechno bude jednoduché a bude to vyžadovat snahu obou z nich, ale byl připravený to zkusit. A tak přikývl. „To by bylo skvělé, mami." Nechal se vtáhnout do jejího vřelého objetí. Tvář jí zabořil do svetru. Dostal druhou šanci a nehodlal ji promrhat.

....

Jen co překročil práh garáže, bylo to, jako by se přemístil do úplně jiného vesmíru – nebo spíš, jako by se vrátil zpátky v čase. Bylo mu patnáct a mířil za tátou, aby si spolu zahráli. Jeho stará akustická kytara stála vedle modré stoličky a pokud Oliver zavřel oči, dokázal si přesně vybavit, jak Ethan vypadal, když na ní seděl. Ten široký úsměv a způsob, jakým jeho elegantní prsty přebíhaly po strunách. Dlouhé vlasy, na místech protkané šedinami, které často nosil v pocuchaném drdolu a černé náušnice lesknoucí se mu v uších. Většiny piercingů, které získal ve svých mladých letech, se sice zbavil, ale ten v pravém obočí nikdy nesundával. Oliverovi přišlo, jako by mohl slyšel jeho hluboký hlas a tichý smích.

Nebyl si jistý, jak dlouho stál na místě, ale nedokázal se pohnout. Snažil se rozmrkat slzy pomalu se mu hromadící v očích. Kytara byla polepená nejrůznějšími samolepkami, které Ethan za svůj život nasbíral. Většina byla zašedlá a oloupaná. Vedle jmen a znaků kapel jako byla Nirvana, Led Zeppelin nebo Misfits se nacházelo hned několik sloganů. Jeden z největších byl asi rudý font oznamující Fuck The System a nedaleko od něj podobně agresivní Eat The Rich. A mezi tím vším do popředí vyvstávalo malé duhové srdce. Oliver si pamatoval, jak si ho Ethan na kytaru pyšně přilepil jen krátce poté, co se dozvěděl, že je Max gay.

Svrběly ho prsty tím, jak moc chtěl kytaru zvednout, ale žaludek se mu svíral strachem a iracionálními obavami. Co když by se kytara pod jeho dotekem rozplynula? Anebo hůř... co kdyby se rozplynul on?

A tak od ní pohled radši odtrhl a rozhlédl se po místnosti.

I zbytek garáže vypadal tak, jak si ji pamatoval. Dřevěná polička byla plná cédéček a opodál na malém stolku stálo staré rádio. V rohu místnosti ležela krabice plná zbytečností, kterých se ale nikdy nikdo nedokázal zbavit. Stěny byly polepené plakáty, mezi kterými se nacházela i velká mapa světa s barevnými špendlíky zapíchnutými na místech, která Ethan s April – a někdy i s Oliverem – navštívili. Vzpomněl si, jak často snil, že jednou zavře oči, hodí šipkou a tam, kam dopadne, se odstěhuje. Byla to naivní představa, protože za poslední roky jen sotva vytáhl paty z Draydale. I tak ale přemýšlel, jestli by se jeho sen nemohl jednou stát realitou. Třeba by s ním Less Than Zero odjeli. Možná by je sem měl zavést. Dokázal si představit, jak by vyváděli, kdyby viděli Ethanovu sbírku hudby.

Jako náměsíčný přecházel po místnosti sem tam a prsty lehce přebíhal po každém předmětu. Většina ani nebyla zaprášená, což byla nejspíš zásluha April. Pochyboval, že by Susan dovolila vejít dovnitř – věděla, jak důležité to pro Olivera bylo.

Minuty, možná hodiny, chodil po garáži v kruzích a zhluboka se nadechoval, jako by snad dokázal ve vzduchu cítit zbytky tátovy vody po holení. Vzpomínal na dlouhé dny a večery strávené s kytarou v ruce, dokud neměl prsty samou námahou sedřené. Jak se s tátou smáli nad těmi nejhloupějšími vtípky. Jak mu vyprávěl o svých divokých mladých letech. Jak leželi na zemi, oči zavřené, a nechávali se unášet hudbou linoucí se z rádia.

Nakonec se usadil na stoličku a nechal slzy, ať mu zmáčí tváře.

Nebyl smutný. Od té doby, co Ethan zemřel, ale jako by na ramenou nosil tíhu své vlastní viny. Vinil se za to, že se s otcem nerozloučil; že odešel a nechal April samotnou; že nikdy neprotřídil jeho věci a skoro všechno, co mu ho jen trochu připomínalo, opustil. Vinil se za to, že od jeho pohřbu nikdy nenavštívil jeho hrob.

Teď, když seděl uprostřed místnosti, která mu tátu připomínala na každém rohu, a hleděl na plakát Black Sabbath před sebou, veškerá vina jako by se vypařila. Po osmi dlouhých letech se konečně mohl zhluboka nadechnout.

Pokud by se ho někdo zeptal, jaké to je vyrovnávat se se zármutkem, nejspíš by řekl: „Je to na hovno. V srdci ti zůstane jedna velká díra a ať děláš cokoliv, nikdy se úplně nezahojí. Některé dny budou lehčí, nejspíš si na tu bolest ani nevzpomeneš a možná si naivně pomyslíš, že konečně, konečně se ty rány zahojily. A potom budeš o pár dní později sedět s kamarády, uvolněně si povídat a ten pocit se vrátí. Jako rána pěstí do břicha tě donutí lapat po dechu. Vzpomínky budou tví nejlepší přátelé a tvá nejhorší noční můra. Budeš si vyčítat každé slovo; každý moment, kdy ses neusmál nebo ses necítil vděčný za jejich přítomnost; každé objetí, které jsi odmítl. Budeš si představovat, jaké by to bylo, kdyby nikdy neodešli. Budeš si představovat, jaké to bude, až je znovu uvidíš. Nejspíš to bude na hovno do konce tvého života, ale zlepší se to. A potom se budeš moct ohlédnout zpátky a vědět, že to nikdy nebyla tvoje chyba."

Kdyby měl definovat slovo katarze, nejspíš by jednoduše popsal tento moment.

A tak se těmi emocemi nechal obalit a dál zíral před sebe, dokud mu všechny slzy nedošly. Poté zavřel oči, zhluboka se nadechl a když je s výdechem opět otevřel, byl volný.

Kytaru po svém boku nakonec opatrně zvedl a položil si ji do klína. Bříšky prstů přejížděl po jejím povrchu a představoval si, jak se na něj táta – ať už se jeho duše nacházela kdekoliv – kouká. Doufal, že byl pyšný a že se nezlobil, že mu to trvalo tak dlouho.

Nebyl si jistý, jak dlouho tam seděl. Místnost osvětlovala jen nažloutlá záře lampy visící ze stropu a vzhledem k tomu, že se v garáži nenacházelo žádné okno, neměl přehled o čase. Byl ještě stále den? Anebo se už setmělo?

Brzy se u něj zjevila Chris.

„Jsi v pořádku?" zeptala se tiše.

Oči konečně odlepil od kytary a musel několikrát zamrkat, aby zaostřil na její tvář. Pro jednou se nacházela ve stejné rovině jako ta jeho, a tak si mohl lépe prohlédnout její dlouhé řasy a nos posetý malými pihami. Takhle zblízka dokonce mohl spatřit tu malou jizvu na její bradě, kterou prý získala, když se poprvé učila jezdit na skateboardu. Byla krásná a on netoužil po ničem jiném než ji mít nablízku – dotknout se jí. Natáhl se a jednou rukou ji chytil kolem pasu, aby si ji mohl přitáhnout k sobě. Tvář jí zabořil do trička. Voněla jako skořice a knihy a káva. Bez váhání mu objetí oplatila a bradu mu položila na hlavu.

„Jsem v pořádku," zamumlal a snad poprvé ve svém životě nelhal.

Nic dalšího neříkali. Chris ho konejšivě hladila po vlasech a on zase naslouchal pravidelnému tlukotu jejího srdce. Vzhledem k tomu, že měl v klíně stále položenou tátovu kytaru, bylo jejich objetí trochu zvláštní a nepřirozené, ale ani jeden si nestěžoval.

„Miluješ Kylea?" zeptal se nakonec do ticha. Ani nevěděl, kde se v něm ta otázka vzala.

Chris se od něj odtáhla, ale neodstupovala a jeho ruce zůstávaly dál obmotané kolem jejího pasu. „Proč?"

Ani si neuvědomil, jak zvláštně to muselo vyznít, a tak si rychle odkašlal. „Nemyslím to tak, že... že–" Pokoušel se ze sebe dostat, ale jako by nedokázal zformulovat srozumitelnou větu. Jeho vlastní myšlenky byly jeden velký chaos. „Já–" Kousl se do rtu. O své asexualitě se nikdy nikomu jinému, než Less Than Zero nesvěřil. A už vůbec nemluvil o svých rozsáhlých existenčních krizích a dlouhém polemizování o významu vztahů a lásky, kterým propadal, kdykoliv nemohl usnout. Někdy si připadal jako největší šílenec a přál si, aby to pro něj bylo stejně jednoduché jako pro ostatní. Aby se dokázal na někoho podívat a okamžitě věděl, jestli se mu líbili. Potom si ale vzpomněl na Maxova slova a představoval si, jak by mu vynadal. Nebyl šílený. Byl jen člověk.

Zhluboka se nadechl a nakonec řekl: „Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, že se o něco snažím. Tehdy jsem to myslel vážně a věc se má tak, že o nic takového nemám zájem. Vůbec. S nikým." Zamračil se. „Nebo, rozhodně mě nezajímá sex. Nechápu, co lidi myslí, když řeknou, že je někdo sexy. Pokud se na někoho podívám, jediné, co vidím, je lidské tělo. Dokážu rozpoznat, jestli je někdo krásný nebo objektivně atraktivní, ale stejným způsobem ti dokážu říct, že se mi líbí nějaký obraz nebo barva. A myslím, že jsem otevřený romantickým vztahům, ale zároveň vím, že je nepotřebuji, abych byl šťastný." Nebyl si jistý, jestli slova, co z něj vycházela, dávala smysl, ale potřeboval je ze sebe dostat. Pokud měl být dnešek o katarzi, tak se vším všudy. „Jsem rád, že jsme přátelé. Nic bych na tom neměnil."

Chris se na něj usmála, oči plné lásky a pochopení. Naklonila se k němu a jemně ho políbila na čelo. „Ani já bych nic neměnila."

Přikývl a s úlevou vydechl. „Dobře. Jen jsem chtěl, abys věděla, že jsem se ptal, jen protože mě takové věci zajímají. Nebyl v tom žádný skrytý motiv."

„Já vím," odpověděla jednoduše. „Na univerzitě jsem se seznámila s jednou holkou. Když jsme se spolu bavily, řekla mi něco podobného. Byla jak asexuální, tak aromantická."

Nad tím Oliver trochu zbystřil. Nikdy nikoho dalšího nepotkal. Samozřejmě věděl, že takoví lidé existovali, ale bylo složité se vzájemně najít. Nemohl se přece každého kolemjdoucího ptát na jejich sexualitu. I tak ale doufal, že se mu to jednou poštěstí a třeba se potom nebude cítit tak sám. „Vážně?"

Přikývla. „Myslím, že jsem nikdy nepotkala lepšího člověka," řekla. „Víš, kdykoliv jsem o tom něco četla, každá definice a každý komentář se soustředil na to, co takovým lidem chybí. Jako by byli neúplní..."

„Nenormální," zamumlal a shlédl ke kytaře. Možná proto mu trvalo tak dlouho, než si to přiznal. Který rozumný člověk by přece chtěl být něco míň?

Chris se dotkla jeho brady a opět ji zvedla. „Nic z toho není pravda," řekla a na každé slovo dala pořádný důraz. „Nic vám nechybí. Jak ona, tak ty v sobě máte tolik lásky, až vám to závidím. Vidím, jak moc miluješ své přátelé a jak bys pro ně udělal cokoliv na světě. Stejně tak vidím, jak moc oni milují tebe. O něčem takovém by se mohlo zdát i lidem v dlouholetých romantických vztazích. Nic ti nechybí. Tvoje láska má prostě jiný směr."

A když už si Oliver myslel, že mu veškeré slzy došly, opět ucítil to známé pálení v očích.

V hloubi duše věděl, že s ním nebylo nic špatně. A za tu dobu, co se se svou vlastní identitou snažil vyrovnat, se naučil vážit si své rozdílnosti. Jenže ve světě, který se vás snažil přesvědčit, že existuje jen jediný způsob lásky a cokoliv jiného z vás dělá podivína a v horších případech někoho psychicky nemocného, i ten největší optimista by o sobě začal brzy pochybovat. A vzhledem k tomu, že Oliver sotva viděl svět skrz růžové brýle, podobné pochyby u něj byly na každodenním pořádku.

Slyšet ta slova od někoho jiného?

Katarze. Zasraná katarze.

„Na Kyleovi mi záleží," řekla Chris nakonec. Oliver zmateně zamrkal. V té přemíře emocí úplně zapomněl na svou předchozí otázku. „A nejspíš jsem ho v jednu dobu milovala. Ale cokoliv, co mezi námi předtím bylo, je nejspíš dávno pryč."

Nad tím se Oliver zamračil. „Takže se s ním plánuješ rozejít?"

Pokrčila rameny. „Nejspíš. Nevím, teprve před pár dny jsem si to začala uvědomovat. Sledování tebe a tvých přátel mi otevřelo oči. Myslím, že jsem měla trochu zkreslenou představu o vztazích a podvědomě se tím nechávala ovlivňovat. Myslela jsem to vážně, když jsem říkala, že by vám vaše přátelství kdekdo záviděl. Já vám ho závidím. A po tom, co jsem s vámi strávila tolik času... nevím, nejspíš se už nespokojím jen tak s čímkoliv."

Pousmál se a povzbudivě jí sevřel ruku. „Nic nám nemusíš závidět," řekl. „Ne, když jsi dávno naší součástí. Netvař se tak, teď je na mně, abych ti promlouval do duše." Odfrkl si, když protočila očima. „Záleží mi na tobě. A možná tě neznám tak dlouho jako svou kapelu, ale už teď vím, že bych pro tebe udělal cokoliv."

Sevření mu oplatila. „Děkuju."

„Navíc mám pocit, že tě Kit považuje za své dvojče a Adrian si tě už dávno adoptovala."

Zasmála se a poté ho ještě jednou pevně objala. „Taky mi na tobě záleží, Olivere," zašeptala mu do ucha. „Ani nevíš, jak moc."

Krátce poté se přemístili za April se Susan, které na ně čekaly v obývacím pokoji. Přestože mu matka řekla, že si z garáže může odnést cokoliv bude chtít, věci nechal na místě. Nebyl si jistý, jestli byl připravený vzpomínky na tátu vídat každý den. Také doufal, že až svůj rodný dům znovu navštíví, bude s ním i zbytek Less Than Zero. Anebo alespoň Max, protože mezitímco se utápěl v zármutku, nikdy nepomyslel na to, jaké to muselo být pro něj. Ethan možná nebyl jeho biologický otec, ale za tu dobu si s ním vybudoval opravdu silné pouto. Chyběl mu tak moc jako Oliverovi? Nechtěl náhodou znovu vidět April?

Max ale nikdy nic neřekl. Vždy mu byl oporou a kdykoliv se ho Oliver ptal, vehementně tvrdil, že byl v pořádku. První dny po Ethanově smrti se od sebe nehnuli. Po nocích spolu brečeli a vzpomínali. A Max byl silný. Staral se o Olivera, když započal svou sebedestruktivní cestu a byl to on, kdo ho z té velké černé díry dokázal vyhrabat. Nikdy si nestěžoval. Jenže přesně to byl jeho styl. Byl fakt dobrý v předstírání, že mu nic není a věděl, jak ostatní rozptýlit, aby se přestali vyptávat. A Oliver všechno tohle věděl, ale i tak se nechal nachytat.

S April se na rozloučenou objal a nechal Susan ať ho krátce políbí na tvář. V žaludku mu sice stále seděl ten zvláštní pocit zrady, ale byl utlumený. Když totiž April slíbil, že ji brzy opět navštíví, uvědomil si, že nemělo cenu lamentovat nad tím, co bylo. Přítomnost a budoucnost byla mnohem důležitější. Se svou bolestí se možná vyrovnávali zvlášť, ale nikdy nebyli sami a Oliver byl neskutečně vděčný, že mezitímco pro něj to byli Less Than Zero, April si zase našla Susan. To oni jim pomohli, aby si nyní zase mohli najít cestu k sobě.

....

Já se cítím hrozně blbě, že jsem nacpala prostě ty tři nejemocionálnější kapitoly hned za sebou, ale věřte mi, dává to smysl a je to potřeba! Taky bych ráda řekla, že odteď to bude jen happy a růžové a všichni se budou milovat, ale... hej c'mon, myslím, že takhle daleko už by mělo všem dojít, že to není můj styl. 

Obecně jsme něco málo za půlkou příběhu. Můj plán je momentálně na 40 kapitolách, z čehož většinu mám napsanou, kromě některý částí a asi těch posledních tří. Je dost možné, že po 25. kapitole budu pomalejší, protože budu potřebovat víc času na editaci a taky budu muset dopisovat. Nejradši bych vám to sem dala všechno najednou, protože u některých komentářů mám fakt problémy se držet a nespoilerovat, ale to by někdo musel vymyslet, jak přetáhnout všechny myšlenky na papír, aniž bych hnula rukou. 

Jinak, k téhle kapitole... jednou jsem tak přemýšlela a říkala si, co by tenhle příběh mohlo udělat ikoničtejším? A pak jsem byla jakože: "Fuck it, let's make the parents gay as well."  

Chris a její slova na konci? Já jdu asi brečet (doslova jsem to po sobě četla tak milionkrát a vždy mě to dostane lol). 

A vzhledem k tomu, že jsme došli ke konci mé druhé části, tak bych také chtěla říct, jak neskutečně vděčná jsem za to, že jsem se rozhodla začít Less Than Zero vydávat. Leden a únor a obecně zima jsou pro mě vždy hrozně těžké měsíce, kterými většinou jen tak proplouvám a jen co skočí, tak se je snažím zapomenout, ale to, že tu můžu být a zveřejňovat nové kapitoly, do který jsem se fakt snažila dát všechno, co jsem měla a vidět, že se vám to líbí a fakt to vyvolává nějaké emoce, je k nezaplacení. Tenhle příběh má tři čtenáře a i když by to pro někoho bylo málo, pro mě je to všechno.

Takže díky moc, tohle je pro vás: ❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️